Ztraceni na Vítkově

29.10.2011

Včera byl státní svátek. Docela mě vyděsily odpovědi některých mladých lidí na anketní otázku, při jaké příležitosti byl 28.říjen vyhlášen státním svátkem. Tož jsme se s Wlkem rozhodli, že musíme ty svoje ratolesti ve vlastivědě vzdělávat aktivně, neb škola to za nás asi neudělá... a představa, že naše děti žijí ve světě PC her a televizních novel, je pro mne stále nepřijatelná (i když vím, že přijde den, kdy se mě na můj názor a moje pocity třeba ani jedno z mých dětí  ptát nebude ;-)

Zkrátka a dobře Wlk navrhl, že bychom mohli vyrazit na Vítkov- okouknout nově nablýskanou sochu husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova - třetí největší jezdeckou sochu na světě!

Pracně jsme našli v modrých zónách Žižkova místo k zaparkování a Majda drkotala po rozbitém  a kopcovitém terénu žižkovských ulic  směrem k vrcholu. Kopec je protkán cestičkami. Tento rajon neznáme, a tak jsme se pěkně prošli. Cíl je pěkně vidět z dáli, takže jsme jej nemohli minout :-)

Něco málo odborných údajů:
Socha je dílem Bohumila Kafky a byla odhalena u příležitosti 530.výročí vítězné bitvy na Vítkově- tedy 14.7. 1950. Je z bronzových plátů (uvnitř vyztužena železobetonem) a váží 16,5 tuny. Výška činí 9metrů. Byla rekonstruována cca za 23milionů korun a slavnostně znovuodhalena před několika dny s tím, že bylo ještě doděláno nasvícení sochy ve stylu trikolory (k vidění u profíků třeba zde)

Památník byl obložen spoustou honosných věnců, které sem u příležitosti oficiálních návštěv položily významné politické a kulturní osobnosti.

Samozřejmě jsme navštívili i Národní památník na Vítkově. Zde jsem vyfotila alespoŇ detaily z výzdoby velkých kovových dvěří...

Hlavním účelem  této stavby mělo být uctění památky českých legionářů českého odboje v období první světové války.
V roce 1953 zde však bylo umístěno (po vzoru rudých bratří) mauzoleum Klementa Gottwalda. To se ale soudruhům příliš nepovedlo, a tak bylo po několika letech zrušeno a z budova byla nadále využívána k propagaci komunismu.
Dnes jsou v památníku uloženy ostatky neznámého vojína z bitvy u Zborova a z dukelské operace. 

K vidění je také expozice "Křižovatky české a československé státnosti", což je pro větší děti jako doplněk učiva dějepisu celkem snaživě zatraktivněno interaktivními panely s dotykovými obrazovkami, u některých exponátů jsou sluchátka s výkladem v češtině a angličtině.

Za dobré viditelnosti jistě stojí za to navštívit vyhlídku- to musíme až někdy příště.

Při vstupu do interiéru se ocitáte v potemnělém mramorovém chrámu. Neobvyklé prostředí. Důstojné, ale zároveň studené a neútulné.

Rozpačitá jsem byla z personálu. nebyl neslušný, to ne. Řekla bych "dobový" :-)

Paní v pokladně to "nechala na nás" - jaké vstupenky budeme potřebovat. Vzali jsme si tedy rodinnou, neměla jsem nějak náladu se dohadovat o vtupu zdarma na ZTP průkaz. Jen jsem se ptala, jestli je expozice přístupná i pro vozíčkáře. Prý ano. Turistické známky paní už neměla. Nečekala, že o ně bude takový zájem, a tak během posledních dní všech 30ks vyprodala- kdo by čekal zvýšenou návštěvnost právě v tyto dny... no nic. Děti byly trochu smutné, že si domů neponesou další úlovek do sbírky, ale  alespoŇ máme důvod zajít sem znovu ;-)

Při vstupu do expozice nás jiná paní uvaděčka pečlivě přepočítala :-) a hned nám řekla, že dolů jsou schody a že se tam s vozíkem nedostaneme. Ale vzápětí nám hned 2x zopakovala, že se přece můžeme vystřídat, že tam nemusíme jít všichni najednou. Chtěli jsme předejít dalším radám, a tak jsme s Wlkem shodně prohásili, že "už si nějak poradíme".

Pro Majdu  nabízela výstava aktuální téma - Masaryka zrovna probírají v dějepise, a tak se celkem se zájmem začetla do textu a prohlížení dobových fotografií, které se v určitých časových intervalech objevovaly na  obří obrazovce. Po chvíli k nám přišla paní uvaděčka s dalším návrhem: "Mladá paní, to nemusíte s holčičkou stát jen tady na jednom místě. Můžete chodit dokola.." :-)))
"No, my půjdeme dokola, až si holčička přečte, co potřebuje,  půjdeme dokola...", odvětila jsem. Paní byla evidentně udivená, že "holčička si čte" a prohlásila: "No, tak to jooo, já si nevšimla!"

Výstavu jsme prošli pečlivě. Bylo to zajímavé. My s Wlkem vzpomínali na staré časy- tedy na naše mládí a vypravování babiček a dědečků, naše děti už jsou samozřejmě jinde (naštěstí), a tak rozhodně nechápaly naše zážitky z nácviku na spartakiádu a ani smysl existence formuláře nazvaného "výjezdní doložka" a nebo "celní prohlášení" - to vše je tam k vidění! :-)

Mauzoleum a jeho technické zázemí jsou dost depresivní...

