srpen 2013
Tento příběh bude krátký a funerální.
Někdy stačí jedna věta- a připadám si,. jako kdybych za sebou měla celý semestr školy života.
Vydala jsem se na hřbitov. Bylo pěkně a Martina se poflakovala doma, tak jsem se jí zeptala, jestli nechce jít se mnou, že se jdu projít a vezmu to přes hřbitov.
Někdy chce, jindy řekne, že nemá zájem. Neberu si to osobně a snažím se i na negativní odpověď tvářit neutrálně, aby dítko nenabylo dojmu, že matce musí vyhovět, aby ji potěšilo. Nechci jí z toho dělat povinnost, nechávám tomu volný průběh. Martina tentokrát jít chtěla.
Když je hezky, chodíme pěšky. Přes lesopark je to příjemná tříkilometrová procházka. Během ní je čas na povídání, Martina obvykle poletuje kolem cesty a mačká praskavky a sbírá si poklady v podobě přírodnin- žaludy, kůry, klacky...
Došly jsme na hřbitov, kde následoval klasický rituál: kytky do vázy, zapálit svíčku a omést od napadaného náhrobní desku...
Martina mi mezitím pokládala spousty různorodých otázek. "Co je tohle za kytku?- Kolik bylo té paní, když tam má čísla 1921- 1995... -Jak dlouho bude hořet ta svíčka?..." Libuju si, že tohle je paráda ;-), žádné psycho, nic těžkého k přemýšlení- a najednou lup!
"Co to je?", ptá se dítě a mezi prsty točí suchým květem lípy s malým oříškem uprostřed, který právě sebralo z náhroku.
"Co by to bylo. Uschlý kus květu lípy", snažím se podat uspokojující odpověď.
"Lípy?", užasle opakuje Martina, "A kde se tu vzal?"
"Koukni se nad sebe. Máš tu celý strom! Ty hlavo dubová", pohotově dodávám návod, jak snadno zjistit, kde se vzalo - tu se vzalo :-)
"Ahá, tady je celá lípa!", pochvalně na to moudrá sova. "Tyjo, Majda se tedy má! Odpočívá si pěkně pod NÁRODNÍM stromem...", konstatovala vlastenecky.
A po krátké odmlce mírně pokrčila rameny a dodala: "A zdá se, že je jí to úplně jedno..."
Ach ty asocicace... to mě jednou zahubí...
No, takže takhle naše hřbitovní filozofie... asi založím nový "vědní" obor ;-)
Tento příběh bude krátký a funerální.
Někdy stačí jedna věta- a připadám si,. jako kdybych za sebou měla celý semestr školy života.
Vydala jsem se na hřbitov. Bylo pěkně a Martina se poflakovala doma, tak jsem se jí zeptala, jestli nechce jít se mnou, že se jdu projít a vezmu to přes hřbitov.
Někdy chce, jindy řekne, že nemá zájem. Neberu si to osobně a snažím se i na negativní odpověď tvářit neutrálně, aby dítko nenabylo dojmu, že matce musí vyhovět, aby ji potěšilo. Nechci jí z toho dělat povinnost, nechávám tomu volný průběh. Martina tentokrát jít chtěla.
Když je hezky, chodíme pěšky. Přes lesopark je to příjemná tříkilometrová procházka. Během ní je čas na povídání, Martina obvykle poletuje kolem cesty a mačká praskavky a sbírá si poklady v podobě přírodnin- žaludy, kůry, klacky...
Došly jsme na hřbitov, kde následoval klasický rituál: kytky do vázy, zapálit svíčku a omést od napadaného náhrobní desku...
Martina mi mezitím pokládala spousty různorodých otázek. "Co je tohle za kytku?- Kolik bylo té paní, když tam má čísla 1921- 1995... -Jak dlouho bude hořet ta svíčka?..." Libuju si, že tohle je paráda ;-), žádné psycho, nic těžkého k přemýšlení- a najednou lup!
"Co to je?", ptá se dítě a mezi prsty točí suchým květem lípy s malým oříškem uprostřed, který právě sebralo z náhroku.
"Co by to bylo. Uschlý kus květu lípy", snažím se podat uspokojující odpověď.
"Lípy?", užasle opakuje Martina, "A kde se tu vzal?"
"Koukni se nad sebe. Máš tu celý strom! Ty hlavo dubová", pohotově dodávám návod, jak snadno zjistit, kde se vzalo - tu se vzalo :-)
"Ahá, tady je celá lípa!", pochvalně na to moudrá sova. "Tyjo, Majda se tedy má! Odpočívá si pěkně pod NÁRODNÍM stromem...", konstatovala vlastenecky.
A po krátké odmlce mírně pokrčila rameny a dodala: "A zdá se, že je jí to úplně jedno..."
Ach ty asocicace... to mě jednou zahubí...
No, takže takhle naše hřbitovní filozofie... asi založím nový "vědní" obor ;-)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_tP5_oUyOuTa-YA09ekPEtMXfsCvuwbI7OcY0UwwfDYqezLx4DTNWQghrZCC8h9jBb0jA2kNRr0NgQ1cGgJCH9fkH1aO2N0L7hzhz4ZyvFdA-TgyGMP1L6NHdmbFuRBt9UrlpU=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_sQ6OJuW8iTlOZ_uGlpfmyojrrL87jE_5W_pO6kcei5li6YEKn5vrxEfXqMUDP_qmjfynenHmRkf-kNh9yGT-RaCkwLOOjqC-rcZJgYnmRL2U0H6AGjwT7KPxcPsym3IOWpOhlgsIQWhA=s0-d)
5 komentářů:
Milá Vlčice,přes TO všechno Ti v skrytu duše stejně závidím....Martinku i Majdu, ale v dobrém,doufám,že pochopíš....moje děti neměli šanci se ani narodit živé...já ani nemám s kým diskutovat o tom,kde a jak se jim leží...
Jo, to asi pochopit dokážu. Diskutovat pro mě bývá složité, ale zas je to svým způsobem odlehčující. Určitě si nemůžu stěžovat, mohlo by to být horší!! jen někdy nejsem úplně v kondici, abych byla dceři rovnocenným partnerem-a všechny ty dotazy a nápady brala s dostatečným nadhledem... ;-)
Funerální téma je vždy to nejtěžší a nejkřehčí téma,obzvlášť když je diskutérem tak chytré a citlivé dítě jako Martinka.
A dobře chápu,jak smutné je,když chybí ten druhý do diskuse ...
tak nevím, jak to napsat, aby to nebylo vyloženo špatně..
pořád lepší zakládat vědní obor a otázky si klást, než mít na všechno radu a odpověď..
často se mi u tebe na blogu stává, že mě "donutíš" se zamyslet a vidět věci a životní situace, z jiného pohledu, za což jsem ti moc vděčná..
No, Lucko, tak pro erudované odpovědi na cokoli, to musíš na úúúplně jinou adresu :-))
Tady se v některých oblastech bohužel-možná bohudík- jen tápe a hledá :-) Pozitivní na tom snad je jen to, že se pořád něco děje ;-)
Okomentovat