Náročný týden a perský večer

11.1.2014

Celý týden klempíruju. Zas mě chytly moje dutiny. :-( Hlava dutá víc než obvykle... Nejprve jsem se to pokoušela ignorovat, nasadila kulicha a litry čaje, pak i nějaké léky,  ale ve čtvrtek jsem už bylo jasné, že samoléčba není účinná, že už mi vadí i otřesy při chůzi, kdy mám dojem, že mi odpadne celá horní část lebky, tak jsme to  vzdala a velmi nerada se vydala na ORL.  Paní dr.  prozkoumala, co se dalo, koukla do karty, konstatovala, že "jsem tedy případ" ;-) Vybavila mě léky, doporučila pobyt v klidu a v teple a  já zas pěkně odkvačila za svými povinnostmi.

Ani sobota nevypadala na poležení... Měla jsem dlouho předem domluvenou pracovní schůzku- tedy všichni jsme pracující a práce pro občanské sdružení chce taky nějaký čas, takže se nabízí sobota dopoledne. Nové právní předpisy si vynucují jisté organizační změny, a tak se to řeší, do toho uzávěrka loňského roku a plány pro ro letošní. Ten leden je hodně náročný měsíc!!

No a na večer jsem podlehla zvědavosti a kývla Wlkovi na akci "Pojďte do kina na festival íránských filmů".
Obeslal mailem pár kamarádů, kteří se pomalu začali hlásit, že by to tedy šli zkusit :-) Odpovídala jsem hromadně, že doufám, že je neodradí skutečnost, kterou můj manžel zamlčel, že film je v perském znění s tureckými titulky ;-) Nebyla to sice pravda, ale bavilo mě, že někteří opravdu znejistěli :-)
Já osobně s tímto druhem filmů nemám moc zkušenost, ale pan Wlk je přímo vyhledává a propaguje, jak jsou jiné- a tím tudíž úžasné. A tak jsem si říkla, že když už nezapadnu do klubu náročného diváka, budu se alespoň těšit na rozbor díla v některé z přilehlých restaurací ;-)

Film se jmenoval "Skromné pohoštění" a do BIO OKO jej přišel  představit sám pan režisér Mani Haghighi.
Jak sám řekl, inspirací k napsání scénáře k tomuto filmu byla "Esej o daru" francouzského sociologa Marcela Mausse. Esej nabízí zamyšlení nad dáváním darů- jaké důsledky tento proces může mít a M.Haghini použil i výraz "brutální charita", který mi připadal naprosto výstižný k tomu, co se posléze na plátně odehrávalo.

Mladý pár v luxusním autě naditém pytli peněz vyráží do íránských hor, aby obdarovával chudáky- tedy domnělé chudáky- penězi, které oni neumějí, vlastně ani nechtějí přijmout. "Dárci" si scénky předávání peněz natáčejí na mobil  a některé situace vedou až do krajnosti- jaksi si s lidmi pohrávají. Film byl zvláštní. Strašně zvláštní. Dlouhé záběry do krajiny nechávaly divákovi prostor pro přemýšlení. Žádnou ze scén se mi nepodařilo předvídat, vždycky se to zvrtlo zcela jiným směrem. Napadlo mě spousta věcí a byly tam i scéna, kdy jsem spíš pomýšlela na útěk ze sálu. Skutečně drsné příběhy o tom, že se altruismus může stát i skutečnou krutostí, nemůžeme soudit život druhých- snaha "vylepšovat" něčí život za každou cenu nemusí vždy v reálu znamenat "dobro", kazí peníze charakter? jak moc ovlivňují naše životy a chování? činí nás víra v boha "lepšími"? ... šlo onomu štědrému páru o konání dobrých skutků nebo spíš o bizarní pohrávání si s nicnetušícími lidmi?

Jak řekl o svém díle pan režisér- tento film je "jedna velká otázka".

Po skončení filmu bylo v sále hrobové ticho. Pan režisér přišel, aby zodpověděl případné dotazy. Bylo jich docela dost. Překvapilo mě, jak kultivované publikum se sešlo! Nikdo nešustil, mobily vypnuté, dotazy většinou diváci kladli v angličtině... paní tlumočnice zvládala bravurně i dlouhé režisérovy projevy překládat.

Jestli si chcete navodit filozofickou náladu a podívat se, jak co nejkrutějším způsobem něco někomu dát, zhlédněte tento film. Je sice v původním znění .-), ale měl české i anglické titulky.

My jsme ho pak ještě dlouho rozebírali v Domažlické jizbě a bylo zajímavé poslouchat, co si ve filmu každý z nás všechno našel. Inu: víc očí, víc vidí ;-) Vyrazíme společně zas!