O škole

31.1.2011

Zas je tu pololetí. Děti donesly vysvědčení a vsadím se, že  v každé "školou povinné" rodině proběhla debata na školní téma. Diskutovalo se jistě jako obvykle nad objektivitou známek, kvalitami vyučujících a vůbec celkovou úrovní školy :-)

Martinka dnes jásala nad  svým prvním vysvědčením - měla samé jedničky- inu ty motivační :-)
Skromně odhaduji, že na konci roku přituhne :-))

Majda překvapila- zaslouží velkou pochvalu. Donesla i v 8.třídě jedničky odshora až dolů. Měla radost a my taky, protože některé úkoly jí opravdu stojí dost úsilí a ona se samozřejmě chce ve všem vyrovnat zdravým spolužákům... blahořečíme technice, která jí školní práci usnadňuje a kterou má díky starostlivému  IT tatínkovi k dispozici.
Já se jen vůbec netěším, až za rok touto dobou budeme řešit výběr střední školy. Podle mého průzkumu není v blízkém okolí jediná bezbariérová :-( , takže zase všechno od začátku :-(((

Vysvědčení tu zveřejňovat nebudu. Běžný dokument... zato nahlédnutí do sešitu naší Martinky skýtá podívanou velmi originální. Opět na mě šly mrákoty. Otevřela jsem po delší době matematiku. Nácvik číslic a jak tak hledím, měla jsem dojem, že mám mžitky... mezi šestkami jsem spatřila vozíčkáře!!??
Ptám se: "Co to má znamenat?"
"No nic. Mně se to nepovedlo a gumovat se nesmí. Tak jsem z té nepovedené šestky udělala vozík pro invalidu." - a kouzelně se usmívala očekávajíc moji chválu za ten nápad...

... a ještě mě upozornila, že z nepovedené osmičky vyrobila ještě o 3řádky níže berušku.

Nedalo mi to a zeptala jsem se, co na to říká paní učitelka... Martina s klidem odvětila, že NIC, protože to ještě neviděla, ale že bude učitě koukat...
No to asi bude. Styl středověkých mnichů, kdy z nepovedeného písmene vykouzlili ozdobný obrázek v textu... to se dneska opravdu nevidí. V písance se zas nepovedené A pyšnilo kulichem a nepovedené eM mělo v každém obloučku domalovaného smajlíka...

Vůbec bych se nedivila, kdyby na jejím vysvědčení přibyla na konci roku ještě jedna kolonka: "Ignorace pokynů učitele" -tam by ta jednička byla jistě podtržená ;-)

Vepřové hody a Jelení loje

29.1.2011

Na sobotu se mi zase neplánovaně sešlo několik akcí a já si nemohla vybrat, kterou oželím, takže jsem nakonec absolvovala obě.
Ráno jsem vyrazila na venkov na zabíjačku. Kdo to někdy zažil ví, co to obnáší- krom spousty práce a operací, které těm, co kupují maso výhradně porcované na tácku v hypermarketech, mohou připadat velmi kruté;  pak taky spoustu veselí a díky mrazu i zvýšenou konzumaci teplých rumem provoněných nápojů.

Řezník Vašek, to je profík. Pašíka skolik jednou ranou, a pak už nastal koncert pro jeho šikovné ruce.

Nezbytné hromady česneku...

Vitamín C v podobě zelí se servíroval v dostatečném množství- měrná jednotka = jeden kbelík :-)

Nechyběl ani  vitamín B...

Pracovat museli i mlaďoši, kteří povětšinou práci považují za ztrátu času. Tak si míchání krátili posloucháním MP3 ;-) ...jojo, to za našich mladých let... :-))

A konečně byl ovar!

A nastalo nekonečné špejlování jitrnic- ještěže mají jen dva konce ;-)

Celý den se samozřejmě žertovalo, odpoledne už i na kytaru hrálo...  jenže já musela v 6hodin domů, protože jsme s Wlkem měli domluvený koncert. Vyrazili jsme na Jelení loje. Zajímavé seskupení pěti krásně zpívajících dívek a jednoho mladíka Jelínka :-)

Koncert se konal v kavárně  maličkého divadla Na Prádle a byl zahájen projekcí nového klipu jejich   nejznámější písničky "Lollipop"   ....  a velice se vydařil :-))  Všechny zpěvačky jsou totiž neuvěřitelně upovídané, takže z přeplněné kavárny se ozývaly výbuchy smíchu proložené hlasitým potleskem.
K poslechu mohu doporučit! ;-)

Den se vydařil a mohu jej zodpovědně prohlásit za plně prožitý :-))

Prvňáci

26.1.2011


Scénka ze života:

Stalo se dnes odpoledne. Po jednom kroužku jsem lehce dozírala na tři holčičky- všechny z 1.tříd různých škol- jednou z nich byla naše Martina.

