Óda na zlost

6.12.2011

Martina hraje na flétnu už dva měsíce. ;-)
Blíží se první vánoční koncert a pan učitel zapsal do sešitu s několika vykřičníky, že má víc cvičit nějakou koledu. Martina si totiž ráda věci dělá "po svém", což v hudbě není až to pravé- tedy pokud se zrovna nejedná o improvizaci nebo jinou vlastní tvorbu. Pan učitel trvá na tom, že noty budou mít příslušný počet dob a že se bude dodržovat i určené tempo.

Wlk už asi nemohl poslouchat moje počítání a zakoupil metronom. Ať si tu cvaká, jak chce, Martina si hraje, jak se jí to hodí. Tak jsem si řekla, že ji to odnaučím důsledností ;-)

Jakmile zahrála špatně, hned jsem ji stopla: "Tak to není, hraj, co je v notách!"
A moje svéhlavé dítě mělo po ruce vždy hned nějakou zdůvodňující odpověď-třeba: "Je to tak! ty tomu nerozumíš, to se tak má hrát!"
Vysmečovala jsem to vždy nějakou klasickou rodičovskou  replikou jakože asi neznám klasické koledy, aŤ mi nevěší  bulíky na nos a hraje podle not!!!

Martina praštila s flétnou a běžela z pokoje ven.
Potlačila jsem svoji okamžitou potřebu vystartovat po ní a se řevem ji přitáhnout zpět ke stojanu s notami. Výstražně jsem volala: "Okamžitě se vraŤ, přestaň bulit, nebo ti nudle potečou do dírek u flétny a pojď trénovat. Víš, co říkal pan učitel- kdo nebude cvičit a bude to kazit, dostane do ruky zvoneček a bude jen zvonit! A jestli ty budeš takhle řvát, tak budeš zvonit leda na zvonek u dveří! Ostudo!!"
Ostuda vzlykala a hulákala z druhého konce bytu: "Nene, nebudu. A budu hrát. A ty mi do toho nebudeš povídat!!"
Moje chuť přetrhnout to dítě na dva kusy rostla. "Okamžitě sem pojď, nebo si pro tebe dojdu!!!"

Nic. Ticho. Slyším blížící se  ťapkání bačkor. Martina se potutelně usmívá, rukávem roztírá poslední slzy po celé tváři  a v ruce si nese nějaký papír. Položila ho na stojan a pronesla: "Tak a do tohodle mi povídat nebudeš. Tohle neznáš. To umím hrát jen já..."

Vzteky vymrskla vlastní směsici not :-))

Odešla jsem. ať si vrže, jak chce. Já si klidně v čase adventním poslechnu i zvonění na zvonky. :-)