Slunný pozdrav

červen 2012

 Tak jsem se chystala, jak si budu užívat volna, nic nedělat a psát si denně blog... a opak je pravdou. Než mi došlo, že mám lenošit, už je čas balit a vrátit se zpět do pražského chaosu :-(

Na ostrově momentálně panuje vlna veder, teplota snad neklesla pod 34°C. Voda je jako kafe a všichni se povalují jak polomrtví hroši ve vodě, nebo sedí na baru a užívají si svoje zaplacené "all in".

Měli jsme půjčené auto, a tak jsme ostrov zevrubně prozkoumali. Pěkné to tu mají, ale na trvalé žití bych zdejší kraj asi nevolila.

Tak snad se dostanu k tomu nějak zpracovat fotky a lehce pojednat o tom, co mi uvízlo na kartě ve foťáku.

Martinu jsme uchovali živou, což považuju za největší úspěch, protože to je skutečně dítě pohybující se stále na jiné planetě. Měla zde několik povedených scének :-) Ona je neustále pod vodou. Potápěla se s brýlemi. Z vody na břeh vylezla bez brýlí. Prostě je během ponoru ztratila, aniž by si toho všimla. Myslela, že je má na hlavě... to jen na důkaz toho, že je vždy "nad věcí". ... já už tedy míň... ;-)

Zítra se vydáme s kufry na leštiště... a za rok se určitě vypravíme tímto směrem zas.... už se znám. Hledám v nabídkách CK, ale pak stejně skončím na řeckém ostrově ;-)

  

Ken jako bůh! ;-)

22.6.2012

Martinka naštěstí nepodlehla kouzlu panenek Barbie, nicméně nemohu se nepodělit o zjištění, že v této zemi jsou k dostání styloví Keni- a jak jinak než v podobě bohů :-))

 

 

 

Bumerang

21.6.2012

Občas se člověku něco vrátí jako bumerang. Některé bumerangy raní, jiné donutí zastydět se... já mám ráda ty, které se vracejí ne proto, aby mi ublížily, ale aby mě donutily k zamyšlení  nebo aby potěšily tím, že letí z dobrého směru. Jeden takový tu přistál zrovna dneska. Mrskla ho po mně Martina.

Vyslechla nějaký hovor, který nebyl přímo určen jejím uším. Nebylo to nic závažného, jen jsem s Wlkem opakovaně probírala jednu "pracovní záležitost". Kolega se mi   jevil jako natvrdlý, což jsem taky odprezentovala na příkladech, že mi pošle dva maily během jedné hodiny a vzápětí mě atakuje mobilem, jestli už jsem to četla a co tomu říkám.
Tak Wlk lehce žertoval na právě došlou SMS: "Á copak, kolega XY nám píše?" A já laxně odpověděla, že se z toho člověka jednou dočista zblázním, že mě jednou opravdu umoří....

Vtom vstoupila do hovoru Martina, která tou dobou řešila odkud kam létá netopýr a jak ke jménu přišel....a pravila: "Mamí, tak ber XY jako postiženého. Na ty se přece člověk nesmí zlobit za to, jaký jsou..."

Pouček si z toho lze vyvodit hned několik. ;-)

Ahoj z Korfu!

18.-19.6.2012

ahoj z Korfu!

v pondělí večer jsme po zdlouhavém letu s mezipřistáním v Kalamatě přistáli na jedné z nejkraších přistávacích drah - na ostrově Korfu. Pilot to s námi pěkně krouhal, opravdu jsme  si některé vrcholy řeckých hor mohli prohlédnout hodně zblízka. Hned se mi vybavil můj první pokus řídit letadlo- na trenažéru. Moje letadlo tehdy skončilo přímým nárazem do jednoho takového pohoří a chvíli před tím, než se rozlomilo na dva kusy, jsem ze své pilotní kabiny viděla hodně podobné obrázky ;-) ... Byla jsem opravdu unavená po tom několikatýdenním maratonu s minimem spánku, takže se mi podařilo  obtisknout si servírovací stolek na čelo. Rušilo mě jen zaléhání uší- to je vždycky děs. Sice jsem slupla nějakou piluli od paní dr. z ORL, ale stejně... nějsem létavý typ ;-) Byla jsem ráda, že jsme dosedli na zem.

Po vystoupení z letadla nás i ve večerních hodinách ovanul horký vzduch.
Řekové klasika -usměvaví, nespěchající- mám je ráda, alespon mě zpomalí
Vyfasovali jsme mikropokoj s balkonem a výhledem na moře! Dost dlouho jsme vymýšleli, kam co dáme, abychom zachovali uličku na balkon a nemuseli tábořit i na chodbě. :-) Povedlo se.

