Zrada v ČK

26.3. 2017

Zdrada v Činoherním klubu v režii Ondřeje Sokola. 

Hra o jednom manželském trojúhelníku. Klasické téma poměrně nevšedně zpracované - děj je totiž vyprávěn pozpátku - tedy postupně je rozkrýváno, co se vlastně stalo a jak před několika lety vypadly vztahy mezi třemi aktéry. Kupodivu tam na začátku figurují pojmy jako "nejlepší přátelé" a "láska".

Konverzace je ozvláštněna tím, že část dialogů probíhá prostřednictvím SMS zpráv, děj se odehrává na jednoduché scéně a hlavním aktérům není co vytknout. 

Text není složitý, ale myslím, že každý si v něm najde to své. Kdo z nás někdy někoho nezradil, nezklamal a nebo naopak nebyl obětí- čili nebyl zrazen a zklamán tím, komu důvěřoval... 
Cena za nevěru může být někdy krutá pro všechny dotčené. 
 

Oboustranné překvapení

28.3.2017

Pokus o překvapení se vydařil. Řekla bych až nečekaně, protože jsem dost překvapila i sama sebe. ;-)

Telefonní hovor s kamarádkou. Volám já, abych zorganizovala překvapení. Bára má narozeniny!

"Ahój, Baru! Mám pro tebe návrh. Co bys řekla tomu, že tě k narozeninám pozvu do divadla? Hodilo by se ti to v neděli ...?"

"Jé, ty jsi zlatá, že na to takhle myslíš. No, půjdu s tebou samozřejmě moc ráda. Neděle je ideální. A můžu vědět kam půjdeme?", doráží Bára.

"No jasně, tedy vlastně potřebuju taky otestovat, jestli už jsi to neviděla, aby nebyl trapas ;-). Myslela jsem, že půjdeme do Ungeltu na tu Skořápku", ochotně podávám informace. Lístky mám zatím jen rezervované, takže v klidu.

"Do Ungeltu půjdu ráda. Skořápku neznám, takže se těším, určitě to bude báječný", libuje si Bára.

"Ale jojo, víš, co je Skořápka. Bavily jsme se o tom, že chceš jít do divadla na Mihulovou, že se ti líbila ve filmu, ale v divadle že si ji neumíš představit, tak jsem si říkala, že ti udělám radost... tedy ty si taky nic nepamatuješ! :-) Koukej v té práci zvolnit, nebo ti brzy švihne!!", poučuju a těší mě, že nejsem sama, kdo je napůl šílený ze záplavy informací, které nestačí zpracovávat.

"No, já trvám na tom, že s tebou půjdu ráda kamkoli, ale vůbec nevím, že Mihulová hraje i v divadle, takže to je pro mne překvapení a těším se... :-) :-)", směje se Bára z reproduktoru mobilu. 

"Cože?? Jak nevíš, že hraje v divadle??", blekotám užasle  ... "A kdo to tedy chtěl??"

"No, to nevím, já to tedy nebyla, ale každopádně, až se dotyčný ozve, můžeš ho zpražit, že už jsi to viděla a podruhý na to nejdeš ", vysmívá se mi Bára.

Smějeme se obě a vtipkujeme, ale mně dodnes vrtá hlavou, kdo chtěl na tu Mihulovou jít. Já tedy ne. Bára taky ne. 
Takže jdeme s Bárou na něco, co chtěl vidět někdo jiný a já ho chtěla překvapit, což se mi lehce vymklo. Kdosi bude překvapený, že nejde a Bára je zas překvapená, že jde na něco, o čem ani nevěděla že je... 

.... takže zvolnit jsem říkala... no asi jo... ;-)

Deset let Jana Šibíka

27.3.2017

Výstava fotek Jana Šibíka v prostorách  Staroměstské radnice v Praze je bezpochyby zajímavým zážitkem. 

Šibík  je mým oblíbeným fotografem. Dvě jeho fotoknihy vlastním, další asi kupovat nebudu, ale jeho fotky si prohlížím ráda.    

 

                                                       

Šibík umí smutné věci vyfotit tak, že se z nich stane umělecké dílo. Jeho fotky mají silnou výpovědní hodnotu. Navíc jsou atraktivní i tím, kde jsou pořizovány: na místech, kde se bojuje, kde se hromadně umírá, kde nekontrolovaně řádí živly.... Jeho fotky mají příběh a já jsem moc stála o to, abych mohla zhlédnout výstavu v době, kdy  komentovanou prohlídkou  provádí sám autor. 

