Velikonoce 2016

28.3.2016

Letošní Velký pátek byl jak vytržen z Erbenovy balady. Špatných zpráv asi není nikdy dost. Moji klienti prostě umírají tak, jak potřebují bez ohledu na kalendář a na to, kolik jim je let. Člověk pak vede s pozůstalými zvláštní rozhovory, u nichž si často připadám jak divák v kině- jako když sledujete film, kde si říkáte, že tohle autor prostě nezvládl, to přestřelil! 
Ale ono ne, ono se to skutečně děje. 
A tak po stopadesáté řešíte (ne)etiku lékařů při sdělování něčeho tak jedinečného a nevratného ... achjo.  Kdy se tohle změní??!!

Místo leštění oken jsem rozhodně  potřebovala navštívit kamarádku po těžké operaci. Tak ráda a s chutí jsem ji objala! Někdy stačí na Onen svět udělat jen malý krůček- a zpátky už to nejde. Tak jsme se spolu  veselily a manželové nás celé odpoledne obskakovali- krásný den to byl ;-)

V neděli jsme doma uspořádali nečekaný velikonoční mejdan. Vzájemně jsme si poskytli psychoterapii, koučink a nevímco ještě- každopádně každý vytáhl své kostlivce ze skříně. Byl čas na jarní úklid. Byl to psychomasakr. V mém případě vyústil v konkrétní a závažné rozhodnutí... Od 1.dubna bude všechno jinak! (jestli mě osoby dotčené nezabijou, určitě napíšu).

Jsem moc ráda za ten večer. Známe se tak dlouho, že před sebou nemusíme nic zastírat, lakovat narůžovo- to je úúúleva! Na svoji zpověď člověk dostane tak otevřenou zpětnou vazbu, že mu docvakne. Ale nebyl to žádný ponurý a zdrcující večer, proložili jsme ho veselými historkami, takže všeho bylo přiměřeně. 
Největší souznění nastalo, když přišla řeč na stále nevyplněné daňové přiznání a taky při konzumaci máminy nádivky, kterou ona umí skvěle. Zde se naše názory shodovaly  ;-)

V pondělí nás navštívili koledníci. Soused do toho spustil sekačku. Takové první sekání trávníku neradno odkládat- no kdy jindy by to člověk měl dělat. 
Beránek nikoho nepo..., neb všichni měli zbraň v podobě nového ohozu- jen já ne, protože mě nebavilo si něco vybírat a zkoušet. Ale žádný trest mě za to kupodivu nepostihl. 

Po obědě jsme na obloze vyhlíželi maxiletadlo, které nám přivezlo tu vzácnou návštěvu made in China. Inu i o Velikonocích se píší dějiny. Miloš oblékl stylově rudý pulovr a Krteček začal mluvit čínsky. 

Svět není dokonalý, ale pořád se ještě otáčí. Pratchett to věděl dřív.

Roztržitá

12.3.2016

Sobota je dnem, kdy se ve střediscích střídají turnusy. 
Po jasně modré obloze se povalovaly tu a tam bílé mráčky a parkoviště u lanovky se plnilo hned od rána. My jsme kupodivu naskládali do auta všechna ta tvarově rozmanitá zavazadla a vyrazili na cestu domů. Navigace slibovala, že za 10hodin "už tam budem".

Nerada jezdím tunelem, jenže v tomto případě se žádná další možnost nenabízí. Takže mám splněno hned několik bobříků najednou.

Italské a rakouské dálnice ani trochu nepřipomínají D1. Za bonus považuju přehledné a jasné dopravní značení, takže žádné tápání, kudy vede cesta. I z několikaproudové silnice si bezpečně vyberete ten správný pruh hned napoprvé.

Jednu odpočinkovou pauzu jsme si dali na dálnici v Rakousku. 
Celá síť motorestů LandZeit je připravena poskytnout cestujícím maximální komfort a nabídnout jim k jídlu snad vše, nač lze pomyslet. 

