Do školy

9.5.2012

Po 7týdenní absenci jsem se vypravila do školy, abych vrátila Majdiny učebnice a vyzvedla si její věci. Zkrátka na  první pohled zcela banální úkony. 

Večer před akcí jsem se tedy odvážila a šla do dětského pokoje, abych vše potřebné posháněla a připravila do tašky. Tato přípravná fáze mě docela vyřídila. Takové drobnosti vás totiž jen utvrzují v tom, že stav je neměnný, že už ty SVOJE věci opravdu potřebovat nebude- no a to nejsou zrovna lázně pro psychiku- všechno sice dobře víte, chápete, ale... přesto se při manipulaci s Majdinými věcmi dostaví vždy takový zvláštní pocit???
Tak jsem probrala sešity, sama sebe utvrdila v tom, že pololetí Majda opravdu už nedokončí- jak prakticky zmínila paní učitelka ;-) - no a po této přípravě jsem  hrdinně naplnila krabici se sběrem  sešity a popsanými papíry a učebnice nacpala do tašky. Zabralo to neuvěřitelně dlouhou dobu...
 

Taky jsem hodně přemýšlela o těch Majdiných spolužácích.
Když jsem je na posledním  rozloučení viděla, bylo mi jich až líto, jak byli všichni úplně zdecimovaní. Ale na druhou stranu mě štvalo, že během její školní docházky nefungovala taková ta běžná kamarádská výpomoc. Majda měla asistentku, tudíž děti to braly jako vyřízenou věc a moc si jí nevšímaly. Nikdo jí neubližoval, nikdo jí neškodil - to vůbec ne!, ale nikdo taky o přestávce nepřišel na pokec a nikdo ani nezavolal nebo nenapsal, pokud zrovna nepotřeboval zjistit nějaký úkol. Když se do nějaké skupiny v rámci školní práce dostala, libovala si, že byla legrace a nadšeně vykládala, co kdo řekl a udělal... a mně bylo taknějak jasné, že puberta je sice složité období, nicméně jsem se nemohla zbavit dojmu, že ta odtažitost spolužáků je způsobena spíš tím, že pořádně nevědí, co a jak by k Majdě měli a mohli, protože co si budeme nalhávat, oni ti dospělí v tom taky neměli úplně jasno, ale neřešili to, čas plynul a až na malé výjimky se tomuto modelu ochotně podřídili všichni. 
Nabídky nejrůznějších aktitvit, které jsme se spec. pedagožkou škole nabízely, se prakticky pod nejrůznějšími záminkami nikdy neuskutečnily... bylo to špatně a je to škoda, ale to už je zbytečné teď rozebírat.

Rozhodla jsem se, že nechci, aby ty děti šly do života s tím, že vozíčkář je chudák, který má krušný život a ještě brzy umře a že bude možná lepší se od něj distancovat, aby nám to pak nebylo tolik líto. Napsala jsem paní učitelce, že bych za dětmi ráda přišla, abych jim poděkovala za účast na rozloučení a za ty vzkazy, co pro Majdu napsaly, že pro přímé pozůstalé jsou projevy soustrasti od okolí velmi cenné. 
(opravdu doteď nevím, co si mám myslet o členech rodiny, kteří mi sdělili, že na pohřeb nepůjdou, protože do kostela oni nechodí, že by to tam nevydrželi... To není o zásadách, to je prostě o sobeckém přístupu ... no ale máme demokracii, jak s oblibou někteří připomínají, takže nemusím všechno chápat... ale vlastně ani tolerovat. Nicméně poučné to je a vlastní závěry jsme si z toho samozřejmě vyvodila ... naštěstí máme v rodině i takové, kteří letěli přes půl zeměkoule, protože tu potřebu sdílet smutek osobně s námi zkrátka měli- bez ohledu na finance a čas si to zařídit dokázali)

V den D jsem tedy krátce před devátou hodinou kráčela po schodech do učebny v 1.patře a říkala jsem si, že mě asi opravdu opustily zbytky rozumu a co mě to zase napadlo. V podstatě jsem netušila, co jim tam budu vykládat a pár metrů před třídou jsem si řekla, že vrátím učebnice, poděkuju dvěma větami  a za 10minut poběžím po schodišti dolů....

