Truchlení v praxi

31.3.2012

Týden uběhl velmi rychle. A my vpluli do procesu truchlení. (brr, mně se to slovo nelíbí).

V literatuře se píše všelicos- třeba i to, že teď po několik dlouhých měsíců nemusím nijak výrazně držet na uzdě své city- nemusím zdůvodňovat, proč jednám tak, či onak, můžu si brečet a smát se, kde mě napadne...  a nikdo zasvěcený by mi to neměl vyčítat (zatím tedy musím konstatovat, že je celkem dost výjimek, které buď z neznalosti, nebo možná díky své sebestřednosti jednají velmi -no řekněme - nezvykle)

V praxi pro nás  tato fáze znamená  především to, že si zvykáme na tu novou skutečnost, že naše milovaná bytost už tady není, občas její jméno omylem řekneme nahlas, občas se přistihneme, že vůbec nevíme, co děláme, neb se myšlenkami touláme v minulosti,  a přehráváme si to hezké, co bylo; a snažíme se plnit maximálně i své pracovní povinnosti, abychom mozek zaměstnali i jinak a taky zjišťujeme, že budeme muset ve svém jízdním řádu zaplnit spoustu mezer nějakými jinými aktivitami.

Daří se to střídavě.
Hodně záleží na tom, jak moc vám nahrává okolí. Pro většinu z nich totiž tato záležitost skončila minulou sobotu slavnostním rozloučením. Teď už si každý žije svůj nezměněný život. Takže jsou už i odvážlivci, co mají potřebu vám sdělit, jak špatně vypadáte a nebo že to dobře snášíte... což vlastně taky není špatné slyšet. Zpětná vazba pro mne vždy bývá důvodem k zamyšlení. ;-)

 Ale pak se najdou ti, kteří mají potřebu vám udělat radost, přijemně vás překvapit- takže zavolají, přijdou - donesou antitruchlící koláče a veselé perníčky :-) a pak jedou k ránu domů taxíkem :-)) (díky, Andreo-to byla dobrá terapie- tedy nevím, jestli i pro tebe :-))... ) jsem ráda, že máme za ta léta tolik přátel, kteří už vědí...

A opravdu jsem vděčná za to, že jsem do vínku dostala smysl pro humor a že stejnou šílenou výbavu pro přežití krizových situací dostal i můj manžel. Nechceme doma neveselo truchlivo.

Rozmlouváme s Martinkou. Někdy jsou její dotazy velmi zvláštní, ale dětem se lhát nemá, a tak trpělivě odpovídáme a máme ze sebe radost, jak jsme pohotoví  :-)

Martinka chodí do školy, ale doma si samozřejmě stesk zpracovává po svém.

Chtěla jít na počítač. Do vyhledávače si pak zadala výraz "pohřební sovy"- chtěla Majdě vytisknout nějaký pěkný obrázek. ;-)

 

Syndrom prázdné postýlky překonala po svém: Majdinu postel pokryla pelíšky. Ubytovala tam sovy, dala všem polštářky, přikrývky ze šátků a řekla jim, aŤ s e nebojej, že se o ně bude starat... (musíme ten pokoj nějak přestavět)

Ráda chodí do krabice se vzkazy pro Majdu - nasazuje si na to čtení Majdy náčelnickou indiánskou čelenku ;-)

Do krabice já moc nechodím. Respektive zatím jsem tam byla jen jednou- a musím říct, že je to silný zážitek. krásné vzkazy  od dětí, od neznámých lidí, od přátel... až seberu odvahu, pročtu si to všechno zas. Určitě několikrát a určitě ne na noc, aby to nedopadlo jako minule ;-)

Wlk bojuje proti smutku barvami. Vyrazil na nákup (sám!!) a koupil si nové boty. Aby odloudil pozornost od tématu :-) ...to se mu myslím povedlo.

Jinak řešíme sposutu praktických věcí. Podařilo se nám vrátit vozík do pojišťovny, ale jeden domácí tu ještě máme, takže kdyby někdo chtěl starou, ale funkční meyru (elekrtičák) na ježdění po bytě- zdarma přenecháme. 

Říkám si, že...