Seděly v šatně na koberci a povídaly si hlavně o škole. Jsou vždy plné dojmů, uctivě mluví o p. učitelkách- vážně radost poslouchat. A předhánějí se, co už která umí, jaká písmena se ten den učili číst a co psali...
Každá škola má jiný program, tudíž i jiné učebnice. Dneska si krátily chvíli čtením ze slabikářů, a protože jedna holčička s sebou neměla aktovku, poradila si po svém. Obhlídla texty obou nabízených slabikářů, vyndala mobil- nafotila si dvě stránky- a začetla se taky :-))
Holky seděly, důležitě hleděly do textu- některé i do elektronických :-)) a vlastně ani žádné hlídání nepotřebovaly ;-)

Je úžasné pozorovat, jak ty malé děti jsou s technikou sžité odmala.... zatímco někteří moji vrstevníci mají někdy problémy  s odesláním prostého mailu tak, aby měl i přílohy a do dalších podrobností radši zabíhat nebudu...

Jojo, člověk by na sobě měl stále pracovat. To, že "mě to nezajímá", nebo "to není můj obor", to jako omluvenku tihle mlaďoši sotva přijmou ;-)

Zapomněnka nenapravitelná

24.1.2011

S naší Martinkou denně řešíme, že něco nemůže najít, že to někde zapomněla- nebo v horším případě- ztratila. Domlouváme, vysvětlujeme- všechno marné. Je to patrně nějaký geneticky zakódovaný rys její osobnosti. Zda dočasný, či trvalý, o tom raději moc nepřemýšlím...

Pondělí ráno bylo v Praze  klasicky zpestřené sněhovou nadílkou. Patrně nějaká schválnost.;-) Pokaždé, když začně hustě sněžit, je neděla večer!!?

Vedu Martinu do školy. V šatně otevřu kapsu u aktovky, kde obvykle bývá klíček od šatní skříňky. Ale nebyl tam. Přehlédnout se nedá, navlíkla jsem  ho na takový širší červený popruh, aby byl vidět... Prohrabala jsem kapsu, ale nic. Ptám se Martiny, kdeže má klíče od šatny?? Hledí do prázdné kapsy a praví: "V kapse."
"Tam přece nejsou!", úpím já. "Kdes je zase zapomněla??!!" ...Krčí rameny, že neví.
Letím za školníkem, jenže ten venku řádí s frézou a odklízí sníh. Paní šatnářka mi ukazuje koutek "ztrát a nálezů" - bezpečně poznávám naše klíče. Supím zpět ke skříňkám a Martina mi radostně běží naproti. Dost nazlobeně ji upozorňuju: "Jestli ještě dneska něco ztratíš, přetrhnu tě jak hada!"
... ale to už mě oslovuje jiná maminka a podává mi NAŠE rukavice.."Tyhle rukavice ztratila vaše holčička támhle ve vestibulu..."

Nemám slov. Tady přetrhnutí vážně nic nevyřeší :-)

Spící vypadá docela neškodně, že?  ;-)

Slabikář

20.1.2011

Zpravidla první kniha, kterou člověk sám přečte od začátku do konce. Mám ten svůj schovaný. Měla jsem ho ráda. Tehdy se mi líbily obrázky a měla jsem vždycky velkou radost, že se mi podařilo přelouskat celý text. Ten jsem pak  četla do omrzení.
Třeba tenhle duchaplný dopis si pamatuju dodnes ;-)!

 Až zpětně - díky prvňacce Martince- vidím, jak jsem byla otravná ;-) Pravidelně se u nás opakují scény, kdy funím domů z práce a jediné, po čem prahnu je chvíle- opravdu jen chvíle - ticha a klidu. Ale kdepak... nic takového nehrozí. Martina se buď řítí s písankou, aby mi ukázala, jaké nové písmeno se učili a jak pěkně jí to jde, nebo táhne rovnou slabikář a čte a čte a čte :-)

Jenže: časy se mění. Od premiéry mého "Slabikáře" uplynulo už hodně let ...

