Pozůstalostní pecky

27.4.2012

 Zavedli jsme s Wlkem novou hru. je to taková funerální hitparáda.
Trumfujeme se, kdo utrží od okolí větší pozůstalostní "pecku" ... Pro ilustraci dodávám příklady typu: vracení PONIČENÉHO  čipu do školní jídelny, nebo konstatování jedné paní učitelky, že je vážně škoda, že Majda nedokončila pololetí... nebo na úřadě doložit potvrzení o studiu při žádosti o pohřebné... Závěrem se dá říct, že skóre je vyrovnané. Lítáme v tom oba. Nejhorší je, pecku ustát... pak už  se z ní stává jen zábavná a nebo neuvěřitelná historka.

A jednu jsem dnes utržila já. Ona to není historka k psaní, ono by to bylo lepší vidět na vlastní oči, protože do popisu nevtěsnám všechna ta gesta a údivné obličeje hlavní postavy ... ba ani citoslovce a jiné její hlasové projevy. Škoda...

Jak jsem se zmínila v minulém příspěvku, čeká mě dnes další pohřeb. Manžel mojí přítelkyně v sobotu zemřel. Pomáhali jsme jí se zařizováním  některých věcí kolem posledního rozloučení- máme to teď "zmáknuté". Bydlíme ve stejném rajonu, tudíž scénář a místo konání bude totožné....

Včera jsem volala kamarádce květinářce ohledně kytek. Jako na potvoru nebyla u sebe v obchodě. Nechtěla jsem ji stresovat, a tak jsem velkoryse koupi květin odsunula na dnešní dopoledne. Všechny akce jsem si odbyla včera, ráno na chvíli do práce- a cestou domů že koupím kytku "v našem květinářství"- aby byla čerstvá. Je to obchůdek na hlavní ulici, bydlíme v okrajové části města, takže se se sousedy známe, obchody máme ozkoušené. Do tohoto květinářství chodím běžně.

Už minulý týden, kdy jsem tam zavítala za účelem koupě květiny k narozeninám, mě zaskočila nová paní prodavačka. Byla velmi rozverná a hodlala mi kombinovat květy různých barev a druhů a zdobit je manžetami krepovými a celofánem... nakonec jsem uhájila svoji představu a odnesla si kytici střídmou a prostou všech těch přízdob, ale byla to fuška. ;-)

Paní si na mě nepamatovala. Já hned u vstupu do krámku zbystřila- jakéže to mám štěstí... že to zas bude "boj".  Vybírala jsem  a to už mě paní květinová vyzvala: "Co to bude?"
Tak jsem nerozhodně sdělila své přání, že kytka bude smuteční a že pro staršího pána- tak něco decentního..."- a pomýšela jsem na temné karafiáty a nějakým zeleným lupením... 
"No jestli to chcete na dnešek, tak to nekupujte. nejsou rozvitý. Bude to vypadat blbě..."

No, tak fajn. Nechala jsem si nabídnout... žluté střapaté chryzantémy mi přišly zbytečně veselé a bílé jsem taky zavrhla. Nakonec jsem kývla na "zrzavé". A užuž jsem ji musela brzdit od "přízdoby"- lup tam dvě žluté... říkám důrazně: "Ne, je to pro pána, uvažte to prosím s nějakým zeleným listem a jen jednobarevně!"

A ta roztomilá Kytička za pultem   na to žoviálně: "Helejte, buďte ráda, že to máte pro pána... To já tuhle vázala kytku pro dítě. Holčička to byla, víte. Tady kousek do školy chodila "  ... no mně bylo hned jasné,  o JAKOU holčičku se jedná... ale ta baba mě nevnímala. Stála jsem a civěla na ni, aniž bych cokoli stačila říct, pokračovala ve svém hrabalovském monologu...

