Na houbách

22.9.2013

Vyrazili jsme na houby.Všichni hlásí, že koš se dá nasbírat za hodinu... Tak já jsem dnes sebrala přesně jednu jedlou houbu, když tedy nepočítám tu červy prolezlou babku, která letěla zpátky do křoví.

Jediný, kdo se mi nastavoval do cesty, byly tyhle červené a jiné pestrobarevné krasavice, které jsem ani neuměla pojmenovat.

Tak jsem se rozhodla na houbách nesbírat, ale jen fotit... to je pro mě možná i životzachraňující ;-)

 

Procházka to byla pěkná. Wlk nasbíral i za mě ;-)
Já se prostě neumím soustředit a hledět do listí a vidět v něm ty jedlé klobouky.

Hendikepovaný čili "není jako ostatní"

 22.9.2013

Nevím, co mě popadlo- zalovila jsem v útrobách svého blogu a vykouklo na mě celých 99příspěvků, které jsme sice sepsala, ale už nikdy neodklepla tlačítko "PUBLIKOVAT". Proč? To nevím. Buď zapadly ve spěchu, nebo chtěly uležet...
Některé mažu, některé tam ještě nechám a některé asi můžu po dlouhé čekací době odkliknout....

 --------------------------------------------------
12.2.2012

Hendikepovaný neboli ten, kdo má z nějakého důvodu ztížené podmínky.
Autorem knihy "Kam jedeme, tati?", o které se dnes zmíním, je Jean-Louis Fournier - otec dvou hendikepovaných synů. Většinu knih, které jsem kdy o hendikepovaných dětech četla, napsaly ženy- potažmo jejich matky.
Tato kniha u žen taky "zabodovala"- získala v roce 2008 cenu Prix Femina, kterou uděluje porota složena výhradně z žen.

V knize je obsaženo mnoho drobných příběhů, vzpomínek a taky postřehů a zamyšlení, ke kterým rodiče vážně a trvale nemosných dětí vybízí "běžná" společnost.

Vše je líčeno ve stylu černého humoru- někdy opravdu až drsně cynicky. Ale to mi vůbec nevadí. Chápu tyto prostředky jako jeden ze způsobů, jak některé nestandardní situace přežít a jak čelit některým narážkám atp.

Ukázka z textu.

Kniha je vhodná pro ty, kteří chtějí nahlédnout do duše rodiče, který se musel vyrovnat s tím, že mu snová nikdy neřeknou "tati", nikdy ho neobejmou... nikdy mu neprovedou žádnou klukovinu.

Dlouho odkládaná oslava

20.9.2013

Martina slaví svoje narozeniny o prázdninách. Může si za to sama :-) Kdyby se na svět nehrnula o měsíc dřív, mohla je mít spořádaně v září- tak jako my všichni ;-)

Každopádně Martina je slavicí typ a dožaduje se oslavy s dětmi. O prázdninách se nemohly sejít, a tak to zase zůstalo na září, kdy obvykle nevím, kam dřív skočit. Akce se uskutečnila až 20.zářijový den... Co tomu předcházelo, to snad ani nebudu popisovat.

Děti dostaly pozvánku na oslavu ve "zvířecím stylu"-jak si Martina přála- a všem se termín hodil. Vyzvedla jsem si je ze školy hned po obědě  a rodičům žertovně napsala, že budou k vyzvednutí mezi 18.-24.hod. u nás doma.

Zatím jsem nepodlehla tomu, že se narozeninová oslava koná u MacDonalda, nebo v laser game centru nebo že se dětem pronajme část bazénu i s plavčíkem a nebo že se zaplatí v luxusním hotelu kuchař, který s dětmi chystá třeba oběd...  všechny výše jmenované akce se skutečně  na pozvánkách už objevily. Já vždycky jen žasnu na vynalézavostí rodičů.

Samozřejmě, že představa plného bytu dětí nepatří mezi ty uklidŇující :-), ale zase... je to výzva. Vím, že děti musejí mít čas pro sebe a pro volnou zábavu, ale zase vím, že nechat jim 4-5hodin na to, aby se zabavily samy... mohla bych toho pak dlouze litovat, a tak s Martinkou vždycky chystáme program. Tak, aby se pobavily, něco se naučily a ještě se třeba i vylítaly venku.

Sice jsem den předtím šílela- nestíhala jsem vyzvednout dorty, nachystat kartičky na bojovku- achjo, ta prokrastinace mě jednou přivede do hrobu!!- to se asi  odložit nenechá- a těch nedodělků, co tu jednou zbyde ;-) ...no prostě klasika. Martina se tak těšila, ža s tím byla otravná...