Martina jásala ze všeho- i z malých hotelových mejdlíček v koupelně. Nejvíc nadšená byla z hotelového bazénu- tam se ale večer už koupat nesmí. Tak  mě ještě ten večer po večeři  vytáhla do moře- je to platicí turista, ani den nazmar-takže jsme z vody vyjejzaly v 9hodin, to už se nekoupou ani Rusáci... a že jich tu je a  zvyklosti mají podivné! Nechci být xenofob a rasista, ale čeho je moc, toho je příliš. Vážně otravní. Možná mě otravuje i to, že jim člověk- i poletech neaktivníhoužívání ruštiny- rozumí. Cítím to taknějak jako Svěrák v Koljovi. ;-)

Moře je všude v Řecku průzračné a mnohoodstíněně modré. Tady je navíc ještě mělké- takže před plaváním absolvuji sea-walking ;-), než dojdu někam, kde mi voda není po kolena. Pro Martinu ovšem ideální.
 Touží po výletu na šlapadle. Mám obavy, abychom při našem umu nepřistáli v sousední Albánii...

Hotel je OK.  Jídla dosti, je z čeho vybírat, ale přes den jsou teploty kolem 36°ve stínu, takže se sjíždíme hlavně na vodě bez bublin ;-)

Máme objednané auto, tak hodláme ostrov probrázdit podle knížky Ostrovanky  "KORFU bez průvodce" (vydařený kousek! :-))

Snad budou časem i fotky... až pochopím systém svého provizorního PC zařízení. ;-)
 

Dost

...mám všeho dost.

Balím kufr a odlétám na poslední chvíli do teplých krajin.
Krize nekrize, miluju řecké ostrovy, tam přece nemůže být špatně. Snad se mi podaří dobít baterky, které už nějak skomírají. Pokud mě nesežere žralok, určitě napíšu ;-)

Výři nesýčkují

13.6.2012

 Prázdniny se sice kvapem blíží, ale i tak musím napsat všem milovníkům češtiny a majitelům dítek školou povinných, že v nakladatelství Portál vyšla skvělá kniha s vtipným názvem "Výři nesýčkují"- a jak už název napovídá, je celá o vyjmenovaných slovech, která dokáží potrápit nejednoho žáčka i dospěláčka :-)

Knize není co vytknout- je barevná, v pevné vazbě, na kvalitním papíře, texty vtipné a poučné zároveň, roztomilé ilustrace... zkrátka:  autorkám se moc povedla !! ;-)

 Za obzvláště vyvedené považuji obě mapy zachycující problematické místopisné názvy.

Mapa republiky....

 

...a mapka Prahy, kde se to zákeřnými názvy taky pěkně hemží ;-)

Na variace i/y jsou v knize vtipné příběhy...

...a  také zákeřné dvojice, kde se třeba dozvíme, že SYČÁRNA nemá s HASIČÁRNOU vůbec nic společného.

Tak zauvažujte, zda potomka neodměníte (či nepotrestáte :-)) za vysvědčení právě touto knihou. 

Do konce června má Portál na objednané knihy 20% slevu! 

Aby mi nebylo smutno...

11.6.2012

Máťa dnes odjížděla na školu v přírodě. Jezdí každým rokem jen od pondělka do pátku, ale pokaždé se těší a nemůže dospat. S nadšením si balí věci a určitě zase přijede spokojená s nevybalenou taškou v tričku, na němž bude stěží poznat základová barva...

V neděli večer přišla Máťa za mnou. Seděla jsem u PC a bušila do klávesnice, aby práce byla hotová včas.
"Mamííí, nesu ti obrázek.", cpala mi pod nos velkou čtvrtku, "aby ti po nás nebylo smutno...", dodala na vysvětlenou.

Na obrázku byly dvě postavy. Majda  a Máťa.  Nerozlučná dvojka. ... 

Skoro se mi chce říct, že je ani smrt nerozdělí... tedy nerozdělila... 

 

Tak snad bude  obrázek fungovat ....

Květinový den

31.5.2012

 Ještě se musím zmínit o akci, která mě před několika dny opravdu potěšila. Abych tady neustále jen nekritizovala školství :-), dějí se tam občas i věci obdivuhodné a chvályhodné. Přijde na to, kdo se v budově školní právě nachází a jak moc to otřepané  "baví mě práce s dětmi" myslí doopravdy.