"No a to jsem si tedy pobrečela. To je strašný, vázat kytku pro dítě! To vám řeknu!! A kolik jich bylo! To byste měla vidět- to chodily děti, maminky, učitelky... Voni to měli v kostele. Veelikej pohřeb- lidi taky občas nemaj rozum... takovejch kytek. Ale krásnejch, vám řeknu... No a ta maminka se z toho prej úplně sesypala... no já vám řeknu, já bych se asi voběsila, kdyby mně umřelo dítě..."

A tak se slyším, jak říkám: "Prosím vás, mlčte. To bylo moje dítě..."

"Ježiši, NE!! Jo?? Co? No, to neni možný... to jste vy??" (oči vytřeštěné, chvílemi obličej v dlaních- a nevěřícné zírání - jen si sáhnout, jestli nejsem přelud!!)

"Jo, to jsem já a pojďme tu kytku dovázat s tím, že ani vy, ani já nebudeme nic říkat..." (fakt se mi nechtělo jet zas někam jinam a taky jsem si naivně myslela, že ta paní už všechno, co měla na srdci, světu sdělila...)
Ale kdepak!

"No, tedy. To jste dobrá, že jste živá..."...  a přes pult mi podávala ruku na důkaz toho, že jí je to fakt líto.
"Prej byla hrozně chytrá a šikovná...ale řeknu vám, je to pro vás určitě lepší...", mlela ta osoba.
"Jasně. Určitě. Člověk si celej život nic jinýho vlastně nepřál...", říkám jak ve snu...
"No, jo. Viďte... a máte nějaký další děti? To jste fakt dobrá, že takhle jako fungujete... pro kytku si jdete..."
A já na to: "No, na pohřeb zajdu... nemám problém. Mám se dobře."
"No, žejo. A dneska bude krásně... tak si užijete hezkej den ", snažila se mě ASI utěšit.
"Prosím vás, já nemám čas- kdybyste to dovázala, já bych RYCHLE zaplatila a šla... ", popoháním tu dámu.
"No, tak jo... hezký to máte... a když je to pro pána...jak říkám, nejhorší je, vázat kytku pro dítě..."
"No, třeba pro to moje..."

Vytahuju peníze- ani nevím, kolik ta baba žádá... Celkem mě rozhodila... takovou pecku jsem nečekala...to si furt myslím, jak mám natrénováno- a pak mě vykolejí nákup kytky ;-)
Panečku, výchova... ta se mi  dneska pěkně vymkla z rukou. Vychovala ona mě! .. ale jo, vychovala- mám ze sebe radost, že jsem to ustála- neutekla z krámu, nekřičela na paní žádné urážky... vždyť ona chudák měla za sebou takovou tragédii...vázat kytku pro dítě, to je nejhorší...

 Popadla jsem puget, dokonce i s manžetou, kterou nesnáším...a vypadla. V autě jsem seděla a čučela a cítila, jak mi tečou slzy...  "To jste dobrá, že jste živá...", opakovala jsem si nevěřícně ...no to tedy jo. Ještě pár takových-  a bude vázat kytku pro mě ...

 

A jak říká můj přítel Wlk: "Zážitek nemusí být pozitivní, ale silný"...a to tenhle tedy 100% byl ;-)

Poločas rozpadu

25.4.2012

S politováním musím konstatovat, že tento rok patrně bude rokem opouštění a rozpadání se...

Začalo to koncem března zcela nevinně. Rozbolel mě zub.
Takovým zvláštním stylem: buď bolel děsně, nebo vůbec. Zubař kroutil hlavou a po zevrubné prohlídce zjistil, že zub číslo 7 praskl po celé své délce. Tož mě přišpendlil do křesla dvěma injekcemi a půlku vyrval okamžitě. Se zbytkem se prý bude dále pracovat.
Šly na mě mrákoty, když mi povyprávěl co a za kolik mi hodlá provádět. No ale smlouvat se v tomto případě asi moc nedá.... takže teď často navštěvuji svého stomatologa, který na mě vytahuje doposud nepoznané metody a nástroje a baví se na můj účet- obrazně i doslova ;-)
Tak za týden si jdu pro  zub nový. Keramický. Doufám, že mi bude slušet a hlavně, že bude plnit svou funkci po celý zbytek mého života!