Nastal okamžik "O" a já se ocitla v tramvaji se sedmihlavou uječenou tlupou holek- jediný pozvaný muž se nemohl dostavit- onemocněl :-(
Od rána jsem se utěšovala tím, že je to JEN jednou za rok ... a že to má každý... a už aby to bylo za námi. (stydící se smajlík)

Uvítali jsme hosty- Wlk měl nařízeno si žádnou práci na páteční odpoledne nedomlouvat, potřebovala jsem schovávače pokladu! Samozřejmě mu zvonily telefony jak o závod...

Začalo se přípitkem a gratulacemi s předáváním darů.
Martina zářila štěstím- a holky taky, dostaly dětské šampáňo do "opravdových sklenic" :-)

Dort jsem tentokrát vyřešila zakoupením krabice minizákusků. Po předchozích zkušenostech, kde jeden nejí marcipán, další nesnáší krém, jinému zas vadí medovník -jsem dospěla k závěru, že bude nejlepší, když si udělají vlastní výběr. Osvědčilo se to náramně! Holky jásaly, že je to jako v cukrárně- každá slupla 4kousky- a víc už nemohly.

Prvním bodem programu uvedeným na pozvánce, byla výroba elixíru krásy :-)
Učily jsme se, jak vyrobit ozdobný cukrový okraj na skleničce, vyráběly dvoubarevný nápoj z jahodového džusu a žluté limonády..

Ani jsem nečekala, že je to bude tak bavit. Vyráběly o 106. Kombinovaly džusy, sklenice si zdobily citronovými plátky a barevnými brčky...
A labužnicky si pochutnávaly ;-)

Poté jsem pana Wlka odeslala s taškou věcí do blízkého lesoparku, aby nám připravil trasu na bojovku a hledání pokladu.
Holky zatím měly čas na šmejdění po bytě. Okoukly hračky, plyšáky, sponky a parádičky a mě šokovalo to, že byly úplně paf z Martinčiny knihovny. Nakonec tu skončily na podlaze s knihami- pravda, jsou to takové ty atraktivní knihy, kde je spousta interaktivních příloh, ale v kurzu byly i rozkládací Dějiny udatného českého národa od Lucie Seifertové... ;-)
Povídaly si k tomu vtipy, školní zážitky- já to nenápadně pozorovala z kuchyně, kde jsem myla skleničky a talířky, aby byly k dipozici na další akci.


Ve 3hodiny Wlk vyslal signál, že poklad je zakopán a můžeme směle vyrazit po fáborkách. Noc předtím mi to nedalo a sepsala jsem ještě úkoly, aby to bylo pestřejší :-)
Takový malý kvíz s možností výběru odpovědí. Správnou odpovědí získaly holky písmeno ze šifry. K úkolům mě inspirovala kvízová společenská hra "Proč mají kočky vousy". Byla to dobrá volba. Holky se chechtaly a u některých variant si nebyly moc jisté ;-)

Ze 14získaných písmen měly složit větu....

HLEDEJTE POKLAD ...

... dalo to práci, Wlk je liška podšitá a holčičky se docela zapotily, než našly pixlu s dobrotami.

 

 V lese se odehrála ještě jedna bojová hra, kterou jsem já před desítkami let :-)) hrála jako dítě- tedy pro tyto děti úplný pravěk. No, ale jeden by nevěřil, jak jsou jisté věci nadčasové... 

Hra se jmenuje LOVCI KOŽEŠIN (ona s e samozřejmě může jmenovat jakkoli jinak :-)

To se nastříhají čtverečky z barevných papírů a jsou vydávány za různě cenné kožešiny zvířat. Rozházejí se v určitém území (ideální je členitý terén- roklinka nebo lesík- aby zvěř mohla být na stromech, v mechu, v pařezech... ) - stanoví se časový limit- my dali 15minut - a každý lovec sbírá kožešiny.

Pak s nimi jdou do výkupu (já klasicky sedávám na lavičce a počítám lístečky půl hodiny jak vzteklá- zatímco Wlk zavelel, že výkup je u nás v kuchyni- měl připravenou tabulku v Excelu :-)) a šlo to ráznaráz - mám co zlepšovat!!)

  

Lovkyně to braly neuvěřitelně vážně. Nejlepší získala diplom + čokoládového brouka :-)

No a nás čekal další úkol, který jsem se snažila nazvat zase neotřele :-) 

"ZOO na talíři- jedlá výstava začínajících umělců"

Holky dostaly suroviny a měly za úkol naaranžovat si na IKEAtalířku zvíře. Poradily si skvěle, některé stihly talířky dva. :-) 

Potom každá svůj výtvor představila- no a nakonec si popřály "Dobrou chuť!" a výstava skončila. 

 

Následovala volná zábava. Martina donesla LEGO, v obýváku si roztáhly deku a začaly budouvat domy a farmu a všlijaká jiná stavení. Obchodovaly se zvířaty a kostičkami- ječely a smály se i na dohadování došlo...
Po 19.hodině náš dům opustil poslední návštěvník ... a Martina se vrhla na prohlížení dárků. Dostala samé krásné věci, měla radost.