...  a ty  současné  vypadají úplně jinak! Jsou barevnější a nápaditější- chtele-li modernější.

Kdeže jsou naše staré tisíckrát omleté texty!
Ema už nemele maso a Ola nemá nánu, ale Táta má auto. Je to audi.. :-))
To mě vybudilo k činnosti, že jsem začala ty texty zkoumat a docela  dobře jsem se bavila :-)

Zatímco my jsme četli dopis, který psal pionýr. To, že byl pionýr, to by nevadilo, to byl tenkrát automaticky vlastně každý, ale komu asitak mohl psát tohle??? :-) Nejspíš nějakému soudruhovi z jiné země...

Říkala jsem si, že tedy nevím, jak bych si s vymýšlením takového textu, kde znají děti jen omezený počet písmen, poradila já...  :-)

Tohle byl pro Martinku oříšek. OU jí prostě nešlo číst a poslouchatelný byl text asi až po pátém čtení. To už mi z pana Doudy, který se loudá a soudek si koulí, šla hlava kolem :-)

A ještě jedna malá srovnávací studie na závěr.
Žasla jsem, co v naší mluvě přibylo slov na G. Zatímco v polovině 70.let jsme "znali" jen gumové galoše a Olgu,

... dnes je nabídka mnohem pestřejší... Přitom ta slova přece nejsou nová. Kde tenkrát autoři žili, že neznali galerie, gramofony, magnety, gongy a gejzíry?

 

A co vy? Pamatujete si ještě na svůj "Slabikář"?

I když ten můj nebyl tak pěkný a texty v něm byly všelijaké, svůj úkol splnil. A nemusím asi zdůrazňovat, že  moje děti na mě pohlížejí jako na chudinku pravěkou, která si při slabikování jistě svítila loučí... ;-)
O tom svědčí i zvídavé dotazy: "Mami, a měli jste už barevné fixy ?" ...

Eufemismy

 14.1.2011

Eufemismy čili výrazy, které používáme, když nechceme pro nepříjemnou skutečnost použít drsného výrazu.

Učebnicovým příkladem jsou eufemismy spojené se smrtí a umíráním- nemluvíme o tom, že někdo zemřel, ale skonal, odešel navždy, usnul navěky... atp.

Je to taková jazyková hra na schovávanou :-)

V inzerátech se už nenabízí místo řidiče, ale logisty; do obchodu už nechtějí za pult obyčejné prodavačky, ale asistentky prodeje ...

 Lidi v důchodovém věku už nejsou důchodci, ale senioři a mohou dokonce studovat na univerzitě "třetího věku" a nebydlí v domovech důchodců, ale v domech pro seniory...

Už nejsme chudí a bohatí, ale sociálně slabší a nebo naopak dobře situovaní...

No a já nemám už postižené dítě, ale dítě s postižením a ve škole je z něj žák se speciálními potřebami ;-). Zdravotní stav dotyčného to sice nijak nevylepší, zato nepřesné pojmenování se  může stát záminkou pro veřejné pokárání, že "takhle se o dětech nemluví" :-)

O to víc mě pobavilo prohlášení naší Martinky. Je vidět, že jí to stále vrtá hlavou, že je Majda na vozíku a občas má potřebu sama sebe nahlas ujistit, že "na tom nic není".

Tentokráte se zamyslela se a pravila: "Majdo, tobě vlastně nic není. Ty máš jenom alergii na chození, viď..."
:-))) ... a alergii má dneska kdekdo, takže vlastně nic zvláštního Majda nemá ;-)

V zajetí Barování

 11.1.2011

Po neskutečné a neuvěřitelné bitvě o lístky se nám podařilo i letos usednout v Malostranské besedě k pořadu, kdy vlastně nikdy nevíte, kdo/co vás tam čeká.

V podstatě jsou tam vždy jen dvě jistoty: Sandra Nováková, ředitelka celého přadu, a Filip Rajmont, pohotový moderátor, který celý večer organizuje, vtipně komentuje, umravňuje účinkující- trvá na jejich včasných  odchodech od barpultu a nástupech na jeviště  .. ;-), což mu někteří s chutí kazí (předvedu názorně ve videoukázkách).

