Nechce se mi tomu věřit...

22.2.2011

Dostihla nás můra jménem volba povolání.
Majda je sice teprve v 8.třídě, ale známe poměry v naší vyspělé společnosti, kde o integraci a inkluzi byly popsány tuny papíru, ale v praxi pak máme problém integrovanému dítěti vyhovět a inkluzi mnohdy chápeme tak, že mu prostě umožníme, aby se dané akce nezúčastnil s tím, že nepřítomnost bude  mít samozřejmě omluvenou.
Zlobí mě  to. Tedy zlobí nás to jako rodiče oba, ale já jsem ten hlučnější. Tedy ten, který se jde hned k těm nejpovolanějším zeptat, proč je to právě tak a ne jinak a pokaždé podlehne jakémusi  masochistickém puzení a začne se školou diskutovat :-)

Přechod na střední školu mě děsí. Děsí mě představa, že začneme zase někde od nuly. Znovu budeme všechno budovat, vysvětlovat, znova budeme všechny na vlastní oči přesvědčovat, že handicapovaný jedinec zpravidla bývá vybaven vlastním mozkem a lze komunikovat přímo s ním a že chce s vrstevníky sdílet všechno- třeba i ty průšvihy.

S ohledem na studijní výsledky Majdy - navrhla speciální pedagožka gympl. ( na 8leté gymnázium od ní Majda doporučení nedostala, že by to nezvládla- ale vida: časy se mění a teď je všechno jinak)
Majda ovšem prohlásila, že na gympl nejde, že je tam těžká matika a ona že ji nesnáší. Hotovo. Uzavřeno.

Tož jsem nabídla nedalekou obchodní akademii. Není sice bez bariér, ale byla jsem odhodlána zajít osvítit pana ředitele osobně. Ani tím jsem Majdu nenadchla. "A co tam jako budu hledat?" , pravila udiveně.
Odsekla jsem, že aŤ tedy klidně sedí doma a hledí z okna, že mi nějak uniklo, že si můžeme vybírat školu podle momentální nálady, že máme jaksi tolik extra požadavků, že budeme rádi, umístíme-li se s naším vozíkem vůbec někam.

Náhoda tomu asi chtěla. Ve schránce se minulý týden objevil leták, který lákal zájemce o studium na SŠ (o níž jsem ani nevěděla, že se přestěhovala do našeho rajonu)  na den otevřených dveří. Asi radši nebudu zatím psát, o jakou školu jde, abych něco napokazila. Majda je výběrem nadšená, protože by uplatnila svůj výtvarný talent a  estetické cítění.

Vydali jsme se tam sami- abychom zmapovali terén a Majdě nevzali iluze. Wlk mě v autě školil: "Opovaž se hned začít přeměřovat šířku dveří a otravovat s velkým záchodem! To nech na jindy!!" ;-)

A jaké bylo naše překvapení! Budovu školy tvoří asi 4 přízemní pavilony (jupí- jen 4schody k překonání!) Paní zástupkyně nám vše vysvětlila, vybavení školy považuju za nadstandardní, co se techniky týče.
Sdělili jsme jí svůj problém. Řekla suše, že to vůbec není problém. A co budeme potřebovat, aŤ to nastíníme, aby věděla, co má s panem ředitelem projednat a sama hned aktivně jmenovala: "Asi upravit záchod, že? Pak nějakou místost na odpočinek... No, rozmystele se rychle, abychom to všechno stihli. Musíme taky sehnat asistenta a nějaké peníze, aby ten jeho plat k něčemu vypadal..."

Měla jsem dojem, že se mi ta paní zdá... Vysvětlila nám, že už tam "jednoho kluka z Jedličkárny (to se nesmí říkat, odborníci to nemají  rádi! :-) ) měli a že to vypracovali tak, že kluk už ve třeťáku nechtěl asistenta a starali se o něj spolužáci... Tak takový ráj na zemi u nás nehrozí, ale poslouchá se to krásně.

Takže začátkem března uskutečníme výpravu i s Majdou, oměříme ty dveře a záchody :-) a jestli to bude stát za řeč, určitě napíšu :-))

Při úklidu

21.2.2011

V neděli večer jsem dospěla k rozhodnutí, že uspořádání mého pracovního koutku je nevyhovující, neestetické a že mi jistě způsobuje i nechuť k práci. :-)

Wlk vše vyslechl a jen rezignovaně řekl: "Tak jdem na to..."

