Jedno listopadové pondělí

24.11.2014

přesně měsíc před Štědrým dnem se mi při pohledu z okna do šedivého zamlženého dne nechtělo z postele ani vylézt. Ale pracovní povinnosti zatím vítězí nad leností, a tak - ač ne zvesela- jsem vyskočila vzhůru za zážitky!

První schůzka úplně nedopadla. Dva ze tří se omluvili- tedy vzkázali, že nepřijdou po tom jediném chudákovi, který ze slušnosti přišel osobně. Neplánovaně jsme tedy nejeli do kanceláře, ale odbyli naše snažení u kolegy v obýváku. Vítal mě nádherný kočičák.
Pro kočky mám slabost a občas i pochopení ;-), vím, že mnohdy je majitel ve vlastním bytě spíš trpěn coby zásobovač kočičí misky- a tenhle kočičák si pěkně počkal, až nebudu sedět u stolu- a hup! Strčil svou obří kocouří hlavu do mého mini hrnku a dopil moje vynikající italské ristretto!
A tak užasle volám na majitele: "Jé, on je na stole a asi mi vypil kafe!"
"Jo, to on dělá. Jdi dolů, ty prevíte!", snažil se působit výchovně na tu ušlechtilou šelmu.  "Pije normálně neslazenou. Černou"...

Tak jsem si říkala, jaký má náš kocour tvrdý režim, že ho držím zkrátka- měl sice taky tendence skákat na linku v kuchyni a různě se vystavovat na stole, když tam zrovna dopadalo sluníčko, nebo byla chuť něco ochutnat, ale dostal do kožichu nehledě na jeho čistokrevný původ.
Večer jsem to pro pobavení líčila babičce, která našeho kocoura taky všelijak rozmazluje, a babička mi s klidem povídá: "No, to Tobánek má kafe taky rád. Jak ho nevypiju hned a někam odběhnu, už sedí   na stole a dává si..."
... mě snad trefí šlak! Jestli ho naučí pít i víno, tak se máme nač těšit ;-)

Přes den se dalo několikrát do deště. Paradoxně jsem všechny tři vydatné přeháňky vždycky potkala v terénu. Bez deštníku.
Odpoledne volal můj pan profesor, že musí odvolat hodinu němčiny, že mu není dobře. Bleskurychle jsem přehodnotila program a vyrazila do města, že si alespoň vyzvednu  zásilku knih, co jsem nalovila už jako dárky pod stromeček. Samozřejmě při výstupu z tramvaje začalo lejt.  Ulice se příznačně jmenovala V Háji. Netušila jsem, kde to je, a tak jsem použila techniku.- navigaci v mobilu. Připadalo mi, že spíš hraju nějakou hru. Chodila jsem ulicemi- už byla tma, na hlavě kapucu-takže výhled značně omezen- a říkala si, co to je za vtipy, že mi připadalo, že to bylo blíž- a takhle se tam procházím v děšti... už celá vzteklá. Polséze se zjistilo, že jsem si zvolila cestu pro auto. Možná bych ty brýle měla opravdu nosit. Takže jsem se pěkně prošla ... Zásilku vyzvedla, taška měla rázem o 5kg víc.

Pěší chůzi jsem už zavrhla. Pořád lilo. Vydala jsem se k nejbližší zastávce tramvaje. Hnala jsem se pod stříšku čekárny- a ani mě nezarazil fakt, že leje a všichni poslušně stojí v dešti. Na lavice seděli dva chlapi: jeden postarší- ten byl v klidu. Druhý výrazně mladší- v klidu díky požití alkoholu moc nebyl. A jak lidi chodili s těmi deštníky, tak na každého vyřvával: "Ááá, Pan Tau! Dobrý den, pane Tau!" "A tady pani Tau! ..." Hulákal jak Pepin. ;-)

Přijela tramvaj, na číslo jsem nehleděla, řekla jsem si, že se přizpůsobím :-) Tau naštěstí zůstal v čekárně.

Doma jsem spokojeně přehrabala dárky a dala se do výroby adventního kalendáře.
Den, který zprvu nevypadal nicmoc, toho nakonec předvedl docela dost :-)