Do školy

9.5.2012

Po 7týdenní absenci jsem se vypravila do školy, abych vrátila Majdiny učebnice a vyzvedla si její věci. Zkrátka na  první pohled zcela banální úkony. 

Večer před akcí jsem se tedy odvážila a šla do dětského pokoje, abych vše potřebné posháněla a připravila do tašky. Tato přípravná fáze mě docela vyřídila. Takové drobnosti vás totiž jen utvrzují v tom, že stav je neměnný, že už ty SVOJE věci opravdu potřebovat nebude- no a to nejsou zrovna lázně pro psychiku- všechno sice dobře víte, chápete, ale... přesto se při manipulaci s Majdinými věcmi dostaví vždy takový zvláštní pocit???
Tak jsem probrala sešity, sama sebe utvrdila v tom, že pololetí Majda opravdu už nedokončí- jak prakticky zmínila paní učitelka ;-) - no a po této přípravě jsem  hrdinně naplnila krabici se sběrem  sešity a popsanými papíry a učebnice nacpala do tašky. Zabralo to neuvěřitelně dlouhou dobu...

 

Taky jsem hodně přemýšlela o těch Majdiných spolužácích.
Když jsem je na posledním  rozloučení viděla, bylo mi jich až líto, jak byli všichni úplně zdecimovaní. Ale na druhou stranu mě štvalo, že během její školní docházky nefungovala taková ta běžná kamarádská výpomoc. Majda měla asistentku, tudíž děti to braly jako vyřízenou věc a moc si jí nevšímaly. Nikdo jí neubližoval, nikdo jí neškodil - to vůbec ne!, ale nikdo taky o přestávce nepřišel na pokec a nikdo ani nezavolal nebo nenapsal, pokud zrovna nepotřeboval zjistit nějaký úkol. Když se do nějaké skupiny v rámci školní práce dostala, libovala si, že byla legrace a nadšeně vykládala, co kdo řekl a udělal... a mně bylo taknějak jasné, že puberta je sice složité období, nicméně jsem se nemohla zbavit dojmu, že ta odtažitost spolužáků je způsobena spíš tím, že pořádně nevědí, co a jak by k Majdě měli a mohli, protože co si budeme nalhávat, oni ti dospělí v tom taky neměli úplně jasno, ale neřešili to, čas plynul a až na malé výjimky se tomuto modelu ochotně podřídili všichni. 

Nabídky nejrůznějších aktitvit, které jsme se spec. pedagožkou škole nabízely, se prakticky pod nejrůznějšími záminkami nikdy neuskutečnily... bylo to špatně a je to škoda, ale to už je zbytečné teď rozebírat.

Rozhodla jsem se, že nechci, aby ty děti šly do života s tím, že vozíčkář je chudák, který má krušný život a ještě brzy umře a že bude možná lepší se od něj distancovat, aby nám to pak nebylo tolik líto. Napsala jsem paní učitelce, že bych za dětmi ráda přišla, abych jim poděkovala za účast na rozloučení a za ty vzkazy, co pro Majdu napsaly, že pro přímé pozůstalé jsou projevy soustrasti od okolí velmi cenné. 

(opravdu doteď nevím, co si mám myslet o členech rodiny, kteří mi sdělili, že na pohřeb nepůjdou, protože do kostela oni nechodí, že by to tam nevydrželi... To není o zásadách, to je prostě o sobeckém přístupu ... no ale máme demokracii, jak s oblibou někteří připomínají, takže nemusím všechno chápat... ale vlastně ani tolerovat. Nicméně poučné to je a vlastní závěry jsme si z toho samozřejmě vyvodila ... naštěstí máme v rodině i takové, kteří letěli přes půl zeměkoule, protože tu potřebu sdílet smutek osobně s námi zkrátka měli- bez ohledu na finance a čas si to zařídit dokázali)

V den D jsem tedy krátce před devátou hodinou kráčela po schodech do učebny v 1.patře a říkala jsem si, že mě asi opravdu opustily zbytky rozumu a co mě to zase napadlo. V podstatě jsem netušila, co jim tam budu vykládat a pár metrů před třídou jsem si řekla, že vrátím učebnice, poděkuju dvěma větami  a za 10minut poběžím po schodišti dolů....

Můj příchod vzbudil zájem i ostatních zaměstnanců školy- byla přestávka- na chodbách to žilo!  ;-) 

Zprvu jsem šílela, když se mě při náhodném setkání někdo zeptal: "Tak co, jak se máš?" Nechápala jsem, co chce slyšet... a otázka mi připadala dost nepatřičná... říct mu pravdu, skácí se k zemi. Říct mu, že "dobře", bude mě mít za hyenu... Pak jsem připustila, že  ono je to asi opravdu těžké... A tak dneska- po těch pár týdnech- už tuto otázku očekávám- říkám si, že to je ten první trapný pokus o navázání konverzace- tak ať ho máme všichni za sebou- naučeně blbě po americku odpovídám: "Mám se dobře" a snažím se tvářit se i lehce vesele, ale nepřikládám tomuto sdělení žádnou výpovědní hodnotu... 