Povedlo se právě dnes. Pan Šibík vypravuje o cestování, o tom, jaké kontakty člověk musí navázat, když chce fotit v oblastech, kde se to úplně nehodí a nebo ve stítech, kde se svobodně fotit nesmí (KLDR)...

U fotografií jsou velmi zajímavé- pro mne mrazivé a zároveň naučné- popisky- jako třeba tento: 

Šibík vypravoval o tom, že nemá rád fotky bez lidí, že lidi a jejich výrazy jsou pro něj důležitou součástí toho konečného obrazu. Zmínil i to, že jeden obraz cvakne třeba 60x - a pak vybírá, který ten záběr je nejlepší- a musí být přísný.

Výstava je rozdělena do několika sekcí- války, uprchlíci, romská problematika, živelné katastrofy, AIDS v Africe a převraty v arabských zemích. Sekce se jmenuje "Arabské jaro" a myslím, že se dá s Janem Šibíkem souhlasit, když říká:

"Velmi jsme podporovali arabské revoluce. Měli jsme pocit, že pomůžou k demokratizaci zemí, tleskali jsme odstranění nedemokratických vůdců, jako byl Mubárak v Egyptě nebo Kaddáfí v Libyi, ale v současnosti je tam situace mnohem horší, než byla. Vlastně jsme zjistili, že by bylo lepší, kdyby vůdci zůstali. A to je velice smutné zjištění. Asi jsme přišli na to, že to, co funguje v Evropě nebo Americe, nefunguje ve všech zemích světa..." 


Poslední šance navštívit výstavu je  3.4.2017, kdy výstava končí.

Rozhovor s Janem Šibíkem, kde prozrazuje i na jaký mobil fotí ;-) - neleznete zde:  https://www.fotoguru.cz/jan-sibik-rozhovor/

U lékaře ;-)

21.3.2017

Mladý pan dr. byl po přečtení naší lékařské zprávy evidentně dobře naladěn. Samozřejmě lačnil po detailech akce ;-) 

Martina absolvovala všechnamožná dechová vyšetření. Žasla jsem nad tím, jak to mají vymakané a jak technika slouží. Sestřičky milé, usměvané, trpělivě vysvětlující pokyny, jak dýchat a kam foukat... 

Martina schytala samozřejmě i tucet testovacích vpichů, ale nesla to statečně :-) Největší hrůzu měla z toho, že zreaguje vpich na "morčata" nebo na "kocoura", což se samozřejmě nestalo, protože to by musela být již několik let osypaná trvale. 

Všechny vpichy se tvářily celkem netečně, jen ten jeden zrudnul. Pan dr. začal zkoumat kalendář, a vyjmenovávat rostliny, které reakci způsobují- já nejprve vyslovila podezření, že to je vakcína "bordel v dětském pokoji" a že není divu že reaguje tak viditelně ;-)

Tak uvidíme, co vyčte za 14dní z výsledků krve. 
Každopádně pohoda, klid a vlídnost, které po celou hodinu na pracovišti vládly, mě potěšily. Bohužel už vím, že to není standard...

K lékaři

20.3.2017

Návštěvy u lékaře mi nečiní žádné potěšení. Dlouho se k nim odhodlávám, snažím se dát tělu prostor na to,a by se s problémem vypořádalo samo. 
Moje dítě se však kvalitní a včasné!! lékařské péče dožaduje - a ve svém věku 12let mě uhání, abychom něco nezanedbali :-)

A tak i nás zítra čeká návštěva alergologie. 
Libovala jsem si, že doma nemusíme dodržovat žádná opatření, můžeme jíst, co chceme, mazlit zvířata, která se nám líbí a chodit do přírody, i když kvetou nejdráždivější rostliny. Ale i na nás došlo. 

V létě jsme na táboře měl akci "Sovy a dravci". Děti vyslechly spoustu zajímavých informací a obdivovaly všechny tyto vznešené opeřence pěkně zblízka. Vrcholem setkání byla možnost vyzkoušet si sokolnickou rukavici a nechat dravce přistát na vlastní ruce. 

Skvělý zážitek, zdokumentovaný originálními fotografiemi a všeobecné nadšení.

Problém se vyskytl záhy - moje dítě se osypalo. Velmi vydatně a zvláštně. Obličej měla celý rudý, drbala se po celém těle. Zdravotníci začali kmitat a vyhodnotili stav jako prudkou alergickou reakci a začali snášet pilule. 
Vzhledem k tomu, že Martina jezdí na všelijaké akce, tak mi bylo jasné, že to budu muset nějak pořešit, aby někdo nebyl vytřeštěný, až mu moje dítě někde na táboře v lese oteče a začne se nekontrolovaně drbat. 

