Po měsíci

19.4.2012

 ... tak mám za sebou měsíc "nesnesitelné lehkosti žití". Asi se mi porouchal stroj času. Vůbec ho totiž nevnímám. Utíká mi neskutečně rychle- občas se přistihnu, že "chvíle" trvala 3/4hodiny. 

Za ten měsíc se toho mnoho odehrálo. Tolik nových věcí jsme museli rychle zvládnout, vstřebat a zpracovat...  museli jsme si zvyknout na to, že je nás míň, na to, že se lidi denně ptají: "Tak co, jak zvládáte?" - a já moc nevím, co na to mám odpovídat... Mám jim říct, že nezvládáme-  nebo že je to "v pohodě"?  Ono tady není moc na výběr. 

Zkrátka se můžete položit do role a litovat se, nebo smutek postupně odbourávat a zpracovávat pomocí nějakých činností. To je nám asi ta bližší varianta. 

Spousta lidí má ještě po měsíci potřebu nám projevovat upřímnou soustrast, což považuju za velmi nevkusné. Pokud jdu v současné době do společnosti, jdu tam za účelem rozptýlit se  a přijít na jiné myšlenky - ne přijímat soustrasti. A vážně není nutné za každou cenu cokoli říkat...  co taky , žejo?

Jiní zas mají potřebu nám dělat dobře :-) To je hezké- jen někdy se to obtížně přijímá! Já nejsem zvyklá u lidí vzbuzovat takové city a dostávat něco zadarmo ;-) Cítím se pak zavázaná- a to špatně snáším :-)

Ale děkuju všem, kteří si najdou čas a snaží se nás potěšit - vlastivědou, kulturou, setkáním, ... a taky děkuju za to, že nám všichni nechávají tu možnost volby - a nemusím nikomu nic vysvětlovat. Někdy se to prostě sejde, že to nejde a nikam se nejde :-(  

... jsem unavená. Mám pocit, že nic nedělám, domácnost chátrá- a já jsem z toho, že to pozoruju ještě unavená!!! jestli mi tohle zůstane, no nazdar. To tu asi zarosteme mechem a kapradím a přes haldy nevyžehleného prádla se budeme hledat;-) 

Je to zvláštní stav duše, ten smutek. Neutečete před ním. Je to na plný úvazek a moc času na jiné věci nezbývá. I když se samozřejmě  denně s lidmi bavím, směju a třebas i raduju, stejně v podstatě nemyslím celý den na nic jiného...  vzpomínky a představy, co by řekla, kdyby tu byla...

 Co mě naprosto odbourává:

- nahodilá setkání a dotaz: "Jak se máš a co děti?" ...nechce se mi někomu, koho jsem dlouhou dobu neviděla vysvětlovat, co se stalo....

- vracení pomůcek zdravotní pojišťovně- tedy např. vysvětlovat, že mechanický zvedák do vany opravdu žádnou nabíječku neměl... tudíž je zbytečné ji jít hledat...

- návštěva kanceláře školní jídelny a zjištění, že to dítě dělalo celý svůj život potíže s jídlem a ty trvají i po jeho smrti... viz kauza vracení čipu - ta koluje jen v ústním podání, neb nemám sílu to sepsat, ale každopádně mě naprosto ovládla chuť tu věc (čip) chytit a hodit co nejdál do parku

- jít si vyzvednout vítězný obrázek z výtvarrné soutěže "in memoriam" 

- to, že zmizely ze dne na den věci, které mi vlastně děsně lezly na nervy: cvakání vozíku po bytě a to, že mě nikdo o nic nežádá- podat, přinést, podržet, přisunout... nesnesitelné TICHO!!!! ..a to je prostě nová realita. To jiné nebude. Na to si musím zvyknout. Tomu se musím přizpůsobit a najít si něco, co mě od očekávání zaběhlého odreaguje a  nějak jinak zaměstná...

...tak se budu snažit na sobě pracovat....