Takže i tady na školní chodbě jsem všechny ujistila, že se mám dobře, že BILLA kartičky se zvířátky nesbírám, zato kartičky z Alberta mě mimořádně potěší :-)), že jsme se doma zatím nezbláznili a že Martinka pořád chodí do druhé třídy, že na výstavbě hrobu se pracuje a že opravdu nevím, zda to bude hotové do konce školního roku :-))

Situace se tím značně odlehčila a já vplula do třídy deváťáků, kteří asi ani netuší, co všechno o nich vím... 

Z nástěnky na mě hleděla veliká fotka Majdy a kolem byly přišpendlené různé věci- mj. i bonbon, který jí náležel za nějakou zásluhu... :-) Paní učitelka znejistěla, zda mi to nevadí... Ujistila jsem ji, že i oni jsou pozůstalí a mají právo na svoje vrtochy a pokud to tak cítí a nemalují Madleně kníry pod nos, že je mi celkem jedno, co si  na nástěnku dávají ;-)

Nakonec to dopadlo tak, že jsem ze třídy odcházela přesně se zvoněním ;-) Probralo se mnoho věcí...

- vzácná onemocnění a genetika

- jak se chovat k lidem, kteří jsou jiní než my- tedy ignorovat je, nebo se snažit zapracovat na sobě a dokázat se jim přiblížit?

- že se mnohdy dalo udělat víc a neudělalo se to, protože ... se hledaly výmluvy, proč to nejde, ...se nechtělo... bylo pohodlnější to nechat vyšumět... - ale to nebylo žádné vyčítání- to bylo jen konstatování některých faktů

- řekla jsem, že existují programy  dobrovolnictví, kdy se lidi sami rozhodnou, že chtějí někomu znevýhodněnému pomáhat- především pro svůj dobrý pocit- a že to je pro pečující nesmírná úleva, když vědí, že třeba 1x v týdnu přijde někdo na 1-2hodiny a bude pomáhat... jestli by se nenašla i v jejich rozvrhu nějaké taková chvíle...

- jestli je lepší  děti s handicapem umístit do jedné prefektně zařízené a vybavené školy, nebo je zařadit do běžných škol- a bojovat s překážkami (kupodivu i po této zkušenosti hlavně kluci kývali, že určitě je lepší zařadit je do škol. Já se hned dotěrně ptala, jestli jim to nevadilo- že cvaká vozík, někde překáží atp... no a ta jedna odpověď mě fakt dostala: "No, jo, to jo, to člověku někdy vadí, ale víc mi vadí, že tu teď necvaká a nepřekáží..." ... ójé, cesty k poznání jsou někdy zvláštní.)

- probrali jsme i to, že se Martinka v pokojíčku sama nebojí, protože není čeho

- diskutovalo se i o životě na přístrojích- jestli by to chtěli... a taky o tom, že neléčitelné nemoci obvykle končí předčasnou smrtí a je dobré mít na paměti, že medicína není všemocná

- jestli Majda věděla, co jí je a že umře... ano, věděla, co jí je a že umře - v době internetu není zas takový problém zjistit detaily... umřeme přece všichni, naštěstí nikdo z nás neví, kdy to bude...

- jestli jsme se o tom bavili doma-  ano, kolem jejího 10.roku nastaly i vážné debaty na toto téma- měla potřebu se přeptat,co a jak bude, až nebude jednou moci dýchat...  my dětem nelžeme, snažíme se odpovídat přiměřeně jejich věku- ale žádné báje a pověsti - řešili jsme tracheostomii a ona se jí hrozně bála

- že truchlit se má a není to projev slabosti a každý z nás to cítí a prožívá jinak

- že je asi dobré věci moc neodkládat, aby si člověk jednou nemusel vyčítat, že něco zásadního nestihl... 

- že z úmrtí někoho blízkého může mít pozůstalý  i různé nepříjemné psychické stavy, které by ho neměly dlouhodobě trápit- a že je tedy dobré se o tom s někým poradit- a že existuje organizace, která na to má své odborníky a lze ji oslovit a vyžádat si radu a pomoc např. na  www.cestadomu.cz

 Pro rozšíření obzorů jsem si dovolila doporučit zdejší mládeži film "Uvnitř tančím", čímž nejen pocvičí hovorovou angličtinu, ale bystřejší si povšimnou, že někteří lidé vstoupí do našich životů jen na krátkou dobu, přesto je dokáží  zcela změnit .... a taky knížku Petry Braunové "Pozorovatelka"- o 16leté dívce, která je upoutána na invalidní vozík.
(obojí testovala Majda osobně a řekla, že "dobrý" .-))

Potěšilo mě, že děti chtějí na školní akademii uspořádat sbírku na znevýhodněné děti, takže chtěly radu, kam by se vybrané peníze daly poslat. Tak to ještě musím nějak promyslet, aby tedy měly téma k diskuzi a mohly se samy rozhodnout... pár tipů samozřejmě mám a ráda dám ;-)

Popřála jsem jim hodně úspěchů do dalšího studia, které je po prázdninách všechny čeká a řekla jsem, že doufám, že budou na Majdu vzpomínat vždy jen v dobrém. Určitě si díky těmto událostem mnozí z nich uvědomili spoustu věcí, díky nimž jsou teď možná moudřejší, zkušenější a já opravdu chci věřit tomu, že většina z nich bude při jakémkoli dalším setkání s vozíčkářem empatičtější, vstřícnější a přátelštější... snad si to moc neidealizuju ;-)

Uf, to byla fuška ... jedna obyčejná návštěva školy :-)