Alpská LOVE story

22.2.2013

Následující příhoda patří do kategorie těch méně uvěřitelných.

Musím začít trochu ze široka, aby byly správně pochopeny souvislosti. Hlavní roli v příběhu budou hrát lyže a italská angličtina.

V úterý zaparkovaly před hotelem tři autobusy plné italských dětí- cca 10-12let. Bylo jasné, že jsou- stejně jako my- hotelovými hosty. V duchu jsem si říkala, že by moje dovolená mohla probíhat i v klidnějším prostředí, ale na některé okolnosti je lepší si rychle zvyknout, než se s nimi dlouze zlobit.

Večeře ten večer proběhla docela hrůzostrašně. Restaurace se změnila ve školní jídelnu se 150extrémně hlučnými dětmi. Ty děti nikdo nenapomínal, nikdo je neokřikoval. Učitelé seděli u stolu a klábosili, hlasitost hovoru přizpůsobili tak, aby se slyšeli. Obsluha byla taky lehce nervózní, ale nedovolila si nic namítat. Zdejší servírování trvá hodinu a déle. Bylo to o nervy. Měla jsem co dělat, abych do italského školství nevnesla prvky české výchovy. ;-) Wlk se mi smál, že chtít po Italovi, aby byl potichu, to je utopie a neznalost reálií... Haranti se neztišili. Jen ostatní hosté už s tím v dalších dnech počítali.

No a ve středu ráno -byl v jídelně klid. Děti vyrazily na svah. My měli hodinu skluz. Martinka však v lyžárně nenašla svoje lyže. Bylo nám to divné, ale vzala si ty svoje staré krátké ( a byla za to ráda ;--)  a my se rozhodli hledat je až odpoledne po návratu ze sjezdovky. Ha, to už ale lyže stály ve stojanu. Sice na jiném místě, ale byly to ony! Přemístili jsme si je na "své" místo. Případ vyřešen.

Ve čtvrtek ráno se problém s lyžemi opakoval. Děti časně ráno vyrazily na svah- a Martinčiny lyže zřejmě s nimi. Večer už zas byly na svém místě.

I vypravila jsem se po večeři za jejich učitelem. Ačkoli vím, že v Itálii je třeba dorozumívat se italsky, zkusila jsem, jestli mluví anglicky. Zeširoka se usmál a  bez váhání odpověděl, že samozřejmě!
A tak jsem mu vylíčila stručně svůj problém.

 Popsala jsem to tak, že někdo z jejich žáků si denně bere lyže (SKIS - toto slovo hraje klíčovou roli v celé story!!) mojí dcery, ačkoli jsou umístěné v přední místnosti lyžárny, která není pro školy. Kulil na mě oči a odpověděl, ať mu toho kluka jdu ukázat. Řekla jsem, že nevím, kdo je bere, že mám pocit, že jsem  na nich odpoledne viděla dívku, ale že už je to OK, že jsem lyže dala k nám do stojanu, jen ať ráno dohlídne, aby si je ZASE nevzal, protože oni chodí o hodinu dřív. To se tedy pan učitel divil a ptal se, jak je to možné?? Otázku jsem považovala za nesmyslnou nebo konverzační- a tak jsem vesele odpověděla, že prostě déle spíme. ;-)
Koukal jak jelen a začal vše tlumočit učitelkám, které postávaly vedle. Mlel italsky. Dámy kulily oči a nevěřícně kroutily hlavami a moc se mi omlouvaly, a pak se i uchichtávaly.

Já byla se svým zásahem spokojena. Velkoryse jsem mávla rukou, že už je vše vyřešeno a domluveno a že se tedy nic nestalo... Jojo, člověk někdy dělá gesta předčasně.

Je pátek ráno. Jdeme na sjezdovku. V stojanu chybí Martinčiny lyže. Cítím, jak se mě zmocňuje touha přizpůsobit se domorodcům a víc než na obsah mluvy dávat důraz na hlasitost projevu!!
Našla jsem alespoŇ chlápka, co se v hotelu stará o lyže - jediné, co mi ovšem byl schopen říct bylo, kdy se děti vracejí na oběd. Prima, alespoň vím, kdy mám číhat... Až já toho chlapa doběhnu...
Bylo jasné,že na nové lyže si Martina už zvyknout nestačí. Wlk vyrazil obhlížet lyžaře na svahu. Za chvíli se vrátil, že je našel. ;-) Kolem půl 12. jsem z lanovky zahlídla to stvoření, které mi včera přislíbilo, že na to dohlídne. Hupla jsem na lyže a pádila za ním. Když jsem u něj smykem zastavila, bral to jako výzvu k dalšímu veselému povídání.

Říkám mu, že se omlouvám, ale že dnes ráno se problém opakoval. Co mi k tomu řekne?? Ztuhly mu rysy. "Opravdu?", ptal se nevěřícně. Hulákal hned na svou kolegyni. ta přiběhla v lyžákách a v kulichu a položila mi další -pro mě v tu chvíli nesmyslnou- otázku: "A je vaše dcera v pořádku?"
Říkám, že jo (v duchu mi naskočilo- že asi hraje na to, že nejde o život, tak co vyvádím...), že je živá :-) a ukázala jsem na přibližující se Martinu. Paní mluvila anglicky výborně, ale zas mi připadalo, že poněkud z cesty. "A kdo je ten chlapec?", ptala se mě.
Já nechápala- ale přesto jsem odpověděla: "Chlapec? Já myslím, že to byla dívka..."
No v tu chvíli se ti dva zatvářili, jako kdybych řekla něco ...no třeba hodně sprostého. Podívali se po sobě. Po mně... a oba současně a nevěřícně  řekli: "Dívka?"

A ta paní učitelka povídá: "And where does she kiss her?" - kde ji líbá?? Co to mele? Koho
"KISS??", opakuju užasle. "Ale já hledám lyže!! SKIS!!"

No v tu chvíli bylo všechno jasné. Pan učitel už měl ten večer asi nějaké promile a navíc přece nebude říkat náhodné kolemjdoucí, jak moc umí anglicky. Prostě KISS nebo SKIS - no vydedukoval z toho tento příběh: Některý z jejich žáků líbá moji dceru v lyžárně - v přední místnosti- každý den ráno. To mi převyprávěla ta úča, přičemž jsme se všichni asitak 10x zlomili v pase smíchy.

Já mu říkám: "To je vidět, pane, na co vy chlapi myslíte. Pak se s vámi má člověk dohodnout. Z banální příhody jste udělal hotovou LOVEstory." Nevím, čemu rozuměl, ale výskal "Si,si, TARVISIO LOVESTORY- good soap opera!!"

No, takže záhada se vysvětlila. Žáčkovi se prostě lyže líbily a byly tam vždycky tak opuštěné, že je brával na kopec rád :-)
Lyže máme zpátky. V hotelu je ticho- děti už dneska odjely.

Původně jsem chtěla příspěvek nazvat KISS MY SKIS, ale to bych vyzradila pointu.

Můj život mi někdy silně připomíná kýčovitou mexickou telenovelu... co s tím?? :-))