Nákupy

26.10.2012

V předvečer onoho nečekaného říjnového sněžení jsem asi měla předtuchu. Zmobilizovala jsem všechny síly a vyzvala Wlka a Martinu k návštěvě Tesca za účelem koupě nezbytných zimních doplňků- obuvi a oblečků.
Wlk se hájil, že "nic nepotřebuje", ale že pojede.
Jistě. On nikdy nic nepotřebuje. Pokud ovšem máme někam vyrazit, zjišťujeme, že džíny a svetr nejsou úplně nejvhodnějším oblečením pro návštěvu divadla, večírku, sjezdovky atp. Nehodlala jsem vyvolat hádku ještě před odchodem z domu (na to je v nákupním centru vždycky dost času i příležitostí ;-)), zavelela jsem k odjezdu.

Martina jela bez protestů. Doufala, že z nás vyrazí návštěvu MacDonalda (mýliti se je lidské :-)). Wlk v to jistě doufal taky, ale já měla vytyčený cíl celkem jasný: obléct ty dvě nekonfekční postavy dřív, než zavřou obchody.

Sotva jsme vlezli do C&A, Martina zmizela mezi regály s oblečením a začala vytahovat extrakousky. Nejprve pro sebe, pak i pro tatínka. Zkoušení jednotlivých modelů bylo náročné. Dialogy typu: "Jak je ti ta bunda?"
"Dobrý, ale snesl bych větší:."  - jsem brala jako zahřívací kolo. Byli jsme teprv na začátku. Po vyzkoušení několika modelů se pan Wlk přecejen s jedním ztotožnil. Byla jsem opravdu ráda, protože mi bylo jasné, že pokud ho neoblíknu v prvním krámě, potvrdí se jeho hypotéza, že "nic nepotřebuje" a mám na další rok s nakupováním útrum.

Martina je přístupnější. tedy až moc přístupná. Ta zas potřebuje všechno. Nelehký úkol průvodcův: jednoho nutit, druhého brzdit- obojí přiměřeně!!

Ale dopadlo to dobře, nakoupili jsme. Oba měli bundy a Martina i kalhoty a mikinu.

Ve vestibulu Martina zblejskla jízdu na inline zvířatech. To jsou plyšoví koně a zebry trošku menší než ve skutečnosti. Jsou opatření kolečky a do pohybu je jezdec uvede tím, že na nich hopsá. Oni pak jezdí. 10minut můžete hopsat za "pouhých" 40Kč. No budiž. Jeden chtěl zebru, druhý kafe... a já je chtěla oblíkat!!!

Dále se pokračovalo do obuvi. Obout naše slůně není zcela snadné. Samozřejmě ji nejvíce zaujaly boty zcela nenositelné. V měřidle jsem zjistila, že má ve svých  osmi letech velikost 36!!! Ponořila jsem se do krabic, abych vylovila nějaký praktický model, který by vydržel nejlépe celou sezónu. Martina zatím v ponožkách těkala po prostoru.
Klasický dotaz: "Jak ti jsou ty boty? Dobrý?"
"Jooo, dobrý. Ale trochu mě tlačej na palci..."

Prostě neuvěřitelný!!! Byla jsem rozhodnutá, že bez bot z toho krámu nejdeme. Mezitím Wlk přikvačil v nějakých topánkách. "Vždyť stejné už máš doma!", připomněla jsem mu. Díval se na mě s úžasem. "No a co?? Když mi vyhovujou??"

Závěrem musím říct, že mě tento večer zcela vyčerpal. Sama jsem si nekoupila nic. Nebyl čas. Zimní boty nemám. Ty staré jsem vyhodila hned po sezóně, aby mě náhodou nenapadlo nosit je dál. Dnešní sníh mě utvrdil v tom, že někdy jsem zbytečně rychlá  :-)
Zregeneruju a vyrazím na druhé kolo nákupů- tentokrát to bude one woman show! ;-)

Šarlotu a Zoe na bílém koni

27.10.2012

 ... jsme nečekali!

To bylo ráno probuzení! Padal sníh!!

Náš dýňák v zahradě dostal slušivou bílou čapku...

 ... stromeček zaskočen nebyl- okamžitě se tvářil jako vánoční...

 

... kytky v truhlíkách bílá peřinka zaskočila, a tak jen poslušně sehnuly hlavy

Jen Martině bílá nadílka přišla vhod! Hned se vrhla na stavby ze sněhu.

Nojo, zima se ani nezeptala, co jsme dělali v létě, a už se tu zabydlela zcela suverénně. 

Zimní gumy už máme, tak ještě si dneska pořídíme zimní čas- a je to komplet! :-)

 

Máme děti!!

