Ani po deseti měsících

19.1.2013

se neubráníme tomu, abychom denně na Majdu nevzpomínali, nemluvili o ní, neprohlíželi fotky...

Což my dospěláci, my si to taknějak přechroupáváme každý po svém, ale Máťa - ta má ještě tu kouzelnou moc, že uvažuje nahlas. Někdy to vůbec není jednoduché- být jí rovnocenným partnerem a ty neopakovatelné chvíle upřímnosti nepokazit nějakou přehnaně emotivní scénou, které se mnohdy nabízejí, nebo něčím, co ji definitivně odradí od dalších projevů ....

I přepadlo mě to moje dlouhonohé a dlouhoruké dítě zezadu v momentě, kdy se večer plížilo v pyžamu z koupelny a já seděla u PC a bušila do klávesnice jakýsi  rádoby vědecký text. Byla jsem tak soustředěná, že jsem ji opravdu vůbec nevnímala a pořádně se lekla, když mě ta chobotnice chytila kolem krku a láskyplně mi zařvala těšně u ucha: " Dost práce! Povinné mazlení je tady!!!"

Poodjela jsem na židli od stolu, aby se mohla uhnízdit na klíně a při tom nic neshodit ;-) Držela se mě jako opička a švitořila: "Už jsi JENOM MOJE, viď...  Tedy samozřejmě BOHUŽEL!!!", prstem mi při tom jezdila po obličeji a obkreslovala obrysy očí a rtů, "Ale nic si z toho nedělej! Jsi taky ještě tatínka a babičky a dědy a všech zvířat, takže úplně opuštěná vůbec nejsi!!"

"No, tak to se mám vlastně dobře...", odpověděla jsem suše, protože nic nosnějšího mě v tu chvíli nebylo schopné napadnout....

obrázek vypůjčen z internetu