Hurá- dovolená!

Odlet na dovolenou pravidelně bývá spojen s přísunem většího množství adrenalinu. Ani letos tomu nebylo jinak. Na poslední chvíli dohánění restů pracovních- nevím, jak to dělám, ale můj „to DO“ list nikdy není ve stavu, že je vše odškrtáno. Úkoly tam plynule přibývají rychlostí, která je nepoměrně vyšší než jejich ubývání.

Milujeme řecké ostrovy. Pravidelně je střídáme, protože – jak říká můj přítel Wlk: „To by bylo, abychom jednou na něco hnusnýho nenarazili“

Tím jen vyjadřuje svou nelibost nad mou úchylkou jezdit každý rok na jiné místo ;-) Ale nakonec je rád, že má nové zážitky. Určitě je rád...

Letos vyhrál Rhodos. V červnu je nejkrásnější. Všechno je tu zelené a rozkvetlé, Řekové natěšení po dlouhé zimní pauze na turisty.

Už na letišti okukujeme „účastníky zájezdu“. U odbavení se někdy odehrávají dobré scénky, takže partneři se zhádají už při vážení kufrů, protože váhový limit je přesně stanoven a 3kg usmlouvat nelze. Leda něco vyhodit, nebo zaplatit ;-)

Nápadná svým chováním byla jen jedna účastnice tak 60+ s oranžovými trvale vyrobenými kudrdlinami. Nevím, co je to za mánii, že všichni chtějí sedět v letadle vpředu- nejlépe v 1.řadě. My jsme se o nic nervali, a tak možná proto jsme získali řadu č.3.

Letušky byly pohledné, usměvavé a trpělivě všem dokola opakovaly, že zavazadla patří do schránek nad hlavami a nemohou být volně v uličce. Jedna z toho byla tak zmatená, že při hlášení do palubního mikrofonu oznámila úplně jinou cílovou destinaci. V letadle to zašumělo, prootže do Turecka nikdo letět nechtěl- a vypukla první salva smíchu. 

Druhý humorný okamžik byl s naším nadrozměrným sousedem, který musel vyfasovat jeden díl k bezpečnostnímu pásu navíc, aby ho celého obepnul. Wlk pak musel asistovat, aby pána upnul. Ještěže seděl přes uličku! Pánovi se náramně líbil palubní prodej. Vyzkoušel snad všechno, co nabízeli. Pixlu oříšků dal s přehledem za cca 15minut na posezení.

Další řehot se ozval, když ona oranžová účastnice hodlala použít toaletu, přičemž bušila na dveře pilotní kabiny. Všechny letušky poletovaly v zadní části letadla, takže na ni hlasitě zahalasil onen velkoobjemový pán. S náležitými gesty a jasným povelem, kde jsou ty pravé dveře rozesmál celé letadlo.

Po příletu měli cestující jedný úkol: vyzvednout si svá zavazadla a dle pokynů organizátorů se nalodit do příslušného autobusu s číslem ve velikosti, kterou nelze přehlédnout. Přesto to někteří dokázali... asi půl hodiny s e hledal pan Pácha. Ztratil se na trati cca 100m dlouhé. Delegátka opakovaně zkoušela jeho jméno vyvolávat, poté přišla jiná delegátka a s vážnou tváří se optala: “Opravdu tu někdo z vás není pan Pácha?“ Bylo skoro hodinu po půlnoci a všichni měli jen jediný cíl: zalehnout do hotelového pelíšku. Po několika dalších minutách nastoupil do autobusu nenápadný člověk v kostkované košili a tvářil se, že je neviditelný. Vtom se ozval ze zadních sedadel autobusu rozespalý dětský hlas: „ Pan Pácha?“ - následoval další hromadný smích a ujištění průvodkyně, že je to opravdu on. :-)

Další smích byl už jen náš soukromý. K naší velké radosti totiž účastnice s oranžovou trvalou totiž bydlí ve stejném hotelu- ba dokonce na stejném patře! V půl druhé ráno chtěla na recepci mermomocí řešit, že potřebuje, aby její pokoj sousedil s pokojem jiné jezinky. Recepční byl úslužný, ale bylo mu to málo platné, paní hovoří jen česky, ale o to víc nahlas artikuluje ;-) … takže to bylo náročné.

Tak hezkou dovolenou! Snad se pár důvodů k zasmání najde i během pobytu.