28.3.2012

...by bylo škoda, aby některé komentáře a dopisy, které nám napsali lidé v souvislosti s událostmi minulého týdne, zapadly. Archivuju je, protože se k nim budu ráda vracet.

Můžeš plakat, protože odešla,
nebo se můžeš usmát, protože žila.
Můžeš zavřít oči a modlit se, aby se vrátila,
nebo můžeš oči otevřít a vidět všechno, co tady zanechala.
Tvoje srdce může být prázdné, protože ji nevidíš,
nebo může být plné lásky, kterou jste sdíleli.
Můžeš se k zítřku obrátit zády a žít včerejškem,
nebo se můžeš těšit na zítřek právě kvůli včerejšku.
Můžeš si pamatovat jen to, že odešla,
nebo můžeš chránit její památku a nechat ji žít dál.
Můžeš plakat a uzavřít se, být prázdná a otočit se ke všemu zády.
Nebo můžeš udělat to, co by ona chtěla...
Usmát se, otevřít oči, milovat a jít dál. 
                                                                                                          (poslala Eva)

Některé naopak vůbec nechápu a s chutí bych použila klávesu DELETE.
Občas tu sedím a civím na monitor a přemýšlím, jestli vůbec a čím myslel ten, kdo vzkaz psal. Jestli vůbec počítal s tím, že ho budu číst i já...

V naprostý úžas mě přivedlo, když jsem zde na blogu zveřejnila oznámení o Majdině úmrtí a zakázala jsem u tohoto příspěvku komentáře. Bylo to přece oznámení a co k němu kdo mohl chtít dodat?

Ale někteří si poradili a okamžitě rozjeli debatu na jiných blozích. Mně to připadá nevkusné. Ale ona to vlastně není  moje věc. Naši skuteční přátelé z toho byli stejně znechucení, jen se tím nedalo nic dělat. Nemůžete dost dobře někomu říkat, co si má nebo nemá psát na blog. Je to o morálce a etice každého z nás.

Nemám ani radost z toho, na jaké tisíce denně se vyšplhala návštěvnost mého blogu- díky různým odkazům a linkům, které se objevily i tam, kde se mi to nelíbí... a moc se těším, až vlna opadne a zůstanou jen ti, které jsme zajímali bez této senzace.

Krom těch moudrých a citlivých se samozřejmě objeví i takové, které mají přesnou představu o tom, jak mají vypadat projevy smutku a jiné kreativní myšlenky. Žasnu.

Zažívám teď totiž situaci, kterou naštěstí zažívá jen malé % matek. Je pro mne nová. Nevím si rady, protože mi najednou vadí věci, které vypadají zcela banálně- např. zavolat do zdravotní pojišťovny a vrátit některé pomůcky, které už teď nikdo nepotřebuje a doma už jen překážejí. Blbě se na některé doplňující otázky odpovídá... Otevřít skříň s Majdinými věcmi s tím, že ji vyklidím- nedokážu.

Nejdůležitější pro nás je teď provést tímto obdobím Martinku. Nemůžeme a ani nechceme, aby se denně dívala na dva ztrápené a do černého zahalené chátrající staříky.
Chceme, aby z ní vyrostla bytost, která si bude v životě umět poradit se všemi situacemi, které jí život připraví, nebude se hroutit a sebevraždit... snad se nám to podaří.
Rozhodně pro to uděláme maximum.

Rozloučení

24.3.2012

 

Moji milí,

moc děkuju všem, kteří se  v sobotu jakýmkoli způsobem rozloučili s Majdou.

Obřad v kostele byl podle našich představ: netradiční, a přesto důstojný - a doufám, že i většina zapřísáhlých ateistů zjistila, že toto místo může na člověka působit kladně a nenásilně.

Jsem moc ráda, že většina lidí pochopila smysl tohoto obřadu a přizpůsobila se našemu pojetí. Nechtěli jsme, aby lidi domů odcházeli ztraumatizovaní smrtí mladé dívky. Chtěli jsme, aby se zamysleli nad tím, jakou cenu by pro ni měl život prodlužovaný pomocí přístrojů.