Po občerstvení jsme se kochali výhledy na hory. Wlk se protahoval u auta a my s Martinou šmejdily kolem budovy restaurace. Potkaly jsme jakousi dámu. Nesla si kávu v papírovém kelímku, něco si sama pro sebe vykládala a jakoby vyplašeně se rozhlížela. 
Wlk viděl, jak na ni hledíme, smál a říkal: "Ta je dobrá. Chodí tu s tím kafem kolem dokola, protože neví, kde zaparkovala auto!" 
Parkoviště bylo poměrně obsazené, tak doufám, že si paní vybrala vozidlo, do něhož jí pasovaly klíčky ;-) 

Těší mě, že nejsem sama, kdo se občas chová zmatěně a roztržitě. Jednou jsem byla vyřizovat na úřadě nějakou roztomilost, což byl v našem případě vždycky horor. No a jak jsem vyšla ven, zamířila jsem na tramvaj. Měla jsem štěstí- zrovna jela! Označila jsem si jízdenku a v momentě, kdy jsem ji zasunula do kapsy zimní bundy, narazila jsem na klíče od auta. V tu chvíli mi okamžitě docvaklo, že tramvají jsem rozhodně nepřijela... 
 

1301 INN

11.3.2016

Rádi si vybíráme ubytování pro svoje výjezdy mimo domov sami. Rejdíme na booking.com a nebo na tripadvisor - a bereme to od těch nejlépe hodnocených, protože když už se někam vypravíme, nechceme mít dojem zkažený tím, že sice pár peněz ušetříme, ale budeme řešit ještě kdovíjaké problémy. Pročítáme recenze návštěvníků a snažíme se najít to, co nám bude příjemné. Kritérií je několik- aby to bylo "všude blízko", aby tam servírovali snídaně- a nejlépe i večeře, aby "to tam bylo hezký" a aby to mělo něco, co jsme ještě neviděli ;-)

Už loni jsme při výběru lyžování v Itálii okukovali Hotel 1301. Zaujal nás svým netypickým a supermoderním betono-dřevěným vzhledem a zároveň  vysokým hodnocením. Mají stále obsazeno! 
Ale letos se na poslední chvíli zadařilo a jeden pokoj pro tři české zoufalce se našel ;-)


Takže hotel v obrazech mého digifoto: 

Hotel se jmenuje 1301 INN  - podle nadmořské výšky, v níž se nachází.

 

Budova je drákulovitého vzhledu. Vzhledem k množství sněhu zde není patrno, že stojí na betonových "nožkách". 
Hotel je bezbariérový.

Všechno je tam jaksi "šikmé"- nebo trojúhelníkovité. 

 

Z druhé strany má budova dřevěný plášť.

Ze sešikmených oken se nabízejí krásné výhledy na horské masívy:

Je zvláštní dívat se na zasněžené hory skrz kaktusy, které slouží jako dekorace ve společenské místnosti. 
Jiné "okrasné" rostliny jsem tu nenašla. A když jsem viděla divoké maďarské děti, divila jsem se, že na konci týdne byl jediným raněným sám kaktus, který utrpěl zlomeninu jednoho svého výhonu. Děti kupodivu zůstaly všechny celé.

Vstup do pokojů je z chodby, která připomíná pavlač, ze které

je vidět do společenské místnosti. Vypadá to efektně- krbová kamna, lustr, jehož plášť je tvořen závěsem z řetězů, pohodlné sedačky... nevýhovou je, že díky velkému otevřenému prostoru je všechno slyšet až do pokojů. Takže pokud se někdo veselí až do pozdních nočních hodin, máte možnost mít online přenos až do postele.

Náš pokoj se nacházel ve 2.patře. Měl malý balkonek a z oken bylo vidět přímo na sjezdovky. Tvar pokoje byl neurčitý- stěny svíraly různé úhly. Každopádně byl dost prostorný pro tři postele.

Dominovala mu obrovská skříň. Neměla dveře, jen závěs z kovových řetězů, na němž byl nastříkám obraz lyžaře.

Hlavní barvou interiéru byla tmavězelená.

 Koupelna se sprchovým koutem, moderním umyvadlem a bidetem. Obložení tmavěhnědé.

Restaurace byla vybavena nábytkem z masivu. Bytelné stoly a židle s výřezy obrysů zvířat. Servírovalo se formou bufetu- tedy vezmi si, co chceš a jez, dokud můžeš. 

Bar. Dalo by se říct: bar se zaječím příběhem :-)

Personál laskavý a tolerantní k vrtochům hostů. 

Pro hosty je wifi zdarma. 

Hotel nabízí i wellness služby- ty jsou taky v ceně. 

Lyžárna je v suterénu hotelu a má odkládací skříňky vybavené vyhříváním lyžáků. Hotel disponuje také půjčovnou lyžařského vybavení. 
Součástí hotelu je zimní stadion. Bruslení pro veřejnost se nabízí do pozdních večerních hodin. Vstup se platí a brusle se zde dají zapůjčit. 