Vydaly jsme se k naší dětské paní doktorce, aby napsala doporučení na příslušné oddělení.
Paní dr. se na vše vyptala, a pak doporučení napsala - zkratkovitě ten příběh zní takto: " po styku se sovou nastoupila prudká alergická reakce " ;-) 


Některé lékařské zprávy jsou vtipné. Psát bych je nechtěla, protože k některým úrazům lidi přijdou opravdu kuriozně a sestylizujte to elegantně do "odborného popisu", když to pojišťovna žádá, ale čtu je s chutí ;-) 

Svatý Josef

19.3. 2017

... je patronem šťastné hodinky smrti...
ale taky patronem tesařů, stolařů a řezbářů.

Už 5let sama sebe ubezpečuju,  že lepší datum v úmrtním listě si vlastně ani nelze přát... a zároveň zcela sobecky dodávám, že ten letopočet mohl být o pár desítek vyšší...

                                                               foto: Pinterest

Jan Skácel: Mrtví

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané

a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni

slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého

hrbáčka času přítomného

Hlavně mě neotravujte v pracovní době

březen 2017

Pokaždé mě přivede do rozpaků situace, kdy je mi jednoznačně dáno najevo, že otravuju svými požadavky v pracovní době. Onen únorový pátek byl přímo začarovaný. 
Wlk mi sice moudře říkal: "Nojo, pátek to je taková malá sobota, kdo by pracoval..." - tak ať si to neberu osobně. Jenže ono se to neuvěřitelně sešlo...

Potřebovala jsem dojít ke své praktické dr. pro doporučení  a donést jí zprávy z předchozích vyšetření. Doktorka je fajn, ale se  sestrou to není snadné. Pozitivní na tom snad je jen to, že pokaždé se pacienti v čekárně rychle skamarádí a společně si začnou notovat, jak je ta sestra nerudná a nepříjemná. Nikdy tam nejste akorát, pokaždé má "spoustu práce". Já tedy pokaždé vidím na jejím monitoru rozkliknutý článek na super.cz - ale to je vedlejší. 

Dorazila jsem do čekárny v 11:42 - ordinuje se do 13:00, takže vyhovuju požadavku, že poslední pacient je přijímám 30minut před koncem pracovní doby. Po chvíli sestra volá dalšího- vykukuje do čekárny, zmerčí mě- jako nově příchozího  a zděšeně huláká: "Ježiš, další... no my snad dneska nezavřem! Vždyť je pátek". Mám úplně stejnou radost, že ji vidím.

Přede mnou byli tři pacienti, z toho jedna stará paní čekala na odběr krve prý už hodinu. Sotva sestra zavřela dveře ordinace, už všichni začali švitořit, že to není možný, jak se chová... Po hodině se dostává řada  na mne. Na uvítanou opět vyslechnu, že se dneska snad všichni zbláznili, protože "to je hodin!!" - bylo půl jedné. 

Předstírám hluchotu, abych nevyvolala nějaký konflikt - od ní přece vůbec nic nechci- a pokračuju do další místnosti k paní dr. Je trpělivá, pečlivá, vypisuje mi potřebné papíry, vyptává se- do toho se po několika minutách rozlítnou dveře: "Prosimtě, dej mi ty lejstra, já to musím už psát, jinak dneska nezavřem... teď si všichni vzpomenou, že jsou nemocný...", hudruje sestra na doktorku. Doktorka na to nic. Celkem nevěřícně hledím. 

Tak zdravý člověk předpokládám k doktorovi nepůjde a ten nemocný zas asi nepotřebuje povzbuzení tohoto rázu. Odcházím dost otrávená, byť se mi paní dr. věnovala maximálně, pachuť z jednání sestry mě nabádá k tomu, že asi po letech změním lékaře... Copak to ta doktorka nevnímá, jak sestra štěká po pacientech a jak je neochotná??

Těším se na večer. Máme domluvenou hromadnou návštěvu kina. Lístky jsem pro jistotu zarezervovala, ale musejí se v pokladně vyzvednout nejpozději půl hodiny před začátkem. Jenže my chceme jít ještě na večeři, a tak volím strategii, že lístky vyzvedneme už před večeří, abychom tam pak někde půl hodiny nelelkovali. Tak jo. Pan vrátný nám hlásí, že pokladní si odběhla pro drobné. Po chvíli se vrací útlá žena středního věku. Pokladní. Pozdraví nás a hned plynně navazuje monolog: "Já jsem tu dneska sama, takže vám to dám, ale hned zavřu. Nemám tu externistu, od rána jsem nejedla, takže teď zamknu, ať sem nikdo neleze. Jdu s vámi, nahlásím to panu vrátnému, ať sem nikoho nepouští..." 