Nečekala jsem tak rychlou reakci, ale šla jsem. Bůhví, kdy by na to pak došlo. Naprosto šílené je stěhovat stůl, který je obklopen nejrůznějšími technickými vymoženostmi, přičemž každý ten nesmysl má kabel se dvěma konci. Dráty byly vesměs velmi důmyslně propletené... Wlk vše pečlivě rozmotal, odpojil a byl si jist, že bude vědět, kam co zase znovu zapojit.

Došlo k naprostému přeskupení všeho, některé kabely se ukázaly býti pro takový velký třesk krátké ;-) No a já se teď snažím přebrat tu hromadu, která mi tu na zemi vznikla odstraněním všech papírů, krabiček, složek a jiných cetek.
Jisté je, že všechno se zpátky nevejde, neb se mi na pracovní plochu stolu nastěhovala krabice s PC a skener, čímž  jsem přišla o sektor B5 :-)

No a při tom přebírání všech těch smyslů a nesmyslů jsem objevila spoustu zapadlých pokladů z cest, přáníček, dopisů a taky  nějaké poznámky, co jsem si kdy vypisovala z  knížek...

"Základem studu není nějaká chyba, které jsme se dopustili, ale potupa, ponížení, které cítíme nad tím, čím jsme, aniž jsme si to vyvolili, nesnesitelný pocit, že je to ponížení otevřeně vidět..."  (M. Kundera- Nesmrtelnost)

"Jsou chvíle, kdy ti vůbec nepomůže , že umíš napsat MYSLIVEC..." (Medvídek Pú)

... a já to tady všechno probírám a čas tak neúprosně letí...

Dneska bez fotky. Jeden kabel se přecejen ztratil... ten od foťáku :-)

Scénka z cukrárny ;-)

 Stalo se na výletě do Jablonce n/N - minulý čtvrtek.

Nutně jsem potřebovala navštívit alespoň jeden z četných korálkových obchodů. Jet do Jablonce a nekoupit si korále- neexistuje ;-) Wlk šílí, konstatoval, že "to nemůžeme rozhodně unosit!!"... jenže tady jde spíš o ten akt nakupování, kdy  se určitou dobu můžu přehrabovat v navlečených i nenavlečených korálkách, pro což ostatní členové nemají vůbec žádné pochopení.
Poučena minulostí, rozhodla jsem se Martinu s Wlkem odložit do osvědčené cukrárny, čímž jsem získala půl hodiny pro svobodný výběr zboží :-)

Spokojená a taštičkou plnou kulatých i šišatých nesmyslů obtěžkána jsem vyrazila za zbytkem výpravy do cukrárny. Jen letmo jsem je pozdravila, paní prodavačka poklízela na pultě a vypadala dost energicky. Ani jsem si neodložila a šla hned k pultu. Bylo už půl šesté, a tak jsem tušila, že se bude zavírat, ale odejít bez doplnění hladiny kofeinu se mi nechtělo ;-)

Paní z druhé strany pultu odměřeně zjišťovala, co si dám... Tak jsem poprosila o preso.
"Malý-velký?", ptala se bez úsměvu.
Nejistě jsem ukázala na jeden konkrétní hrnek.
"Tenhle, jo?? A něco k tomu?", zas tak nepřátelsky ona.

 Neměla jsem chuť vyvolávat nějaký incident, tak jsem radši řekla, že už nebudu zdržovat.
A ona jakoby roztála: "Ale mne se nemusíte bát! No, uznejte, že to bylo děsný! Vždyť ty děti mi tu lezly po pultě a maminky NIC! Pily kávu... Musela jsem na ně zahartusit. Až rozbijou tu skleněnou výlohu, oni odejdou- a já to budu uklízet a ještě platit!!"

Nechápala jsem. Předchozí scénku jsem neviděla, jen jsem paní ujistila, že mám pro strach uděláno :-) , že se jí nebojím, jen jsem si nebyla jista, jestli už nezavírá.
"Ale kdepak. kafíčko si tu v klidu vypijte a dortíček si jistě vyberete..." , už  mě pobízela mile a s úsměvem.