Můj příchod vzbudil zájem i ostatních zaměstnanců školy- byla přestávka- na chodbách to žilo!  ;-) 
Zprvu jsem šílela, když se mě při náhodném setkání někdo zeptal: "Tak co, jak se máš?" Nechápala jsem, co chce slyšet... a otázka mi připadala dost nepatřičná... říct mu pravdu, skácí se k zemi. Říct mu, že "dobře", bude mě mít za hyenu... Pak jsem připustila, že  ono je to asi opravdu těžké... A tak dneska- po těch pár týdnech- už tuto otázku očekávám- říkám si, že to je ten první trapný pokus o navázání konverzace- tak ať ho máme všichni za sebou- naučeně blbě po americku odpovídám: "Mám se dobře" a snažím se tvářit se i lehce vesele, ale nepřikládám tomuto sdělení žádnou výpovědní hodnotu... 

Takže i tady na školní chodbě jsem všechny ujistila, že se mám dobře, že BILLA kartičky se zvířátky nesbírám, zato kartičky z Alberta mě mimořádně potěší :-)), že jsme se doma zatím nezbláznili a že Martinka pořád chodí do druhé třídy, že na výstavbě hrobu se pracuje a že opravdu nevím, zda to bude hotové do konce školního roku :-))
Situace se tím značně odlehčila a já vplula do třídy deváťáků, kteří asi ani netuší, co všechno o nich vím... 

Z nástěnky na mě hleděla veliká fotka Majdy a kolem byly přišpendlené různé věci- mj. i bonbon, který jí náležel za nějakou zásluhu... :-) Paní učitelka znejistěla, zda mi to nevadí... Ujistila jsem ji, že i oni jsou pozůstalí a mají právo na svoje vrtochy a pokud to tak cítí a nemalují Madleně kníry pod nos, že je mi celkem jedno, co si  na nástěnku dávají ;-)

Nakonec to dopadlo tak, že jsem ze třídy odcházela přesně se zvoněním ;-) Probralo se mnoho věcí...

- vzácná onemocnění a genetika

- jak se chovat k lidem, kteří jsou jiní než my- tedy ignorovat je, nebo se snažit zapracovat na sobě a dokázat se jim přiblížit?

- že se mnohdy dalo udělat víc a neudělalo se to, protože ... se hledaly výmluvy, proč to nejde, ...se nechtělo... bylo pohodlnější to nechat vyšumět... - ale to nebylo žádné vyčítání- to bylo jen konstatování některých faktů

- řekla jsem, že existují programy  dobrovolnictví, kdy se lidi sami rozhodnou, že chtějí někomu znevýhodněnému pomáhat- především pro svůj dobrý pocit- a že to je pro pečující nesmírná úleva, když vědí, že třeba 1x v týdnu přijde někdo na 1-2hodiny a bude pomáhat... jestli by se nenašla i v jejich rozvrhu nějaké taková chvíle...

- jestli je lepší  děti s handicapem umístit do jedné prefektně zařízené a vybavené školy, nebo je zařadit do běžných škol- a bojovat s překážkami (kupodivu i po této zkušenosti hlavně kluci kývali, že určitě je lepší zařadit je do škol. Já se hned dotěrně ptala, jestli jim to nevadilo- že cvaká vozík, někde překáží atp... no a ta jedna odpověď mě fakt dostala: "No, jo, to jo, to člověku někdy vadí, ale víc mi vadí, že tu teď necvaká a nepřekáží..." ... ójé, cesty k poznání jsou někdy zvláštní.)

- probrali jsme i to, že se Martinka v pokojíčku sama nebojí, protože není čeho

- diskutovalo se i o životě na přístrojích- jestli by to chtěli... a taky o tom, že neléčitelné nemoci obvykle končí předčasnou smrtí a je dobré mít na paměti, že medicína není všemocná

- jestli Majda věděla, co jí je a že umře... ano, věděla, co jí je a že umře - v době internetu není zas takový problém zjistit detaily... umřeme přece všichni, naštěstí nikdo z nás neví, kdy to bude...

- jestli jsme se o tom bavili doma-  ano, kolem jejího 10.roku nastaly i vážné debaty na toto téma- měla potřebu se přeptat,co a jak bude, až nebude jednou moci dýchat...  my dětem nelžeme, snažíme se odpovídat přiměřeně jejich věku- ale žádné báje a pověsti - řešili jsme tracheostomii a ona se jí hrozně bála

- že truchlit se má a není to projev slabosti a každý z nás to cítí a prožívá jinak

- že je asi dobré věci moc neodkládat, aby si člověk jednou nemusel vyčítat, že něco zásadního nestihl... 

