Cyrilka

 24.8.2012

Cyrilka je velice životaschopná myška. Díky svému apetitu vypadá jak zdeformovaná šachová figurka.  Je černo-bílá a i nohy má rodělené na černé a bílé. Jméno Cyrilka dostala podle data svého narození. Je to Cyrilka bez Metoděje ;-)

 

 Martina je samozřejmě maximálně nadšená. Poskakuje po bytě, neustále je tahá, cpe je do kapes županu, kreslí jim portréty...

Problémem spíš je to, že Květuška více než na úhyn žalem po své zemřelé spolubydlící, pomýšlí na to, jak vyhnat vetřelce ze svého bytečku. Honí Cyrilku, ta píská a lítá tak, že podestýlka lítá všude kolem. Napadají mě občas všelijaké myšlenky. Momentálně se zaobírám otázkou, proč dělám něco, co nechci a jestli je opravdu smyslem mého života neustále o někoho pečovat a všechno si vždy zkomplikovat??!!

Sedla jsem k internetu a začala studovat psychologii morčat. Dozvěděla jsem se docela dost zajímavých věcí- a mj. i to, že opravdu neoplývají dlouhou životností :-(
Další případný úhyn budu vnímat jak výzvu k ukončení chovu, v tom už mám jasno! :-)

Potřebovala jsem zjistit, jak ty dvě skamarádit. Návod se našel a byl celkem stručný....
bod č. 1 - musejí být obě v novém prostředí- tedy zbavit Květušku výhody a pozice "paní domácí"
bod č.2 - odstranit jejich pachy???
bod č.3 -  zvykat je na sebe- kontaktovat je....

Doběhla jsem k sousedům pro klec, kterou měli po králíkovi. Co na tom, že pokryla téměř třetinu dětského pokoje. Babička omdlívala, že z bytu dělám zvěřinec- asi nemělo cenu ostřit atmosféru poznámkou, že Cyrilka k nám domů v krabici od babiččiny žehličky sama jistě nepřišla... Vytvořila jsem tím nové prostředí oběma hlodavcům.

Pachy... no, a co jsem  asitak mohla vymyslet? šla jsem do koupelny- popadla jsme první toaletní vodu, nastříkala ji na ruce a oba hlodavce pěkně hladila. Po několika minutách jsme byly všechny z jednoho kmene YVES ROCHER. Vonělo to tu jak v salonu.

A fáze nejnapínavější- šup s nimi do jedné klece. Byly zaražené. Asi měly hlavu zamotanou z té vůně omamné... po krátké honičce doprovázené Cyrilčiným kvílením jsem je zas musela separovat. Klece jsem dala do těsného sousedství, aby se mohly sžívat a měly vyhroženo, že půjdou do zverimexu obě!!!

A tak to šlo celý týden! denně jsem je společně chovala,  vždycky musel někdo hlídat u klece, aby si neubližovaly.
No a povedlo se! :-) Jsou spolu v domečku, holky moje zubatý!
Velkou klec už jsem tedy vrátila a veřejně prohlašuju, že žádný další živý tvor k nám nesmí jinak než na návštěvu!

Čas návratu a nemilých překvapení

19.8.2012

V neděli nastal čas návratu. Nechtělo se nám. Celé dopoledne jsme seděli s naší milou hostitelkou Katkou v obýváku a u snídaně, která se značně protáhla, probírali uplynulé dny. Martinka byla již zcela ve své kůži.
-----------------------------

Strávily s Katkou  samy celý uplynulý půlden, kdy jsme sami vyrazili do nedalekých Dětmarovic na setkání s dalšími spřátelenými rodinami ze zdejšího regionu. S ohledem na jejich děti jsme ale martinku radši nechali stranou, abychom jim nechtěně nezpestřili prázdniny. všem to bylo líto, ale všichni to museli pochopit. Setkání s Lenkou a její rodinou v jejich úžasném domově s nádhernou zahradou a s Markétou a Lukim bylo moc příjemné. Děti si hrály a vydržely nám dělat společnost až do noci. Probírali jsme každodenní starosti, cestování s vozíkem, školní povinnosti, pracovní záležitosti... a dost jsme se nasmáli. Říkají nám tu "naši Pražáci" :-)- to jsme zvyklí. neuráží nás to, víme, že za hranicemi hlavního města nemáme nejlepší pověst,ale to NAŠI nám připadalo roztomilé ;-)
Rozcházeli jsme se hodinu a půl po půlnoci. To už spaly i ty odolnější děti :-)
-------------------------------------------

Vydali jsme se tedy zpátky do Prahy. Zvolili jsme cestu delší, ale příjemnější než D1.

