Puberta je když...

22.4.2016

Kde jsou ty časy, kdy jsem pro dítě byla jediným a hlavním člověkem v jeho životě! Všechno se vyvíjí, a tak se právě nacházím v pozici, kterou by měnil asi jen málokdo.

Na dítě začínají více než doporučení matky působit kamarádky a  jejich názory- to je to pravé! Jsou totiž "cool" a není třeba nad nimi otáčet oči tak, že chvílemi je vidět pouze bělmo. Holky totiž- narozdíl od stárnoucí matky- vědí!
Učitelky jsou samozřejmě nemožné- už jen tím, jak se oblékají, jakou úpravu v sešitech vyžadují a jaké otázky do testů dávají!?? Komentáře typu: "To jsme nebrali! To nám neříkala!" a nebo "To jste se možná učili vy, ale my už nemusíme..." - jsou zde na denním pořádku.

Když se "daří" začínají dohady hned u snídaně. Oblíbeným tématem je móda. Takže moje poznámka o tom, že venku leje jako z konve, tudíž obutí do tenisek a látkového ponča nedoporučuji-je smečována odpovědí: "A jak to prosimtě víš??"
"No koukla jsem se z okna, chytrost nejsou žádné čáry..."
"Jooo, tak to je dobrý"- vřeští puboš fistulí, aniž by vytáhl žaluzie okna své komnaty- "To je zajímavý, jak ty všechno víš!! A taky je zajímavý, žes mi  TOHLE včera večer vůbec neříkala!!"

No, neříkala, to jsem celá já... samé tajnosti a okluzní frontu nechám putovat klidně přes naše území!

Jiná scénka nastává při návštěvě zubaře, kdy do ordinace táhnu plyšovou kočku, která se mi sotva vejde do kabely, protože to bude bolet a protože já si to vůůůbec neumím představit, jaký je to stres.
Ten samý den odpoledne přijde stejná bytost z narozeninového mejdanu spolužačky dokonale nalíčená a načesaná a nalakovaná.

Páteční den má chudinka nepochopená zcela zkažený tím, že staromódní a nicnecháopající matka nevydala povolení k výletu do TESCA, kam se ta jedenáctiletá světačka chtěla vypravit "s holkama" na nákupy, protože nutně potřebuje elektrický zubní kartáček, který nejlépe odstarní zubní plak...
Zazdil to přítel Wlk, který si nechal otřít slzy vzteku a lítosti do své mikiny, hladil dorostenku po vlasech a klidným hlasem ji utěšoval: "Neboj, já bych tě taky nepustil..." :-)

Nemá to s námi jednoduché...

Tak to bude asi vážně omyl

18.4.2016

Na displeji mého telefonu se objevilo neznámé číslo a spustilo klasické vyzvánění. Přejela jsem po něm prstem, abych hovor přijala a zahlásila své jméno.

"Tady Pavelková. Ahoj Markéto!", ozvalo se suverénně z druhé strany. 
V hlavě mi začalo šrotovat, se kterou Pavelkovou se znám tak, že si tykáme. Nic mi ovšem nenaskočilo- a to žiju v domnění, že si jména lidí pamatuju! Odmlčela jsem se.
"Haloo, jsi tam?", dorážel hlas, který mi opravdu žádnou tvář neevokoval.
"Jo, jsem tu a poslouchám", odpověděla jsem napjatě.
"Tak jak se vede?" ... (nesnáším tyhle fráze, protože to často bývá jen předzvěst toho- rok jsem se ti neozval, ale teď bych honem něco potřeboval, takže to zkrať, ať můžu vybalit, co chci...)
" Dobře", odpovídám neurčitě a stroze. "Jen mám asi malinko výpadek a nevím, kdo mi volá", snažím se odtajnit volající.
"No já! Pavelková", halasila žena rozverně.
"Tak to bude asi omyl. Myslím, že se neznáme", chci udělat ve věci jasno.
"No neblbni. Jak neznáme!?", nechce se mě snadno vzdát Pavelková. "Jsi Markéta Vocelová, ne?"
"No to tedy nejsem. Bohužel. Je to omyl. Neznám vás. Na shlednanou", končím debatu.
"Néé, počkej...", halasí můj samsungový reproduktor. "Jak neznáme?? Mě musíš znát! Mám tě tady v seznamu! Máš přece to kuchyňské studio, ne?"
Tak tahle představa mě sice pobavila, nicméně s reálu měla dost daleko. "Ne nejsem Vocelová, nemám kuchyňské studio. Na shledanou"
"Počkej. Nejsi Vocelová?!", dožaduje se volající.
"Ne", odpovídám úsečně.
"A nikdy jsi nebyla?", zoufale hekne ona žena.
"Ne nebyla", trvám na svém.
"No, tak pak to bude asi vážně omyl", dodává sklesle. "Tak se nezlobte.."

Zvláštní náhoda... Křestní jméno sedělo. Jen to ostaní ani trochu.
Wlk nechápe, jak může zmýlený hovor trvat 5minut :-))

Budu všude kolem tebe

15.3.2016

"Budu všude kolem tebe" = splněný slib v mikrodivadle Kampa.