Minulý čtvrtek jsem jela autem. Na křižovatce při odbočování vlevo se přede mne nacpal frajer celý v černé kůži a túroval svého harleje. Když se vozidla dala do pohybu, ozval se šílený rachot. Říkám si v duchu: "Tebe by měli policajti zastřelit pro výstrahu. Takový rámus děáš s tím krámem, že člověk neslyší vlastního slova v zavřeném autě..."
... jenže motorkář mizel v dáli, zatímco šílený rámus zůstaval se mnou??? ... Po chvíli mi bylo jasné, že mě opustila další část výfuku a ten nesnesitelný  rámus vyrábí  přímo moje auto.

Můj mobil si už pár měsíců funguje na heslo. To já ovšem neznám... takže se vypíná, jak ho napadne. Občas si toho nevšimnu, takže jsem několik hodin nedostupná. Občas přijmu hovor a on se utne... ale já už číslo volajícího nedohledám... Wlk mě nutí, abych si koupila nový. Já si ale nechci každé 3 roky zvykat na nový aparát. Nepotřebuju být online a dotykově neustále na příjmu. Na www stránky v této velikosti totiž taky nevidím, jelikož další věcí, která mě hodlá opustit, je patrně zrak.
Chci telefonovat a posílat SMS, občas něco vyfotit a to je celé. Jenže takové přístroje už se nevyrábějí...leda ALIGATOR -čili mobil pro seniory- ten splňuje skoro všechny mé požadavky :-)) 

K tomu zraku se váže docela veselá příhoda- shodou okolností rovněž z minulého týdne. Kamarádka měla narozeniny, a tak jsme šly do pizzerie- na pokec a něco na zub. Miluju, když je jídelní lístek napsán na barevném podkladě. Natáčela jsem to ze  všech stran, Šárka na mě zálibně pokukovala a pravila: "Na tohle já už vyzrála! Koupila jsem si v DM brýle! hele za dvě stovky se ti svět rozjasní..."
"Nepotřebuju brýle!", odsekla jsem. "Další krám do kabelky. Kdyby tady pořádně rozsvítili a netiskli blbiny na obrázkový papír, viděla bych dobře...", lamentovala jsem.

Objednaly jsme si. Já osvědčený salát s kousky kuřecího masa a Šárka těstoviny s čímsi. Obsluha po chvíli donesla nazdobené talíře, popřála dobrou chuť a my se pustily do jídla. Šárka skoukla můj pestrý talíř a řekla, že to si dá příště. Já koukala přes stůl do jejího a povídám: "Hmm, ty to máš s nějakými mořskými plody, viď.."
Ona dost překvapeně: "Z čeho tak usuzuješ?"
"Vidím krabí nohu...", dodávám důkaz.
"Jo, tááák.... Tak to je špek, moje milá.. anglická slanina, jestli to chceš odborně... ty bystroočko..." :-)) Krabí noha se stala hitem večera a mně je jasné, že návštěva optiky mě nemine...

No a dnes jsem zaskočila na pokračování operace mé nohy. Tak tu sedím- jako netopýr...nohu výš než hlavu a mám toho taknějak dost. Martinka se mě pravidelně ptá, jestli neumřu... lhát se nemá, a tak říkám, že "dneska ne..." ... pro sebe si dodávám "SNAD" ...

V pátek jdu na další pohřeb... do toho samého kostela... mám ráda některé rituály, ale tohle bych tedy snesla i v delších intervalech než po  měsíci... nějak to nestačím všechno zpracovávat a odbourávat... zatím jsem nenasadila žádné chemické zbraně, ráda bych, aby se s tím vším tělo popasovalo samo- přirozeně... jen nevím, jak mu  pro to zajistit podmínky ;-)

Chvilka stačí...