Poslední květnový den měla Martinka do školy přinést jednu řezanou květinu. Ta měla posloužit  jako vstupenka na akci nazvanou "Květinový den". Děti z 2.stupně chystají pro mladší děti z 1.stupně zábavné soutěže. Za jejich splnění děti dostávají papírové penízky a mohou si za ně pak ve stánku nakupovat různé drobnosti.

Krásné a užitečné mi na celé akci přišlo to, že starší děti odpoledne květiny odnesly do nedalekého Domova pro seniory- babičkám pro radost.
No není to následováníhodný nápad? ... Občas myslet na ty, kteří  nejsou zrovna na předních místech zájmu společnosti ...

 

Zatracený myši!

8.6.2012

Myši - to je pracovní ozančení našich morčat. Prostě myši ušatý. Mají se čile k světu.

Minulý týden jsem ovšem takhle v pátek dolezla domů celá šťastná, že je konec týdne a šla jsem je oblažit svou přítomností. Prý potřebují sociální kontakt. Tak je beru na klín, vypravuju jim a hladím je v kožiše. A jak tak na ně koukám, vidím, že mají na různých místech těla vyškubané chlupy??!!
Pojala jsem podezření, že to nejsou dvě holky, a že došlo k boji o vůdce domácnosti... Prozkoumala jsem ty holé fleky na kůži a šla hledat na internetu "nemoci morčat". V duchu jsem si nadávala, že jsem vůbec na tohle kývla, jakoby toho nebylo dost- ještě hlodavce mám v baráku a vůbec bych se nedivila, kdyby u nich vypukl doposud nepopsaný mor.

Uááá, dočetla jsem se, že mohou mít svrab!! Docela děsná představa, jak se drbeme celá rodina a objíždíme dosud nenavštívená nemocniční oddělení zabývající se neléčitelnými kožními chorobami ...

 Popadla jsem krabici od bot, vystlala papírovými utěrkami, strčila do ní hlodavce a hurá na veterinu. Opravdu poetický páteční podvečer. Naštěstí všichni odjeli na chalupy a nebo měli něco lepšího na práci, takže čekárna zela prázdnotou.

Usměvavá paní dr. mě vítala: "Tak copak to máme v krabici?"
"Dva prašivé hlodavce", odpovídám popravdě.
Dr. se usmála a bylo vidět, že si mou láskou ke zvířatům není až tak jistá. "Tak ukažte, podíváme se na to."
Vyndala jsem hlodavce na osvícený vyšetřovací stůl. Paní dr. je začala zkoumat. A pravila: "No, oni nejsou prašiví, oni mají jenom vši.."
Málem jsem se pod ten stůl.skácela. "Cože??", ptala jsem se nevěřícně. "Vši??"
 "Jo, všenky. Ale nebojte, na člověka nejdou", dodala, aby mě utěšila.
..jo, jasně- to jsou blechy psí, ty na člověka nejsou... známe českou klasiku ;-)

"Dám vám šampon a budete je 1x týdně koupat v lázni"
Podezírala jsme tu ženu, že si ze mě tropí žerty. "Koupat? Oni dovedou plavat?", ptala jsem se více než užasle.
"Néé, to nezkoušejte. Normálně jim to rozředíte v daném poměru do misky a houbičkou je budete namáčet", poučila mě.
A jéje, ředění v daném poměru není zrovna obor, v němž bych vynikala. Kdysi dávno jsem si jeden preparát v daném poměru ředila, a pak už to nebylo kam dávat :-) Poprosila jsem o konkrétní návod.-čeho a kolik kam. ;-)
"Tak dvě deci vody a 1ml šamponu", pravidla paní dr. "Víte, kolik je dvě deci?", šibalsky mrkala skrz brýle.
"Jo, to vím náhodou docela přesně "... :-)

Tak jsem vyplázla 101Kč za tu ozdravnou lázeň, posbírala si svoje zavšivené hlodavce a jelo se domů. Koupat.

 

Hlodavci lázeň přežili, i když se u toho klepali a pískali. Vypadali strašně,ale drbání ustalo. Budeme tedy láznit každý týden ještě 3x.

Pokud bych si koupila trpaslíka, mohu zcela zodpovědně prohlásit, že bude do rána větší než já. Toužím po klidu, nicnedělání a pohodě. Ani jedna z veličin se ne a ne dostavit... něco asi dělám  špatně....soustavně špatně.