My jsme si pobyt rozhodně výborně užili a hotel 1301 INN můžeme doporučit s velmi dobrým ohodnocením. 

Pochvalu si jistě zaslouží i CK FORLINE. Jezdíme s nimi už několik let, vždy ochotně poradí a nikdy nebyl důvod ke stížnosti.

Poslední lyžovací

11.3.2016

 Poslední dnešní "cukrování"- dnes tedy semafor. Je neuvěřitelné, že Martina každý den objeví nové a nové nápisy. Obrovské nádoby s cukrem v restauraci  probírá pečlivě. No alespoň snad lehce oživí svoji angličtinu. Z té školní toho nekouká mnoho ;-)

Ráno mě tedy poněkud vyděsil pohled z okna- ono totiž zase sněžilo!
Ale jen přeháňkově. Tu  a tam vrcholky hor osvítilo i slunce.

Sjezdovky nebyly poloprázdné. Byly prázdné úplně! Chvílemi jsem měla obavy, že pokud se někde vysekám, najdou mě až rolbaři, protože dřív tudy nikdo nepojede. Parádní ježdění. 

Tím jediným lyžařem na fotce je lyžař z vlastních zdrojů- Martina. ;-)

V Itálii je spousta lyžařských škol. Učí se tam malí špunti - snad od 2let, ale i jezdci postarší. Obdivuju ty instruktory, celé dny trpělivě... a pořád to stejné dokola. Ale oni i ty malé vytáhnou na nejvyšší kopce- a pak je vždycky nějak dostanou dolů. Paráda. Pro mě tedy trochu záhadná ;-)  Děti tu mají povinné přilby, ale musím říct, že dospělých bez přilby člověk za den taky moc nepotká. 
O lyže se nikdo nestrachuje. Před bary a restauracemi jsou jentak odložené- bez dozoru. To my Češi rádi napodobíme, ale sami bychom to asi neudělali ;-)

Sněhu je tu dosti. Do Velikonoc jistě vydrží. Našim nohám ale týden na lyžích bohatě stačí.
Večer ještě hodláme jít bruslit- máme  hned vedle hotelu stadion  a Martina má dojem, že je škoda jej nevyužít. Italové žijí nočním životem, a tak stadion otvírá ve 20.30 a má sna do 23h. Pro mne to asi bude pověstný poslední hřebík...  a do práce si půjdu odpočinout ;-)

Azuro

10.3.2016

Konečně jsme se dočkali! Taliáni dnes nachystali fotogenickou modrou oblohu.
A kdo si pospíšil, mohl pojezdit i na pověstném manžestru.  Jeden kýč stíhal druhý... ale nádhera to byla!

Sjezdovky i dnes zely prázdnotou. Takhle to vypadlo kolem 13.hod. Nikde nikdo.

A tak jsme jezdili do úplného omrzení a fotili kdeco. Ty výhledy na okolní vrcholky jsou prostě úchvatné.

Po celodenní šichtě na lyžích Martina ožila a vyžádala si návštěvu wellness. Já tedy nejsem úplně wellness-matka, takže moje role byla poněkud ztížená. Wlk rovnou prohlásil, že on si dá wellness s lopatou a odhází auto i z druhé strany, aby tos tím odjezdem klaplo.

A já jsem tedy vyzkoušela všechny nabízené atrakce, které měly mému tělu i duchu prospět. Bylo to prima. Do té doby než do zóny, kde má člověk činit svému tělu "well", vnikli Maďaři se svými ratolestmi. V tu chvíli nebyla slyšet relaxační hudba, děti lítaly všude, rodičové na ně halekali. V sauně se stále vrzalo semtam, takže  jsem proceduru velmi rychle ukončila.

Martina byla spokojená i tak.
Ona většinu času tráví v nejneútujnější části našeho jinak moc pěkného a prostorného pokoje-a sice v chodbičce za dveřmi- hned vedle botníku. V tom místě totiž naloví wifi, takže tam to žije!

Dneska se na svahu rozčilovala, že nemá barevně sladěné lyže a boty... no ono obout její nohu není úplně úkol pro každého. Prodavač z ní měl hlavu zamotanou a byli jsme všichni nadmíru šťastní, že vůbec alespoŇ jedny boty padly dobře, takže řešit barvu nápisu na lyžích a barvu lyžáků nám v tu chvíli nepřišlo na mysl.

