25.3.2012
... když už se tu u mě na blogu rozvinuly debaty o tématu života a smrti, mám potřebu ještě zveřejnit článek, který mě kdysi před lety zaujal v novinách.
Studenti dostali za úkol napsat úvahu na téma, zda je dlouhý život skutečně výhrou.
Často jsem uvažovala o smrti.
To my maminky nevyléčitelně nemocných dětí už tak děláme. Neplánujeme pro děti š'tastnou budoucnost, ale šťastnou smrt. Protože prostě víme, že před ní to svoje dítě stejně neuchráníme, ani neschováme ...
Celé ty roky jsem na internetu hledala, kde bych něco mohla načíst... skutečné příběhy a hlavně návody: co pak? Existuje pro zdrcené rodiče ještě nějaký život pak? Dá se to vůbec přežít?
Návody neexistují a některé zkušenosti jsou nepřenosné. Dnes jen už vím, že jsem ráda, že jsem se nesnažila před realitou strkat hlavu do písku. Tisíckrát jsem si tu hrůzu představovala, dívala se na videa na youtube, jak vypadá péče o tyto pacienty v terminálním stadiu této nemoci a šílela, brečela, trápila se... až se to vyřešilo samo. Majda usnula , a už se neporobudila.
Nevěřila jsem, že zarmoucený člověk může zažít pocit štěstí. Ono vždycky záleží na tom, z jakého úhlu se na danou věc dívá...
A co byste přáli svým blízkým vy?
... když už se tu u mě na blogu rozvinuly debaty o tématu života a smrti, mám potřebu ještě zveřejnit článek, který mě kdysi před lety zaujal v novinách.
Studenti dostali za úkol napsat úvahu na téma, zda je dlouhý život skutečně výhrou.
Často jsem uvažovala o smrti.
To my maminky nevyléčitelně nemocných dětí už tak děláme. Neplánujeme pro děti š'tastnou budoucnost, ale šťastnou smrt. Protože prostě víme, že před ní to svoje dítě stejně neuchráníme, ani neschováme ...
Celé ty roky jsem na internetu hledala, kde bych něco mohla načíst... skutečné příběhy a hlavně návody: co pak? Existuje pro zdrcené rodiče ještě nějaký život pak? Dá se to vůbec přežít?
Návody neexistují a některé zkušenosti jsou nepřenosné. Dnes jen už vím, že jsem ráda, že jsem se nesnažila před realitou strkat hlavu do písku. Tisíckrát jsem si tu hrůzu představovala, dívala se na videa na youtube, jak vypadá péče o tyto pacienty v terminálním stadiu této nemoci a šílela, brečela, trápila se... až se to vyřešilo samo. Majda usnula , a už se neporobudila.
Nevěřila jsem, že zarmoucený člověk může zažít pocit štěstí. Ono vždycky záleží na tom, z jakého úhlu se na danou věc dívá...
A co byste přáli svým blízkým vy?
pro zvětšení je třeba kliknout na obrázek,
nebo použít funkci "LUPA" na prohlížeči
nebo použít funkci "LUPA" na prohlížeči
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_v7olwZwR46wYKAK06PIbqDi2O3cdj--eolEkOZrXzm826QJjGA5mbZC8w4doIyfDXC6t00o9A3EKwg92SjpuQmlP7NCspZuYOsqmu3Hdrbe9YNHN26khPR-hbqbN_tMIdkxQE=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_vydsbeORegSDOsjPbk8h9pqEu3AIUiI79tZ9JNVOL5atzEmP4VLggN-BrTcCLA9GBFC4__aLwheMGvjnAqzv9WfMpPMtEjB6KFN-ePZ7iSZyIHqnUX7mHnXm17B2cbzZuCi0r2dznOIg=s0-d)
16 komentářů:
S tím novinovým článkem souhlasím, vlastně mám pocit, že bych to neřekla lépe.
Markét, asi víš, co bych si přála..
Včerejší rozloučení bylo krásné, dojemné, pro mne velmi důležité. Díky. Myslím na vás. Opatrujte se.
Já ten článek bohužel nemůžu přečíst :-(
Tak napíšu, co si na tohle téma myslím
Nejhorší, co si umím představit, zažila moje babička, umřela v 28 letech na tuberkulózu. Měla dvě malé děti 2 a 5 let...
Nejen svým nejbližším bych přála, aby žili a umřeli jako strýc mého manžela. Vychoval s manželkou dvě děti, pak v důchodu měli na starosti vnoučata a nakonec i pravnoučata. Měli krásnou zahradu, o kterou se taky staral. Po devadesátce si zlomil krček, pěkně se mu zahojil a on se mohl zase vrátit domů. Až mnohem později jedou usnul po obědě při četbě novin a už se nevzbudil.
