Pohřeb

27.1.2013

Vím, že jsem poslední rok poněkud monotematická, ale to téma smutku mě ne a ne opustit. Ale když je člověk zařazen do komunity rodičů s nevyléčitelně nemocnými dětmi, dostává se poměrně často do situací, které mnohé (samozřejmě naštěstí!!) nepotkají celý život. Situace, které jsou těmi nejtěžšími- a to ztráty vlastních dětí. V tu chvíli vám nepomůže asi nic- ani útěcha, že "čas rány zhojí" a nebo srdceryvná vypravování o tom, jak ten ztratil otce či milovanou babičku. Jsou to jistě taky ztráty bolestné a nenahraditelné, ale ztratit dítě, to je úplně něco jiného. Ztrácíte to, co jste si vypěstovali od toho nejmenšího, vkládali jste do něj energii a naděje a najednou ztrácíte kus sebe ve věku, k němuž smrt vůbec nepatří. Vývoj je najednou nepřirozeně přetržen a i když všemu rozumíte, víte, že jste nemohli pro záchranu jeho života dělat víc- přesto vám emoce brání řídit se tím vším rozumně zdůvodněným.

Smrtí vlastního dítěte ten bolestný proces v tomto případě nekončí. Za tu dobu se totiž s rodiči ostatních dětí spřátelíte natolik, že už neřešíte je běžné "provozní" věci, ale jezdíte spolu na dovolenou, navštěvujete se, pomáháte si, řešíte běžné starosti soukromého života. Nemocné děti jsou rázem "naše děti", trápí vás každý jejich zdravotní problém, protože víte, jak rychle se vše může zvrtnout v to, čeho se vlastně podvědomě neustále obáváte...

V sobotu jsme se tedy vydali i my na poslední rozloučení se skoro 16letým synem našich přátel.
Důstojný obřad, kterého se zúčastnilo několik set lidí. Venkovní teplota mínus 12°C. Vesnice s poetický názvem Včelákov je zahalena do smutku a doslova přelidněna tmavě oděnými postavami.

 

 foto by WLK

Tady jsem si uvědomila, jak hrozný je pohled na  osiřelé rodiče. Neuvěřitelně silné obrazy, které Wlk -na žádost rodičů- na fotkách zachytil, jsem si ani den poté nedokázala prohlédnout do konce.

Celá vesnice, všichni spolužáci- všichni naprosto zdrcení- snažili se svou přítomností dát rodině najevo, jak moc sdílejí jejich bolest a žal. Moudrá slova faráře, záplava bílých květin a tóny oblíbených Stáníkových písní a nekonečný průvod lidí, kteří šli mlčky za rakví až na hřbitov.

Po obřadu jsme s rodiči zůstali až do včera- taková ta naše "morbidní parta"- těch, co smrt dětí přežili a těch, co tuší, že i oni jsou kdesi na seznamu .... Potřebujeme se vzájemně, provozujeme často humor, kterému ne všichni porozumí, ale nám pomáhá zvládnout tyto okamžiky. 

Proběhla debata o tom, zda má a nemá cenu život prodlužovat, o tom, že jsme rádi, že naše děti žily krátce, ale naplno a taky o tom, jestli o své smrti přemýšlely. 

Na pohřbu četl pan farář báseň, kterou Stáník někdy před Vánocemi odevzdal jako příspěvek do "čítanky", kterou  třída vytvářela  v rámci hodiny češtiny. Některé náhody a spojení člověka až zamrazí...

Báseň měla strohý a výstižný název "SMRT" a maminku z ní málem kleplo. 

Smrt – tu jednou poznáš i ty,

To umlknou tvé hebké rty.

Smrt – ta bolí a bolí moc,

Je černá jak nejčernější noc.

Smrt – ta je v každé podobě,

Přijde v jakékoliv době.

Smrt – ta každému jednou skočí do mysli

Tak na ní moc nemysli.

Smrt – ta se s nikým nepere,

Ale kdo chce, ten se s ní popere.

Se smrtí je těžký boj,tak se jí neboj!

Byl to náročný a těžký den pro všechny. 

Škoda jen, že některým lidem  nepřipadá důležité poslat kondolenci a nebo vyjádřit rodině soustrast nějakým osobním vzkazem či mailem. Sama vím, jak jsem si vzkazy ráda pročítala, jak jsem oceňovala tu originalitu- všechno mám v krabici vzpomínek, protože z nich cítím upřímnost, lásku, smutek a vůbec... S nástupem té moderní uspěchané doby jsme si ochotně zvykli na pohřby bez obřadů- "ať to moc nestojí a je to rychle za námi", ale já si myslím, že některé věci se vyplatí dotáhnout do konce, nedá se před nimi totiž utéct.

Přestože jsme se sešli při tak smutné události, bylo nám spolu dobře.  Rodina má kolem sebe naštěstí spoustu opravdových přátel, tak věřím, že jim pomohou naučit se žít obyčejně-všedně.