Promítli jsme mozaiku jejího života v 5minutách - snad bylo z fotek patrno, že žila vesele a pestře a jinak by ji to určitě netěšilo.

Děkujeme i těm, kteří s námi zůstali po obřadu, protože i to je pro nás důležité. Je dobré sdílet nejen radost, ale i smutek.
Bylo nám s vámi dobře a těšíme se, že se budeme vídat častěji a při úplně jiných příležitostech!!

Někteří z vás si už psali, jestli jsou fotky někde k vidění, že "to bylo rychle a že přes slzy nebylo vidět... "
Tak tedy zde: http://www.youtube.com/watch?v=AILBQR1WNcw

Děkujeme paní farářce Radce, která ve své řeči zmínila vše, co hrálo v Majdině životě důležitou úlohu: životní styl, přístup k nemoci, smysl pro humor, ale vybídla také k zamyšlení, zda občas nešlo některé věci lépe přizpůsobit a méně tím Majdě dávat najevo její jinakost. To už si každý musí probrat sám se sebou sám...

 Bylo řečeno vše.
A děkujeme i za výstižné verše, které rovněž zazněly při čtení z Bible:

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;

je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Děkujeme i za milé vzkazy a dopisy a neuvěřitelně originální pozdravy, které jste dali do krabice na vzkazy pro Majdu, nebo poslali mailem, či dopisem!  Vše je  dojemné, milé, srdečné, upřímné...

Rovněž musím napsat, že v krabici bylo i 2600Kč, které zašleme na účet určený  projektu  pro podporu dětí s tímto vážným onemocněním. Takže i dobrý skutek byl učiněn.

V současné době vše doznívá. Lidi mi sdělují své pocity ... 
Těší nás, že jste s námi v myšlenkách, vzpomínkách a i v plánování budoucnosti. Bude to pro nás zcela jiný život. Ale určitě taky zajímavý.

Děkujeme i za květinové dary. Momentálně máme vše vystavené na zahradě, protože první nemovitostí, kterou si s Wlkem koupíme, bude hrob ;-)  Zvláštní začátek nových zítřků... inu stylový ;-)

 Děkuju za všechno!

Markéta &Vlčí smečka

Pro lepší pochopení

25.3.2012

... když už se tu u mě na blogu rozvinuly debaty o tématu života a smrti, mám potřebu ještě zveřejnit článek, který mě kdysi před lety zaujal v novinách.
Studenti dostali za úkol napsat úvahu na téma, zda je dlouhý život skutečně výhrou.

Často jsem uvažovala o smrti.
To my maminky nevyléčitelně nemocných dětí už tak děláme. Neplánujeme pro děti š'tastnou budoucnost, ale šťastnou smrt. Protože prostě víme, že před ní to svoje dítě stejně neuchráníme, ani neschováme ...

Celé ty roky jsem na internetu hledala, kde bych něco mohla načíst... skutečné příběhy a hlavně návody: co pak? Existuje pro zdrcené rodiče ještě nějaký život pak? Dá se to vůbec přežít?

Návody neexistují a některé zkušenosti jsou nepřenosné. Dnes jen už vím, že jsem ráda, že jsem se nesnažila před realitou strkat hlavu do písku. Tisíckrát jsem si tu hrůzu představovala, dívala se na videa na youtube, jak vypadá  péče o tyto pacienty v terminálním stadiu této nemoci a šílela, brečela, trápila se... až se to vyřešilo samo. Majda usnula , a už se neporobudila.

Nevěřila jsem, že zarmoucený člověk může zažít pocit štěstí. Ono vždycky záleží na tom,  z jakého úhlu se na danou věc dívá...

A co byste přáli svým blízkým vy?

 

pro zvětšení je třeba kliknout na obrázek,
nebo použít funkci "LUPA" na prohlížeči

Živá vzpomínka

prosinec roku 2003

Majda získala od nadace Pomozte dětem příspěvek na koupi svého prvního elektrického vozíku.

Přípravy

21.3.2012

Dny nějak rychle letí... samozřejmě jejich hlavní náplní jsou přípravy posledního rozloučení. je to tisíc drobností, které zaberou nakonec dlouhé hodiny času. Ale to je dobře.. Do postele padáme dlouho po půlnoci znaveni tak, že i spíme třeba 4hodiny v kuse.