- že z úmrtí někoho blízkého může mít pozůstalý  i různé nepříjemné psychické stavy, které by ho neměly dlouhodobě trápit- a že je tedy dobré se o tom s někým poradit- a že existuje organizace, která na to má své odborníky a lze ji oslovit a vyžádat si radu a pomoc např. na  www.cestadomu.cz

 Pro rozšíření obzorů jsem si dovolila doporučit zdejší mládeži film "Uvnitř tančím", čímž nejen pocvičí hovorovou angličtinu, ale bystřejší si povšimnou, že někteří lidé vstoupí do našich životů jen na krátkou dobu, přesto je dokáží  zcela změnit .... a taky knížku Petry Braunové "Pozorovatelka"- o 16leté dívce, která je upoutána na invalidní vozík.
(obojí testovala Majda osobně a řekla, že "dobrý" .-))

Potěšilo mě, že děti chtějí na školní akademii uspořádat sbírku na znevýhodněné děti, takže chtěly radu, kam by se vybrané peníze daly poslat. Tak to ještě musím nějak promyslet, aby tedy měly téma k diskuzi a mohly se samy rozhodnout... pár tipů samozřejmě mám a ráda dám ;-)

Popřála jsem jim hodně úspěchů do dalšího studia, které je po prázdninách všechny čeká a řekla jsem, že doufám, že budou na Majdu vzpomínat vždy jen v dobrém. Určitě si díky těmto událostem mnozí z nich uvědomili spoustu věcí, díky nimž jsou teď možná moudřejší, zkušenější a já opravdu chci věřit tomu, že většina z nich bude při jakémkoli dalším setkání s vozíčkářem empatičtější, vstřícnější a přátelštější... snad si to moc neidealizuju ;-)


Uf, to byla fuška ... jedna obyčejná návštěva školy :-)


34 komentářů:

JaninkaD řekl(a)...

Skláním se před Vámi v bezmezném obdivu!

Majka řekl(a)...

Wlčice, i kdyby dětem zůstal v paměti jen zlomek toho, co jste jim řekla, bude to záslužný čin. Máte můj velký obdiv.

Anonymní řekl(a)...

Dobře, že jsi šla mezi spolužáky a promluvila sis s nimi na to téma. Některé tvoje postřehy, vědomí něčeho, konstatování je známkou toto, že jsi velmi dobře připravena a schopna komunikovat na tohle téma a tím všechny, kteří nemají s touto situací zkušenosti nebo prostě netuší, obohatit a vyjasnit věci, které je dobré vědět a poznat. zuzi

Anonymní řekl(a)...

Wlčice, smekám před Vámi. Nebylo by možné Vás v době, kdy morálka pokulhává, naklonovat? Hodně sil, Jana

Klarkas řekl(a)...

Máte můj veliký obdiv a úctu. Přeji hodně sil do dalších dnů Vám všem....

Anonymní řekl(a)...

Wlčice, smekám!:-).Pendula

JitkaI řekl(a)...

Klobouk dolů,jsi dobrá.

LenkaS řekl(a)...

Markét, také smekám! I když ty to nerada slyšíš, ale já bych asi nedokázala předstoupit před ty spolužáky a vše s nimi probrat. Mám se od tebe ještě co učit.
Hodně sil! Myslím na vás každý den.

Anonymní řekl(a)...

Wlčice, podepisuju se pod všechny příspěvky publikované přede mnou. Dávám palec nahoru a věřím, že těm puberťákům určitě něco (aspoň některým)v paměti zůstane a budou se chovat v životních situacích SNAD líp, než pančitelka, co litovala nedochozeného pololetí. K ní není co dodat, prostě špatná výchova a chybějící empatie v genech. Držím Vám palce :-) Jitka

wlcice řekl(a)...

Jeje, co jsem to tu zvedla za vlnu? To ne, já nechtěla obdivovat- já se jen chtěla podělit o jednu zajímavou zkušenost- co všechno lze uskutečnit ;-)...

A hlavně já se pořád nemohu zbavit dojmu, že se s těmi dětmi mělo mluvit víc. Nikdy by nebylo všechno ideální, to jistě ne- ale vlídnější to někdy být mohlo... o dost ;-)
Byl to jen pokus. A nemám z něj špatný pocit, čímž jsem si předem moc jistá nebyla... taktakže tak to je....

pro LenkaS: ... ale dokázala. Kdybys cítila, že by to snad mohlo zlepšit něco, co tě hlodalo, uděláš to. Byl to pokus. Ale nevypískali mě, byli úplně potichu, nikdo nemobiloval, někteří řekli názor- dotaz... tak pro ně to snad taky nějaký přínos mělo... pro mě tedy určitě. Já za tu možnost moc děkuju!!!