Docela jsem litovala pana uvaděče.. celý den trávit v takovém prostředí a jen občas ohlídat nějakého návštěvníka, jestli nemačká jedno ze sta tlačítek na panelech všude kolem a  nebo neleze do zakázaných dveří v podzemí... to bych asi z práce chodila totálně vyřízená!

videoprohlídka

Z vítkovského kopce je krásný výhled na Prahu. Počasí tedy nebylo zrovna ideální  vyhlížení - bylo pošmourno a mlhavo, ale i tak žižkovský vysílač zarámovaný větvemi s barevným listím vypadal zajímavě.

A tady se do podzimní krajiny napasoval i RegioJet :-)

Po prohlídce a prosmejčení okolí památníku jsme se vydali  na zpáteční cestu. Majda trvala na tom, že půjdeme stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale přesvědčili jsme ji s Wlkem, že půjdeme jinudy - že to tam nebude tolik drncat... Byl to docela sešup z kopce dolů. ;-) Majda lamentovala, ale naklopila si sedačku vozíku, aby nevypadávala za jízdy ven :-) a jela... až jsme došli k krásné asfaltové cestě. Bylo vidět, že je nová. Povrch hladký. Kolem cesty z jedné strany svah a křoví a z druhé pohled na původní- a dnes již značně zchátralé- žižkovské domy -jeden dokonce s (možná) prvorepublikovou  reklamou!

Chvíli jsme se rozhodovali, zda jít vpravo, či vlevo. nakonec Wlk usoudil, že logicky vlevo. Já, neb jsem orientace mapy neschopná a dezorientovaná i na přehledné širší ulici, jsem neodporovala. A tak jsme šli. Ušli jsme už docela kus cesty a nikde žádná odbočka, žádný nápis- jen po levé ruce to křoví a svah a po pravé zadní trakty starých domů - ještě nevzhlednější než části viditelné z hlavní ulice.

Asi po 20minutách chůze se před námi objevil tunel??? Vůbec jsme netušili, kam vede. Nikde nikdo. Bylo skoro šest hodin a šero přecházelo ve tmu. Tunel byl perfektně nasvícen a jen pár plivanců na zemi naznačovalo, že ho dnes již někdo použil. Vstoupili jsme dovnitř- jiná alternativa -krom toho jít ten kus zase zpátky- se totiž nenabízela.

Majda nás obviŇovala z nemožnosti a ze ztráty vlastní osoby v neznámém terénu, my dva jsme lehce žertovali o světýlku na konci tunelu, Martina neříkala nic a držela se mě za ruku a já tunely nemám obecně ráda, takže jsem byla úplně hotová a v duchu jsem lála svému nevyvinutému orientačnímu smyslu.

Ha! Objevil se konec tunelu!
Zvědavě jsme s Wlkem pospíchali, kdeže se to vlastně vyloupneme... a vida! Krejcárek coby kamenem dohodil! Krásný- i když trochu zamžený výhled- na rozsvícenou část Prahy. No a teď ještě najít něco jako zastávku MHD. Vylezli jsme asitak na půli cesty mezi domovem a zaparkovaným autem. Pěkná asfaltová cesta pokračovala naštěstí i dále. Majda patrně hnána představou, že tu někde zůstaneme ještě déle- drandila na vozíku a mlela, že to snad není možný, že rodiče ztratěj svoje vlastní děti a ještě se dohadujou, kdo z nich je ten schopnější, když neschopní jsou OBA!! Martina vesele poskakovala a volala, že tááámle jezdí tramvaj...Wlk ji usadil, že jezdí, ale o patro výš než jsme my, takže se možná raduje předčasně.

Tramvaje se nám postupně přibližovaly. Majda potěšeně konstatovala, že  tu jezdí i bezbariérové... tak sláva! někam jistě dojedeme a doufáme, že ještě dnes.

Došli jsme k zastávce. byla naštěstí sjízdná i pro vozík. Vlítli jsme s Wlkem na zastávky a začali studovat jízdní řády- bylo nám jedno, kterým směrem, ale potřebovali jsme bezbariérový vůz.  Rozdělili jsme se na dvě party: já s dětmi pojedu tramvají směr domov a Wlk s OPENcard a klíčky od auta pojede opačným směrem vyzvednout naše motorové vozidlo. Sejdeme se někdy večer doma :-))

Celý přesouvací manévr nám trval půl hodiny a sešli jsme se na konečné tramvaje. Wlk nás naložil do auta a hromadně jsme se dopravili až domů. :-) Babička nás vítala, kde jsme tak dlouho, že jsme jistě zkejsli zas někde v hospodě nebo u MacDonalda... ;-) no pěkné mínění má o nás turistech babička...

Doma jsme nastudovali mapu a zjistili, kde jsme se to vlastně nacházeli!
Tunel byl původně železniční- a měří cca 270m- nyní je součástí jakési "cyklostezky pod Vítkovem" - osobně bych řekla- ne příliš zdařilého, zato však pekelně drahého projektu - že by za pořizovací cenu 24milionů bylo nějakých pár km opravených silnic, které jsou v Praze samá díra...  o vytíženosti té trasy máme již jistou představu, neb jsme zjistili, že jsme ušli téměř 3km a nepotkali ani jednu živou brusli či cyklistu, kteří by stezku brázdili. Dodnes ono veledílo nemá v pořádku "papíry"- tedy kolaudaci a splacené účty... a více si lez přečíst třeba zde.

Tak jsme si rozšířili obzory více, než jsme původně měli v úmyslu. A jsme rádi, že jsme našli cestu domů :-)) To by mě nenapadlo, že jsem schopná ztratit se i v Praze! :-)