Den dětí v Muzeu Kampa a v divadle Na Zábradlí

3.6.2012

 V neděli u nás doma nebylo k vydržení. Hned ráno přišli podlaháři a bušili do parket a ještě tu byl šílený smrad z nějakého lepidla... Vyrazily jsme s Martinkou do města. V Muzeu Kampa ještě slavili Den dětí, a tak byla připravená prohlídka komentovaná  pohádkovými bytostmi- Karkulka a čertík Uhlík vtipně vysvětlivali dětem, co je to umění. U některých exponátů jsem jen smutně konstatovala, že umění nechápu :-) Příliš moderní, příliš mnohoznačné...

 Muzeum Kampa patří Medě Mládkové . Klobouk dolů před tou dámou za to, co vybudovala. Budova je po rekonstrukci, samozřejmě má výtah pro vozíčkáře, prostory jsou krásně upravené.

Z oken se nabízejí půvabné výhledy na Vltavu - jak jinak než vylepšené uměleckými díly  ;-)

Zajímavých děl bylo k vidění mnoho, tady je třeba lupa - ale taková složitější - dívat se na Prahu hned 3x jinak je neotřelé, zábavné a krásné...

 

Ve vstupní hale byly pro děti připravené dílničky. Moc chválím organizaci a lektory. Martinka si vyrobila textilní tašku, notýsek a přívěšek z korálků a bylo nadšená. Po dvou hodinách jsme opouštěly muzeum plné dojmů.

Nabídla jsem jí ještě pohádku v divadle Na Zábradlí, což bylo přesně na druhém břehu Vltavy. Šly jsme pěšky. Je to sice delší procházka, ale bylo příjemně teplo, takže to ničemu nevadilo. A milá Martina mi celou dobu vypravovala, co by Majda mohla a nemohla, kdyby s námi do Muzea Kampa šla. Po celou dobu to dítě sledovalo, kde je výtah, kde je schod, kde jsou jak široké dveře, jak by jí pomohla s výrobou tašky a že ty korálky by určitě zvládla sama a notýsek že by jí sešila a hned začala vymýšlet, jakou barvu obalu by si Majda vybrala... zírala jsem. Poskalkovala kolem mě, s batůžkem na zádech a s vyrobeným notýskem v ruce (spíš nad hlavou) - veselá...  naše Martina, která neustále vypadá, že je duchem na jiné  planetě, mě naprosto dostala. Sledovala totiž i povrch chodníků- na nábřeží jsou v mnoha ulicích původní "kočičí hlavy"... po těch se zrovna 2x dobře nejezdí - a ona hned máchala rukama: "To by se muselo objet támhle..." ;-) ... tak mi dítě opět udělilo výchovnou lekci.

Došly jsme do divadla přesně na čas a stihly krásnou pohádku na motivy Krkonošských pohádek o Trautenberkovi. Hráli mladí herci a bavili se výborně i dospělí. Kulisy a kostýmy byly totiž velmi originální :-))

V divadle byla pro děti ještě připravena bojovka- děti chodily bez rodičů i do zákulisí a plnily úkoly v indiánském stylu- v maskérně se samy měly namaskovat :-), vymyslet si indiánské jméno, trefit bizona do srdce... sbíraly samolepky na kartičku, z nichž si postupně vyskládaly obrázek toho, co je čeká v cíli... byl to dort! :-) Krásný, jahodový... od Hájka ;-)

Já si zatím dala kafe a vyslechla přednášku pro děti, jak se chovat k pejskům a co pejskové dovedou... :-) Martina po půl hodině přiběhla nadšená a spokojená, samozřejmě mi hned sdělila, že tady by tedy Majda nemohla být, protože se to prostě nedá, ale že by jí to všechno vyprávěla, že bysme je klidně mohly poslat s tatínkem tramvají domů napřed... Jo, tak jsme to dělávali... tahle holčička  integraci pochopila dokonale...

Krásný den to byl. Plný zážitků, poznatků a poznávání se...

Den dětí v ZOO Praha

2.6.2012

 V naší rodině se patrně vyskytla další úchylka- zoománie. Minulou sobotu to u nás vypadalo velmi pracovně, a tak se dobračka Andrea nabízela k pomáhání. Různě jsme si z ní s Wlkem utahovali, až jsme se rozhodli ji opravdu využít- poslali jsme ji s Martinkou do ZOO. Obě se tvářily velmi radostně a z výletu přišly v dobrém rozmaru se spoustou zážitků... tak bezva. Děkujeme- teta se osvědčila, může hlídat častěji ;-)