25.10.2012

Tak máme děti... tak dlouho jsme si mysleli, že Cyrilka tloustne po dobrém jídle, až se z toho dnes ráno v kleci objevilo o 2kusy morčat více.

Asi mě brzy trefí šlak. Babička ji v srpnu musela donést v srpnu "už nakaženou" ;-), protože Květuška je 100% female! Cyrilka se narodila 5.7., k nám přišla -tedy byla donesena v krabici od žehličky 24.8.

Od rána jsem šla z jedné akce do druhé, a když jsem konečně zapla mobil, pípla mi sms od Wlka: Naše myši-registrované partnerky-maji dvojcata!
On často nejapně žertuje, takže jsem hned volala, co to zas je!!?? A jak to mám chápat??!!

Načež Martina vesele hulákala: "Máme děti! Máme děti!"
"Já si ráno myslela, že v kleci chodí chleba- a ono to bylo jejich dítě!!"

Nezbylo, než přijmout tuto zprávu tak, jak se sluší...vítejte na světě, hlodavci!
Stálo mě to několik set. Vlezla jsem do prvního krámu a zcela bezmyšlenkovitě sobě zakoupila svetr a triko. Ať jsem fešná morčecí babička... Cestou domů se jsem přemýšlela, jestli se tam vůbec mám vracet... to snad není pravda! Na stará kolena ze mě bude slavná chovatelka morčat...

Volala jsem dvěma kamarádkám- ehm, no tedy budu to označení muset přehodnotit! :-)

Obě nemohly popadnout dech, jak se smály. Vtipů na moji adresu bylo nespočet. jakože se nám konečně začalo dařit- že se konečně taky množíme, že se lidem stávají horší věci, že mi gratulují k vnoučatům.... No prostě srandy kopec. ;-)

Martina je úplně auf! Neustále by je šťourala. Sedí u klece a pozoruje a komentuje dění uvnitř. "Oni za Cyrilkou choděj jako vagonky! Podívejte!"
"Oni žerou salát!!"
"To je naše šťastná morčecí rodina a Květuška je jejich teta na hlídání!!" ...myslím, že ani dneska neusne. Já možná taky ne. Hrůzou, co se v kleci objeví zítra.


Nikdy jsem tahle čerstvá morčecí mláďata neviděla. Překvapilo mě, jak jsou čiperná a pro život vybavená. Normálně dva pěkné kousky. Koukají, běhají, mají krásně zbarvené kožíšky...
A tak se tedy ptám, jestli by se pro ně cca za měsíc nenašel někdo, kdo by naše krásné!!! děti adoptoval??  Jakože by třeba mikulášskou nadílku dostaly už jinde než u nás ;-) Pokud se nikdo nepřihlásí, vyberu si sama dva dobrovolníky! :-)
Pohlaví nevím. Budu to zkoumat postupně :-)

 

 

 

 

Víte, komu pomáháte?

V posledních dnech se opět stalo něco, co mě nemile překvapilo a silně rozladilo. Utvrzuji se v názoru, že i já se svými dobročinnými aktivitami budu muset zacházet obezřetněji.

Třeba to i vás donutí k zamyšlení nad tím, jestli opravdu víte, komu pomáháte, nebo se taky snadno necháte strhnout emocemi a otevíráte peněženku sotva vám někdo vylíčí svůj pohnutý osud- a vy se najdenou stydíte za to, jak se máte "dobře" - tedy za to, že můžete denně "po svých" chodit do práce a dokonce i za to, že se vám neděje nic, co by mohlo zaplnit titulní stránky senzacechtivých bulvárních deníků.

Byly doby, kdy i naší rodině bylo pomáháno, a tak jsem měla potřebu to v rámci svých možností nějak splácet. Ani po smrti Majdy jsem sdružení pro nemocné děti a jiné pro podporu asistenční služby neopustila. Pomáhat druhým mi dělá zvláštně dobře.  Vím totiž, jaké to je být v roli obdarovaného. Být obdarován někým, kdo mohl své peníze investovat do svých požitků, ale přesto neváhal a ze svého rozpočtu daroval, kolik uznal za vhodné. Nikdy v životě nás ani nenapadlo posuzovat výši darované částky- např. tedy to, jestli dárce mohl být štědřejší.
Jsem občas v šoku z toho, že i mezi potřebnými, se najdou POTŘEBNĚJŠÍ  a neváhají použít i zbraně velmi neobvyklé k tomu, aby z nabízeného krajíce ukousli co největší sousto křičíce při tom, že to není pro ně zalykají se polykáním nahamouněného.