Ano, k tomu mě netřeba pobízet... začala jsem zkoumat vystavované kousky- tedy jen ty "menší" :-)
A paní se rozhovořila, jak maminky s dětmi přišly posedět, jen maminky už při pití kávy nezajímalo, co vyvádějí ratolesti v interiéru. Dětičky byly zvídavé a vlezly paní do vitríny s marcipánovými figurkami a přelézaly pult... a tak maminkám uštědřila výchovnou lekci. Lamentovala, že to nepochopí, že dneska všichni rodiče praktikují volnou výchovu a s dětmi není k vydržení... "No, podívejte, třeba támhleta holčička s tím pánem. Sedí tady jakou dobu a člověk o ní neví! Ta to má doma jistě jinak zorganizované!!", zakončila svůj proslov.
Odpověděla jsem: " Ta holčička je MOJE a ten pán TAKY! O nich jen v dobrém!" :-)) ... paní prodavačce zrůžověly tváře a obě jsme se začaly hlasitě smát...

Wlk konstatoval, že měla paní  velké štěstí, že nezačala holčičku kritizovat :-)
Slupla jsem svůj košíček a pochutnala si na kávičce, zatímco Wlk mi líčil, že "ti haranti" byli fakt nesnesitelní, ale že by v dnešní době v cukrárně očekával nějaký dětský koutek, kde by se alespoň chvíli zabavili, než se vrhnou na devastaci interiéru....

Každopádně s volnou výchovou u nás doma dost zaostáváme ;-)

Divadlo žije!

14.2.2011

Divadlo žije! - to je název mého oblíbeného TV pořadu ( a že jich tedy v TV programu nemám mnoho :-)) . Ráda sleduju, co nabízejí současné divadelní scény a vždycky s e těším na soutěžní otázku. Za správnou odpověď může totiž vylosovaný divák získat 2 vstupenky na představení dle vlastního výběru. Takže pokouším štěstí už dlouhé měsíce...

Zrovna nedávno jsem ve svém příspěvku zmiňovala, že k mojí velké smůle jsou vstupenky na některá představení půl roku předem vyprodané.  :-(

No a představte si, že jsem vyhrála!
Upozornilo mě na to několik lidí a já si musela příslušný díl vyhledat na internetu, protože jsme zrovna tou dobou byli na horách, takže jsem TV nesledovala ani náhodou.

 A je to tak! Už přišel i mail z ČT a já si mohu vybrat, kdy chvi Věc Makropulos vidět! :-))
Radost mám velikou, neb nepatřím zrovna mezi miláčky Štěstěny a neužívám si takové okamžiky příliš často ;-)
A taky jsem moc zvědavá, co předvede pan Filip Rajmont na své domovské scéně. Znám ho jen jako moderátora Barování, seriálové postravy TV NOVA identifikovat nedokážu, to si nepouštím ani k tak zoufalé činnosti, jakou je žehlení ;-)
Kritika se o představení vyjadřuje podezřele pochvalně, takže už aby bylo září ... no dřív to prostě nejde! ;-)

Tak ať divadlo nadále žije! :-)

Idiot v Dejvickém divadle

13.2.2011

Kdo rád chodí do DD, jistě ví, co předchází tomu, než může člověk usednout do hlediště. Kupování lístků je taky náročné, pro předprodej jsou stanovená přesná pravidla a fronty na pořadí se stojí za každého počasí od časných ranních hodin.
Děkuju tímto spolubloggerce M.CH., která s námi provedla výměnný obchod se vstupenkami (La Fabriku za Dejvické- a spokojenost je na obou stranách :-))

Ruskou klasiku mám ráda, Bratři Karamazovi mě tehdy v DD přímo nadchli, a tak jsem se na Idiota těšila. Knížete Myškina hrál můj oblíbený dvoumetrový zpívající herec Petr Šimčík (poslední dobou pravidelně vystupuje na Barování ;-) )

Pojetí hry je zvláštní - takové moderní- strohé dialogy, velmi jednoduchá scéna...