Mně v 19:34 přišla zpráva od jedné maminky, že děkují za pozvání, že holčička byla spokojená a že se už těší na příští rok. :-)

Nedalo mi to a zlomyslně jsem odepsala, že naše vyznání nám umožňuje slavit jen roky liché- takže příští rok nic nebude... to by mohlo zabrat ;-)!

Večer už nebylo nic. Odpadla jsem dřív než Martina. :-) 

English is my hobby ;-)

18.9.2013

Trpím zvláštní anomálii: pořád neustálou potřebu něco studovat a stále se v něčem zdokonalovat ;-) Problémem je, že cílů je více  než časových a fyzických možností :-) No ale jednou za čas si dopřeju nějaký kurz angličtiny, abych tu školní angličtinu obohatila o živý jazyk.  Účinnější by jistě byly hodiny "one to one", ale když ve skupině je větší zábava :-) Mám už ozkoušenou jednu jazykovku v centru Prahy.

Rozhodla jsem se, že v září upozadím své pracovní povinnosti na úkor každodenní konverzace s rodilými mluvčími.(co na tom, že se díky tomu před jednou hodinou po půlnoci do postele nedostanu...) Škola nabízí různé studijní programy, takže skupiny jsou dost variabilní. Věk nehraje roli- studenti jsou ve věkovém rozpětí cca 18 až důchodový věk- takže se pohodlně vejdu ;-)

Zatím mi to celé 3týdny vydrželo a opravdu chodím ráda a poctivě. Kdo rád knihu o panu Kaplanovi a jeho osvojování si jazykových  dovedností, pak by se náramně bavil. Každou lekci se -díky naší různosti- semele tolik veselých příhod, že by to vydalo na knížku ;-)

Učitelé na nás testují různě moderní a převratné výukové metody- tedy snaží se nás přimět k akci. Nejvíc mě stresují úkoly typu: Řekněte něco o sobě...  ultrastres mi navodí poznámka, že to má být zajímavé!!
Vymýšlení příkladů o vlastní osobě- Co bys dělala, kdybys vyhrála milion dolarů?
Naprostou pohromou jsou idiomy- tedy takové ty nepřeložitelné věci- tak třeba věta: There isn't enough room to swing a cat. - Překlad vyvolával opakovaně salvy smíchu... přitom tato věta jen oznamuje, že místnost je malá.

Na úvod jsme měli takové seznamovací cvičení- vymyslet o sobě 5vět- a ten druhý bude hádat, zda je to pravda (nebo lež)- tedy TRUE or FALSE sentences.
Při zadání takové tvůrčí práce mě bezpečně napadají ty úplně nejšílenější koniny. Prostě mě v takových chvílích opouští mozek a ne a ne se vrátit ;-)

Vymyslela jsem tedy věty celkem primitivní, a protože jsem do dvojice dostala kolegu, který mi od prvního momentu lezl na nervy svou hlučností a potřebou se neustále ke všemu rádobyvtipně vyjadřovat (brouk Pytlík by se od něj mohl učit), byla má chuť plnit tento úkol na bodu mrazu. Četla jsem tedy kolegovi věty o své osobě a on odhadoval, zda lžu, nebo mluvím pravdu.

První prohlášení znělo, že jsem nikdy nebyla v Austrálii. Trefil to- pravda. Vševěd to opět vtipně glosoval a mě v ten okamžik napadla šílená věc...úlet nebo jak to nazvat...
Druhé mé tvrzení  znělo, že jsem taxikář(ka). Díval se na mě a smál se na celé kolo. Řekl, že rozhodně ne. A  já, abych tu jeho vševědu nějak nabourala- zahlásila, že ANO... prostě jentak.
Nakrmila jsem toho dobrého muže, že můj "part time job" je právě tato profese.
No a pak už se to vezlo... :-) Další věta byla, že jsem vegetarián... což samozřejmě pravda není, ale představa, že jím ukázněně a zdravě mě zlákala a řekla jsem, že jo. Posledním řezem, kdy jsem si definitivně podřízla pomyslnou větev, bylo tvrzení, že můj dům je plný koček.  (opravdu netuším, proč mě nemůže napadnout něco inteligentního??!!)

Tak jsme se pěkně pobavili a zasmáli a kolega alespoň na chvíli ztratil potřebu mít ke všemu co říct... byl celý paf z toho, že uhádl jen dvě z pěti...
 Ovšem pak přišla na řadu druhá část úkolu (o té se předem nemluvilo!!!), která mi moje nejapné žertování pěkně spočítala- i s úroky, dá se říct.

Lektor totiž zahlásil, že teď každý řekneme NAHLAS, co jsme se o kolegovi dozvěděli... No, myslím, že červený slavnostní běhoun byl v tu chvíli proti barvě mého obličeje úplně vybledlý... jen si zkuste představit, že o vás někdo celé skupině neznámých lidí hned na druhé lekci sdělí, že jste taxikářka, která má barák až po strop plný koček a cpe se trávou...