Já jsem během týdne opravdu jako matka fungovat moc nestíhala, pracovala jsem stavebně, profesně, vědecky .-)... jen na Martinu jsem měla času zoufale málo. Slíbila jsem jí za to celý víkend.
V sobotu ráno se sem nahrnuli řemeslníci, a tak jsme se Martiny ptala, kam chce jít. Bez váhání nadšeně vyhrkla: "Do ZOO!"
Trošku rozpačitě jsem jí připomněla, že tam byla přesně před týdnem, jestli na to nezapomněla...
"Nene, já musím na kozy, ty jsme s Andreou nestihly!"
Tak jsme zavolaly sousedkám, a šlo se hromadně do ZOO. Měli na programu i oslavu Dne dětí, kterou organizovala Pražská plynárenská... Bylo mi jedno, co se kde bude dít. Chtěla jsem jen nic nedělat.

Nejsem dobrý fotograf, tak snad zaujmu alespoň námětem ;-)

...  jedna fotohádanka: Komu patří nožky? :-)

Pro děti byly připraveny hravé soutěže, sbíraly razítka do kartičky. Úkoly byly zajímavé a vtipné, tak to Martinu bavilo. Klokaní běh byl vylepšen o ocasaté pytle ...

V Arše probíhala doprovodná vystoupení- divadélko, soutěžní kviz a taky cvičení se zvířátky. Dětem se předvedl skunk Uršula a fretka Riki. Slečna dětem vykládala zajímavosti o těchto zvířátkách a taky názorně předváděla, jak jsou šikovná. Riki proběhl i zauzlovaným potrubím jako blesk.

 Zatímco se děti vrhly na hlazení a krmení koz v domácím koutku, já okukovala květenu.
Co je tohle za krásně kvetoucí keř??? ...to bude muset doplnit nějaký zdatný botanik.

 zuzi píše: Je to svída japonská, a ty bílé lístky jsou listeny, nikoli okvětní plátky, něco jako vánoční hvězda :)


 No a odpověď na úvodní otázku o nožičkách. Nožičky jsou JEHO ... ne moje :-)

Výlet do ZOO se jako vždy vydařil. Odcházely jsme po 5hodinovém pobytu. Máme celoroční vstupenku, tak jsme ani nemusely lamentovat nad zvýšeným vstupným. No i když návštěva občerstvení k peněžence taky zrovna ohleduplná nebyla :-) Ale co, Den dětí je 1x do roka (naštěstí ;-))

V rekonstrukci

1.6.2012

Naše domácí materiálno (stejnětak jako naše duševno)  prochází obdobím náročné rekonstrukce. Začali jsme pěkně od podlahy.

Pohled do obýváku myslím stav obojího velmi názorně vystihuje. Vypadá to u nás vypadá dost neutěšeně po všech stránkách.
Myslím, že pohled do nitra by vypadal obdobně. Jsem šíleně unavená z toho, v jakém stavu se nacházím. Všechno je jinak. Tam, kde něco bylo, není nic, některé věci jsou nové a není je kam umístit- hledá se vhodné místo, jiné se opíraly o to, co zmizelo- a tak jsou teď sesypané na jedné velké hromadě a postupně se derou nahoru ty, které nedopatřením zůstaly až úplně vespod... zkrátka chos, nelad a nepřehledno.

Ale přesto se moc se těším na to, až "bude uklizeno" a už teď vím, že budu stějně pořád vzpomínat, jak to tu bylo původně. Některé fáze úklidu vůbec nejsou tak snadné, jak by se mohlo zdát.... a chvílemi mě napadá, že možná žádná fáze "uklizena" ani nenastane. To když se dívám na ty hromady krabic a haldy vystěhovaných věcí, které jsou momentálně všude.

Překvapilo mě, s jakou naivitou jsem věřila tomu, že tahle akce proběhne v mnou stanoveném termínu. Samozřejmě už při prvním kroku se objevilo, že nebude stačit jen přiseknout zásuvku na spotřebiče, které za těch čtvrt století do domácnosti přibyly. Wlk zjistil, že stav kabelů elektrických obvodů je neuspokojivý, a tak se tu proběhl elektrikář s takovou frézou a na zdech po něm zůstávaly hluboké koleje. Ten člověk u toho vytvářel neuvěřitelný rámus a oblaka prachu. Šílela jsem při pohledu na tu spoušť.

Pak nastal čas škrábání. Přišel zedník, aby uvedl zdi do původního stavu - zaházel ty koleje a nahodil nový štuk Všechno muselo schnout, zrát a všelijak jinak zdržovat další práce.

