Když se daří...

17.10.2011

... jsou dny, kdy bych měla zalézt, a nikam nevycházet.

Pondělí je mým nejpestřejším dnem v týdnu, jedna akce stíhá druhou, vše pěkně časově navazuje, žádné prostoje se netolerují. Ráno hbitě vyskočit z pelíšku, nasadit svižné tempo a nepolevit až do pozdních večerních hodin.

Alespoń že je krásně! Nádherný podzimní den, kdy sluníčko dohání resty studeného léta.

Díky aféře s azbestem je Martinčina škola stále mimo provoz. Děti se  učí  v náhradní budově, čímž mi lehce nabourávají můj logistický plán. Každý týden přijde od p.učitelky mail s nějakými novými instrukcemi, co se týče délky vyučování a organizačních záležitostí. Všechno pěkně přečtu, jen občas zapoměnu vymazat z mojí interní paměťovou kartu.
A tak se stalo, že jsem složitě dumala, jak to udělám, když mám obě děti vyzvednout ve stejný čas na dvou různých stanovištích, přičemž ani jedno z mých dětí nenůže počkat samo.

Nakonec jsem Martině  napsala vyzvedávací lísteček pro p.učitelku, že v pondělí  půjde domů po obědě- tedy ve 12hod. a že na mne může počkat sama v šatně, protože mi bylo jasné, že to prostě dřív nestihnu.

V poledne jsem dolítla domů, popadla klíče a papíry od auta a hurá pro děti. Ke škole jsem dorazila přesně ve 12:02. Dobrý čas, pomyslela jsem si potěšeně.
Vtom vidím, že Martinu vede šatnářka za ruku za školy ven. Nenapadlo mě nic optimističtějšího, než že má nějaký úraz- proč by ji jinak vedla, když měla napsáno, že jde po vyučování sama???
Martina se jí ale vysmekla a letěla ke mně. Otočila se  na paní šatnářku, mávala a volala: "Na shledanooou!", a  s úsměvem se hnala ke mně.

"Co je?", ptám se.
"Nic, co by bylo?", tázavě kouká Máťa.
"Kde jsou ostatní děti? A proč tě vedla paní šatnářka?", vyzvídám zase já.
"No oni mají ještě češtinu. Já šla o hodinu dřív, jak jsi chtěla...", s klidem na to Máťa.
"Cože?!! vy máte ještě češtinu? jakto? VždyŤ jste měli minule do 12.", zúpěla jsem.
"Jo, ale teď máme už zas 5hodin, takže do půl jedný", usadila mě Martina.
No to snad není možný, já se tady ženu...a ono to platilo jen minulý týden. teď je všechno jinak...

Tak šup do auta, jedeme pro Majdu. Paní asistentka se tvářila  šibalsky a konstatovala, že by bylo dobré dávat k jogurtu i lžičku.
Cože??! Jo, dala jsem Majdě k svačině jogurt, ale nikoli lžičku- další bod na mém kontě.

A tak ze samého spěchu- sedla jsem si s dětmi v parku na lavičku. Najednou jsme díky mé organizaci měli hodinu času. Sluníčko hřálo, pozorovali jsme kačeny na rybníčku a povídali si- místo češtiny :-).
Pak nás čekala rehabilitace s Majdou.

Odpoledne jsem se rozhodla navštívit ORL. Už 3dny mě bolí hlava- klasicky: dutiny. V čekárně jsem strávila hodinu, ani mi to nevadilo, alespoŇ jsme stihla napsat úkoly z němčiny ;-)

Paní dr. je moc milá, moje zdravotní karta nabízí bohaté počtení- vyfasovala jsem hned tři recepty a v lékárně zaplatila částku, za kterou už bych snad byla celá nová JÁ!

Cestou domů jsem ještě musela na Bulovku vyzvednout Majdě sedačku z opravy.
Při pohledu na hodiny je 17:15 - právě jsem prošvihla předprodej na Barování. :-( Doma nikdo barovací lístek neulovil- to říkám pořád, že máme pomalý internet!! sakra! :-((

Večerní hodina němčiny je strašná, pan učitel s námi má svatou trpělivost, že nás ještě nepřerazil. Budu to muset nějak vylepšit...

tak to bychom měli... a to je teprv pondělí...