23.4.2012

... krásný text písně Memory, který do češtiny přeložil Michael Prostějovský je ústřední melodií muzikálu Cats. Pro milovníky koček kouzelná podívaná s pohádkovými příběhy koček, v nichž je tolik pravdy a moudrosti...  

I Majda byla milovnicí tohoto muzikálu. Viděli jsme jej mnohokrát a českou verzi jsme považovali za velice zdařilou- škoda, že projekt díky špatné marketingové taktice tak brzy skončil :-(  

 

.... Slunce září výškou stromů, proč se vzpomínkám bráníš
Zdá se, vadnou, jako jarní kvítí
Jsou prázdnější než prázdné
 

Hýčkej mne letmým dotykem skrání
Slyš můj pláč, vzpomínání, na dny zázračných změn
Chvilka stačí, a co je štěstí, pochopíš sám
Hleď, jak vítám nový den ...

klik

*

Po měsíci

19.4.2012

 ... tak mám za sebou měsíc "nesnesitelné lehkosti žití". Asi se mi porouchal stroj času. Vůbec ho totiž nevnímám. Utíká mi neskutečně rychle- občas se přistihnu, že "chvíle" trvala 3/4hodiny. 

Za ten měsíc se toho mnoho odehrálo. Tolik nových věcí jsme museli rychle zvládnout, vstřebat a zpracovat...  museli jsme si zvyknout na to, že je nás míň, na to, že se lidi denně ptají: "Tak co, jak zvládáte?" - a já moc nevím, co na to mám odpovídat... Mám jim říct, že nezvládáme-  nebo že je to "v pohodě"?  Ono tady není moc na výběr. 

Zkrátka se můžete položit do role a litovat se, nebo smutek postupně odbourávat a zpracovávat pomocí nějakých činností. To je nám asi ta bližší varianta. 

Spousta lidí má ještě po měsíci potřebu nám projevovat upřímnou soustrast, což považuju za velmi nevkusné. Pokud jdu v současné době do společnosti, jdu tam za účelem rozptýlit se  a přijít na jiné myšlenky - ne přijímat soustrasti. A vážně není nutné za každou cenu cokoli říkat...  co taky , žejo?

Jiní zas mají potřebu nám dělat dobře :-) To je hezké- jen někdy se to obtížně přijímá! Já nejsem zvyklá u lidí vzbuzovat takové city a dostávat něco zadarmo ;-) Cítím se pak zavázaná- a to špatně snáším :-)

Ale děkuju všem, kteří si najdou čas a snaží se nás potěšit - vlastivědou, kulturou, setkáním, ... a taky děkuju za to, že nám všichni nechávají tu možnost volby - a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Někdy se to prostě sejde, že to nejde a nikam se nejde :-(  

... jsem unavená. Mám pocit, že nic nedělám, domácnost chátrá- a já jsem z toho, že to pozoruju ještě unavená!!! jestli mi tohle zůstane, no nazdar. To tu asi zarosteme mechem a kapradím a přes haldy nevyžehleného prádla se budeme hledat;-) 

Je to zvláštní stav duše, ten smutek. Neutečete před ním. Je to na plný úvazek a moc času na jiné věci nezbývá. I když se samozřejmě  denně s lidmi bavím, směju a třebas i raduju, stejně v podstatě nemyslím celý den na nic jiného...  vzpomínky a představy, co by řekla, kdyby tu byla...

 Co mě naprosto odbourává:

- nahodilá setkání a dotaz: "Jak se máš a co děti?" ...nechce se mi někomu, koho jsem dlouhou dobu neviděla vysvětlovat, co se stalo....

- vracení pomůcek zdravotní pojišťovně- tedy např. vysvětlovat, že mechanický zvedák do vany opravdu žádnou nabíječku neměl... tudíž je zbytečné ji jít hledat...