Spousta lidí volá a píše, což je ve většině případů taky velice milé.
A protože se na mě lidi obracejí i s dotazy  ohledně ogranizace posledního rozloučení, rozhodla jsem se sepsat pár bodů, které  třeba někomu pomohou při rozhodování...

 

Foto ateliér GABRO 20.1.2012

Všichni, kteří mají potřebu se s Majdou rozloučit, budou mít příležitost učinit tak v kostele
U Jákobova žebříku v Praze 8  v sobotu  24.3.2012 ve 13hodin. ...  pro bludičky a bludišťáky je mapa  zde.

Obřad nebude klasickým pohřbem, ale posledním rozloučením. Vycházeli jsme z toho, že Majdě bylo 15let, tudíž součástí jejího života byly i barvy jiné než černá. Není tedy nutné přijít ve smokingu.

Pokaždé, když v televizi probíhala nějaká reportáž, kde lidé uctívali smrt dítěte záplavou plyšáků, Majda šílela nad nevkusem. Vycházejme proto prosím i z této skutečnosti. 

Pokud budete mít potřebu Majdě něco napsat, či děti namalovat, budeme rádi. Byla  náruživou čtenářkou,  malířkou a zapisovatelkou - tedy myslíme si, že tento způsob vyjádření emocí  by ji určitě potěšil mnohem více. Pro tento případ bude v kostele umístěna schránka na vzkazy.

Květinové dary k takovým přiležitostem jistě patří. My jsme se rozhodli požádat lidi, aby i v tomto projevu soustrasti byli nakloněni spíše jednoduchosti a zamysleli se také nad tím, zda raději nepodpoří případnou finanční částkou   projekt na podporu SMA rodin, v jehož rámci se  pro takto nemocné děti  a jejich rodiče pořádají nejrůznější akce. 

Majda se jich účastnila vždy velice ráda. Byla to jedna z mála možností, jak dětem s nepříznivou diagnózou SMA zpříjemnit život a my jsme za tento projekt moc vděční.

Vaši účast na obřadu budeme brát zároveň jako projev soustrasti. 

Neočekáváme od vás žádné moudrosti, lítosti - je to pro nás pro všechny těžké, víme, že na takovou zprávu je složité něco říkat- a tak si to nebudeme ztěžovat navzájem. Budete-li mít po obřadu pocit, že  s námi ještě chcete pobýt, bude příležitost k neformálnímu posezení a popovídání.

Majda pro nás ani teď není zakázaným slovem a smrt k životu patří, proto není třeba se bát tato slova vyslovovat nahlas. Alespoň v našem případě tomu tak je.

Vězte, že jsme velmi smutní, ale ne nešťastní. 

Všem, kteří na nás myslí a pomáhají nám to všechno překonat, moc děkujeme.

Díky

 20.3.2012

Děkuju všem, kteří na nás v tuto chvíli myslí. Dnes jsem dostala tolik krásných a srdečných mailů a zpráv, že mi asi brzy zkolabuje pošta v PC- nic z toho nechci mazat.

Komentáře u předchozího příspěvku jsem schválně zablokovala,  nechtěla jsem, aby některá osobní sdělení mohli číst všichni. děkuju všem, kteří to pochopili a poradili si jinak ;-)

Dnešní den utekl jak voda. Díky jednání s mnoha lidmi jsem se i zasmála. Opravdu blbost některých lidí je neuvěřitelně nekonečná. (podrobnosti asi budou-to si nemůžu nechat pro sebe :-))

Moc děkuju všem, kteří pomáhají se zařizování nálažitostí kolem posledního rozloučení. Chceme to pojmout malinko netradičně. Chceme tímto aktem dát možnost všem, kteří si chtějí zavzpomínat a sdílet smutek společně. Doufáme, že se nám podaří alespoň u některých změnit špatný a velmi rozšířený přístup k pojetí smrti. Smrt k životu patří. V tomto případě o ní nemůžeme vůbec hovořit jako o špatné a zlé. Není dobré toto téma vytěsnit ze svého slovníku a naučit se stydět se za slzy, ani za jakékoli jiné projevy smutku.