Díváme se mlčky po sobě. Co je nám do toho? Proč nás otravuje? Ať si klidně pokladna kina zavře, když jí tam v otevírací době lezou lidi pro lístky. Možná by měli od magistrátu dostat vyšší dotaci, protože kina nevydělávají... 

Cestou do pizzerie jsme rozebírali podobné případy z praxe a nevěřícně kroutili hlavou. Je nám všem už tolik, že se o nás dá mluvit jako o lidech s praxí- a přesto jsme si všichni zachovali to, že do práce se nechodí jen pro peníze- že se tam musí chodit rádo. Začali jsme si vymýšlet vlastní scénky, jak by naši klienti koukali, kdybychom jim řekli:
- dneska se neučí, nemám na vás náladu; 
- dneska s vámi na smluvenou prohlídku bytu nejdu, od rána jsme nejedla- takže musíte počkat- za hodinu jsem zpátky; 
- nefunguje vám internet?- tak až budu mít někdy cestu, stavím se... 

V pizzerii to pokračovalo ve stejném stylu. Číšník lítal jak pometlo po celém lokále, tu a tam řinčely padající příbory, systém v jeho práci jsme hledali marně a když ani po půlhodině nepřišel ke stolu, aby zjistil objednávku, už jsme začínali pochybovat o tom, že stihneme večeři i začátek filmu. Když už se nám ho podařilo odchytit, povykládal nám, jak toho má moc a že má jen dvě ruce a kolegyně taky, takže to je dohromady čtyři- žasli jsme hromadně nad tou drzostí, protože on se ho nikdo na nic neptal, pouze si chtěl každý z nás objednat. 20minut trvalo, než donesl pití a ještě tyhle kecy k tomu?? Koneckonců potrestal sám sebe- byl bez dýška. Za co by ho taky měl dostat, že? Koukal jak jelen a nám bylo úplně jedno, co si o nás myslí.

Moje rekapitulace byla ten den opravdu dost depresivní- já otrava nejdřív vadím u doktorky, pak se přesunu do pokladny kina, kde na mě taky není úplně nikdo zvědavý a nakonec ještě v restauraci má kolem mě číšník skákat??

Tak snad jedině Cimrman ví... ;-)

.... dědeček byl vyhlášený samotář, lidem se vyhýbal a nikoho kolem sebe nesnesl, ale odjakživa toužil stát se hostinským. 

Nejdřív si zařídil hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Tak si nakonec postavil tohleto. Pak si najal hostinec na náměstí v Opočně, zas mu tam chodili. A tak si postavil tohleto.

Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stály, to je pravda, ale jediny host. A takovy host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.

Nekonečno Jana Kaplického v Tančícím domě

6.3.2017

Letos v dubnu by se Jan Kaplický dožil 80 let.
A kdo Kaplického rád, neměl by si nechat ujít výstavu v Tančícím domě v Praze. Je to inspirativní a příjemná záležitost. Probíhá do 12.3.2017

Kaplický zemřel náhle v roce 2009 a na svém náhrobku má stejné datum jako jeho dcera v rodném listě. Život někdy neví, jakou náhodu by ještě vymyslel, aby upoutal...

 O jeho stavbách se v Čechách bouřlivě diskutovalo. Jednou z mála realizovaných staveb v Čechách je jeho vlastní náhrobek, který si samozřejmě taky navrhl sám.

Nejdiskutovanější tuzemskou stavbou byla bezpochyby budova Národní knihovny, která byla překřtěna na "chobotnici"  a nakonec k její realizaci vůbec nedošlo.

 Mezi exponáty se samozřejmě nalézalo několikero ztvárnění oné "chobotnice"- např. styl LEGo ;-)

 

 a taky pohled do jejích útrob.

 

Na výstavě je k vidění mnoho modelů, zajímavé jsou panely s doprovodnými texty a s citáty JK, které jsou jen důkazem toho, že mu právě patří přívlastek "nadčasový".

 

Budějovice mohly pořádat kongresy v "rejnokovi"

Je libo vlastnit nápojový servis nevídaných tvarů?

Vyměnit šedé hranaté paneláky za oblé tvary? Alespoň v představách by se to mělo zkusit!!

  

Módní kolekce je rovněž nadčasová, odvážná a originální. Společným jmenovatelem je elegantní jednoduchost.

 

Jedna z realizovaných staveb  se nachází v Anglii- ve Walesu. Dům, který se dokázal začlenit do krajiny tak, aby byl nenápadný, moderní a aby nabízel krásné výhledy do krajiny.