- návštěva kanceláře školní jídelny a zjištění, že to dítě dělalo celý svůj život potíže s jídlem a ty trvají i po jeho smrti... viz kauza vracení čipu - ta koluje jen v ústním podání, neb nemám sílu to sepsat, ale každopádně mě naprosto ovládla chuť tu věc (čip) chytit a hodit co nejdál do parku

- jít si vyzvednout vítězný obrázek z výtvarrné soutěže "in memoriam" 

- to, že zmizely ze dne na den věci, které mi vlastně děsně lezly na nervy: cvakání vozíku po bytě a to, že mě nikdo o nic nežádá- podat, přinést, podržet, přisunout... nesnesitelné TICHO!!!! ..a to je prostě nová realita. To jiné nebude. Na to si musím zvyknout. Tomu se musím přizpůsobit a najít si něco, co mě od očekávání zaběhlého odreaguje a  nějak jinak zaměstná...

...tak se budu snažit na sobě pracovat.... 

Narozeninové Barování

15.4.2012

Na tento díl Barování jsem původně vůbec neměla jít. V březnu jsem nestihla  předprodej lístků, což ani nevadilo neb události, které pak následovaly nenasvědčovaly tomu, že shánění lístků na Barování bude mým prvořadým zájmem.

 D. (říkejme mu Dobrák :-)) dva lístky navíc měl a nabídl je ke koupi. Ty však posléze prodal někomu jinému, jelikož nabyl dojmu, že my dva budeme truchlit pěkně v klidu a osamoceně... a tak jsem to prostě vzdala. Nikomu jsem nevolala, ani nepsala, nikoho o vstupenky neuháněla... Řekla jsem si, že je čas změn, že všechno pěkné letos asi končí, tudíž to nebudu lámat přes koleno a nechám to plavat.

Až se do toho obula L. (říkejme jí  Lidumilka).Volala, aby mi oznámila, že  pro nás má dva lístky i s místenkou :-) Nechápu, jak to ta ženská dělá, ale co si umane, to dokáže.

 Datum se shodovalo s datem 30.narozenin ředitelky tohoto skvělého pořadu- Sandry Novákové... a tak se slušelo zakoupit alespoň kytici. Absolvovala jsem tedy v neděli  menší turné po okolních květinářstvích, protože pořídit 30kousků stejných rostlin není jen tak! :-)
Nakonec jsem ulovila červené tulipány a směle jsme vyrazili do Malostranské besedy.

Večer byl půvabný. Jednak jsme se viděli se spoustou známých a kamarádů, jednak na nás čekal rezervovaný stoleček :-)) /cedulku jsem si samozřejmě odnesla- ta má pro Baristy extrahodnotu! :-) /

Na podiu se vystřídala řada milých hostů, kteří díky své druhové odlišnosti opět vytvořili pestrobarevný program a zavalili Sandru gratulacemi a pugety.
 Díky všem.

Ukázky sem  přibydou časem- jsem teď nějaká zpomalená, tak prosím o strpení... vlastně jsem spoustu věcí ani nenahrála. Baterka v digi zůstala poprvé po 2letech  nevybitá a karta nezaplněná ... achjo. Snad se mi to časem zas upraví do normálu ;-)

Tak alespoň ilustrační foto:

 

Tento večer byl zvláštní i tím, že Filip Rajmont dostal nápad! Začal obdarovávat diváky v publiku. Nebyla to tombola v pravém slova smyslu. On si totiž příjemce svých darů pečlivě vybíral. ;-)
Nejhůř dopadla Andrea. Ač se snažila dělat neviditelnou a očima div nepropíchla stůl,  bylo jí to málo platné, štěstí se na ni smálo téměř nepřetržitě :-)) ...a odnesla si domů plnou igelitku darů :-) Nejexkluzivnější je jistě nezničitelný ubrus s meganápisem TESCO :-)) Když si k němu dokoupí stůl, jistě jej bohatě využije....