O návratu se ovšem nedá mluvit jako o vydařeném.

První scénka se odehrála v nedaleké BILLE- malý obchůdek, který se doposud zachovává své socialistické prvky. Vozíky drkotají po nerovné vydlaždičkované podlaze, snad jen nabídka zboží je poněkud pestřejší než bývala před lety. Používám ten obchod zejména proto, že jej mám při ruce- a hodí se na nákup pečiva a základních věcí, takže i v neděli navečer jsem vyskočila z auta, abych koupila chleba a pár drobností. U pokladny překvapivě nebyla fronta. Bylo tropické vedro, a tak asi všichni ještě pobývali někde u vody, nebo v sousední hospodě. Vykládala jsem zboží na pult a vtom mě oslovila paní za mnou: "Dobrý den, já vás asi znám. Nejste náhodou maminka Majdalenky?"
Ztuhla jsem a zaostřila na osobu. Žádné jméno jsem si ovšem v tu chvíli nevybavila. "No, to asi jsem...", odpověděla jsme celkem rozpačitě a pokračovala ve skládání balíčků na pás a hlavou mi šrotovalo, co se z toho ZASE vyklube.
"Vy si mě nepamatujete? Náš Honzík chodil s Majdalenkou do školky! To už je let, co? Jak se má, kočička malá? To už musí být taky velká slečna!"

Uf. Tak další pecka na obzoru...  Jsem na trapasy tohoto typu taknějak zvyklá- je mi to spíš nepříjemné z toho důvodu, že už nemám chuť sledovat ty reakce lidí. Nikdy nevím, jestli to s nimi praští, nemám už chuť někoho utěšovat a vysvětlovat... Zrovna dneska je to 5měsíců. Výročí? Tolik mi záleželo na tom, aby to všichni věděli- aby se pak někdo nedivil- a stejně se to nepovedlo... achjo.

Jméno paní mi okamžitě naskočilo. Dělám, že nic... chci předejít té scéně- a tak se ptám, jak Honzík studuje a kde... No ale paní se k tématu samozřejmě vrátí. "Ježiši, vy se tváříte- snad není holka nemocná- teď o prázdninách!?"
Nemělo cenu to oddalovat. Suše tedy říkám: "Není nemocná. Na jaře nám zemřela..."
No a je to tady. Pokladní málem vypadly oči a paní K. se málem skácela pod pás se zbožím. Následovala vlna omluv, pláč, taknějak klasika.
Zaplatila jsem, říkám, že se nic neděje a mám snahu co nejrychleji zmizet, ale paní "chce dát věci do pořádku" a pořád opakuje: "Ježiši, no to je hrozný. Co vám mám říct?? Nezlobte se..."

Já na to, že asi už nemusí říkat nic, že to nemohla tušit a že nemám důvod se zlobit. Ať pozdravuje Honzíka a na shledanou. Odcházím. Přes výlohu vidím, jak má paní K. hlavu v dlaních a vypravuje si s pokladní, která si může hlavu vykroutit. No, tak to bychom měli. Na rozjímání naštěstí nemám čas, z auta huláká otevřenými dveřmi Martina: "Mamííí, jaké jsi koupila nanuky? Měli Mrože?"

Další scénka na sebe nenechala dlouho čekat. Přijeli jsme domů, ihned jsem šla vybalit kufr a nakrmit pračku. Martina někde těkala po zahrádce, mazlila morčata, vypravovala babičce zážitky, babička omdlívala z toho, že ZASE byla nemocná, že tady nemůže být chvíli klid... no to má tedy pravdu ;-)

V sedm večer ztropil poplach děda, že se morčata nějak klepou. No, to nám chybělo. Hlodavci byli úplně mimo. Napadlo mě, že to mají asi z toho vedra. Byli venku ve výběhu... beru je do vany, omývám je vlažnou vodou, ale nevypadá to o moc líp. Martina šílí, že jí letos asi všichni umřou :-((  ... a já už docela věřím tomu, že člověk může skončit v blázinci natrvalo.

Beru myši  a jedeme s Wlkem na veterinu. Při našem štěstí mají v neděli otevřeno jen do 19hodin. Je o 30minut více :-( Wlk hbitě hledá v chytrém telefonu kontakt na zvířecí pohotovost- zlatá Praha- město nekonečných možností a příležitostí :-) Máme to i v dosahu. Tak šup do Libně na kliniku.