Ani tentokrát nebyla nouze o vynikající výkony.  Ale dneska bych na úvod zařadila ukázku, jak zpívá 1.dáma této akce: Sandra Nováková




Jinak je Sandra Nováková herečkou, která zahraje naprosto cokoli. Petru Šimčíkovi např. dokonale posloužila jako držák textu :-)




Líbil se mi i mladý muž se jménem, s nímž se v showbyznysu bude skvěle vyjímat ;-)  /mám pro zvířecí příjmení slabost, neb sama jedno vlastním - takže "nic ve zlém"!!/ 
Adam Vopička a jeho skvělá angličtina :




Neuvěřielně krásně vypadá při hraní na housle Markéta Muzikářová. Housle jí fakt moc sluší a má je plně pod kontrolou... inu dynastie Šporclů má svůj rodový znak  a každé miminko se u nich patrně rodí se smyčcem v ruce ;-)



Publikum nadšeně vítalo skupinu Eddie Stoilow. Jsou skvělí, Žampík skvěle zpíval i bez kšiltovky :-) a klavírista David taky nemá chybu!! :-)




Poprvé jsem  viděla i vynikající Zdenku Trvalcovou, která ohromila francouzskými šansony:




Prostě bylo toho moc! Každý účinkující byl odměněn vydatným (a zaslouženým) potleskem. Nechyběl ani Richard Nedvěd - tentokrát  pravil, že si vzpomněl, že vlastně umí hrát na klavír -usedl a hrál a zpívat k tomu...samozřejmě i v této oblasti si vytvořil vlastní styl :-))
(video se nevešlo- R.N. je prostě velký umělec-takže jsem ho nacpala do úschovny a link případným zájemcům pošlu)


Neskutečným a neúnavným bavičem je Tomáš Klus. Písničky už byly na youtube zveřejněny asi všechny, takže ukázka je jen kratičká a zachycuje okamžik, jak se dá u pana Rajmonta šplhat (ono ASI nestačí jen verbálně chválit :-) )



Zkrátka byl to další úžasný večer, který jsem tedy fakt moc potřebovala, neb jak čtenáři vědí, náš rodinný život je na události pestřejší, než někdy stíháme zažít. ;-)

 Loučili jsme se se svými přáteli, že "zas v únoru"...  my jsme fakt závisláci :-))
Je to takový barovací cyklus: 14dní se dohadujeme, jak a kdy kdo koupí lístky- vylepšujeme strategii ;-), když už  nějaké jsou- tak se složitě přerozděluje, kdo půjde- nikdy nevyzbyde na všechny :-( , pak si voláme, jak se těšíme- já uháním babičku a otravuju, aby si určitě nic nedomlouvala, že musí hlídat, sjíždíme programy divadel- kdo kde hraje- a litujeme, že tam "určitě nebude ten a ten, když hraje jinde", pak si tedy konečně užíváme celý dlooouhý večer - a už při odchodu u šatny polovina grupy hučí, kdyže dám videa na blog- a proč "až zítra"??? - no zbytek měsíce sjíždíme to, co jsme si natočili- a tak to jde pořád dokola... už  skoro rok :-)))
 -----------------------------------

Pod čarou:-)

Stalo se ještě něco, co musím napsat, protože se to nestává denně :-))

Včera mě totiž trvale decentně se tvářící pan Filip Rajmont docela vyvedl z míry. ;-)
Uprostřed pořadu totiž zahlásil do mikrofonu, kdeže je ta Wlčice, co o Barování píše?
Ve mně by se krve nedořezal. Všichni se samozřejmě  začali rozhlížet kolem. Dobráci u stolu začali rámusit, že jako "tady!".... Zaujala jsem pozici mrtvého brouka, neb mě napadlo jen jediné: Teď  mě vyzve přede všemi, abych vymázla kartu z foťáku...  Tak asi napotřetí jsem se tedy k nicku a blogu přiznala :-) .... a překvapivě jsem nebyla ze sálu vykázána, ale pochválena!! :-)) Oni to čtou!!??