Na mě se štěstí taky usmálo :-) ..jak jinak... Získala jsem neuvěřitelně kýčovitou zelenou krabičku, na jejímž víku trůní mnohobarevný klaun. Všichni se mi od srdce vysmáli... a oddychli si, že se štěstí neusmálo na ně. Nesla jsem ji domů s tím, že si k ní rozhodně nehodlám vytvářet žádný citový vztah- a ledabyle ji pohodila v obýváku na stůl.

V pondělí po obědě přišla Martinka ze školy. Zblejskla tu hrůzu, popadla ji do rukou  a volala: "To je krááásnááá krabička!!" 

Já úplně ochromeně a vzteky bez sebe, že jsem ji díky své liknavosti nezlikvidovala včas, zdrceně odpovídám: "Hmm. No, je to povedený kousek. Tu jsem včera vyhrála... Chceš ji?"

"Jupííí, ty jsi ta nejhodnější maminka!!!", jásalo to naivní dítě a srdečně mě ze všech sil objalo....

Tak takhle jsem zcela neprávem sklidila úspěch a přišla k záviděníhodnému titulu :-))

Po chvíli Martina donesla krabičku obydlenou...

...  je jasné, že té se asi hnedtak nezbavíme. 

Tak velké díky, pane magistře, člene činohry ND,  hned je naše domácnost veselejší :-) 

Doufám, že tato dárková akce byla jen a pouze u příležitosti narozenin paní Sandry a nebude se opakovat častěji ;-)

Večer rychle utekl. Byl moc příjemný. 

Chvíli jsme ještě poseděli u baru a rázem jsme se v posteli ocitli až ve chvíli, kdy hodiny ukazovaly 3hodiny. 

To nám ten pracovní týden pěkně začíná ;-)... 

Děkuju L., že tak usilovně pečuje o mé duševno a jala se dělat mi kulturního referenta. Až zregeneruju, doufám, že jí to vrátím :-)) 

A děkuju všem, kteří  se podílejí na organizování této zcela nezařaditelné kulturní akce.
To jsou moje duševní lázně :-) Sem já bych si koupila klidně předplatné ;-)

Vernisáž fotek v Poslanecké sněmovně

 Dne 2.4.2012

proběhla v budově PS vernisáž výstavy 15 velkoformátových fotografií o životě dětí s postižením SMA (SMA je zkratka pro ono celkem kruté onemocnění, kterým trpěla i Majda- spinální muskulární atrofie).

Výstava se uskutečnila pod záštitou paní poslankyně H.Langšádlové ...snad i poslanci budou více rozumět potřebám této znevýhodněné menšiny.

Výstava má za cíl upozornit veřejnost na to, že dosavadní česká legislativa těmto vzácně nemocným příliš život neusnadňuje- respektive s nimi vůbec nepočítá. Ať už vezmeme oblast kompenzačních pomůcek, vzdělávání-tedy integrace, péče o děti na umělé plicní ventilaci v domácím prostředí...

Je třeba ukázat lidem, že tyto děti se narodily zdravým rodičům- tedy že se to může stát komukoli, možná se někdo při pohledu na ty obrázky zamyslí i nad tím, jak vypadá život takové rodiny a co všechno musí předcházet tomu, než vidíte na fotce rozemáté dítě sedící na vozíku.

Výstava je putovní, takže pokud by někdo měl nápad, kde by se dala umístit- sem s ním :-)

 

 Tuto fotku ulovil pan Wlk. A dokonce s ní i vyhrál cenu diváků na brněnském veletrhu Rehaprotex 2011. :-)

 

Tak a ještě musím naspat něco, co mi udělalo velkou radost.
Psala mi paní ředitelka OS Kolpingova rodina Smečno, že moc děkuje všem, kteří na konto pro podporu zlepšení kvality života SMA  dětí  poslali celkem 13 300Kč! 