Kníže Myškin cestuje ze Švýcarska do Petrohradu - na nádraží potkává další hrdiny s nimiž rozmlouvá a z dialogů jednoznačně nevyplývá, kdo je kladný a kdo záporný hrdina.
Jednoduchá scéna, kdy se z nádražní čekárny rázem  stane byt.

V tomto případě spíše oceňuji  výborné výkony herců- než pojetí hry.

Na horách

9.-13.2.2011

Jarní prázdniny nás letos překvapily hned začátkem února. Majda si domluvila s babičkou, že si ji na pár dní vezme a my s Martinkou pojedeme na hory. Někdy hold dochází ke střetům zájmů :-) Majda už s námi jezdit na hory nechce. Vozíkem se dostane jen někam, je jí tam zima a zimní radovánky může ledatak pozorovat z dáli.
S babičkou je ráda, řeší spolu módu a navlékají korále; babička vaří na požádání dobroty a nechá si pouštět filmy a ukazovat kdejaké "úžasnosti" na internetu.
Děda je zas použitelný na roli řidiče (nezbytný shopping v TESCU) a taky na hry karetní. Takže nakonec vlastně všichni byli spokojení.

Vyrazili jsme ve středu ráno na osvědčené místo: Severák v Jizerských horách. Pro rodiny s dětmi ideální. Martina se hned hrnula na svah, že jde lyžovat. První jízda na vleku skončila klasicky karambolem :-) - naštěstí má na památku jen pár modřin.

Vydrželi jsme až do zavíračky- a vyplatilo se! Takhle prosím vypadá Ještěd při západu slunce.

(Martina mu  říkala "Ještěr" :-)) a když jsme ji opakovaně upozorŇovali, že je na konci "D", začala tedy používat "D", ale zas ho začala skloňovat podle ženského vzoru- tedy: "Támhle je ta Ještěda" :-) - lingvista z ní asi tedy nebude ...)

Večer mi posádka krátce po 21.hodině odpadla. V chalupě nebyl internet- to bylo najednou volného času na čtení ;-)

Ráno nás vítala modrá obloha a sluníčko-nádherný den, lidí na sjezdovce přiměřeně. Střídali jsme se v hlídání Martinky, okupovali stánky s občerstvením- naše dítě se nemohlo nabažit párků v rohlíku. Takového luxusu se jí v Praze nedostává ;-)

 

Loni jsme Martinku dali poprvé do lyžařské školy. Letos chtěla zas. Instruktoři jsou bezva. Krásně to s dětmi dovedou, jsou trpěliví a mají různé finty, jak děti naučit přenášet váhu a zatáčet na požadovanou stranu. 

Po dvou slunných dnech nás vzbudil déšť. V pátek lilo jako z konve a nehodlalo přestat. Já chtěla jet domů, ovšem klidný a rozvážný Wlk navrhl setrvat. Prý se vyčasí :-)

V pátek jsme volili náhradní program a vyrazili do jablonce do bazénu. Je moc pěkný, nabízí spoustu atrakcí včetně tobogánu. Zádrhel byl jediný: ten nápad dostalo víc lidí a slečny v recepci byly šokovány z toho, že se jim do bazénu hrne více jak 20lidí. Tvářily se otráveně, neustále komentovaly množství zákazníků, ale potřebu zrychlit nepociťovaly, takže plavci čekali jednu frontu dovnitř-a druhou zas pak ven.

Po sportovním vyžití jsme se ještě vydali do kina na rodinný film "Na vlásku". Bylo to moc fajn. Už dlouho jsem nebyla v kině a tenhle film se myslím povedl :-)

V sobotu už bylo zas neuvěřitelně krásně. A na obloze se objevila taková duhová skvrna. Jentak-mezi mraky vykoukla. Nějaký zvláštní úkaz- vědecky jej vysvětlit neumím, nicméně mi připadal krásný a zajímavý :-)

Lyžovat se šlo ještě v neděli dopoledne. A pak hajdy do Prahy :-( 
Byla to příjemná změna. Bolelo mě kdeco- nohy, záda, koleno... :-) ale to je proto, že doma jen pracuju a o svůj korpus nepečuju. A to bych měla!! Jenže bych potřebovala nějakého přísného dozorce, který by pravidelně úderem 17.hodiny zamkl lednici a donutil mě nějak smysluplně protáhnout kostru...