Jitka Neradová řekl(a)...

Markéto, vlna nevlna,:-) jsi statečná žena. Úplně mi to vehnalo slzy do očí. A máš můj obdiv. A vyvolala jsi i moji velkou sebereflexi. A jsem si jistá, že přínos to mělo obrovský

Anonymní řekl(a)...

Ahoj z Třeboně - Děda Milan.

Unknown řekl(a)...

Wlčice,nooo dostalas mě.Klobouk dolů smekám. Vydat se do jámy lvové...
A stejně jako ostatní doufám v to,že ten rozhovor měl účinek,ten správný!
Mládeži určitě zůstane v mysli a srdci vzpomínka na Majdu a do budoucna jim to snad i pomůže ve chvíli,kdy to budou potřebovat.

Emily řekl(a)...

Wlčice, ty jsi prostě úžasná!!!

Emily řekl(a)...

Myslím, že to těm dětem dalo hrozně moc.
Připadá mi, že ani učitelé se nebaví s dětmi přímo a otevřeně o tématech, která je trápí. Možná ani oni sami neví, jak se k tomu postavit.

Anonymní řekl(a)...

Wlčice, i já Vás velmi, velmi obdivuju. Ne úplně vše vnímám stejně, ale bohužel vím, že ve Vašich botech bych neušla ani kilometr ... hluboká poklona a díky za to, že dokážete své prožitky takto sdílet, Marta

ivy řekl(a)...

Dovolím si opravit závěr Tvého článku - byla to neobyčejná návštěva školy.Jsem si jistá,že Tvoje návštěva nebyla zbytečná,byl to Tvůj dar Majdiným spolužákům.A myslím,že i Tobě přineslo určitou úlevu,promluvit o věcech,které Tě trápily.

Anonymní řekl(a)...

Paní Wlčice, jste neuvěřitelná. To není poklona, to je konstatování...
Zdeňka

Lucka řekl(a)...

jsi dobrá!
věřím tomu, že to v nich něco zanechalo. Nejen v nich, sdílením vašich zážitků se měníme i my.

Petruna řekl(a)...

Obdivuju Vás, jste vážně neuvěřitelná! Hezký den

Mija řekl(a)...

Markéto tak náročné a tak důležité! Díky tobě a celé rodince, mějte se co nejlépe, myslím na vás.

Janah - Švédské listy řekl(a)...

To jsem si uvědomila až v zahraničí, jaký je hrozný rozdíl mezi vnímáním znevýhodněných, starých a nemocných v Evropě a u nás, máme opravdu co dohánět. Začít by měly školy, rodiče většinou sami nevzdělaní to nezvládnou.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
čtu, ale nepíšu, ale teď musím poděkovat.
Kamila

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že jste pro ty děti udělala moc!!! Málokdy se asi setkají s realitou smrti mladého člověka. A potřebují o tom mluvit. Synovi teď na škole umřela paní učitelka. 25 let. Mladá, krásná, blonďatá. A z komentářů, co mám možnost číst, je patrné, jak je pro ně tato skutečnost složitá, jak se snaží se s tím vypořádat, jak moc je to pohltilo a zaskočilo....ale klobouk dolů před nimi - dokázali svolat před školu všechny, co o to stojí, aby večer přišli, přinesli obrázky, fotky, svíčky a květiny a paní učitelce nakonec vypustí lampion do nebe...
A určitě by takový rozhovor ocenili.....

Ipsilonka řekl(a)...

Ŕíká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Už jsem dost stará a čím dál víc se s tímto rčením ztotožňuji. Udělala jsi, Wlčice, hodně dobrého.

Anonymní řekl(a)...

Markét, jsi fakt neuvěřitelná a myslím, že tvoje neobyčejná návštěva dětem a nejen jim hodně dala. Mmch, co tvoje zdravotní anabáze???? Zdravím tě Iva

Jarka řekl(a)...