Milí dárcové, 
já osobně moc děkuji i za vzkazy, které píšete k finančním částkám- to se krásně čte :-) Také chci upozornit, že je  možné získat od organizace potvrzení o finančním daru - můžete si vyžádat mailem dumrodin@volny.cz
Děkujeme!

Naší rodiny se už žádná z těchto aktivit  osobně netýká. Přesto jsme se s Wlkem rozhodli, že budeme s touto organizací nadále rádi spolupracovat.
Tyto děti si umějí života užívat... ale bez pomoci to nezvládnou. My už přecejen za ty roky trochu víme, jak na to :-).

Velikonoce v Hořicích

6.-8.4.2012

Letošní Velikonoce jsme strávili mimo domov. Nebyla jsem si sice jistá, jestli to chci, mám teď občas obavy, abych někoho netraumatizovala třeba jen svou přítomností.
Ale Lenka nedala jinak, oznámila nám, že domů navezla pelechy a že tam prostě budeme spát a rozhodně ne jednu noc, kvůli tomu, že povlíkat nebude ;-)  Takže bylo rozhodnuto.  A bylo to tak dobře!

Lenka nám udělala zážitkový víkend, na jehož konci nás pak brutálně zvážila. Lidi, co se všechno v Hořicích vejde na stůl... to je hrůza! Doktorka Kateřina by nám nechala popravit pro výstrahu! Sekanou zajídat řízkem  a domácím uzeným... to by asi neprošlo. Kupodivu nikomu nebylo špatně. Martina s Bárou to ještě vylepšily tabulkou čokolády a coca colou...

V pátek večer jsme šli na zkoušku ochotnického loutkového divadla, kam se Lenka chodí odreagovat. Píše pohádky, vymýšlí scénu - a pak všechny organizuje, aby to bylo, jak má být. Máťa byla nadšená. Loutky si pak mohla zkusit vodit- není to vůbec jednoduché! Ty nitě se pletou úplně všude- a tak když si má loutka vykračovat a ještě mávat rukou... je to docela fuška!

 

V sobotu dopoledne jsme oběhli ty náhrobky- viz minulý příspěvek. Po vydatném obědě do nás ještě Lenka narvala kávu a zákusek a my se vydali do ZOO do Dvora Králové. Venku byly 3°C a pršelo. Parkoviště bylo prázdné- tak jsme si řekli, že se zvěř alespoŇ bude plně věnovat jen nám :-)

Naštěstí má ZOO pavilony, tak jsem dvě hodinky procházeli a obdivovali to, co v Praze nemáme!
Překrásné rybičky ve vodním světě, cizokrajné hady a taky chameleona, který měl náladu se předvádět, a tak se mi ho podařilo vyfotit zespoda; lvíčky zlatohlavé-nebo jak se ty všetečné opičky jmenují - a i kapybaru, která hodlala posvačit pracně vybojovaný ořech (kapybara není kapybara,jak poznal znalec- je to aguti zlatý-omlouvám se za mystifikaci způsobenou neznalosí hlodavců ;-)) ... roztomilá byla i rodinka orangutanů, ale ti tam měli takové teplo, že se  mi foťák zcela zamlžil a obrázky jsou nepublikovatekné :-( 

A v sobotu večer se slavilo! Lenka měla narozeniny- dostala šampáňo a přepravku jahod. Bára se ujala Martiny a do úplného odpadnutí s ní hrála všemožné stolní hry. Spát se šlo hoodně po půlnoci.Pro postele nebylo kam šlápnout ;-)

V neděli odpoledne jsme se vydali domů. cestou jsme se ještě zastavili v Nechanicích, kde se nám moc líbila vánoční prohlídka zámku, a tak jsme se nechali zlákat i na velikonoční. Mají to moc pěkně udělané- pro děti určitě velmi vhodné, prohlídka trvá přesně hodinu a tento malý okruh je bezbariérový ;-)