No, patří mi to.  Lepší reklamu jsme si nemohla udělat. :-) Každopádně kolega na mě zíral dost nevěřícně :-)) ... no nejen kolega :-) Radši jsem dál nic nevysvětlovala. Jsem tam jen na měsíc, tak to s touto neotřelou nálepkou nějak přežiju... Lhát se nemá, hlavně, že to pořád říkám :-))

Koneckonců mám tedy docela velkou konkurenci, co se ojedinělosti týče... V páteční skupině se pravidelně setkávám s osobou, která už je v důchodu. Obdivuhodná dáma, z níž energie jen srší. Taky moc nemlčí a hlavně každému tyká a vyniká znaostí slovíček, jako střešní taška, dlaždice, majzlík... no zkrátka umí pojmenovat věci, které nepatří úplně k běžným denním tématům;-)

Paní mě sjela hned při prvním kontaktu. Zapomněla jsem si ten den doma brýle, a tak jsem si psala poznámky na papír, jak mi to nejlíp šlo. Uznávám, že na soutěž v krasopisu to nebylo ;-). Seděla vedle mě, natočila si ten můj papír a povídá: "Ukaž, co tam máš. Já to nestihla. ... No ty tedy děsně píšeš. To mi neříkej, že to přečteš!"- a vyndala obrovskou lupu...a taky slovník, který možná ještě pamatuje Viléma Dobyvatele. Ostatní samozřejmě odpadli smíchy málem pod stůl. 

 

A dalo by se pokračovat...

Lektoři jsou moc bezva, mají hodiny připravené, aktivity jsou pestré-  a o legraci není nouze. :-)
Škoda, že v říjnu už to opravdu nebudu časově stíhat. Bude mi to chybět ;-)

Sobotní vojenský výcvik

17.9.2013

Zavalena pracovními povinnostmi a kulturou všeho druhu málem jsem zapomněla zazanamenat nezapomenutelný výlet na jih Čech, který jsme uskutečnili poslední srpnovou  sobotu.

Vydali jsme se za dědou do jihočeské vesničky s poetickým názvem :-))
No, ano, ve stejné vsi má chalupu i pan exprezident,takže název už byl náležitě medializován.

 Děda (tedy tchán) žije velice aktivně. O všechno se zajímá, zvládá obsluhovat počítač i mobil má plně pod kontrolou. S odchodem do důchodu se na plný úvazek začal věnovat i vojenské technice. Sbírá ji, používá ji, vystavuje ji na přehlídkách... a tak nám nachystal překvapení. Já vůbec netušila, co to bude! Ale z poznámek a úšklebků jsem vytušila, že to zas bude nějaká past ;-)

A taky že ano! Cestou do Prudic nás čekala jedna zastávka- a to bylo to překvapení! Navštívili jsme sídlo Klubu vojenské historické techniky... dvůr plný pásových vozítek, tanků, obrněných transportérů a nevím čeho všeho.

Martina ochotně lezla z tanku do tanku, já si neškodně fotila a obdivovala ty naftou páchnoucí nadšence, kteří lezli kolem vozů a prováděli jejich údržbu.

Pak ovšem nastal zlom. Děda zavelel:"Nastupovat! jedem!" A tak-ani nevím, jak- jsme se ocitli v nějaké obrněném vozidle. Motor řval na plné pecky a vozidlo opustilo stáj... jelo se polní cestou.

Jelo se divoce... ono to s takovým kolosem asi jinak nejde. Nacvakla jsem zcela bezmyšlenkovitě pár fotek, ale jinak jsem se spíš musela soustředit na to, abych udržela tělo ve svislé poloze... chybí mi povinná vojenská služba na tyto radovánky. ;-)

 

Tady ještě jedna fotka od pana Wlka- všichni se pevně držíme- jsem ráda, že nefotil zepředu, ten výraz v obličeji musel být asi taky ojedinělý! :-)

 Oddychla jsem si, když to vozidlo zajelo zase zpět do dvora.

Tak už vím, kolik nafty bere tank na 100km, taky jsem si vyslechla přesné názvy všech těch vozidel, které jsem samozřejmě v paměti neudržela déle než pár minut... no a s radostí, že jsme tuto zkoušku všichni přežili bez ztráty sluchu a života, jsme se vydali na pozdní oběd na chalupu.

Wlk servíroval vynikající rybu. Já vyfasovala vojenskou zástěru (jak jinak) a chopila se úklidu a mytí nádobí... bylo krásně teplo, sluníčko svítilo. Martina na zahrádce malovala velký obrázek na zeď, Wlk se někde potuloval po zahradě a já se nechala unést vidinou, jak sedíme na terase a pijeme kafe a neděláme NIC.
Uvařila jsem kávu do krásných žlutých hrnků a opásána tou o několik čísel větší vojenskou zástěrou jsem vyšla zcela bezelstně na zápraží.