... tento příspěvek byl tudíž psán ve velkém stresu... jakože napíšu NĚCO...a příště už  nebudu oslovena  v sále, ale hned u vchodu - děkujeme, odejděte ;-)

( Moc děkuji Maríně za to, že se pohotově chopila foťáku a zvěčnila mou chvilku slávy - já toho nějak nebyla schopná :-) A rovněž jí děkuji za autentické foto, kde zachytila mé bezvýznamné blogové já a pana Magistra Filipa Rajmonta, člena činohry ND, syna herečky Kateřiny Burianové a neméně významného tatínka- každopádně všichni u nich doma  v ND buď  hráli, hrají, nebo hrát budou... nebo se tam jinak umělecky realizovali...  ;-)

 ------------------------------------
 Úplně pod čarou ;-)

 Pro ty, kteří si sem TAJNĚ chodí číst, kdy a jak se "paní Wlčice" dostává domů, tak tentokráte se žádné procházení po Karlově mostě nekonalo. Bolí mě noha, takže - šup do taxíku a hurá do pelechu.

Tak jsem si libovala, že jsme doma brzy a poslední pohled na hodiny byl cca ve dvě ráno... když se o hodinu později z dětského pokoje ozvalo: " Tady je tma! A mě už to spaní nebavííííí!" .... naše Martina měla dojem, že už je asi dlouho v klidu a že je čas všechny pěkně zavčasu vzbudit do nového dne...

Barování

10.1.2011

...dopíšu, až to dospím! :-)

Hračky v Minoru

9.1.2011

Muzikálový příběh "Hračky", který jsme s Martinkou navštívily v krásném divadélku Minor, rozhodně není podívanou určenou jen pro dětskému  publiku.

V divadle je velmi útulno. Vše je barevné, přizpůsobené dětem ...

V příběhu vystupují oživlé hračky a parta čtyř dětí- zvídavá a moudrá holčička Máša; ostýchavý astamatik Leonard, drsně se tvářící obtloustlá dívenka s výstižnou přezdívkou "Rudá bestie" a přechytralý a zkoumavý Péťa, v jehož dětském pokoji se děj odehrává.
Vybavení pokoje je naddimenzované- obrovské dveře, obr bedna na hračky, dospěláci na chůdách, aby rozdíly mezi světem dětí a dospělých vynikly hned  na první pohled.

Já bych hodnotila pojetí hry jako poněkud svérázné ;-)- jsou v něm parodovány všechny jevy, které současné děti provázejí životem: útočné reklamy, nevkusné a kýčovité hračky (barbíny, koníci s vlásky...), paní na hlídání, uspěchaní rodiče s mobilem u ucha ... prostě takový ten současný konzumní způsob života :-(

Když do děje vstoupí Mimozemšťan, začnou se dít neobyčejná kouzla: děti začnou nahlas mluvit o svých pocitech, barbíny začnou stárnout (to je scéna, u níž smíchy slzí zejména dospělí :-) )...

Pestrobarevná a veselá podívaná spolehlivě pobaví děti (spíš až ty školou povinné)  i dospělé. Martince se představení moc líbilo a pravila, že půjde s Majdou ještě jednou :-)

KUKY výstava

9.1.2011

V neděli odpoledne jsme s Martinkou vyrazily do centra Prahy - za kulturou.
Miluje Kukyho - knihu i film zná dokonale, už půl roku s námi bydlí Kukyho pletený model (dárek od tety) v originální velikosti - a tak jsem ji vzala na výstavu "Kuky se vrací", kterou lze navštívit v galerii divadla Minor až do konce ledna 2011.

K vidění jsou postavičky z filmu,které Martina umí všechny pojmenovat, a tak nadšeně pobíhala od jednoho k druhému a vykřikovala, kdo je kdo a co v tom filmu právě dělal, když takhle vypadal. Náš pletený  a značně ošuntělý Kuky šel samozřejmě s námi :-)

Martina nadšeně jásala, když objevila hospodu:

Součástí výstavy je i Kuky v nadživotní velikosti a taky takové úžasné kukátko.
Vypadá jako veliká brambora na nožičkách, která má kolemdokola díry.

Těmi lze nahlédnout dovnitř- a spatřit tak z různých úhlů scénu z filmu.

Na výstavě si můžete samozřejmě zakoupit Kuky CD, DVD, plakáty ... pokud máte vstupenky na představení do divadla Minor, je vstup na výstavu zdarma. Expozice je umístěna ve dvou místnostech, takže na prohlídku a vyfocení s Kukym bohatě stačí 20minut, ale za vidění určitě stojí! ;-)

Kočičí kalendář

5.1.2011

Už několik let se mi líbí obrázky, které jsou označeny autorským podpisem "František PON."
Po několika kliknutích na vyhledávače jsem vypátrala, že obrázky a roztomilé texty  píší manželé Jitka Baliharová a Oldřich Přibík, kteří propadli kouzlu koček, sami jich několik vlastní a obrazy vytvářejí společnými silami. Loni jsem Wlka obdarovala kalendářem, který se stal příjemným doplňkem našeho kočičího příbytku. Je totiž tištěný na křídovém papíře a naivně krásné obrázky koček (formátu A4) jsou vždy doplněny nějakým kočičím moudrem.