Doma nás čekala spokojená Majda, babička nachystala oběd a právě dožehlila moji hromadu prádla. Pochvalovala si, že Majda byla hodná a jak si to pěkně užili. :-)

Tak jsme se měli všichni dobře- rozhodně líp, než jsme očekávali :-)

Po příjezdu jsem se samozřejmě začala topit v pracovních restech a v hromadách prádla... takže už v tom zase lítám ;-)

UP'END'DOWN

8.2.2011

" UP'END'DOWN " je další úžasné představení  Cirku La Putyka. Svým prvním představením tohoto druhu si mě Rosťa Novák naprosto získal. Z představení La Putyka jsem dohcázela s tím, že to musím vidět ještě jednou. Jenže lístky jsou nedostatkovým zbožím :-(
O to větší radost mi ježíšek udělal, když sehnal lístky na další kus z této dílny.

 
Představení po všech stránkách originální - včetně pojetí scény a uspořádání hlediště.
Odehrává se na křižovatce (přišlo mi to jako výborná metafora- kolikrát za život se ocitáme "na křižovatkách")  a celé je vlastně takovým zamyšlením nad smrtí a zrozením, přemítáním o bytí a nebytí a taky o andělech- aŤ už strážných, nebo těch ostatních... to vše umocněno vynikajícími pohybovými scénami, doprovázené živou hudbou (moje milované trio: Dyk-Maxián- Prachař - řadím je podle abecedy, protože jiný spravedlivý klíč bych těžko vymyslela ;-) )

Divákovi se několikrát tají dech při sledování akrobatických čísel, kde je vše vypočítáno na milimetry a každý pohyb je proveden víc než dokonale, neboť "tam jde doopravdy o život".

Sami tvůrci o tomto představení říkají:
"Každý člověk alespoň jednou v životě přemýšlí, co se odehraje, až nastane ten "konečný okamžik". Jak vypadá a co následuje? UP'END'DOWN je pohled skrze naše fantazie na cestu mezi narozením a smrtí, mezi cestou ze země do nebe a naopak..."

Opět jsem odcházela s tím, že jsem všechno nestačila pobrat, takže "na to musím znovu" :-) a Majda hned hulákala, že taky musí ještě jednou. Oč jsou její pohybové možnosti  omezenější, o to více se na taneční, baletní a jinak pohyblivá představení raději dívá... inu paradoxy ;-)

Jediné, co mi kazilo dojem byli opět lidi. Myslím tím publikum. Než bylo vpuštěno do sálu, dostalo instruktáž. Podlaha je pokryta takovou zvláštní hmotou, takže každý divák vyfasuje návleky a kontrolují se ostré podpatky. Dále je jasně řečeno, že divák vstupuje do děje- tedy vstupujete do sálu, kde jsou herci rozmístění v hledišti a hrají- probíhají tam dialogy, zvuky... a diváci si mají sednout na místa až v momentě, kdy herci přestřihnou pásky.
No a co myslíte, že se stalo?? Ano, stádo vtrhlo do sálu a hrnulo se na místa, pásky přelézalo, podlézalo... (lístky bohužel nejsou číslované), ale zase musím říci, že sál je tak malý, že je dobře vidět všude- dokonce bych řekla, že bych raději vzdálenější a výše umístěné sedadlo, jenže jsme měli vozík, takže 1.řada na kraji to jistila.

Personál se k nám choval moc pěkně, vše bylo připravené, šli jsme jiným vstupem, aby Majdu lidi nepřelézali- ještě že tak!!
Tahle divácká sešlost se slušným vychováním do styku snad ještě nepřišla. Vrcholem byl tlouštík, který se usadil vedle vozíku (já to nestíhala, stále jsem naivně stála a čekala na pokyn k usazení a snažila se sledovat herce ...) no a pak jsem ho  slušně upozornila, že to je moje místo, že patřím k tomu vozíčkáři. Obořil se na mě, že jsem to měla říct hned a ne ho tam nechat sednout!! Musím říct, že za ty roky už mě hnedtak nějaký prudič nerozhodí, suše jsem řekla, že je to místo pro doprovod k vozíku, takže kdo tam sedí obsluhuje vozíčkáře - a byl pryč. Sice meldoval, ale pakoval se jinam :-)) ... nojono, když mě to ale vždycky tak otráví... :-(( 

Ale jinak doporučuju vidět- a to co nejdříve, protože -jak už kritici psali- "se tam někdo zabije" - já tedy doufám, že ne!!, ale těch šancí je tam víc než dost. ;-)

Přeju hodně trpělivosti při shánění lístků a taky vychovanější publikum. (slečna uvaděčka říkala, že se jim to tam už dlooouho nestalo- inu měli jsme štěstí!) 