Cestou jsme ještě vyštvaly Wlka na proutky vrby. Martina chtěla uplést pomlázku. To naštěstí umí děda :-) Tak Wlk běhal chvíli po poli, než našel cestu k vrbičkám :-)
Domů jsme dorazili až večer. děda pletl pomlázku, Martina barvila vejce ještě v 9večer... my to tedy vedeme... ;-)

Díky našim hostitelům za všechno! :-)

Funerální architektura

1.týden dubna 2012

Funerální architektura, to je momentálně to, co mě zajímá.
Tedy zajímá... byla jsem okolnostmi donucena se o ni zajímat, neb vyvstal problém, že naše rodiny vlastní hrobů několik. Všechny však  velmi staré, tudíž obsazené- a tak jsme museli urychleně pořídit naši první společnou nemovitost.
 Není to ani byt s výhledem na Hradčana, ani luxusní dům se zahradou v satelitní zástavbě - je to hrob na 100let  starém "kubistickém" hřbitově v Ďáblicích.

Vstupní brána je po rekonstrukci- a vůbec celkově na mě ten hřbitov působí upraveným a udržovaným dojmem.

Co mě nadchlo už méně, to byl styl náhrobků. Takto prosím vypadá současná módní vlna...  Hroby jsou už připravené, jen si vybrat barvu, opatřit nápisem a může se bydlet.  To celé za směšných cca 30tisíc korun + poplatky.

Nevím, co to se mnou je, ale já prostě nesnáším předepsané a uniformní věci v oblastech, které jsou jen a jen moje vlastní - tak s dovolením i ten náhrobek bych si představovala malinko jinak ;-)  Tak když je to nemovitost, aby nás další generace moc neproklely, přistoupíme k tomu zodpovědně, dohodli jsme se s Wlkem.  :-)
Ani mi nedošla skutečnost, že na nemovitost musíte mít stavební povolení! Tak to platí samozřejmě i pro hrob ;-) Tak zas další kolo razítek a papírů před námi.

Zatímco Wlk už mrská názvy materiálů používaných na výrobu náhrobků, rozlišuje původ a druhy žuly... já pátrám po kamenictvích a oblejzám náhrobky ;-)

Na Velikonoce nás pozvala kamarádka Lenka do Hořic. Lákala nás jako vždy na trubičky a letos taky na náhrobky :-)  /díky, Lenko, byl to fakt výborný nápad, i když zprvu to znělo jako drsný vtip :-)/
V Hořicích je totiž kamenická škola (místním slangem "šutrárna"), takže kde jinde už by se člověk měl inspirovat! 

Při vstupu na  hřbitov  vás ohromí  téměř 15m vysoký portál. Lze na něm spatřit korintské hlavice, akanty, segmenty antického sloupoví...   Hřbitovní portál patří k nejvýznamnějším památkovým skvostům Hořicka- mají ho zobrazený i na turistické známce.

 

Módní vlna čínských náhrobků už sem sice taky pronikla, ale přecejen originálů a zajímavých věcí je tu k vidění dost. Z materiálů je zde hojně užívaný pískovec. Pro inspiraci k vlastní tvorbě :-) byla tato vycházka nezbytná!

 

Tak uvidíme, jak naše hřbitovní kauza bude pokračovat a jak to všechno dopadne.

Pauza

 10.4.2012

Tato psací pauza byla způsobena nedostatkem času. Nic víc v tom není! Vše házím jen do konceptů, abych to nezapomněla,  dopíšu-zpětně a zveřejním i s tím rizikem,že si zase vykoleduju... :-)

Máme teď opravdu velice zvláštní starosti a zážitky...  ;-),  :-( , :-)

Všichni se snažíme fungovat a najet na nový rytmus, ale jsme nějak víc unaveni,  ačkoli nám fyzické námahy velmi ubylo... asi nás vyčerpává zvykání si na to " nicnedělání " ...