Wlčice, i já hluboce smekám před Vaší vnitřní silou předstoupit před spolužáky a říct jim, že truchlit se má a že je to správné. Mnohým z nás bylo toto právo odepřeno, protože to "přece byl(a) jen kamarád(ka)". Zapomíná se, že každý člověk je jedinečný a že pokud odejde, bude chybět i těm kamarádům. Je hrozně důležité, že jste jim to připomněla a vůbec, že jste s nimi sdílela tento svůj čas a své zkušenosti. I když jsou to puboši a někteří se možná chovají jako frajeři, tak jsou to pořád mladí lidé, kteří možná nerozumí mnoha věcem, které se s nimi a kolem nich dějí.
Nápad s nástěnkou jsem viděla ve škole v nedaleké vesnici, kde zemřel klučina asi ve 3. třídě a přišlo mi to od spolužáků moc hezké.

msedlakova řekl(a)...

smekám před Vámi opravdu hluboce.
Myslím si, že toto je třeba dělat.
Seznamovat lidi s tím, že všichni nejsem stejní.

Mám také postiženého syna, psychicky.
Já se jen bojím, aby si sám neublížil.
Žije se mu čím dál tím těžce v tom jeho zakletém světě autisty.
Míša

Anonymní řekl(a)...

Dobry den, uz nejakou dobu vas blog sleduju, ale nikdy jsem zatim nepsala. u nas na VS ve tride mame holku na voziku, rada bych se s ni nejak bavila a myslim ze nejenom ja, jen nevim(e) jak, o cem, abych se ji nejak nedotkla, nejak nechtene neublizila a taky nevim, jestli o to vubec stoji (i kdyz to asi ano). jeji maminka je i jeji asistenka. ona se sama asi nikam moc nedostane. na chodbe jsou vzdycky spolu a me je hloupe jen tak mezi ne prijit a ve tride zase neni moc casu na to neco probirat. alespon se zdravime:-). chci jen rict, ono to pro zdrave lidi, kteri nejsou zvykli prichazet s postizenymi pravidelne do styku, navazat kontakt neni tak jednoduche jak se zda. snad jsem vas nejak neurazila, jen rikam, jak to vnimam. chtelo by to nejake "skoleni", venovat tomu treba jednou za cas jednu hodinu ve skole. jinak vas obdivuju. *M.

Anonymní řekl(a)...

Markét, já bych na tohle "štourání se ve vlastní bolesti" nebyla, ale jde vidět, že Tobě to pomohlo a posunulo zase o kousek dál. Díky za ty děti, myslím, že to potřebovali víc, než si byly schopny přiznat...
Hanka O.

Alča řekl(a)...

Pro anonymní s kolegyní - spolužačkou na vozíku rada od holky rovněž s handicapem: spřátelit se s námi, kdo se hýbeme jinak, než je běžné, nemusí být nějak těžké.

Jak bych na to šla já? Zkusila bych se porozhlédnout, kde by v okolí školy byla bezbariérová kavárna a pozvala všechny tři na kafe. Možná to bude stát trochu plánování a zkoumání, ale zas tak strašně složité to není. Navíc když ta slečna uvidí, že sis dala práci s přemýšlením o tom, kam se dostane, bude myslím mít radost - a první komunikaci vám to usnadní. Chodíte spolu na vejšku, která vás předpokládám obě baví, že by se nenašlo společné téma k hovoru?? Nezasloužil by si některý vyučující ohodnocení u kávy?:)A proč vůbec probírat handicap? Dá se mluvit o koníčcích, názorech na politiku, módu, divadlo, o tom, co člověk čte... kdyby se mnou všichni moji spolužáci na VŠ hodlali probírat moji obrnu, asi by mi to nepohodlné bylo, ale já jsem s nimi řešila kupříkladu anglickou literaturu, severské drama a potom taky to, jestli se to všechno dá za týden naučit, handicap přišel na přetřes jen občas, když to přišlo na přetřes.

Takže z toho vyplývá: nebát se a zkusit to kafe. Možná si nesednete (to se může stát i se zdravým člověkem) a možná se skamarádíte. To se ovšem nedá říct, dokud to nevyzkoušíte. Tak příjemné zkoušení přeju.

Gabro řekl(a)...

Děkuji, že ses podělila... A že jsi těm dětem dala víc, než si myslíš...

Aranel na cestě.... řekl(a)...

...co k tomu říct, nědy je leší mlčet :o)...jsi nesmírně silná ...ne nadarmo Wlčice... a že mě vždy překvapíš ...a že tohle je správná cesta jak proměnit špatnou životní zkušenost v něco co někomu pomůže pochopit a přijmout ... a že jsem čím dál raději, že jsem poznala... právě tebe :o)

Andrea řekl(a)...

jako vždycky, originál..nakone34. komentář originální není:-)