Sotva jsem vystoupila z chalupy, ozvala se ohlušující střelba. Instinkt velel:"Zalehni!"- a tak jsem automaticky udělala takový ten shyb, aby vám neustřelili hlavu, přičemž jsem část obsahu hrnků samozřejmě vylila.... než se zpoza hromady dřeva ozval dědův výklad, jak střílet.
Myslela jsem, že mě klepne! Tak jsem se lekla!! ... a vůbec mi nedošlo, že se nacházím v území, kdy kdokoli a kdykoli může vyhlásit cvičnou válku.;-) Všichni byli touto etudou náležitě pobaveni.
Kávovou siestu dokreslovala hudba z nějakého vojenského rádia zavěšeného na trámu pergoly, kde samozřejmě nechyběly údaje o nadmořské výšce a GPS souřadnice  a státní vlajka :-)

Navečer jsme se ještě vydali na nedaleký volně přístupný židovský hřbitov.
Tady je pamorama- náhrobky s dálnicí...

Slunce zapadalo a všude bylo ticho a klid. Příjemné zastavení.

 

Mapa kudy kam ZDE

Krásný výlet! Všichni jsme si -dá se říct- přišli na své :-)) 

Martina  krmila ovce a koně, venčila psa- nebo spíš on ji :-), stříhala nůžkami živý plot, okoukli jsme zdejší rybník Nemravník- a můžeme všichni spekulovat, čím si takové jméno vysloužil :-)...  a ty tanky a střelba... no příště budeme připravenější a vojensky zdatnější! :-))

Míru zdar!

X. Pražská muzejní noc

14.9.2013

V sobotu večer jsme s Martinkou vyrazily na Pražskou muzejní noc. Vybraná muzea a kulturní instituce mají ten večer otevřeno až do jedné hodiny po půlnoci, vstupné se nevybírá a  pro návštěvníky jsou nachystané nejrůznější lahůdky a speciální programy a mezi jednotlivými stanivišti je zavedena bezúplatná autobusová doprava.  Z těchto důvodů je o tuto akci abnormální zájem. Ulicemi i tentokrát proudily davy lidí, byl krásný teplý večer a my jsme si ho s Martinkou moc pěkně užily.

Doma jsem se snažila naplánovat trasu, protože nabídka byla pestrá a bylo jasné, že všecno se stihnout nedá. Vybraly jsme si tedy centrum města a instituce, které nabízely program pro děti.  Tramvaj nás dovezla až ke Karlovu mostu, kde jsme začaly svou noční výpravu...

Nejprve pohled na Hradčana z Novotného lávky. Nic hezčího asi v Praze k vidění není ;-)

Tam se taky nachází Muzeum Bedřicha Smetany, které nabízelo program pro děti "Pojďme sjíždět Vltavu s Bedřichem" :-) Musím opravdu chválit! Organizátoři se moc snažili, hned u vchodu proklepli z hudebních znalostí i mne- a  protože jsem znala název místa, kde B.S. žil (Jabkenice přece :-)), vyhrála jsem hlavní cenu: s(S)metanu do kávy :-))

Děty se měly možnost opravdu atraktivním způsobem seznámit s nádhernou Smetanovou Vltavou. Aktivně poslouchaly, paní průvodkyně jim dávala poslechové úkoly, vyťukávaly a zpívaly taky notoricky známou písničku Kočka leze dírou..., která se ve Vltavě jako motiv několikrát opakuje (to mě tedy ani ve snu nenapadlo... ale je to TAM!) 

Dále se skládaly parníčky a lodičky z notových papírů :-) - protože z oken muzea je překrásný výhled právě na Vltavu, kde se to plavidly jen hemží...  a soutěžilo se, kolik písniček o vodě umíme pojmenovat... a ve spoustě jiných disciplín.

Poté jsme měly v plánu vydat se na indiánskou stezku odvahy do Náprstkova muzea, které je odtud 5minut pěšky. Jenže zájemců bylo tolik, že vytvořili snad 200metrů dlouhou trojstupovou frontu...takže tuto zastávku jsme vzdaly. :-(

Při cestě byla Ústřední knihovna. Hlavní program - tedy cirkus, ten jsme nestihly, ale to nevadilo. Martinka okoukla výtvarné dílny, některé úkoly splnila na místě, jiné si vzala do batohu, protože u stolků nebylo místo - a pro leváka už teprv ne :-)
Ponořila se do regálů s knihami a navršila hromadu CD. Naštěstí se půjčovalo i v tuto pozdní hodinu, takže spokojenost se dostavila ;-)

Pařížskou ulicí jsme dokráčely až k synagoze Klausové, kde se měly hledat odpovědi na otázky lvíčka Arjeho. Ale několikačetná fronta se opět táhla desítky metrů, ačkoli už bylo půl desáté večer. Tak nic....

