17.1.2014
Dá se říct, že jsem tento týden lehce rozladěná. Značný podíl na tom samozřejmě má to, že mě ještě neopustila bolest hlavy s dutinami spojená, takže dělám to, co normálně vůbec ne- tedy tu a tam musím spolknout prášek a hlavně už jsme zjistila, že to chce klid, takže se snažím polehávat. No a jak tak polehávám, přemýšlím si o všem možném.
Taky máte ve svém okolí spoustu lidí, které nezajímá, jak žijete a jak se vám daří, ale vytočí vaše číslo, ba někteří osobně zajdou, patrně aby za hovor nevyhazovali peníze, pouze v případě, že jim můžete být nějak užiteční? To, že se vám to nehodí, je příliš nezajímá- oni přišli za úplně jiným účelem, než aby poslouchali vaše důvody.
Probíraly jsme to nedávno u jednoho novoročního kafe s mojí dlouholetou kamarádkou. Chlubila se, že už je v jakési "vyšší fázi", neb se s takovými pseudopřátelíčky naučila elegantně vyběhnout, ale přiznala, že tu a tam ještě udělá něco, co ví, že mělo být zavčasu smeteno pod stůl. Nicméně, že se tím už rozhodně netrápí, maximálně sama sobě potvrdí, že jí to patří!
Tak to já s tím problém mám. A to hned dvojí. Jednak mě zlobí, že takové lidi neumím odpálit hned na první úder, protože mám na paměti, "že se známe už dlouho", jednak je mi smutno z toho, že někdo chápe pojem "přátelství" pouze v tom významu "potřebuju prosímtě, ale jinak je mi úplně fuk, jak ti je a jak se ti daří, tím mě nezdržuj, protože mně jde o termín a chci od tebe opravdu ale opravdu jen pomoci"
Možná je na čase vzchopit se a udělat inventuru mezi všemi těmi, co se považují za mé "přátele".
Asi to souvisí i s tím, že během vánočních volných dní byl čas na návštěvy a setkání a z některých neformálních debat pro mne vyplynuly celkem zajímavé postřehy. Některé debaty byly chvílemi spíš absurdní než přátelské. Zjistila jsem, jak divně nelibozvučně zní věta "ty se máš", když adresátem jsem já a málem mi vypadly oči úžasem, když jsem zjistila, co všechno může být důvodem k takovému konstatování! Raději nepitvat. Bez cynických komentářů by to ( v mém případě) nešlo!
Moji opravdoví přátelé přece nehodnotí můj život. Jsou jen "po ruce", když je třeba - něco oslavit .-), případně nějaký průšvih uhasit, probrat... A telefonujeme si, i když zrovna "nejedeme na pozitivní vlně"- tudíž jsme ochotni spolu sdílet večer i za předpokladu, že nebude zábava plná smíchu.
A taky dobře víme, že se každý máme tak, jak se mít chceme a taky podle toho, co jsme pro to ochotni udělat. Možná i podle toho, co jsme schopni přijmout a zpracovat, aniž bychom cítili nějakou křivdu, že se "proč se TO stalo právě nám???". Tenhle druh masochismu neprovozuju a jak jsem zjistila, nedělá mi dobře o něm ani poslouchat. On se totiž těžko vybírá náhradník na některé - konkrétně moje- životní etapy. Vážně nevím, komu jinému bych "TO" či "ONO" přála ;-)
Důvodů k pláči a trvalému naříkání si bych jistě ve své historii taky pár našla, ale já je teď hledat nechci. A v tom to možná vězí...
Dá se říct, že jsem tento týden lehce rozladěná. Značný podíl na tom samozřejmě má to, že mě ještě neopustila bolest hlavy s dutinami spojená, takže dělám to, co normálně vůbec ne- tedy tu a tam musím spolknout prášek a hlavně už jsme zjistila, že to chce klid, takže se snažím polehávat. No a jak tak polehávám, přemýšlím si o všem možném.
Taky máte ve svém okolí spoustu lidí, které nezajímá, jak žijete a jak se vám daří, ale vytočí vaše číslo, ba někteří osobně zajdou, patrně aby za hovor nevyhazovali peníze, pouze v případě, že jim můžete být nějak užiteční? To, že se vám to nehodí, je příliš nezajímá- oni přišli za úplně jiným účelem, než aby poslouchali vaše důvody.
Probíraly jsme to nedávno u jednoho novoročního kafe s mojí dlouholetou kamarádkou. Chlubila se, že už je v jakési "vyšší fázi", neb se s takovými pseudopřátelíčky naučila elegantně vyběhnout, ale přiznala, že tu a tam ještě udělá něco, co ví, že mělo být zavčasu smeteno pod stůl. Nicméně, že se tím už rozhodně netrápí, maximálně sama sobě potvrdí, že jí to patří!