Problémem bylo snad jen to, že jsme byli na měsíc nastěhováni u našich s tím, že vše bude zase v původním stavu, než se vrátí z dovolené. Datum návratu bylo jasné: 5.června.

Do toho jsem měla několik akcí, které musely být splněny do konce května- takže prostředí opravdu tvůrčí. Už jsem se pomalu smiřovala s představou, že mi pan docent hodí práci na hlavu a v průvodním dopise bude stát dlouhý výčet všech  nedostatků práce a já se hanbou propadnu a bude mi líto, že tomu člověku už nikdy nebudu chtít přijít na oči, protože je to chytrý a užitečný chlap. 

Poté se vrátí naši a až uvidí tu spoušť, vyhodí mě z bytu, přičemž ten náš bude stále neobyvatelný.(ono totiž vystěhovat jednu místnost tak, aby tam nebylo NIC- je nadlidský výkon- obzvláště když vlastníte knihovnu a stovky "potřebných věcí" máte v šuplíkách a ve skříňkách :-) ) 

Do toho proběhla další akce "morčata" (popíšu zvlášť)... Zkrátka dívat se na svět optimisticky mi fakt vůbec nešlo. 

Podlaháři přišli a řekli, že se musí počkat, až vše vyschne, že by ty parkety natáhly vlhko z těch syrových zdí a vlnily by se... to už jsem šla k zemi. Bylo rozhodnuto. Čas dokončení se rozhodně nebude shodovat s časem návratu... a to o celé 4dny...

 

A co čtete vy?

 VI/2012

Mám ráda, když mi Martina vypravuje školní příhody. Hltala jsem to i od Majdy. Kouzelné historky, školní problémy... vzpomínám díky tomu i na to, co jsme zažívali ve škole my- co všechno bylo jiné, a co naopak za ta léta nedoznalo žádných změn ;-)

Dneska Máťa na mou obligátní otázku: "Tak co jste dělali ve škole?", odpověděla:

"Malovali jsme tuší a fotili jsme se se třídou. A taky se nás paní učitelka ptala na časopisy. Co čteme a co čtou naši sourozenci..."

Ajaj, hned jsem tušila problém... sourozenci... "Jo A cos řekla?", snažila jsem se neutrálně pokračovat v debatě.

"No co bych asi řekla!?", bez hnutí brvy pokračovala Martina, "No zeptala jsem se paní učitelky, že když už teď ségru nemám, jestli můžu říct, co by četl náš kocour Tobin..."
"A co na to paní učitelka?", vyzvídám.
"No řekla, ať tedy povídám, že sama neví, co kocouři čtou", důležitě na to Martina.
"No a co by četl Tobin?", ptám se nevěřícně.
"No přece něco o žrádle :-)) - tedy o kočičím krmení", rychle se opravila Máťa.

... nojo, vylejzá to na nás všude... utéct se před tím nedá, ne ne ...a tak je dobré si na to rychle zvyknout a naučit se reagovat. Snad to půjde... nám všem...

Lovy beze zbraní

27.5.2012

Je neděle dopoledne. U nás však vládne čilý pracovní ruch. Dali jsme se totiž do rekonstrukce obýváku. A to, co je pracovně nazvalo "dáme novou podlahu" ve skutečnosti znamenalo "rozmydlíme to tu, že nezůstane jedna zeď celá". Ráno v 8hodin nastoupil zedník, aby zaházel díry po elektrikáři.

Martina se odebrala na zahrádku a já do kuchyně, abych se věnovala přípravě oběda.

Bylo přesně 11:40, když se ozval šílený řev a po schodech letěla vzlykající Martina, že jí nebylo rozumět, co chce. Jen řvala: "Pomoc, pomoc! Pomozte někdo!! Mně uteklo morčeeee!" Odhodila jsem  nůž a vylítla z kuchyně: "Kam?!", zařvala jsem na ni.
"No právěže k sousedům ...", řvala o to víc Martina.