Zdá se, že podobné problémy aktuálně trápí více lidí, a tak děkuji za povídku o Otylce
(moje Otylka bohužel už má konkrétní jméno i podobu :-((( ...jen doufám, že Otylčin syndrom není nakažlivý...) anebo zde je pojednání o tom, jak lze napsat děkovný mail.

Po přečtení toho všeho  mi je taknějak hořko-smutno.

Snažím se vyvodit si z toho vlastní ponaučení, a tak se budu snažit myslet na to, že:
-  je dobré pomáhat s rozvahou
-  je mylné předpokládat, že za svoje dobře míněné činy budete pochváleni
-  pokud se jedná o peníze, pak vše musí být podloženo právní smlouvou.

Staré rčení praví, že peníze totiž kazí charakter - nevzniklo asi náhodou....  zatemňují mysl, láska k nim může být pro někoho silnější než cokoli jiného. Ani při konání dobrých skutků nelze spoléhat na solidaritu a pochopení těch, kterým pomáháno je.

A tak v takových asi případech platí podobná pravidla jako při hromadném něštěstí.
Záchranáři musejí vždy rychle a zodpovědně vyhodnotit situaci a správně se rozhodout:  potřebují jejich pomoc ti, kteří řvou, že umírají bolestí, nebo ti, kteří už na řvaní nemají sílu a opravdu jim jde o život?

V náruči Barevného anděla

13.10.2012

...jsme se ocitli úplně náhodou.

Po smrti Majdy jsme s Wlkem začali předělávat byt.
Nechtěli jsme si doma dělat mauzoleum - co jsme nepotřebovali, šup s tím pryč. A tak během několika týdnů zmizely z našeho bytu všechny pomůcky a zlepšováky, které nám péči o Majdu usnadňovaly. Něco se vrátilo do zdravotní pojišťovny, něco si rozebrali kamarádi pro svoje potřebné děti a zbytek zmizel prostřednictvím inzerátů.

Pěkně od podlahy jsme přestavěli obývák, vrátili jsme zpátky práh, o který svědomitě zakopáváme dodnes ;-) Stěny, které byly několik let bílé, jsme vymalovali sytými barvami, což si zatím nikdo nedovolil zkritizovat, jen někteří návštěvníci údiv nestačili včas skrýt :-)

Z koupelny letělo invalidní umyvadlo, které mi léta lezlo na nervy svým designem.  Mělo totiž záhyby na mýdlo, které nešly umýt- respektive mohlo se to dělat 2x denně, a stejně po každém použití umyvadla v nich zůstalo hafo špíny.

A při té příležitosti jsem se rozhodla oslovit Dlouhou cestu. Je to občanské sdružení zaměřené na pomoc rodičům, kteří přežili své děti,  na dlouhé cestě vyrovnávání se s touto ztrátou. Překvapil mě statistický údaj, že ročně zemře v ČR kolem 800 dětí. :-( 

Kromě poradenství, rekondičních pobytů, setkávání a spousty jiných akcí, je jedním z nabízených projektů Barevný anděl zaměřený na pomoc pozůstalým sourozencům v dětském věku. Barevný anděl nabízí poradenskou i finanční pomoc při přestavbě dětského pokoje.

Pro Martinku to byla situace velice složitá. Najednou zůstala v pokoji sama. Všechno bylo jen její, ačkoli předtím se neiüstále (klasicky) s Majdou dohadovaly, kde je půlka psacího stolu, kdo má kde větší binec, čí jsou věci na židli a na podlaze...

Najednou se nebylo s kým dohadovat a  Máťa mohla všechno a evidentně neuměla si s tím poradit, a  tak se chodila se na všechno ptát: "Můžu si půjčit Majdy pastelky?" ... na Majdině posteli různě vytvářela pomníčky z plyšáků, kreslila k tomu obrázky... Bylo jasné, že se pokoj musí předělat. Povídali jsme si o tom, jak a co. Nechali Martinu nakreslit vlastní návrh, který už bohužel nemám k dispozici- ani mě nenapadlo si ho ofotit (asi nějaký výpadek mysli ;-)) - no ale pokoji dominoval stolek a na něm hrnek s kávou, z něhož se kouří :-)) Pokoj byl vyveden v modro-žluto-oranžové barevné kombinaci.

Rozhodli jsme se prostřednictvím Barevného anděla využít i nabízené odborné pomoci studia KAMIDESIGN. Paní Pavla Knorová připravila návrh pokojíčku, který ovšem Martinka přijala jen částečně ;-) - takže uvidíme, co z toho ve finále vznikne.
Každopádně nábytek už je nakoupen a uskladněn ve sklepě- přípravná fáze končí a je načase pokoj vystěhovat, přebytečného se zbavit, přesekat zásuvky, vymalovat a nastěhovat podle nových návrhů zpět. Závazek je, že to bude letos... :-) -  ale nějak se nemůžeme rozhoupat...