Na letošní rok jsem kalendář nestihla koupit. Můj osvědčený obchůdek na Muzeu už zrušili, v Luxoru měli kalendářů tisíce, ale ani jeden nebyl PONkočičí, a tak jsem zabrousila na netu - a našla!

Vypadá takhle:

Několik svých přátel už jsem taky obdarovala knihami. I ty jsou doplněny těmito krásnými ilustracemi. Pro názornost jsem jich na ukázku pár nafotila :-)

Znalci kočičích povah mi jistě dají za pravdu, že ty věty  nikdo nemůže napsat výstižněji!! ;-) 

Zde je k nahlédnutí lednová strana letošního kalendáře - to moudro pod obrázkem jsem si soukromě zvolila za motto  roku  2011 :-)

 

A ještě ukázka z knihy: "Kočky mluví ze spaní"

Utajený Michelangelo

Z cest se má vždycky něco přivést, aspoň maličkost na památku. My jsme přivezli takové maličkosti dvě. Plnou igelitovou tašku bobkového listu, který jsme načesali v parku zarostlém vavřínovým křovím hned za hotelem, a kočku. Vlastně kotě.

Nevím, jak to dokáží, ale kočky pokaždé poznají svoje příznivce na první pohled. Stáli jsme uprostřed nekonečných davů turistů před slavnou sochou Michelangelova Davida ve Florencii. Na tom náměstí bylo tak plno, že se zdálo nemožné, aby malé kotě prošlo bez úhony tím bludištěm nepozorných nohou. Ale prošlo a neomylně se zastavilo u nás. Otřelo se mi o lýtko a s nekonečně žalostným mňoukáním na mě prosebně upřelo modré oči. Nedokázali jsme ho nechat na dlažbě a tvářit se, jakoby nic, a kotě to samozřejmě vědělo. V okamžiku, kdy se k němu Jitka sklonila a vzala ho do náruče, začalo vrnět jako kolovrátek a už nepřestalo.

Soucit a láska ke kočkám je jedna věc, ale tou druhou je otázka, co si počít uprostřed cizí země s kočkou. Jenže když už máte očividně opuštěné vrnící kotě v náručí, není na vybranou. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ říká liška malému princi ve slavné knize Antoina de Saint Exuperyho. A u koček tohle platí dvojnásob. Takže kotě s námi nastoupilo do auta a společně jsme odjeli. Byl to kocourek s hustou želvovinovou srstí, a protože byl z Florencie, začali jsme mu říkat Michelangelo.

Bylo jasné, že do Prahy budeme muset Michelangela propašovat, protože vyběhat všechna potřebná povolení nebylo v našich silách. Dokonce jsme pro něj měli vyhlédnutou i novou paničku s luxusním vinohradským bytem, ale bylo třeba ho k ní nejdřív dopravit a my netušili jak. Když jsme dojeli do Perugie, ze všeho nejdřív jsme koupili kočičí přepravku, ve které jsme ho přenesli nenápadně do hotelu, a také večeři – dvě malé kočičí paštiky, které snědl málem i s obalem. A pak jsme přemýšleli, jak tenhle kontraband co nejbezpečněji a nejnápadněji převést přes hranice. A nešlo jen o jedny.
K takovému převozu sice byla přepravka nejlepší, ale klec s kočkou bouchne celníka do očí okamžitě a riskovat, že Michelangelo zůstane v nějakém sběrném útulku na hranicích, jsme opravdu nechtěli. Nakonec pomohla perníková chaloupka. Objevili jsme ji v oddělní hraček místního obchodního domu Standa. Byla to taková plastiková obludnost pro malé děti s nedostatkem fantazie. Dítě do ní mohlo vlézt, prostrčit prstík okénkem nebo dveřmi a připadat si jako Jeníček s Mařenkou nebo ježibaba. Byla pestře pomalovaná, na střeše měla perníčky jako z Pardubic a červená okénka doplňovaly nevkusné plastikové záclonky. Zkrátka odporná věc, která by každé normální dítě vyděsila. Podstatné však bylo, že neměla dno a dala se tím pádem použít jako nenápadně nápadný poklop pro kočičí přepravku. Přišlo nám lepší riskovat, že nás budou celníci považovat za šílence, než ohrozit úspěšný přesun Michelangela do Prahy.