Přepravily jsme se na druhý břeh Vltavy a vydaly se do Národního pedagogického muzea J.A.Komenského. Tady se nabízel program "Jak nás učili psát Cyril s Metodějem". No, to bylo něco pro Martinu! Hlaholice! Popadla husí brk a skutečně půl hodiny nebyla k odtržení... A psala a psala- skoro bych řekla, že líp než česky :-)

Prošly jsme si expozici, okoukli Orbis Pictus, staré školní lavice s kalamářem a dobové didaktické pomůcky :-)
A na dvoře muzea ještě modeláři předváděli "Roboty na startu" - děti si mohly vyzkoušet ovládání takových zvláštních vozítek a monster... Martina se na to vrhla a byla tuze spokojená.

Ve 23:00 přesně jsme vystupovaly z tramvaje a kodrcaly se domů. Muzejní noc se nám líbila- až na ty davy, ty se ale daly očekávat.

Škoda, že se takové doprovodné programy pro děti nenabízejí častěji během roku.

Vstup a doprava zdarma pro mě zas takovým trhákem nejsou- však do muzea nechodím každý týden, takže položka za vstup mě rozhodně nepřivede na mizinu; a  když máme slavnou OPENcard, tak si Prahou jezdíme předplaceně ve dne v noci :-) Takže nás lákaly skutečně jen ty doprovodné programy.
No ale potěšující je, že zájem o tuto akci byl opravdu davový- není to s tou naší touhou po vědění zas tak zlé ;-)
Martinka už vymýšlí, kam půjdeme příští rok :-)

Filipovo narozeninové Barování ;-)

13.9.2013

 Tentokrát připadlo Barování na 13. páteční zářijový večer. Všichni jsme se radovali, že pověrami ověnčený nešťastný den proběhl bez vážných kolizí a pro mě osobně byla představa barovacího večera skvělou tečkou za hektickým týdnem všedních dní.

Už jen ta cesta do Malostranské besedy- pěšky přes Karlův most- stmívalo se pouliční lucerny už svítily... Pražský hrad v pozadí toho všeho.... no, miluju tyhle kýče a neodolám a fotím a fotím po stopadesáté to samé ;-)

Barování bylo ve znamení originálních gratulací - vesměs hudebních darů ušitých přímo na tělo oslavence ;-)
Moderátor Filip Rajmont slavil totiž narozeniny! :-)

Účinkující -notoričtí barovači i ti premiéroví- se postarali o skvělé hudební menu. Hrálo se a smálo se ještě dlouho po půlnoci, protože to, co se do programu nevejde, to je nutno dohrát u klavíru přímo na baru, kde už zpívají i ti, co mají do role profizpěváků hodně daleko :-)


Pár hudebních ochutnávek....

Denisa Nesvačilová



David Gránský a Veronika Zelníčková - mladí, krásní, talentovaní ... A Thousand Years v jejich podání...




Dalším premiérovým hostem na pódiu Malostranské besedy byla Ivana Korolová




To by jako pozvánka na další "volební díl" Barování mohlo stačit ;-)
Přijďte do Besedy v pátek 25.října!
Já osobně už se moc těším na politické glosy F.R. :-)  a taky na všechny předem dobře utajené účinkující ;-)

V kině Před půlnocí

3.9.2013

Narozeninový den pana Wlka dále pokračoval zase večer. Vydali jsme se do našeho oblíbeného klubového  kina "Atlas" na film, který si oslavenec vybral sám. Před půlnocí. Tak se jmenoval ten film, hrálo se už od půl deváté ;-)

Stihli jsme tedy ještě zastávku v naší oblíbené vinotéce na dvě deci a vyrazili vstříc kulturním zážitkům.

Já osobně o filmu nevěděla skoro vůbec nic. Jen že je to o manželských vztazích a že se to odehrává někde v Řecku.
Filmy totiž nejsou mojí silnou stránkou, ačkoli když se tak zamýšlím, posledních půl roku minimálně jeden nový za měsíc zhlédnu. Tak to to se mnou není zas tak špatné :-), ale za znalce se vydávat nemohu. Filmový maniak jich zhlédne minimálně tolik, kolik má týden dní ;-)
Navíc jsme zjistila, že toto je závěrečný díl trilogie... a že předchozí dva kusy  (Před úsvitem a Před soumrakem) byly hodně úspěšné.



 Dominantou filmu jsou dialogy. Pokud někdo strávil už nějaký čas v manželském soužití, jistě ocení návod, jak se hádat - pohotově, konstruktivně, vtipně, semtam i krutě cynicky...
Manželský pár- úspěšný a fanynkami obdivovaný americký spisovatel Jess a emancipovaná Francouzska  Céline- se vydali na letní dovolenou do Řecka.
A jak to tak bývá, najednou -když člověk vypadne z pracovního kolotoče, má čas na přemýšlení a  čas na toho druhého- tak to občas  začně pěkně jiskřit. Pár dní, na které se těšíte celý rok, se mohou změnit v psychodrama.