 

 Příjemným bonusem ke vstupence je návštěva terasy Tančícího domu, která nabízí neotřelé výhledy na Prahu z úrovně 8.patra.

Tančící dům- alisa Ginger & Fred - je autorským dílem českého architekta chorvatského původu V. Miluniče.

Z terasy je vidět do bytu Václava Havla

Ani  Fred neuhlídal svou drátěnou kštici před zámečky turistů.

Martina dalekohledem zjišťuje, kolik hodin ukazuje ciferník na Hradě ;-)

 Praha je prostě krásná. Já ji miluju a fotím pořád dokola, ačkoli vím, že jsem tím otravná :-)

Výstava byla příjemným zpestřením nedělního dopoledne.
Zvládnou ji i vozíčkáři (výtah k dispozici- jen na vyhlídku  a do suterénu se musí po schodech) a já děkuju Lucii, že nás na výstavu poslala.

Nenechte si ujít "Muže jménem Ove"

24.2.2017

Díky zvláštní shodě náhod se ze mě stal fanoušek severské kinematografie. Na filmy ovšem chodíme hromadně, protože tu "severskou depku" musíme poté rozmluvit a vysvětlit si, jak to kdo pochopil ;-)

Tentokrát se ovšem šlo na švédskou komedii. Tak zajímavé bylo už to, že film se promítal ve Francouzském institutu, kde jsem nikdy předtím nebyla, ale zjistila jsem, že tam mají prima kinosál a že se tam nabízí kdejaká kultura. Na moji facebookovou výzvu se chytla  docela slušná parta, a tak jsme vyrazili.

"Muž jménem Ove" je film natočený podle stejnojmenné knihy Frederika Backmana, Knihu jsem kupovala jako vánoční dárek a i film mohu směle doporučit.

Hlavní hrdina- postarší bručoun - vdovec Ove, který je naštvaný a přísný na všechny kolem. Postupně se odkrývá jeho minulost a divák zjišťuje, že mu život připravil tolik záludných a těžkých  životních situací, že je s podivem, že je Ove všechny přežil. O černý humor není nouze, místy je i hodně smutno- ale takový prostě život je. Spousta drobných příběhů, které se denně odehrávají kolem nás, nás ovlivňují a často i mění. Někdy je dobré naslouchat, jindy se zas člověk musí obrnit. Jen to vždy včas rozpoznat...

Příběh mě nadchl. Kdo si oblíbil Stoletého staříka, neměl by si Muže jménem Ove nechat ujít.
Nevím, kolik mu dává Mirka Spáčilová, za mě **** (z pěti) :-)

Rolba v síti

únor 2017

Italské sjezdovky jsou proslavené tím, že jsou většinou krásně široké a perfektně upravené. Italové tomu věnují dost času. Tentokrát jsme měli ubytování přímo u nástupní stanice lanovky, kde měly rolby pomyslný start. 

Lanovky jezdily do 17hodin, potom byl čas na to, aby dojeli i poslední lyžaři z nejvzdálenějších tras- no a pak vyjely  rolby na tratě. Byl to rachot! Rolba je neuvěřitelně široké pásové monstrum, které za sebou má ještě "manžestrovátko" - tedy to zařízení, které povrch sjezdovky uhladí a vytvoří na něm vzory nekonečných řádků, po nichž každý lyžař touží. 

Rolbaři v tom mají systém, jezdí sem a tam, nahoru dolů a pohled zdola často nabízí otázku: "Nepřevrátí se to s ním?". Pozorovat rejdění na sjezdovce za tmy je taky zvláštní, protože rolby jsou nasvícené celou řadou světel a celý proces vypadá to jako scéna z nějakého scifi filmu.

Jednoho dne přecejen přišlo zpestření ;-) 
Rolbařovi se podařilo rolbu zasíťovat do záchranné sítě, které jsou natažené po stranách sjezdovek, aby alespoň trochu zbrzdily lyžaře vyjíždějícího mimo trasu. Kovové pásy namotaly celé metry červeného syntetického plůtku. 

A tak se sjely rolby z celého okolí, protože vymotat to nebylo vůbec jednoduché- a zatímco se rolbaři radili a snažili, tak náš kuchař se ujal role kibice. Nakonec donesl z kuchyně dlouhý nůž  a už se vyřezávalo :-) 

Věřím, že už teď je z příhody veselá historka, ale vyprostit omylem chycenou rolbu ze sítě zabralo těm chlapíkům docela dost času :-)

                                          foto: pan Wlk (protože má lepší foťák) :-)