Svým způsobem měl kocourek štěstí. Sbalil nás dva dny před odjezdem a den předtím, než jsme nabourali. Dvě noci tak přežil v hotelu bezpečně schovaný za cedulkou Nerušit, kterou jsme pověsili zvenčí na kliku, a později jeho ilegální přechod hranic úspěšně zamaskovaly nabourané auto a perníková chaloupka.

Jenže nic není tak snadné, jak si člověk představuje. Michelangelo musel strávit v přepravce víc než dvacet hodin, protože při našich častých zastávkách, kdy jsme nabírali vodu, do chladiče, jsme se ho neodvážili pustit na procházku. Cestou se měl ovšem královsky. Neustále jsme ho krmili, nejen proto, abychom mu to vězení zpříjemnili, ale hlavně proto, aby se nacpal a usnul. Báli jsme se, že v tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy bude celník kontrolovat naše pasy, Michelangelo zamňouká. To se naštěstí nestalo a přes všechny hraniční přechody jsme perníkovou chaloupku převezli v pořádku. I když ne tak docela.

Kocourek byl vděčný strávník, snědl téměř všechno, co dostal, a přesně podle předpokladu většinu cesty opravdu prospal. Jenže než nás potkal, živil se zřejmě na ulici všelijak. Jeho drobné tělíčko nebylo zvyklé na luxus kočičích konzerv a podle toho se chovalo. Co vešlo dovnitř muselo také ven, takže hned první pasová kontrola na italských hranicích proběhla bleskově. Stačilo jen stočit okénko, celník nás letmo přelétl očima, orazítkoval pas, rychle mávl rukou, abychom odjeli, a zhluboka se nadechl.

Do Prahy jsme dorazili zhruba za čtyřiadvacet hodin a tím nejpříšernějším zážitkem za celou tu cestu bylo první kafe na rakouském hraničním přechodu. Nedalo se pít, a ani pocit, že už jste v Rakousku vlastně doma, nedokázal jeho odpornou chuť zahnat. Michelangelo od rakousko-italských hranic spal a přes protesty našich koček u nás přespal až do druhého dne, kdy si pro něj přišla jeho nová panička.

Na jaře nejdřív rozkvétají bílé kočičky.

Více se dozvíte přímo na stráknách Františka PON. naleznete i prodejní galerii obrázků.

Cévní

4.1. 2011

Já to tušila! ... ani s novým letopočtem se nestane zázrak a nebudu si žít klidně a spokojeně. Nejsme ve škole, kde samé jedničky znamenají, že líp už to nejde ;-)

Před Silvestrem mě totiž začala bolet noha. Jenže všichni dr. měli dovolenou, a tak nebylo, komu se s ní pochlubit. Natáhla jsem si tu příšernou gumovou punčochu. Díky ní mám pocit, že mě za nohu celý den někdo drží a jsem celá nesvá, protože mě to různě škrtí, svědí... a v lékárně mi prodali nějakou zaručeně dobrou mast. Wlka se zmocnila panika - při představě, že bude mít na krku další osobu blízkou k pečování, mě hnal na Bulovku. To jsem zamítla. Řekla, jsem mu, že to buď rozběhám a rozpiju svařákem, nebo že mě to nezajímá. Nebudu někde otravovat a kazit si poslední dny roku.

Jenže ono to nepřešlo :-( Takže jsem hned v pondělí volala doktorce  na cévní. Je skvělá. Já nevím, kam to napsat, aby to věděli všichni, že  MUDr. Míša Kruková patří mezi ty doktory, kde máte pocit, že jste ten nejdůležitější pacient, který přišel. Točí se kolem vás doktorka i sestra, ordinace vybavená- nemusíte nikam lítat se žádankami o další vyšetření, pacient se posuzuje komplexně- žádné poplatky navíc- ta vlídnost je "v ceně". Bohužel tam nedocházím tak, jak bych se svými křečáky měla, ale péče v této ordinaci je vysoce nadstandardní.