Totiž musím na vysvětlenou dodat pár podrobností, které zrovna ke chlubení nejsou, ale existují... s našimi severními sousedy nemáme úplně ideální vztahy. Je to něco jako kauza Monteků a Kapuletů. Paní Monteková dělá ráda pořádek u všech kolem, jen sama žádné zákony nehodlá dodržovat, takže těch nesrovnalostí má v okolí více. Svého času měla rušné období, kdy si sousedi hromadně stěžovali na její chování a musela před pořádkovou komisi na místní úřad, aby se zklidnila.  To ovšem nic nemění na situaci, že je to naše přímá sousedka a že se spory  plynule přenesly z generace na generaci, a tudíž jsme to slízli i my s Wlkem, když jsme před X lety potřebovali kvůli Majdině vozíku o 30cm rozšířit předsíň a paní Monteková dělala na stavebním úřadě psí kusy celé 4roky, aby stavbě zabránila. No přistaveno máme, ale důvodů k bavení nepřibylo, spíš nebyl vlastně důvod ani zdravit. Tenkrát nám to tedy přišlo dost amorální - tento případ byl i medializován :-( a  nakonec jsme stavební povolení  dostali. Ale už jen samotný fakt, že má někdo povahu rozehrát takovou hru, mi nedělal zrovna dobře u žaludku. Ale lidé jsou různí, paní Monteková měla potřebu splatit jakýsi dluh mým rodičům, tak proč k tomu nevyužít zrovna této příležitosti.

No a u těchto milých lidí se nacházelo naše morče, které jsme vlastnili přesně týden.

"Cos dělala?", ptám se zlostně Martiny.
"No já jsem je pásla a najednou jsem viděla jen ty nožičky za plotem..", vzlykala ta nešťastnice.
Lup ho, jednu jsem jí louskla, protože jak vyšlo najevo, dala morčata na trávu a šla se houpat do sítě... klasická Martina. Loupnuto dostala proto, že mě úplně píchlo v břiše z představy, že sousedi mají tři lovecké psy- jezevčíky.
"Jdi si tam zazvonit a vyřiď si to sama!", řekla jsem drsně, ale samozřejmě jsem běžela  po schodech dolů na zahradu. Martina řvala jak tur. Já prolítla všechna křoví u plotu, který je dost vysoký a dost neprůhledný. Jediná mezera je těch cca 5cm dole. Byla jsem bosa, ruce během chvíle od malin poškrábané, kolena zelená a Martině od řvaní začínala z nosu téct krev. Rozšmudlala jsem jí to celekm zdařile po celém obličeji kuchyňskou utěrkou, s níž jsem vyběhla z kuchyně.

Takhle vyparáděné jsme šly téměř v pravé poledne zazvonit k Montekům.
Vyšel (naštěstí) starý Montek- všichni tři psi štěkali a hnali se ke vrátkům. Martina řvala jak blázen, protože se bála o morče a štkala: "Já mám tam... to... pusťe mě tam... prosííím"
Montek se usmíval (???): "Aha, míč ti k nám spadl, jo? Tak počkej.."
Viděla jsem, jak je pomalej... a ty psy... Tak jsem rychle a stručně  upřesnila situaci a vyzvala ho,any IHNED zavřel ty psy!!!  Montek neodporoval a zrychlil. Začal chytat psy, jenže jak byli tři, vždycky dva zavřel, a když zaháněl posledního, jiný zas vyběhl... Napotřetí se mu to povedlo... jenže neměli zavřený balkon, a tak se psi v cukuletu vyřítili se štěkotem z druhé strany baráku... Hra je evidentně bavila.

Tušila jsem smrt v přímém přenosu a vůbec mi to nedělalo dobře. Mám těch adrenalinů poslední měsíce nějak moc... Psi štěkali, Martina řvala, soused udával pokyny psům a mně se chtělo fakt brečet.

Konečně byli psi lapeni a šlo se k plotu. Nastala zajímavá situace. Z jedné strany plotu lezl po kolenou Montek a hledal hlodavce- z druhé strany Kapuletová a dělala totéž. :-)
Hlodavec nebyl k nalezení.
Montek vzal cvičeného psa na řemínek, aby hlodavce vyčuchal. Pes zafungoval. Hlodavec byl identifikován. Martina jásala a brečela zároveň. Já vzala klacík a šťouchala jsem skrz plot hlodavce do kožichu, aby vylezl ven. Byl zapasován mezi ploty a  nedalo se k němu přes hromadu prken dostat. Užuž to vypadalo, že vyleze, když se domů nečekaně vrátil MontekJUNIOR-a  netuše, že v zahradě probíhá odchyt zvěře-  vypustil psy ven, aby se proběhli po zahradě... . Hlodavec okamžitě zajel hlouběji, než byl původně.
Tak a jelo se nanovo. Za tu dobu se z nás s Montekem stala docela sehraná lovecká dvojice :-))

Odchyt se po 20minutách zdařil. Martina popadla hlovavce, Montek otřel čelo a patrně díky této dobročinné akci promáchl sváteční oběd. ;-)
Martina hlodavce držela tak pevně, až kulil oči navrch hlavy.
Poděkovaly jsme, omluvily se (hned několikrát)