A tak jsme s Wlkem vzpomínali, jak jsme na hory jezdili vybaveni my. Goretex,teflon, fleece-to byly neznámé pojmy. Maminka upletla pěkně svetry- nejlépe roláky, tam se ty sněhové kaštany pěkně držely. Rukavice "šusťákové" promočené po prvním pádu do sněhu. Naducané bundy a oteplováky- po promočení schly celou noc. Z kopce jsme šustili bez helmy, jentak v kulichu a mít lyžáky na přezky, to se každému taky nepodařilo hned na základce.

Já vůbec nechápu, jak jsme to přežili? :-) Každopádně o to víc oceňuji současný komfort.

Konečně se vyčasilo

9.3.2016

U snídaně jsme si zahráli naši "cukrovanou"- čili i kdyby počasí nevyšlo, progam je jasný ;-)

Jenže ono konečně vyšlo! 

Šedé mraky se začaly postupně rozplývat a tu a tam bylo i modro.

 Lidí na sjezdovkách bylo pomálu. A tak jsme si mohli dělat, co se nám zamanulo. Díky tomu má každý z nás už originální suvenýr. 
Martina zajela do sněhové muldy takovou silou, že má monokl. Brýle měla plné sněhu a vypadla vtipně. Ale vůbec se nesmála ;-) 
Já jsem sebou řízla na úplné rovině, když jsem se kochala krajinou, takže mám modřinu jak hrom. 
Wlk sice nepadá, ale zato mu horské slunce sežehlo gesicht tak, že to vypadá, že si odskočil z benátského karnevalu na sjezdovku ;-)

Italové jsou pohodáři. Jejich kafe prostě nemá konkurenci. I na sjezdovce jej servírují do porcelánu a s láskou- to je vidět na první pohled ;-)  

Večer jsme odpadli. Každý po svém...  

Wlk  začal s odklízením auta. Vlastní lopatu zničil po chvíli odhazování, a tak stojí frontu na erár.

Sněžení trvalého rázu

8.3.2016

Sněžilo zase celou noc. Začínám věřit tomu,že už asi nikdy nepřestane.
Z 20cm pokrývky se za tři dny stala dvoumetrová vrstva nadýchaného sněhu. 
Naše auto pravděpodobně odjede až v létě. (to na střeše není rakev- tu nevozíme; to je pouze sníh)

Lyžování opět žádná sláva. Tím, že stále sněží, rolby nestíhají upravovat terén. Některé svahy jsou uzavřeny z důvodu lavinového nebezpečí. Vlekaři musejí odhazovat sníh pod zavěšenými sedačkami lanovky, aby lyžaři neryli špičkami lyží do těch sněžných hald. Ale všichni v klidu a v pohodě...

Martina ještě italskou kávu neocení, ale čaj se speciáním cukrem ji potěší stejně.

Odpoledne jsme se vydali do místního supermarketu. Něco tak vypráskaného jsme dlouho neviděli. Vzpomínali jsme s Wlkem na staré časy :-) Moc jsme toho nekoupili. Prodavačka nás vítala v kulichu. Zákazníka tam asi často nevidí, a tak ani netopí. A vybráno bylo s ohledem na nabídku taky celkem rychle ;-)

No nic. Alespoň pár romantických obrázků jsem ulovila. Krom dvou psů a jednoho páníčka jsme nikoho nepotkali. Ale ani si nevzpomínám, kdy jsme senaposledy brodila pokolena ve sněhu...

Sněží a sněží

 6.3.2016

Snídaně na dovolených mě baví. Člověk má poránu na starost jen to, aby vstal a došel ke stolu. A tam už je zpravidla nachystáno i to, nač by ani nepomyslel. 

Martinu uchvátily pytlíčky s cukrem. V tomto případě je nám oběma líto, že nesladíme;-), a tak si z nich alespoň skládáme "denní rozkaz". Tak ještě to všechno dodržet...

 V 10hodin nebyla u lanovky ani noha. Lebedili jsme si. Nahoru- a hned dolů.. to je paráda!

 Ale kolem poledne se přihnaly opět sněžné mraky a už to jelo... jako když se roztrhne peřina. 

Sjezdovka patří jen nám- tedy konkrétně Wlkovi. ;-)

 Takhle vypadala Martina po chvíli jízdy na lanovce. Sněžná žena.

Ani dnes jsme nevydrželi do zavíračky. Zalezli jsme do chaloupky. 
Máme ji totiž mimořádně pěknou :-) 

 

Za sněhem

  5.3.2016

Tak jsme se odhodlali k výjezdu na hory. A protože to letos se sněhem není žádná sláva a jarní prázdniny připadly až na ten nejzazší termín, vybrali jsme zase Itálii. 
Když už nic jiného- tak italská kuchyně, zmrzlina  a víno jistě nezklamou. 