Tak to já s tím problém mám. A to hned dvojí. Jednak mě zlobí, že takové lidi neumím odpálit hned na první úder, protože mám na paměti, "že se známe už dlouho", jednak je mi smutno z toho, že někdo chápe pojem "přátelství" pouze v tom významu "potřebuju prosímtě, ale jinak je mi úplně fuk, jak ti je a jak se ti daří, tím mě nezdržuj, protože mně jde o termín a chci od tebe opravdu ale opravdu jen pomoci"
Možná je na čase vzchopit se a udělat inventuru mezi všemi těmi, co se považují za mé "přátele".
Asi to souvisí i s tím, že během vánočních volných dní byl čas na návštěvy a setkání a z některých neformálních debat pro mne vyplynuly celkem zajímavé postřehy. Některé debaty byly chvílemi spíš absurdní než přátelské. Zjistila jsem, jak divně nelibozvučně zní věta "ty se máš", když adresátem jsem já a málem mi vypadly oči úžasem, když jsem zjistila, co všechno může být důvodem k takovému konstatování! Raději nepitvat. Bez cynických komentářů by to ( v mém případě) nešlo!
Moji opravdoví přátelé přece nehodnotí můj život. Jsou jen "po ruce", když je třeba - něco oslavit .-), případně nějaký průšvih uhasit, probrat... A telefonujeme si, i když zrovna "nejedeme na pozitivní vlně"- tudíž jsme ochotni spolu sdílet večer i za předpokladu, že nebude zábava plná smíchu.
A taky dobře víme, že se každý máme tak, jak se mít chceme a taky podle toho, co jsme pro to ochotni udělat. Možná i podle toho, co jsme schopni přijmout a zpracovat, aniž bychom cítili nějakou křivdu, že se "proč se TO stalo právě nám???". Tenhle druh masochismu neprovozuju a jak jsem zjistila, nedělá mi dobře o něm ani poslouchat. On se totiž těžko vybírá náhradník na některé - konkrétně moje- životní etapy. Vážně nevím, komu jinému bych "TO" či "ONO" přála ;-)
Důvodů k pláči a trvalému naříkání si bych jistě ve své historii taky pár našla, ale já je teď hledat nechci. A v tom to možná vězí...
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_v_fRlb5r4GngKKOOlmadfBxIJ-NJKOmmHpfHnBqHeBEGH2zlKWEq9yzWLgx0cnYP6tn5XfLAjKC7sW8etpulzEuR4b0hs2KSiEKYYYGSxy2SUJqEpvNHxjt67dK-lJbczgHDI=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_t1aYGuQi0SMI3seyGvqsf-1Njk2IypuFPjqJdD2_yYACBkPpo6TdvD5wrzFychUYXBSflaeR_3KMrhPrAMP4vTCVyYRY2wUCNdXpKnlgPHc9tMnGDNEw47erLasfz7iw7HhDhn6aiyPA=s0-d)
12 komentářů:
Hloubání o mezilidských vztazích,přátelích a pseudopřátelích je zátěž na hlavu i při zdravých dutinách.Nemám žádnou radu,jak takové vážné věci řešit,tak ti chci jen popřát co nejrychlejší uzdravení.V zdravém těle zdravý duch :-),snad potom najdeš zůsob,jak se odpoutat od tzv.přátel.
Wlčice, taková čistka, která teď za poslední 3 měsíce u mě nastala, to je docela záhul... Ale beru to v tom pozitivním:)...Tedy oni si ti dotyční ani neuvědomují, že u mě už fakt nebudou zařazeni do kategorie těch, kterým kdykoliv pomůžu....já naštěstí ano... Na druhou stranu dodávám,že se objevilo tolik skvělých lidí, kteří je nahradili a pro mě to bylo (a je) obrovské překvapení.
A to stopnutí je fakt jenom na Vás. Je to Váš čas, který dokážete věnovat pro sebe a těm, kteří za to stojí.
Pevné nervy v tomto procesu:-).
A brzké uzdravení!
O podobných tématech jsem uvažovala nedávno...snažím se pomoct kdykoliv můžu a kdo pomohl mně? Takže se snažím odmítat a říkat "NE", ale moc mi to nejde. Ubylo by mi starostí. Držím palce. Ráda čtu, i když nekomentuju.
Markét, hlavně ať už ty dutiny přejdou!
To, o čem píšeš, znám trochu taky.
Není to nic moc.
Radu na to nemám, ale držím palce, ař se Ti brzy uleví a získáš zase trochu nadhled.
Nic víc se s vlezlými lidmi dělat nedá - pokud si nedají vysvětlit, že vše má své hranice, je možná načase přerušit s nimii kontakt.
Drž se!
No, Alčo, dutiny fakt nicmoc- z tothoto důvodu jsem taky minulý týden jedné "pseudopřítelkyni" odmítla dělat korekturu její Bc. práce, že mi jako třeští hlava a že nemůžu sedět u monitoru. hele- poslala ji vytištěnou kurýrem. Prostě jít si za svým, to je to, co mi chybí. Do háje s ohledy, pěkně rovnou na věc.