Musím s potěšením konstatovat, že dámy z OS Dlouhá cesta jsou úžasné. Jsou to povětšinou maminky, které mají ztrátu vlastního dítěte za sebou a rozhodly se pomáhat těm, kteří jsou teprv na začátku té své nelehké "dlouhé cesty". Oceňuju příjemnou komunikaci, žádné nevkusné dotazy, připomínky...  citlivý a empatický přístup.Vědí přesně, jakou pomoc taková rodina potřebuje. Snaží se pečovat o všechny pozůstalé tím, že nabízejí různé kurzy, zábavu, setkání, - zkrátka činnosti, u nichž se člověk může odreagovat a myslet chvíli na něco jiného a taky je bezva  vědět a mít pocit, že "v tom nejste sami".
V souvislosti s pohřbem  a ev. pořizováním hrobu-jako tomu bylo u nás-  má rodina docela velké nečekané výdaje, takže i to, že Barevný anděl poskytne příspěvek na přestavbu pokojíčku, je velmi užitečné.

Každopádně společné diskuze nad tím, jak bude pokoj vypadat, patří k těm příjemnějším- vidíte, že něco nového začíná, že váš život tou strašlivou ránou nekončí, máte možnost právě v tuto chvíli udělat inventuru myšlenek, věcí... a života vůbec.

Musím taky jen potvrdit to, že z psychologického hlediska to opravdu funguje. Aniž bych předtím stačila přečíst jakékoli odborné stati- potřeba změnit stávající a začít alespoň někde něco budovat se u nás opravdu  po pohřbu objevila zcela spontánně. Pomáhá to. Zaměstnat mysl i tělo aktivitami tak, aby  nebylo moc času na utápění se v slzách.
Čímž samozřejmě nechci říct, že jsme smutnění vytěsnili a děláme, že se nic nestalo... jen ho nemáme jako hlavní pracovní poměr.

Mikulášovy patálie v Celetné

 3.10.2012

Blíží se doba krátkých a sychravých dní- tedy dní příznivých pro návštěvu divadel a jiných interiérových zábav.

Podařilo se mi ulovit lístky na Mikulášovy patálie, které nově nastudovali herci divadelního spolku Kašpar v Celetné ulici.
Představení vhodné pro celou rodinu, která vlastní děti už školou povinné. Všichni se zaručeně budou bavit.

Martinka měla naposlouchané příběhy z CD, které mimochodem moc pěkně namluvil Mirek Vladyka, tak věděla, co co půjde.

 Dospěláci v rolích zlobivých kluků jsou skvělí. Typická klučičí parta, jejíž čelnové se mezi sebou neustále rvou, řvou a pošťuchují a z výchovných rad dospěláků si jen málo dělají :-)

ukázka je zde:




Divadlo bylo jako obvykle vyprodané. Zarazilo mne, že na toto představení maminky houfně vzaly tolik malých dětí- tedy 3-4letých. Děti samozřejmě nemohly rozumět tomu, co se na jevišti odehrává - nebavilo je to, otravovaly, chtěly jíst, čůrat -chodit sem a tam...  Některé i brečely (např. holčička sedící hned vedle nás- ale maminka se v klidu chtěla dokoukat, takže sál rozhodně nehodlala opustit), protože scénky na jevišti byly hlučné- kluci se rvali, občas někdo z plných plic zapískal na píšťalku...

Nebylo to poprvé, kdy mne tato skutečnost zarazila. Nic proti malým dětem nemám, moje děti byly taky malé, ale ve 3letech jsme pro ně volili divadla jiného typu. Chtít po 3-4letém dítěti, aby hodinu a půl bez přestávky sedělo a sledovalo děj, který mu navíc ani moc neříká, to je asi požadavek přehnaný. Nehledě na to, že v anotaci je přímo uvedeno, že představení je určeno pro děti od 7let.

Takže kulturu ANO, bez ní by to nebylo ono ;-), ale PŘIMĚŘENĚ!

Stav

2.10.2012

Občas zavítám na FaceBook - jeden kamarád tomu říká "Kniha tváří", líbí se mi tento český ekvivalent :-)

Fascinuje mě kolonka "stav"- nápověda pro vyplnění kolonky je: "Co se vám honí hlavou?".

Občas přemýšlím, co bych tam napsala, kdybych tuto službu aktivně a denně využívala... Jsou dny, kdy by se to asi hodně obtížně formulovalo, aby to bylo zveřejnitelné... ;-)

Ale jeden vysněný mám...a nemusel by platit jen dnes ;-)

 

A jaký je váš vysněný status? :-))