Paní dr. mě prohnala technikou, prosvítila kdeco, natočila EKG a konstatovala, že moje křivka je přímo výstavní- na to v jakých podmínkách si žiju :-)) No a sdělila mi, že mám zánět žil. Léčila jsem správně :-), ale neúčinně. A vyfasovala jsem injekce fraxiparinu. Prima zpestření všedního dne- aplikují se totiž do břicha. Nejdřív si během Vánoc vykrmím mišelína, a pak si do něj mám píchat injekce! /chudáci diabetici, jestli tohle někdo snáší dlouhodobě :-(( /

Tak se mi zdá, že mám nové hobby... hypochondrův desetiboj po ordinacích specialistů. Zatím v novém diáři nic jiného než návštěvy doktorů zaznamenáno nemám :-((

Dneska má svátek....

4.1.2011

Miluju rozhovory s dětmi. Mám tím na mysli zejména ty předškolní, jejichž slovní projevy jsou takové bezelstné a průhledné-nebo jak to říct- a často ještě gramaticky a i jinak "neohrabané". Připadá mi to roztomilé a plně chápu slavné režisérky dětských filmů (např. Poledňákovou a Zinnerovou...), že měly k tomuto účelu své poznámkové bločky, kam si to hned běžely zapsat, aby ty skvosty nezapomněly a posléze zúročily. Díky za ně! Některé jsou opravdu nezapomenutelné.

Dneska mi u školky jeden pětiletý kluk povídá: "Markéto, moje máma má dneska svátek!"
Tak jsem se hned chtěla dát do řeči a  ptám se: "Jo? A jak se maminka jmenuje?"
"No Slámová přece, vždyť je moje!" :-)) ..."A táta říkal, že budeme mít oslavu! " :-))


Takže všem Slámovým všechno nej... :-))

První dny nového roku

1.1.2011

Silvestra nijak extra neslavíme. Vzhledem k tomu, že jsme "noční ptáci", máme takových silvestrovských nocí stovky do roka :-) - respektive mluvíme o velkém štěstí, pokud se nám podaří zalehnout do postele ještě týž den ;-) Děti se samozřejmě těšily, že nebude večerka. Pozvaly si sousedovic holky, takže tu do osmi hodin hrály nějaké hry a byly zavřené v pokoji, odkud se ozývaly nejrůznější zvuky a skřeky, ale když to není dětský pláč, tak tam prostě nejdu ;-)

My s Wlkem jsme si otevřeli výborné víno, já vyrobila nějaké chlebíčky a naházela na talíř pochutiny všeho druhu a ani nevím, co jsme dělali, že to tak uteklo a byla půlnoc. TV estráda prý byla strašná- to nemohu soudit, nejsem znalec TV estrád, ani je cíleně nezapínám, ale letos jsme s Wlkem tesknili po pořadu, který nám byl tuze milý a který byl  na ČT loni zrušen- a tím byla "Noc s Andělem". Ten nám vždy vytvářel příjemnou kulisu. Objevovaly se v něm i nové a zajímavé tváře- ne jen ty "profláknuté" :-((

O půlnoci jsem se pokusila vyfotit nějaké rachejtle, ale foto je opravdu jen ilustrační, rozhodně ne povedené

Novoroční předsevzetí si nedávám.
Vím, že bych je porušila ještě ten den, a pak by mě hlodalo svědomí.

Mety jakože: 
- budu jíst zdravě - tabulku čokolády nesním na jeden zátah, ale  vždy si odlomím jen pár kostiček a zbytek   spořádaně vrátím na místo
- budu chodit dřív spát
- budu žehlit hned ten den, co prádlo seberu a nebudu ho vršit do metrových hromad
.... jsou pro mne nedostižné. Prostě jsou to negativa mojí osobnosti, ale patří ke mně a rozhodně mě neopustí s novým letopočtem :-)

Nicméně bych sobě i všem ostatním moc přála, aby v novém roce bylo všeho přiměřeně;
aby radosti i strasti, bez kterých to bohužel taky nejde, byly v rovnováze,
aby všechny problémy, s nimiž se setkáme, byly řešitelné
a aby se lidi vzájemně neotravovali malichernostmi.
To celé, aby se dělo za plného zdraví všech :-) - mým snem je chodit k lékaři pouze na preventivní prohlídky :-) (další nedostižný cíl! ;-) )