Když já to pořád neumím hodit za hlavu, vztahy mě fakt trápí. A to nemluvím o těch, kteří něco potřebují, a pak donesou prošlou bonboniéru a nebo svatomartinské víno z loňského roku. Jakože když nechci peníze, tak alespoň hodnotný DAR. to bych brečela a vím, že je to jen a jen moje chyba,že jdu a hodím ty věci do popelnice, než bych vyvolala trapnou scénu.
Nějak se mi to nakumulovalo...se to asi rozkřiklo ;-)
Kurýrem????? Tak to bych kurýrovi řekla, že to má na účet odesílatele odvézt zase hezky zpátky.
No, znám se... nejspíš bych měla taky pocit, že taková věc se nesluší a neřekla bych nic. Ale učím se tp, protože když jen mlčíš, tak to právě funguje vlastně proti Tobě a můžeš nadávat taky jen sobě.
Znáš knížku Hranice? http://knihy.abz.cz/prodej/hranice-3
Dost mi na tohle pomohla. Mám ji doma. :-)
Dobrý den Wlčice, moc ráda čtu, ale nekomentuju. Také jsem udělala výběr, tedy on se udělal tak nějak sám, já jen začala kromě ANO používat i to NE. A jak se mi ulevilo.
Pravidlo zní: mohu říci kdykoliv NE, když to tak cítím. I když jsem předtím řekla ANO.
Zlomem byla asi tato situace: s kamarádkou jsme šly do botanické, byl ale leden, a ani jedné se nám tam vlastně nechtělo, plán jsme si vymyslely o pár dní dřív. Ani jedna jsme ale nic neřekly. Každá jsme dala okolo 140 Kč, což se ani jedné nehodilo.... no řekly jsme si to až doma, a z obou nás vylezlo, že jsme tam vůbec nechtěly. :-) Ale když jsme si to naplánovaly... No, lepší pozdě, než nikdy. :-) Slíbila jsem si, že to NE budu říkat.
Takže madam pošle kurýrem, pošlu já jí sms, že NE. Bez vysvětlování. Držím se zásady, že své NE prostě vysvětlovat nemusím. Je to úleva, dřív jsem jen vysvětlovala. A jak poznám že mě někdo spíše využívá než by i dával? Je to takový zvláštní pocit okolo žaludku a tenounký hlásek říká: to nééééééé, to néééééééé
Tak ať se daří a NE zdar :-)
Jarka
Jo jo, už jsem to někde psala. Z velké části to - podle mě - vyplývá z toho, že děláš intelektuální práci (což dobře znám :-)). Vždyť ty si to vlastně jen "přečteš", no co ti to udělá?! Myslíš, že by tyhle lidi napadlo jít jen tak za truhlářem a chtít po něm zadara skříňku? Vždyť je to ale plně srovnatelné! No, taky bych mohla vyprávět. Nejde o to, že bych chtěla nějaký odměny, ale že je to bráno jako děsná brnkačka. A chtít to teda po marodovi je zrada.
Mmch prý na dutiny je teď velkým pomocníkem Kaloba, obyč kapky bez předpisu, výtažek, tuším, z pelargonie. Kolegyně si je nemůžou vynachválit. Renina Š.
Jo, Reni, přesně tak. Krásný příklad!
nemakám rukama, takže vlastně vůbec. Na vlastní četbu pomalu nemám čas, nebo už mám oči tak unavené, ža odpadnu, ale tohle je fakt brnkačka. "jen si to přečtu", případně "jen někomu doučím děti" a úplným hitem jsou přípravy na maturitu. Nynánek měl 3roky češtinu mezi 4-5, nikoho to nevzrušilo, anglicky neumí ani koukat, ale půl roku předem si vzpomene, že by mohl chodit na doučko, aby odmaturoval... že nemám čas (ani chuť?)- nevadí- ON může i o víkendech!! :-)) No, ale tohle naštěstí už odmítnout dokážu ;-)
Paradoxní je, že ani jednoho z nás doma nenapadne, že by takhle někoho otravoval. My si opravdu tu skříňku u truhláře vždycky zaplatíme. Mně nedělá dobře ten pocit "být někomu zavázaný a vděčný"
....on může i o víkendech. :-))))))) Znám důvěrně a odpovídám: Ale já nemůžu! Musím odpočívat, abych v pracovní době pracovala dobře, kvalitně a s radostí!
Nebo účtuju víkendovou přirážku, hlavně za "jen si to přečteš..." Takhle jsem jednou dělala korektury diplomky v angličtině, slečna navrhla, že bych jí to mohla napsat, že by za to zaplatila.... tak jsem jí řekla, že sorry, že to vážně ne.
Pak jsem dělala ty korektury, domluvily jsme se na symbolické odměně, ale dostala jsem z ní jen třetinu - domluvila se na splátkách 3x500 korun a dostala jsem jen pětistovku. Od té doby takové věci prostě nedělám. NE! je velmi užitečné slovo... :-)
Brzké uzdravení marode! Já doufala, že už jsi fit. :-(
Co se týče přátel, více asertivity, děvče, a hned bude líp! :-)
Okomentovat