Za spolupráce Dlouhé cesty a Ivety Duškové (a celé řady dalších osob) vznikla divadlení hra, která nabízí téma velmi nevšední a psychicky náročné- vhled do života maminek, které přežily svoje děti.

Představení tvoří čtyři prolínající se příběhy, jejichž hlavními hrdinkami se staly samy pozůstaké matky- tedy herečky-amatérky. Na počátku hry se všechny čtyři ženy smějí, tančí a sní o krásné budoucnosti, o rodině a o dětech... jejich příběhy se prolínají v okamžiku, kdy navždy ztrácejí svoje děti.

Během představení pochopíte, že nezáleží na tom, jakým způsobem dítě ze života odešlo- ať už to byla autonehoda, sebevražda či vážné onemocnění, žádná maminka se už nikdy nezbaví vzpomínek, úvah a zvláštních stavů mysli, která člověku nedovolí zapomenout a zcela nevyzpytatělně reaguje na různé podněty všedního života.  

 

 Maminky i nadále musejí žít, slavit Vánoce, pracovat a taky se radovat a smát...  několik dní v roce se pro ně stane sotva snesitelnými, protože data narozenin, svátků či toho nejčernějšího dne nikdo z paměti vymazat nedokáže. 

 

Iveta Dušková zpracovala těžké téma velmi originálním způsobem. Ono tedy není moc s čím srovnávat, ale toto pojetí, jednoduchá scéna a skvěle zvolená hudba (díky Petra Bílková) a přesně odhadnutá délka představení myslím svědčí o tom, že si paní Dušková má skvělé nápady a umí je dobře realizovat. Baví mě její pohlížení na život.

I  druhá premiéra dopadla výborně! Bylo  vyprodáno, na konci představení se dlouze a hlasitě tleskalo, nechyběly slzy dojetí i smutku

a velké poklony a kytice patřily především hlavním představitelkám. 

Na závěr diváci ještě zhlédnou několiaminutový dokument, co všechno předcházelo tomu, než se hra dostala na jeviště. Skvělá terapie pro dokreslení atmosféry a rozptýlení smutku.

Další repríza se koná 13.4.2016 - opět na Kampě. 

Divadlo Kampa má bezbariérový přístup.

Teorie Tygra jako náhradní program

4.4.2016

Na pondělní večer jsme měli lístky do divadla. Samozřejmě koupené dávno před tím. Jenže i herci jsou jenom lidi, a tak se jim dějí lidské věci. Představení bylo z důvodu úrazu jednoho z představitelů zrušeno.

Jenže když už máte domluvené hlídání... je jednodušší rychle zařídit náhradní program, než odvolat babičku, která by mohla nabýt nesprávného dojmu, že příště nástup do služby nemusí brát tak vážně - takže šup do kina.
Kdepak, bydlení v Praze bych neměnila. Vždycky je kam jít a co dělat a díky metru jste všude ještě ten den ;-)

Na filmy do kina nechodím tak často jako do divadla, ale pravdou je, že pouze v kině vidím film od začátku do konce. Doma od toho odbíhám, nebo si k tomu vezmu práci na počítači- nebo alespoň žehlení- a pokud vydržím bez vedlejší činnosti, pak zaručeně usnu. V kině se chovám spořádaně :-)

Český film Teorie Tygra láká diváky mohutnou reklamní kampaní, ale myslím, že diváci si mezi sebou rychle řeknou, že "stojí za vidění". Je to film, u něhož se většina diváků, kteří už nějaký rok žijí v partnerském svazku, bude usmívat.
Je to film o životě, jak  my ženy s muži manipulujeme, ač o tom nechceme slyšet. Máme zato, že pro ně konáme dobro a děláme jim pomyšlení, a přitom je možná jen otravujeme a rušíme  a cpeme násilně do jiného stylu, než jim příroda naprogramovala.
Film je plný "hlášek", které bezpochyby v běžné mluvě zdomácní, odpustíte mu i pár drsnějších slov, protože i ta plní svou funkci (někdy je lepší od srdce si hlasitě zaklet, než fyzicky někoho napadnout ;-) )

Přestože diváci během filmu několikrát propuknout v hlasitý smích, po odchodu z kina má každý o čem přemýšlet. Každý z nás totiž v nějaké rodině vyrostl, takže ví, jak to chodí. On se totiž každý se ve filmu alespoň trochu najde- i když si to třeba rozhodně nehodlá přiznat nahlas.

Pro veterináře Jana (J.Bartoška) byla spouštěcím prvkem "zahájení odboje" smrt tchána. V tu chvíli si uvědomil, že i jeho vztah se řítí někam, kam on sám nechce a děsí ho pomyšlení, že to bude až do konce života.  Chce to změnit, ale jeho žena "generál" (E.Balzerová) není schopna a ochtona mu naslouchat, a tak ji začne po letech manželství zlobit. Vymýšlí vskutku nestandardní situace, někdy malinko přitažené za vlasy, ale pro pobavení to není špatné.

Trošku mě rozladil ten konec, nejsem úplně nastavená na happyendy, ale pro zmírnění deprese a výchovný efekt- proč ne :-)
Každopádně z kina jsem odcházela s předsevzetím, že svému manželovi nebudu dělat dobře za každou cenu a že nejlepší auto je rozhodně citroen (na modelu nezáleží- to je prostě účinek PP) :-))