Z rozhovorů mezi těmi dvěma můžeme vyčíst všechno, co se třeba i hodně podobá našim problémům, našim úvahám o vztahu, o partnerovi... vytahování starých vztahů, křivd a hříchů- jak moc umíme odpouštět druhým?? , víra ve věčnou lásku- existuje vůbec?...pomíjivost v lidském životě... no tak exituje zcela určitě, jen my ji odmítáme (nejsme schopni??) začít vnímat v pravý čas...

Já se na film musím podívat ještě jednou v klidu - už kvůli těm dialogům, o některých věcech jsem si chtěla déle přemýšlet, ale v kině na to nebyl čas. Od meditování  mě rušila i spolusedící, která afektovaným smíchem v pravidelných intervalech přehlušila na několik vteřin i původní zvuk... ještěže měl film titulky.

Dobrých scén v něm bylo dosti, mě ale zaujala jedna na první pohled docela všední. Majitelé penzionu- řečtí manželé- uspořádali večeři pro své přátele. Sešlo se tam několik párů různých věkových kategorií, a tak se během konzumace vynikajících řeckých dobrot a popíjení řeckého vína rozjela nevázaná debata o podobách lásky a pomíjivosti času.
A tuto scénu nutně potřebuju vidět- tedy spíš slyšet znovu!! Tolik krásných moudrých vět... Jsem zvyklá si psát alespoň poznámky, abych to nezapomněla- v divadle, na koncertě- kdekoli. Píšu si je na volná místa v diáři, na vstupenku...píšu hrozně- potmě, bez brýlí :-) i chetitolog Bedřich Hrozný by s luštěním měl možná docela dost práce ;-)
Nicméně útržky z mých  zápisků

 "... všechno trvá jen chvíli. Stejně jako náš život. Objevíme se - a zase zmizíme. A pro někoho jsme velmi důležití... tomu pak chybíme... přitom tady jen procházíme..."

Líbila se mi i hudba... poslechnout soundtrack

Wlk se výběrem  trefil do vkusu mně i sobě.
Jen nevím, jestli mi ten film nevybral z výchovných důvodů ;-) Aby mi ukázal, jak muži trpí s verbálně zdatnými ženami- a nebo!!!  Jestli tam naopak nešel on ze studijních důvodů, aby se zlepšil v technice hádání - on to totiž vůbec neumí!! ...čímž mě taky někdy pěkně štve! ;-)

Nutně potřebuju vidět i předchozí dva díly!! 

Pohled na svět z výšky

3.9.2013

Pan Wlk mívá sedmý zářijový den narozeniny ;-)
Letos jsme mu soukromou oslavu operativně přesunula o 4dny, aby bylo na slavení dostatek času. Opět jsem zvolila styl "daruj zážitek"- tentokrát jsem zamluvila snídani v Žižkovské věži a samozřejmě i prohlídku s vyhlídkou do širého okolí.

Naplánovat takový výlet- to byla věda :-) Tedy spíš já jsem si z toho vědu udělala... při objednávání termínu jsem pečlivě studovala předpovědní mapy, protože jsem logicky toužila po dobré viditelnosti a aby tam nebylo moc narváno- tudíž víkend jsem rovnou vyloučila... 
Jenže během toho týdne se fronta nějak zbrzdila a déšť vycházel právě na inkriminované úterý- jak jinak ;-)

Věž se myslím svého času celkem úspěšně ucházela o titul nejškaredější stavba v Praze. Je poměrně nová- dokončena byla v roce 1992. A proslavila li i "Mimina", která po ní šplhají všemi směry a jejichž otcem je David Černý.

Snídaně se servíruje v restauraci Oblaca- v prvním prstenci- tedy ve výšce 66metrů, kam se pohodlně vyvezete výtahem.

Byla několika chodová- a překvapivě tam snídalo docela dost lidí. Všechny stolky s výhledem byly po 9.hodině už plně obsazeny, takže rezervace se vyplatila.

Viditelnost byla ten den 10km (tento údaj jsem vyčetla na webu) a vydržela skoro po celou dobu naší návštěvy. Pak se přihnyly mraky a dálky se zahalila do šedého závoje.

Schody v interiéru mě zaujaly- co schod, to údaj o nějaké světové věži. takže věžologové si přijdou na své! ;-)

Pohled šplhajícímu mmiminu do tváře... (některá nastavují opačný konec)

Pohled na Prahu, aby bylo patrno, odkud se dívám- tedy s  proskleným prstencem...