Jarmila
Ani nevíte jak rozumím slovům, že zarmoucený člověk může zažít pocit štěstí. Před mnoha lety umírala moje maminka na rakovinu.Poslední měsíce hodně trpěla, přesto nás všechny držela nad vodou svým pohledem na život i na smrt.Přála si, ať na jejím pohřbu zpíváme a netrápíme se.Když zemřela, dostavil se pocit štěstí z jejího osvobození.Ta bolest z definitivní ztráty se samozřejmě dostavila, chybí mi ještě teď - po dvaceti letech.
Přeju Vám hodně síly.
Dobrý večer. Přeju hodně sil do budoucna. Vy to víte, těžké ještě přijde, ale vy to zvládnete.
Jak se zvláštně pohybuje v kruhu - Martina Maňasová, autorka článku, byla naše studentka, její text čtu ale až teď. Byla by ráda asi, že to někoho oslovilo. Helena
Tomu Tvému "pocitu štěstí" rozumím. Maminka mého muže měla melanom. Byla to pro mě velmi blízká a milá osoba. Taky jsem se snažila připravit na průběh nemoci..kdyby bylo potřeba ..a počítala popř. s pomocí. Byly to otřesné informace..když zemřela na mozkovou příhodu s úsměvem na tváři a naší modlitbou, byla jsem v té chvíli i trochu šťastná, že nedošlo na všechny varianty, které melanom dokáže lidskému tělu způsobit. Pokojnou neděli přeju.
S článkem souhlasím. Můj otec umíral na rakovinu asi 5 let a tohle bych nikomu nepřála. Jsem pro důstojnou smrt. Přeji hodně síly.
I understand your feelings and it is admirable how well in advance you have "coped" with the subject of an uncurable illness.
My dad and I are the only one in our family who fight for the right to die in peace, i.e. at a time we set. We don't want to be kept alive under all circumstances.
The death of my brother is a different story, it has traumatised me because of the circumstances. What makes me happy is that we have expressed our feelings and told each other that we loved each other.
Souhlasím, rozumím a chápu...
Ale smířit se je těžké...
Pohlazení a sílu...
Dlouhý život není výhra.Výhra je lehká smrt.Smrt není zlá,zlé je umírání...
Wlčice,pro mě byl nejtěžší ten týden co byla mamka v nemocnici(kdy díky trombu v noze,amputaci a snaze udržet jí naživu,selhal nakonec organismus celý a lékaři nemohli nic). Při všech těch zprávách co jsem dostávala během toho týdne mě to čekání deptalo víc než její smrt.A to o ničem nevěděla(spala v umělém spánku).Věděla jsem,že zemře a moc moc jsem si přála,aby mamku lékaři "netrápili"snahou vrátit jí spátky.Toto mé přání bylo vyslyšeno.
K tomu není co dodat, článek je pravdivý.
Můj bratranec, otec dvou malých dětí, leží po epileptickém záchvatu a následné mrtvici napůl ochrnutý v léčebně, na plenách, má diagnostikovanou demenci ... ještě před rokem jsme spolu zdraví grilovali u nich na zahradě. Když za ním přijdeme, všechny nás prosí, ať jeho život ukončíme ... neznám nic horšího.
Milá Markéto, dočetla jsem se o Vaší Majdě teprve dnes, je mi to moc líto. Moc na Vás myslím, hlavně na Martinku.... Olga
Milí, smekám před Vaším naplněním myšlenky -žít s Majdou naplněný život, žít a plánovat tak, jakoby její život a perspektiva nebyla omezena její nemocí a zárověň jste byli připraveni na to, že ten okamžik konce může nastat dnes či zítra.Proto jste dnes smutní, nikoliv nešťastní. Ačkoliv se neznáme, byla jsem se Majdou rozloučit.Váš i její postoj k životu dodával sílu i mně.Myslím na Vás a přeju Vám hodně síly.
Kateřina
Musela jsem se usmát, když jsem si četla ty články. Já sama jsem si asi v prváku na stření škole dobrovolně zvolila téma "eutanázie". Všichni se na mě dívali a mnozí z nich vážně nechápali proč! A já tehdy citovala E.Segala...od té doby mám svůj pohled na smrt velmi vyhraněný. Nechci umřít s tím, že někoho obtěžuji, trápím, nebo jsem na někom závislá. Nechci přežívat...chci žít!
Hanka
Okomentovat