Roztržitá

12.3.2016

Sobota je dnem, kdy se ve střediscích střídají turnusy. 
Po jasně modré obloze se povalovaly tu a tam bílé mráčky a parkoviště u lanovky se plnilo hned od rána. My jsme kupodivu naskládali do auta všechna ta tvarově rozmanitá zavazadla a vyrazili na cestu domů. Navigace slibovala, že za 10hodin "už tam budem".

Nerada jezdím tunelem, jenže v tomto případě se žádná další možnost nenabízí. Takže mám splněno hned několik bobříků najednou.

Italské a rakouské dálnice ani trochu nepřipomínají D1. Za bonus považuju přehledné a jasné dopravní značení, takže žádné tápání, kudy vede cesta. I z několikaproudové silnice si bezpečně vyberete ten správný pruh hned napoprvé.

Jednu odpočinkovou pauzu jsme si dali na dálnici v Rakousku. 
Celá síť motorestů LandZeit je připravena poskytnout cestujícím maximální komfort a nabídnout jim k jídlu snad vše, nač lze pomyslet. 

Po občerstvení jsme se kochali výhledy na hory. Wlk se protahoval u auta a my s Martinou šmejdily kolem budovy restaurace. Potkaly jsme jakousi dámu. Nesla si kávu v papírovém kelímku, něco si sama pro sebe vykládala a jakoby vyplašeně se rozhlížela. 
Wlk viděl, jak na ni hledíme, smál a říkal: "Ta je dobrá. Chodí tu s tím kafem kolem dokola, protože neví, kde zaparkovala auto!" 
Parkoviště bylo poměrně obsazené, tak doufám, že si paní vybrala vozidlo, do něhož jí pasovaly klíčky ;-) 

Těší mě, že nejsem sama, kdo se občas chová zmatěně a roztržitě. Jednou jsem byla vyřizovat na úřadě nějakou roztomilost, což byl v našem případě vždycky horor. No a jak jsem vyšla ven, zamířila jsem na tramvaj. Měla jsem štěstí- zrovna jela! Označila jsem si jízdenku a v momentě, kdy jsem ji zasunula do kapsy zimní bundy, narazila jsem na klíče od auta. V tu chvíli mi okamžitě docvaklo, že tramvají jsem rozhodně nepřijela...