O zážitky není nouze

3.9.2010

Pátek. Madlena se nevýslovně těší. Dnes má totiž odjet na školní akci- "zážitkový kurz". Pro ty, kteří netuší, co se pod touto moderní termonologiií skrývá, dodám jen to, že celý 2.stupeň naší školy jede "ven"- tedy něco jako škola v přírodě- jen se tam vůbec neučí. Dopoledne děti tráví s p. učitelkou- utužují kolektiv nějakými hrátkami a psychodotazníčky, odpoledne je má na starost vychovatel- sportují, soutěží, hrají hry- večer klasický program: disco, BINGO... a jiné společenské akce.

Akce nikdy nebyla koncipována tak, aby se jí bez problémů mohli účastnit integrovaní žáci, kterými se jinak škola tak pyšní. Prostředí je plně bariérové, autobus zajišťující dopravu patrový... Každoročně účasti Majdy předcházela dlouhá diskuse, diskutovalo se živě, leč nakonec vše skončilo tím, že neodjela. Pokaždé ji to neskutečně mrzelo. Loni mě to vytočilo natolik, že jsme tam s Majdou a s Wlkem odjeli alespoŇ na víkendový pobyt. Nebylo to sice úplně podle našich představ, nicméně v tomto případě Majda rychle pochopila, že "lepší něco, než nic".

Letos mě škola překvapila. Sice vše řešila na poslední chvíli, ale p. učitelka, která organizuje celý ten výjezd, mi "už" v pondělí sdělila, že Majda tedy může v pátek jet s nimi, jen tedy ty asistentky kdybych ráčila dodat. No, to nebyl snadný úkol. Šťastná náhoda tomu chtěla, a zadařilo se. Domluvila jsem s  p. učitelkou všechny podrobnosti- objekt znám, takže kde bude spát Majda s holkama a kde budou aistentky, aby byly po ruce , ale zároveň, aby děti neměly pocit, že je někdo kontroluje a Majdu tudíž neodvrhly. ..není to jednoduché...

V pátek odpoledne jsme tedy vyrazili směr Příbram. V době našeho příjezdu již byly asistentky na místě a bědovaly, že bydlí úplně jinde a že to k Majdě mají daleko a co budou dělat, jak ji budou hlídat a že je nikdo neposlouchá, že to tak nejde.... Mně se úplně zatmělo před očima... všchno bylo jinak- jen mi o tom nikdo neřekl. Tak nastalo tóčo. Jediná místnost, která sousedila s  pokojem, kde byla Majda ubytována s dalšími 6 spolužačkami, byla učebna. Přestěhovat děti  by bylo složité, ale aby asistentky spaly 200m v jiném pavilonu, to bylo rovněž nepřípustné, protože kdyby Majda v noci chtěla na WC nebo obrátit v posteli-nebo cokoli- jakpak by tam asi běhaly??  Paní učitelka nevěděla. Proč udělala tu změnu bez porady- to nevěděla taky. Takže po rušnějším rozhovoru p.učitelka uznala, že to tak opravdu nemůže zůstat a došlo k velkému stěhování- třída byla zrušena, silný muž nanosil postele a byl z toho rázem pokoj pro asistentky. Úplně jsem je obdivovala. Byly blažené!! takové polní podmínky ... Několikrát mi opakovaly, že to určitě zvládnou - já jim napsala ještě "návod k použití Majdy" ;-) , ukázala, kde co najdou  a v 9večer jsme konečně tábor opouštěli. Ještě jsme zašla za zdravotníkem (bezva kluk- záchranář) - uklidnil mě, že resuscitivat umí :-)), RZ že vozí do Příbrami a že číslo fakt zná zpaměti :-)) - nevím proč, udělal na mě dobrý dojem. Měla jsmem pocit, že mu tam tu Madlenu můžu nechat a on jí její případné hypochondrie vymluví ;-)

Cestou domů - Martinka byla s námi- jsme zjistili, že jsme vlastně ještě nevečeřeli. Zastavili jsme tedy v Příbrami na pizzu. Martina byla nadšená z nočního života. Já jsem neustále otravovala Wlka, jestli to tam zvládnou... a i bych s etam ještě jela podívat... vážně mi asi hrabe. My totiž bez Majdy vůbec nejsme. Pokud  nespí doma, je v nemocnici- takže stejně žádné klidné spaní nám nehrozí.

Asistentky mají mobily, vědí, že mohou volat i v noci- já neustále kontroluju displej- přitom jsem to chtěla, aby tam jela??? A Majda už mě odtamtud i hnala- "Mami, zmiz už!"

Moc bych jí přála, aby ty 4dny stály zato. Aby si je užila a měla nač vzpomínat. Aby se alepsoň trochu stala součástí kolektivu- ve škole nemá moc šanci. Ale ona je realista. Chtěla s sebou dvě docela tlusté knihy. Vymlouvala jsem jí to, že nebude mít čas na čtení. "Ale budu, holky budou lítat za klukama, tak co bych tam dělala?" ... občas mi ty její poznámky připadají drsné... Řekne to tak "suše" a výstižně, někdy z toho až mrazí.

Fotku dneska  nemám. :-(((  Tak mě to rozhodilo, že jsem ani foťák nestihla vytáhnout.... a to už se dlouho nestalo. :-)