Udělila jsem jí přísné školení a když jsem v chodbě míjela zrcadlo, musela jsem se smát. Vypadala jsem příšerně. Krev z Martinčina nosu jsem měla po obličeji i já, vlasy -původně stažené do ohonu- vlály v pramenech divoce kolem hlavy, bosa- nohy špinavé, jak jsem lezla v těch záhonech... co si asi myslel Montek, když nás takhle spatřil...  ;-)

Byla jsem vyřízená. Dolezla jsem nahoru do kuchyně. Wlk a zedník se mohli zbláznit smíchy a hýřili vtipnými poznámkami. Utřela jsem je, že je smích možná přejde, když jim sdělím, že se ruší nedělní oběd, že se mi klepou ruce  a žádné vaření se konat nebude.

Jedlo se v půl třetí ... a naštěstí nikdo nechyběl :-))

 

Kolikrát za život?

30.5.2012

 Kolikrát za život si člověk vybírá náhrobek... Někoho to za celou dobu žití ani nenapadne. My jsme byli před tento úkol postaveni taknějak ze dne na den. Přistoupili jsme k němu zodpovědně. Anabázi s koupí hrobu jsem už popsala. Stavení povolení na vše, co s hrobem souvisí, máme- tak hurá! Můžeme naši nemovitost vesele budovat.

Každý jsme si udělali svůj vlastní návrh náhrobku. Jsme taková soutěživá dvojice :-) I fotky na akcích si fotíme každý svoje a soutěžíme. Já tedy samozřejmě vím, že nemám se svým vybavením (fyzickým i technickým) moc šancí vyhrát, ale stejně mě to baví ;-)

Wlk aktivně vyrobil jakousi stavebnici (pracovně nazvanou LEGO funeral-special edition) - nařezal navrhované díly a začali jsme si tu už před měsícem na jídelním stole sestavovat 3D modely náhrobků. Prima zábava pro pozůstalé. Člověk přijde na jiné myšlenky. ;-)

Moje tři symolické pilíře neuspěly- respektive náklady na jejich zhotovení byly dost závratné. Tendr vyhrál Wlkův návrh, který v sobě má zakomponované monogramy nás všech MV. Uznávám, že je hezčí, nápaditější a bude mi ctí jej jednou obývat ;-)

A tak jsme poptali kamenictví. Kdo takový náhrobek zhotoví a za kolik. Vyhrála firma DAHA z Nehvizd.  Ochota, vstřícnost... Trošku jsme pánovi zamotali hlavu s písmem, které jsem si vybrala. On nám vnucoval klasická vytesaná písmena, Wlk by na ně asi i kývl, jenže... mně se nelíbí, co mají všichni... nemám ráda uniformní věci, a tak jsem si na jednom hrobě našla písmena plastická, buclatá, která mě zkrátka uchvátila. Jako přímý pozůstalý mám nárok na vrtochy všeho druhu, a tak jsem se rozhodla trvat na tomto nápisu. Pán z nás byl lehce rozpačitý. Když jsme vytáhli Wlkův dokonalý nákres s nápisem a život vymezujícími daty Majdy, bylo vidět, že ho to docela zarazilo. Byl to ale profesionál, odezíral, co a jak si může dovolit. Navrhoval, že on by si dal písmena vytesávaná... já na to, že ať si je klidně dá, že já budu mít ta plastická :-) Nakonec nevydržel a zavolal majitele, aby řekl rozhodující slovo. Proběhla celkem zábavně-morbidní debata... jejímž výsledkem je to, že se hodně telefonovalo a písmena se vezou z Itálie a budou plastická a buclatá... :-)

Další souboj názorů nastal při výběru materiálu. Než to člověk všechno nastuduje... No ale to jsme se zcela nečekaně všichni shodli, takže pán si oddychl. 

Pěkné to tam mají. Všude hromady kamenných desek a kamenů. Po chvíli mi začal prach skřípat mezi zuby. Ale musím říct, že chlapíci na mě udělali dobrý dojem. Kdepak: řemeslo má zlaté dno. A když to někdo umí a rozumí tomu... já to obdivuju, mě to fascinuje. 

Ptala jsem se pána, jestli to stihnou do konce školního roku ... :-)) Bylo mu trapné se smát, ale stejně to nevydržel :-)) Myslím, že si teď v kamenictví házejí korunou, kdo toho Černého Petra vytesá ;-)

 Tak jsem zvědavá... a už to chci mít uzavřené- obrazně i ve skutečnosti.