Víte, komu pomáháte?

V posledních dnech se opět stalo něco, co mě nemile překvapilo a silně rozladilo. Utvrzuji se v názoru, že i já se svými dobročinnými aktivitami budu muset zacházet obezřetněji.

Třeba to i vás donutí k zamyšlení nad tím, jestli opravdu víte, komu pomáháte, nebo se taky snadno necháte strhnout emocemi a otevíráte peněženku sotva vám někdo vylíčí svůj pohnutý osud- a vy se najdenou stydíte za to, jak se máte "dobře" - tedy za to, že můžete denně "po svých" chodit do práce a dokonce i za to, že se vám neděje nic, co by mohlo zaplnit titulní stránky senzacechtivých bulvárních deníků.

Byly doby, kdy i naší rodině bylo pomáháno, a tak jsem měla potřebu to v rámci svých možností nějak splácet. Ani po smrti Majdy jsem sdružení pro nemocné děti a jiné pro podporu asistenční služby neopustila. Pomáhat druhým mi dělá zvláštně dobře.  Vím totiž, jaké to je být v roli obdarovaného. Být obdarován někým, kdo mohl své peníze investovat do svých požitků, ale přesto neváhal a ze svého rozpočtu daroval, kolik uznal za vhodné. Nikdy v životě nás ani nenapadlo posuzovat výši darované částky- např. tedy to, jestli dárce mohl být štědřejší.
Jsem občas v šoku z toho, že i mezi potřebnými, se najdou POTŘEBNĚJŠÍ  a neváhají použít i zbraně velmi neobvyklé k tomu, aby z nabízeného krajíce ukousli co největší sousto křičíce při tom, že to není pro ně zalykají se polykáním nahamouněného.

Zdá se, že podobné problémy aktuálně trápí více lidí, a tak děkuji za povídku o Otylce
(moje Otylka bohužel už má konkrétní jméno i podobu :-((( ...jen doufám, že Otylčin syndrom není nakažlivý...) anebo zde je pojednání o tom, jak lze napsat děkovný mail.

Po přečtení toho všeho  mi je taknějak hořko-smutno.

Snažím se vyvodit si z toho vlastní ponaučení, a tak se budu snažit myslet na to, že:
-  je dobré pomáhat s rozvahou
-  je mylné předpokládat, že za svoje dobře míněné činy budete pochváleni
-  pokud se jedná o peníze, pak vše musí být podloženo právní smlouvou.

Staré rčení praví, že peníze totiž kazí charakter - nevzniklo asi náhodou....  zatemňují mysl, láska k nim může být pro někoho silnější než cokoli jiného. Ani při konání dobrých skutků nelze spoléhat na solidaritu a pochopení těch, kterým pomáháno je.

A tak v takových asi případech platí podobná pravidla jako při hromadném něštěstí.
Záchranáři musejí vždy rychle a zodpovědně vyhodnotit situaci a správně se rozhodout:  potřebují jejich pomoc ti, kteří řvou, že umírají bolestí, nebo ti, kteří už na řvaní nemají sílu a opravdu jim jde o život?