 Odborné pojednání a fotky.

Barování pro kulichy?

6.2.2011

A je tu další díl Barování :-)) Já bych řekla: "Konečně!" Tentokrát se naší barovací sekci podařilo ukořistit poměrně velkou část nabízených lístků, takže se dostalo i na některé blogové duše, které žadonily, aŤ je taky někdy vezmeme s sebou :-)
Já tímto děkuju Majdě, že nám lístky opatřila, protože byla vlastně jediná z rodiny, kdo v internetovém souboji na svém netboočku uspěl ;-)

Tentokrát však bylo v sále poměrně husto. Většina stolečků byla totiž opatřena jmenovkami, takže -abych promluvila aktuální doktorskou řečí- kdo nebyl "něčí kulich", měl docela problém se někde usadit.
To mi tak trochu kazí náladu, protože shánět lístky-to je pro mě hra, ale strkat se po tom všem s někým o židli- na to taknějak nemám chuť, ani povahu, ale zase stát a nebo sedět někde v předsálí se mi taky nechce... . Uvítala bych stolečky očíslované, nebo možnost si za příplatek koupit místenku... a nebo návod, jak se státi kulichem.

Program byl ale jako vždy kvalitní, hvězdami různých formátů přímo nabitý.

Filip Rajmont si ten večer vykoledoval několik pochval od účinkujících a já musím říct, že mu právem patří. Vytvořil si svůj styl moderování a ještě se tu a tam stane obětí  nečekaného vtípku, či je neplánovaně vtažen do vystoupení nějakého zpívajícícho a celkem obratně si se vším poradí. Snaží se asi i dodržovat jakýsi časový plán, který pokaždé třímá v ruce, ale naštěstí se mu to pravidelně nedaří ;-)

Po dlouhé době se dostavil Ondra Brzobohatý. Na tohle dítko mohou být rodiče opravdu pyšní. Múzy ho políbily opakovaně, takže jeho hudební projev je naprosto geniální. Zahrál písničku z muzikálu JCS, v němž aktuálně vystupuje.
Dávám k nahlédnutí v provedení: O.Brzobohatý - klavír, Petr Zimák - bicí a Filip Rajmont - pohybové ztvárnění ;-)




Na jevišti se vystřídaly mnohé stálice- Věra Nerušilová, Crazy Aňa, Míša Doubravová, skvělá byla opět Martina Bártová a taky zpívající dermatolog Ali Amiri.



Všechny svou vitalitou ohromila Soňa Červená (*1925), která  zpívala píseň ze hry Věc Makropulos, na kterou sehnat lístky je patrně nemožné, protože již v lednu byla vyprodána i květnová představení. :-(




V hledišti usedl i Karel Gott. Nebyl zde poprvé, ale tentokrát ho Filip Rajmont vyzval ke zpěvu- a Mistr neodmítl :-))




Dokonalá jako vždy byla Markéta Muzikářová se svými houslemi.




Nemůžu tady zmínit všechny účinkující, ale na závěr ještě přidám Honzu Nedvěda, který zde vystupuje taky  pravidelně a myslím, že patří do té skupiny mladých talentovaných mužů, o nichž by bylo škoda nevědět. U klavíru válí Jakub Přibyl.




Nevím, čím to je, ale čas v Besedě vždycky utíká hrozně rychle.
Večer byl zakončen striptýzem alá Filip Rajmont (ten už se mi sem nevejde :-) ) a taky nekonečnou a děsně se nerýmující písní, kterou v průběhu koncertu skládalo publikum - dá se říct, že zhudebnil a zazpíval nemožné :-)

Prostě další úžasný večer, kdy zbytek času, který byste mohli (a měli) věnovat spánku, promarníte tím, že stahujete fotky a nahrávky z foťáku a dáte si takové svoje 2. soukromé barovací kolo :-)
Oč úžasnější  a delší jsou večery, o to krutější jsou pak rána pracovní :-((

Na závěr snad ještě vzkaz od organizátorů:  

19.dubna se bude konat benefiční  mega Barování v Lucerně. 

