Říkám si, že...

28.3.2012

...by bylo škoda, aby některé komentáře a dopisy, které nám napsali lidé v souvislosti s událostmi minulého týdne, zapadly. Archivuju je, protože se k nim budu ráda vracet.

Můžeš plakat, protože odešla,
nebo se můžeš usmát, protože žila.
Můžeš zavřít oči a modlit se, aby se vrátila,
nebo můžeš oči otevřít a vidět všechno, co tady zanechala.
Tvoje srdce může být prázdné, protože ji nevidíš,
nebo může být plné lásky, kterou jste sdíleli.
Můžeš se k zítřku obrátit zády a žít včerejškem,
nebo se můžeš těšit na zítřek právě kvůli včerejšku.
Můžeš si pamatovat jen to, že odešla,
nebo můžeš chránit její památku a nechat ji žít dál.
Můžeš plakat a uzavřít se, být prázdná a otočit se ke všemu zády.
Nebo můžeš udělat to, co by ona chtěla...
Usmát se, otevřít oči, milovat a jít dál. 
                                                                                                          (poslala Eva)

Některé naopak vůbec nechápu a s chutí bych použila klávesu DELETE.
Občas tu sedím a civím na monitor a přemýšlím, jestli vůbec a čím myslel ten, kdo vzkaz psal. Jestli vůbec počítal s tím, že ho budu číst i já...

V naprostý úžas mě přivedlo, když jsem zde na blogu zveřejnila oznámení o Majdině úmrtí a zakázala jsem u tohoto příspěvku komentáře. Bylo to přece oznámení a co k němu kdo mohl chtít dodat?

Ale někteří si poradili a okamžitě rozjeli debatu na jiných blozích. Mně to připadá nevkusné. Ale ona to vlastně není  moje věc. Naši skuteční přátelé z toho byli stejně znechucení, jen se tím nedalo nic dělat. Nemůžete dost dobře někomu říkat, co si má nebo nemá psát na blog. Je to o morálce a etice každého z nás.

Nemám ani radost z toho, na jaké tisíce denně se vyšplhala návštěvnost mého blogu- díky různým odkazům a linkům, které se objevily i tam, kde se mi to nelíbí... a moc se těším, až vlna opadne a zůstanou jen ti, které jsme zajímali bez této senzace.

Krom těch moudrých a citlivých se samozřejmě objeví i takové, které mají přesnou představu o tom, jak mají vypadat projevy smutku a jiné kreativní myšlenky. Žasnu.

Zažívám teď totiž situaci, kterou naštěstí zažívá jen malé % matek. Je pro mne nová. Nevím si rady, protože mi najednou vadí věci, které vypadají zcela banálně- např. zavolat do zdravotní pojišťovny a vrátit některé pomůcky, které už teď nikdo nepotřebuje a doma už jen překážejí. Blbě se na některé doplňující otázky odpovídá... Otevřít skříň s Majdinými věcmi s tím, že ji vyklidím- nedokážu.

Nejdůležitější pro nás je teď provést tímto obdobím Martinku. Nemůžeme a ani nechceme, aby se denně dívala na dva ztrápené a do černého zahalené chátrající staříky.
Chceme, aby z ní vyrostla bytost, která si bude v životě umět poradit se všemi situacemi, které jí život připraví, nebude se hroutit a sebevraždit... snad se nám to podaří.
Rozhodně pro to uděláme maximum.