Děkuju všem, kteří pochopili, že je třeba si se mnou povídat i o věcech normálních a nebojí se přede mnou vyslovit jméno Majdy. Majda byla mojí první vytouženou holčičkou, strávila jsem s ní třetinu svého života, jen jí osud namíchal špatnou kombinaci karet. I tak ale s nimi dokázala hrát zajímavou a nevšední  hru.

Mám radost, že ani dnes mi nepřišlo na mysl nic, čeho bych litovala, nebo chtěla vrátit zpátky, abych to udělala jinak nebo líp.  Myslím, že žít s výčitkami svědomí musí být strašné... tohle bylo taky první, co jsme si s Wlkem řekli, když jsme zjistili, co se stalo. "Víc jsme pro ni udělat nemohli"

Tak ještě jednou děkuju za podporu všem, kterým jsem nestihla odpovědět na osobní psaníčka.

...

19.3.2012

Vůle osudu byla mocnější než naše nejvroucnější přání ...

... a tak se stalo, že naše Majda dnes ráno podlehla nevyléčitelné nemoci, která ji sužovala po celý život.

Neumím popsat, jak nám je, ale přesto pevně doufám, že to přežijeme... 

Za veškeré projevy soustrasti samozřejmě děkujeme...

Flétnistka

15.3.2012

Zatímco jsem v dětském pokoji v 8hodin večer obstarávala Majdu- fénovala vlasy a balila učení do školy, z obýváku se ozývaly tóny libé i nelibé... Martina trénovala hru na flétnu....

Když jsem však do obýváku vstoupila, naskytlo se mi velmi zvláštní zátiší: Martina (v pyžamu) stála zády ke stojanu s notami, kolem krku měla metr dlouhého plyšového hada a byla do hraní tak zabraná, že jsem stihla popadnout foťák a zdokumentovat to zjevení... :-) ... Pracovně bych toto foto nazvala: Uspavačka hadů :-)

 

Pí den (Pi Day)

14.3.2012

Všichni, kdo prošli povinnou školní docházkou, nemohli jistě minout číslo "pí" -  π -   vzpomeňte na výpočty obvodu kruhu- bez   π   by to prostě nešlo :-)

Datum pro oslavu bylo zvoleno podle prvních tří čísel tohoto "iracionálního čísla", které  za desetinnou čárkou může pokračovat bez opakování do nekonečna.

 V chytrých knihách se píše, že...

Řecké písmeno π je symbol pro matematickou konstantu poměru obvodu kruhu k jeho průměru. Tento poměr je pro všechny průměry kruhu přibližně stejný:

Pí a jeho přibližné hodnoty jsou známy už od starověku. Velmi přešně však číslo π aproximoval Archimédés.

 Oslavy Dne pí jsou vlastně takovou oslavou racionality a matematiky (mně vědy naprosto vzdálené ;-)) - na tento den totiž připadají i narozeniny A.Einsteina (* 14.3.1879 v Německu)

Pí den se nemusí nutně slavit počítáním :-) Obvykle se slaví pečením koláčů- samozřejmě kulatých .-), které se pak konzumují hromadně na různých happeningových setkáních.

Můžete taky ujít, či uběhnout "pí" vzdálenost kilometrů, nebo si spočítat svůj "pí věk" :-)

Tak se mi to líbilo, protože jsem tento svátek objevila náhodně a vůbec o jeho existenci nevěděla. Tož oslavujte třeba symbolicky konzumací něčeho kulatého!

A já přeju všechno nej... k dnešním narozeninám  (nejsou sice kulaté :-)) i naší první asistentce, kterou jsme před 9lety k Majdě náhodně získali a dnes už je dokonale adoptovaná do naší rodiny. Osud tomu chtěl- náhodou má i stejné příjmení... jen bydlí  na druhém konci republiky :-)

Katko, všechno nejlepší!!! :-)) Děkujeme ti za mnoho penězi nedocenitelných věcí a jsme moc rádi, že tě máme! ;-)