V náruči Barevného anděla

13.10.2012

...jsme se ocitli úplně náhodou.

Po smrti Majdy jsme s Wlkem začali předělávat byt.
Nechtěli jsme si doma dělat mauzoleum - co jsme nepotřebovali, šup s tím pryč. A tak během několika týdnů zmizely z našeho bytu všechny pomůcky a zlepšováky, které nám péči o Majdu usnadňovaly. Něco se vrátilo do zdravotní pojišťovny, něco si rozebrali kamarádi pro svoje potřebné děti a zbytek zmizel prostřednictvím inzerátů.

Pěkně od podlahy jsme přestavěli obývák, vrátili jsme zpátky práh, o který svědomitě zakopáváme dodnes ;-) Stěny, které byly několik let bílé, jsme vymalovali sytými barvami, což si zatím nikdo nedovolil zkritizovat, jen někteří návštěvníci údiv nestačili včas skrýt :-)

Z koupelny letělo invalidní umyvadlo, které mi léta lezlo na nervy svým designem.  Mělo totiž záhyby na mýdlo, které nešly umýt- respektive mohlo se to dělat 2x denně, a stejně po každém použití umyvadla v nich zůstalo hafo špíny.

A při té příležitosti jsem se rozhodla oslovit Dlouhou cestu. Je to občanské sdružení zaměřené na pomoc rodičům, kteří přežili své děti,  na dlouhé cestě vyrovnávání se s touto ztrátou. Překvapil mě statistický údaj, že ročně zemře v ČR kolem 800 dětí. :-( 

Kromě poradenství, rekondičních pobytů, setkávání a spousty jiných akcí, je jedním z nabízených projektů Barevný anděl zaměřený na pomoc pozůstalým sourozencům v dětském věku. Barevný anděl nabízí poradenskou i finanční pomoc při přestavbě dětského pokoje.

Pro Martinku to byla situace velice složitá. Najednou zůstala v pokoji sama. Všechno bylo jen její, ačkoli předtím se neiüstále (klasicky) s Majdou dohadovaly, kde je půlka psacího stolu, kdo má kde větší binec, čí jsou věci na židli a na podlaze...

Najednou se nebylo s kým dohadovat a  Máťa mohla všechno a evidentně neuměla si s tím poradit, a  tak se chodila se na všechno ptát: "Můžu si půjčit Majdy pastelky?" ... na Majdině posteli různě vytvářela pomníčky z plyšáků, kreslila k tomu obrázky... Bylo jasné, že se pokoj musí předělat. Povídali jsme si o tom, jak a co. Nechali Martinu nakreslit vlastní návrh, který už bohužel nemám k dispozici- ani mě nenapadlo si ho ofotit (asi nějaký výpadek mysli ;-)) - no ale pokoji dominoval stolek a na něm hrnek s kávou, z něhož se kouří :-)) Pokoj byl vyveden v modro-žluto-oranžové barevné kombinaci.

Rozhodli jsme se prostřednictvím Barevného anděla využít i nabízené odborné pomoci studia KAMIDESIGN. Paní Pavla Knorová připravila návrh pokojíčku, který ovšem Martinka přijala jen částečně ;-) - takže uvidíme, co z toho ve finále vznikne.
Každopádně nábytek už je nakoupen a uskladněn ve sklepě- přípravná fáze končí a je načase pokoj vystěhovat, přebytečného se zbavit, přesekat zásuvky, vymalovat a nastěhovat podle nových návrhů zpět. Závazek je, že to bude letos... :-) -  ale nějak se nemůžeme rozhoupat...

Musím s potěšením konstatovat, že dámy z OS Dlouhá cesta jsou úžasné. Jsou to povětšinou maminky, které mají ztrátu vlastního dítěte za sebou a rozhodly se pomáhat těm, kteří jsou teprv na začátku té své nelehké "dlouhé cesty". Oceňuju příjemnou komunikaci, žádné nevkusné dotazy, připomínky...  citlivý a empatický přístup.Vědí přesně, jakou pomoc taková rodina potřebuje. Snaží se pečovat o všechny pozůstalé tím, že nabízejí různé kurzy, zábavu, setkání, - zkrátka činnosti, u nichž se člověk může odreagovat a myslet chvíli na něco jiného a taky je bezva  vědět a mít pocit, že "v tom nejste sami".
V souvislosti s pohřbem  a ev. pořizováním hrobu-jako tomu bylo u nás-  má rodina docela velké nečekané výdaje, takže i to, že Barevný anděl poskytne příspěvek na přestavbu pokojíčku, je velmi užitečné.

Každopádně společné diskuze nad tím, jak bude pokoj vypadat, patří k těm příjemnějším- vidíte, že něco nového začíná, že váš život tou strašlivou ránou nekončí, máte možnost právě v tuto chvíli udělat inventuru myšlenek, věcí... a života vůbec.

Musím taky jen potvrdit to, že z psychologického hlediska to opravdu funguje. Aniž bych předtím stačila přečíst jakékoli odborné stati- potřeba změnit stávající a začít alespoň někde něco budovat se u nás opravdu  po pohřbu objevila zcela spontánně. Pomáhá to. Zaměstnat mysl i tělo aktivitami tak, aby  nebylo moc času na utápění se v slzách.
Čímž samozřejmě nechci říct, že jsme smutnění vytěsnili a děláme, že se nic nestalo... jen ho nemáme jako hlavní pracovní poměr.