Tak se přijďte pobavit a podpořit dobrou věc- tedy Linku bezpečí.

Dobytí Holého Vrchu

5.2.2011

V sobotu ráno jsme se vydali na návštěvu do holovršského domečku, abychom oslavili troje narozeniny. Zaskočili jsme hostitele včasným příjezdem- ačkoli nám kladli na srdce, že nás očekávají přesně v 10hodin, náš příjezd v 10:10 je úplně vykolejil... aha, říkali v 10, mysleli ve 12 :-))
Oni nás už tak trochu znají, takže netušili, že jsme schopni být taky jednou někde včas!!

Gratulovalö se, proběhly všestranné výměny darů, a pak už se jen jedlo, pilo a povídalo.

Adélka se radovala ze originálního dortu:

Děti a dorostenci si utvořili vlastní sekci ve vedlejším pokoji- hráli hry a řehtali se a vůbec nás nepotřebovali :-))

My jsme prohlíželi fotky a probírali všechnomožné :-) a vše prokládali šálky kávy, pojídáním chlebíčků a dortíčků- ještěže jedeme na ty hory a bude pohyb, jinak bych s e mohla pak už jen kutálet!

Z původně plánované vycházky nakonec sešlo :-(   a domů se jelo až pozdě večer.
Za měsíc se těšíme na setkání v Praze! :-))

Přání k narozeninám

3.2.2011

... patří Majdě. Dneska je jí 14let.
Uteklo to a radši ani nechci dělat nějakou rekapitulaci... Kdo ví, oč jde, ať prosím mlčí- ostatním předkládám přáníčko, kterým opět bodovala naše Martina :-)

Už před týdnem začala pracovat na výrobě dárků pro Majdu. Vyrobila nějaká zvířátka z papíru, záložky do knihy a taky přání. Když mi ho ukázala, padl mi zrak na číslici, která měla vyjádřit, kolikáté narozeniny Majda slaví- a byla tam 11!!!
Tak jí říkám: "Máťo, ale Majdě je 14! A tys napsala 11! Nechceš to předělat? "
Máťa na to koukla -rozhodně ji moje poznámka nevyvedla z míry- a šeptem mi sdělila: "Mami,  ty jí to neříkej a ona si toho určitě nevšimne."

Tak tomu jsem tedy nevěřila. Majda je ve věku, kdy si ještě číslo pečlivě hlídá a už jsem si živě představovala tu scénku, kdy Martině nevybíravě sdělí, že to zmastila a Martina to obrečí.

O to větší zděšení mě popadlo, když jsem spatřila, jak si dnes gratulantka nese hromadu věcí a i ono inkriminované přání s 11. Nepředělala ho. Neměla prý čas...

Poradila si po svém: k požadovanému číslu 14 se dobrala početním příkladem: 11+3... a to je přece potřebných 14 ;-)

Text byl rovněž originální: "Fšechno nejlepčí přeje MaŤa k čnáčti"  (rozuměj čtrnácti)

Majda se smála, samozřejmě ten početní příklad okomentovala, neboť jí bylo hned jasné, že nevznikl náhodou (hehe, tady si Máťa ještě vystačí s jednoduchým sčítáním, u nás už by mohla čísla i umocňovat :-)) ..a vše proběhlo v pohodě.

Majda byla překvapená z dárků, neb jediné, co žádala, byl oběd v číně (hehe, ona,která jí jak vrabec touží po pozvání na oběd??? - má ho mít!!)  - no a my "vtipní" rodiče jsme ji obdařili elektronickou čtečkou knih, protože číst bichle a otáčet stránky je pro Majdu problém, takže tento chytrý vynález by to mohl vyřešit.

Oslavenec byl nadmíru spokojen... a o to vlastně šlo! :-)) ...tak ještě to zdraví, a´t se chřipka všem vyhne obloukem a ať už je jaro!! :-)