Ujetá

23.1.2015

Poslední dobou jsem si oblíbila hry (čili jsme ujetá :-)) irského autora Martina McDonagha. Jsou drsné. Ze života. V dialozích  převládá černý humor. Ne všem divákům se to líbí. Ti méně informovaní se po přestávce už obvykle na své místo nevrátí.
Činoherní klub v současné době uvádí několik jeho her. Překlady Ondřeje Sokola jsou velice povedené a herecky jsou hry pokaždé obsazené hvězdně.

Pokud se mi zadaří, kupuju vstupenek vždy o něco více. Ráda chodím na představení ve skupině- protože se vždycky těším na podivadlení debatu, kdy si sdělujeme dojmy- někdy se i dohadujeme, jak co bylo mylšeno a proč to taky bylo :-) - poslední bouřlivá debata vyvrcholila tím, že si dotyční odpůrci šli ověřit své teorie přímo k hercům :-) Jo,jo-  divadelní bary jsou nejlepším místem k rozebírání zážitků :-).  Někdy jsou totiž sami herci zvědaví na ohlasy - a jdou si dobrovolně vyslechnout "hlas lidu".

Posledním zhlédnutým kusem bylo představení s šíleným názvem "Ujetá ruka".
Žádný složitý děj- pouze jedna krutá příhoda z mládí, kolem které se celé dění na scéně točí. Hlavní hrdina (= Marek Taclík- pro mne herec I.kategorie ;-)!) se stane obětí drastického žertu bandy chuligánů, kteří mu jentak z nudy nechají na kolejích ruku "ujet" vlakem a tou mu nakonec zamávají na rozloučenou. 

 Jeho pak celý život pronásleduje tento obraz toho nejčernějšího pokusu o vtip- "Už vám někdy někdo zamával vlastní rukou na rozloučenou??", úpí hlavní hrdina opakovaně.  A následně  celý svůj život podřídí tomu, aby se pomstil a chybějící část svého těla našel. Cesta k vytouženému je krkolomná, celý děj se odehrává v jednom zašlém hotelovém pokoji kdesi na americkém venkově. 

Při sledování hry jsem přemýšlela o tom, že každý z nás je nějak "ujetý"- každý má svá traumata z dětství/mládí- nemusejí být na první pohled patrná, ale velmi často ovlivňují celý náš další život, přístup k lidem a k řešení problémů... občas zbytečně toužíme po něčem, co považujeme za nezbytné pro docílení pocitu blaženosti, věnujeme tomu spoustu času, námahy, stojí nás to spoustu peněz- a když se k tomu pracně dopídíme, zjistíme, že to všechno bylo zbytečné. Že náš život tím nezískal na kvalitě, nic se nezměnilo... jsme v podstatě zklamaní, co všechno jsme tím pachtěním promeškali... smysl života je najednou fuč.
V případě McDonaghovy "Ujeté ruky" byl zvolen případ velmi extrémní, ale ono to tak v podstatě obecně skoro vždycky funguje. 

Během představení zaznělo několik vět, o nichž jsem si říkala, že si je musím zapamatovat. nestihla jsem vytáhnout svůj notýsek a  zapsat si poznámky, neb pořád se něco dělo... a výsledkem je to, že nevím nic... ;-) 

Je to představení, které  donutí přemýšlet o něm ještě dlouho poté, co opustíte divadlo. I když před některými scénami by člověk radši zavřel oči... stojí za vidění. "Pana Polštáře" asi v krutosti a ultračerném žertování nic nepřekoná, ale i tak doporučuju "Ujetou ruku" pouze pro otrlejší diváky se smyslem pro hodně velkou nadsázku. 

Jedinou výtku bych měla- děj je totiž situován pouze do jedné poloviny jeviště (záměr jsem nepochopila, z pohledu diváka se hraje vše vpravo), takže  určitě doporučuju brát sedadla s nižšími čísly.