Před odjezdem jsme bedlivě sledovali sněhové zpravodajství a předpověď počasí na norském webu. Do odjezdu zbýval týden a v naší cílové stanici bylo kolem 20cm sněhu. No nevadí, tak si uděláme výlety po okolí. Však všude je na co koukat.

Den před odjezdem bylo jasné, že předpovědi počasí se dá minimálně na 90% věřit. Nevěstila nic dobrého. Na cestu vycházel hustý déšť a v horských polohách husté sněžení. Paráda. O to větší, že se vše dopuntíku naplnilo.
 Italští silničáři mají asi jiný přístup k věci, protože ačkoli všude ležela pěkná sněhová peřina, silnice měli vymetené až na asfalt.  

Zaparkovali jsme u hotelu, ubytovali se. A lebedili si, že jsme vyjeli hned brzy ráno, abychom někde neuvízli za tmy. Kolem sedmé večer se k silnému sněžení ještě přidala bouřka. Hřmělo - až to dunělo a lítaly blesky. 
Při odchodu na večeři se na výtahu objevila výstražná  cedule:

Takže radši po schodech. To nám to pěkně začíná...
 Žádné drama se naštěstí nekonalo. Snad jen to, že v hotelu jsme jediní Češi mezi hordou Maďarů. Kolik decibelů vyrobí maďarský zájezd a italská obsluha v jedné místnosti, to si bez zážitku lze asi těžko představit.

Ráno nabídlo pohled na zimu, jakou už známe jen z Ladových obrázků. I modré nebe se ukázalo. Jenže jen na chvíli.

Pak se začal sypat sníh. A vydrželo mu to  neuvěřitelně dlouho.
Lyžování nic moc. Tedy spíš nic. Nebylo vidět na krok. Sníh šlehal do obličeje. Sjezdovky rozryté jak po hluboké orbě a my po dvou hodinách úplně promočení. I goretex má své limity ;-)

Taková zima vypadá líp při pohledu z okna než při pohledu za svahu. 
Množství sněhu je vidět na dopravních značkách.

O klukovi z tramvaje

1.3.2016

Jela jsem tramvají na pracovní schůzku. Během půlhodinové jízdy jsem hodlala přemýšlet o tom,co budu a nebudu říkat, abych "zapůsobila" - nebo alespoň nezpůsobila ostudu.

Bylo odpoledne a tramvaj byla docela plná. Hned vedle dveří na dvojsedadle seděla maminka se dvěma dětmi. Jedno sedělo způsobně v kočárku a druhé tak tříleté na sedačce u okýnka. Byl to kluk a byl nápadný tím, jak krásně mluvil. Neustále se maminky na něco ptal. A ona necivěla na modře osvícený displej chytrého telefonu- jak to moderní maminky s chutí dělávají- ale plně se mu věnovala. Všechny otázky se snažila pečlivě zodpovědět. Vedli spolu úsměvný dialog, takže jsem nechala třídění svých myšlenek na jindy a poslouchala, abych se přiučila ;-)

Na Letné přistoupila starší paní s hůlkou. Maminka hned vyskočila ze sedadla a nabídla jí místo.
(ostatní sedící byli zřejmě všichni stiženi slepotou a nebo hluboce zahleděni do mobilů a ohlušeni decibely ze sluchátek- nikdo jiný totiž neměl nutkání zvednout se a pobídnout paníksezení-  klasický obraz)

Starší dáma místo odmítla. Řekla, ať maminka sedí, že má co hlídat. A hned navázala hovor s klučinou: "Ta tvoje maminka je ale hodná. Viď?"
A kluk na to: "A já jsem zase štíhlej a umím rychle utíkat. A jmenuju se Franta."
"No, teda! Ty jsi šikula. A krásně mluvíš", lichotila nová cestující. "Ale maminka mě nemusela pouštět sednout...", dodala a myšlenku už nestačila dokončit.
Franta byl pohotový: "Tak jste neměla nastupovat."

Kdepak- není nad upřímnost :-)

(Maminka samozřejmě hned zakročila a Franta utržil lekci o tom, co se sluší a já si říkala, že by nebylo špatné tímto ultraupřímným způsobem vést jednání. Moment překvapení protistrany  by jistě měl i své výhody ...  )