Poté jsme vyjeli ještě výš- do prstence 93metrů nad zemí- prstenec vyhlídkový.

 Zde jsou k dispozici mnohojazyčné interaktivní panely a dalekohledy.

A taky relaxační místnost s takovými zvláštními křesly. V křeslech slyšíte ruchy a zvuky velkoměsta. Měli jsme štěstí- tou dobou byla místnost jenom naše- takže jsme se mohli nerušeně kochat a rozhlížet se na všechny strany.

 

Bavilo nás poznávat, kde co je. 

 

A taky jsme mohli porovnat, jak šel čas v architektuře... Jak vypadají bloky starých domů a jak mezi ně postupně přibyla paneláková zástavba... jak některé památky musely ustoupit výstavbě... třeba židovský hřbitov... tohle z něj zbylo...

 Myslím, že výlet splnil naše očekávání -
TOWERPARK, jak se momentálně toto zařízení jmenuje, mohu doporučit.
Nabízí se i možnost noclehu! Věž má jeden pokoj pro hosty.
Zajímavý bude určitě i západ slunce a pohled na Prahu večerní- svítící.
Turisti zde uloví i turistickou známku č.1293 :-)

Uvnitř tančím - dnes ve 22:50 na TV COOL

11.9.2013

Humorný, leč drsný pohled do života vozíčkáře. Budete se smát, ale možná i brečet...
Všechno je relativní, v životě musí člověk hrát s kartami, které mu byly rozdány... jinak by celý život protrpěl a pronaříkal.. to ale není Roryho případ ;-)!

Můj oblíbený :-) "Inside I'm Dancing"

Diváci na ČSFD mu přidělili 85%!

Vynucená zdravotní odstávka blogu

3.9.2013

 Tento článek není určen čtenářům empatickým!
----------------------------------------------------------------

Jsou chvíle, kdy si v životě nevím rady... a pak mívám šílené nápady- jako třeba zavřít blog a povolit vstup jen sama sobě. Je přece můj! Jenom můj!

A přesto už několik lidí nabylo dojmu, že když je volně přístupný na internetu, tak jej použije ve svých "vědeckých" pracích. Případ, který mě donutil k zamyšlení byl pátý v pořadí.

Nechci pisatele osočovat ze zlého úmyslu, jen bych příště žádala alespoŇ kousek empatie.

I tentokrát se kopírování textu týkalo kapitoly nejsmutnější :-(( A tak mi to nedá, abych se k tomu nevyjádřila.

Zodpovědně prohlašuju, že po smrti dítěte není žádná doba dost dlouhá na to, aby "TO bylo dobrý". Nikdy to už nebude 100%, vždycky bude jeden chybět a pravděpodobně až do konce mého života mě budou pronásledovat obrazy toho, jak by vypadala, kdyby žila, co by řekla, co by se jí líbilo a co ne. Navždycky nám všem bude chybět a byla naše. Tedy jestli o ní bude někdo psát, pak to budu já. Majda nebude součástí žádných vědeckých prací, žádných výzkumů ani rádoby filozofických úvah nad kvalitou jejího života a to jen ze zcela prostého důvodu: protože si to nepřeju.

Nepřeju si, aby se na akademické půdě pitvalo moje pojetí smrti, smutku a čehokoli a když jsem ty články psala, ani mě nenapadlo, že by měly být za tímto účelem využity. Byla to MOJE psychoterapie, místo hrstí antidepresiv jsem seděla a bušila do klávesnice to, co jsem jinak než slohově neuměla zpracovat.
A tak nechci, aby někdo světu tlumočil, co jsem chtěla říct. Nepovoluju citace blogčlánků nikomu. Výjimky se neudělují. Každý má možnost napsat si vlastní variaci na toto téma. Dotazníky o smrti nevyplňuju. Zatím se ke mně nedostal žádný, co by vnášel do problematiky něco nového.
Lze to pochopit a respektovat?

Chce-li si někdo číst o smrti a čerpat odborné citace, pak mohu doporučit cokoli od autorky  Elisabeth Kübler-Ross.  Je v tom vážně dobrá a její knihy jsou odborné a jako studijní literatura doporučované. Otiskovat moje články a fotky kdekoli jinde mi připadá nevkusné a v nesouladu s paragrafy, byť je to zaštítěno elegantním prohlášením, že je to v zájmu pomoci druhým.
Možná to bude znít divně, ale napadlo někdy někoho i to, že jsou v životě člověka okamžiky, kdy je člověk rád, že sám přežívá? A to úplně poslední, nač by v tu chvíli myslel, by byla čistě hypotetická pomoc druhým v podobné situaci?

Možná je čas nastudovat autorská práva... možná je čas zmizet i s blogem ze světa internetu a možná je čas zoufale zařvat: "Kde jste, vy vědci, všichni sakra byli, když bylo zle- ve škole, v nemocnici... a vůbec, když nebylo do smíchu!"