Paní doktorce  se hlodavci moc nelíbí. Napíchá jim do kožichu nějaké injekce a rovnou nám sděluje, že pokud se hlodavec rozhodne umřít, málokdo mu to vymluví. Jsou prý velmi náchylní. Váhá nad uhřátím... nemají teplotu, ale mají průjem. Hlídali je babička s dědou, těžko říct, co se kde stalo. Už už chceme odejít a paní dr. říká, že si je tam může nechat na pozorování a v noci jim připíchnout. Předběžná cena 600Kč. No, rozhodování je celkem snadné. Za takové prachy by se vyspal i člověk ve slušném penzionu, ale představa, že ráno Martina objeví dva mrtvé hlodavce... kývneme na to. Čert vem prachy. Ať je doma klid.

Ráno volám, jak se  "myši" mají. Zatím živé, máme si přijet. Paní dr. hned nabízí pro případ potřeby jednu náhradnici z vlastního chovu (zdarma :-))

A tak mám další hobby. Ráno obstarat myši- dát léky a snažit se je rozežrat. Mám "instantní seno" - injekční stříkačkou se snažím jim něco nacpat.... pak do práce a šup zpátky do toho zvěřince pečovat.

Ve středu večer je jasné, že léčba Květušky byla úspěšná, zatímco Žofinka boj vzdala. Paní dr. se nemýlila. 50% úspěšnost předvídala.

A tak se v naší rodině opět otevřelo téma smrti. Martina  musela mrtvou Žofinku vidět, pohladit ji a prozkoumat. Ptala se na všechnomožné a ujistila se, jestli i lidi vypadají jakože jen spí, když umřou.  Žofinku jsme dali do krabičky a táta Wlk vyrazil  s rýčem, aby vyrobil hrobeček.

Babička je žena činu. Neváhala a než jsem se ve čtvrtek vrátila z práce, dovezla domů náhradnici, aby nám Květuška nezhynula žalem. (moje případné zhynutí se tady na zřetel bere málokdy)  Dojela na tu veterinu pro náhradní myš. Moje matka!! V životě by něco takového nevzala do ruky!! Teď ovšem popadla krabici od žehličky a vyrazila tramvají pro hlodavce...a tak máme Cyrilku.

Procházka ostravskou ZOO

srpen 2012

 Navštívili jsme taky ostravskou ZOO. V sobotu odpoledne tu byla snad celá Ostrava a přilehlé okolí. Bylo vedro, a tak nám 2hodinky procházení se bohatě stačily. Byli jsme zvědavi na zdejší chloubu- sloní holčičku Rashmi.

Zdejší ZOO je samozřejmě o poznání menší než ta naše domácí. Dá se projít za jednu návštěvu.
U kasy mě  lehce rozčarovala skutečnost, že můžete platit pouze v hotovosti a vydaný lístek připomíná spíš historický lístek od šatny. Do prázdninového deníčku tedy nicmoc.

Velmi pěkná je "Domácí farma", kterou Martina miluje vždycky nejvíc. Může krmit kozy, zblízka okukovat vepře a králíky no a hlavně úžasný velký domek pro morčata. Byl plný nájemníků všech barev a druhů.

Pobavil nás lví pár- právě měl siestu :-)

Martina se narvala do kapsy dřevěnému klokanovi a vypadalo to, že díky svým dlouhým nohám, které si tam nějak hrůzně zamotala,  bude klokánětem už navždycky.

Ostravská ZOO má ve svém logu hrocha. Hrošinec je opravdu výstavní a nově upravená stavba. V době krmení hroši vůbec nevypadali přátelsky a netečně. Ti, kteří zaváhali a plavili se v bazénku o něco déle, měli pak plnou hlavu starostí, jak obelstít chamtivého kolegu a dostat se taky k hromadě sena a haldě suchých rohlíků. ;-)

Celkový dojem dobrý. Příjemná procházka. Až vejdou v praxi všechny zamýšlené projekty, bude to parádní! Po Praze a Liberci dávám ve svém soukromém zebříčku 3.místo.

V MINIUNI vám svět leží u nohou!

srpen 2012

 V těsné blízkosti ostravského Výstaviště Černá louka se nachází malý svět MINIUNI. Během několika minut můžete zvládnout vidět na vlastní oči všechny divy světa

 ...a ještě zapózovat pod slavnou Eiffelovkou.

 ...pokusit se narovnat šikomou věž v Pise

...  a obdivovat Staroměstskou radnici bez stejnojmenného náměstí ;-)

Jak jsme vyčetla, modely staveb jsou v měřítku 1:25. Celým areálem vedou koleje, po nichž rejdí  vláčky. Tento minisvět zaručeně nadchne návštěvníky všech věkových kategorií :-)

Slezskoostravský hrad

17.8.2012

 V pátek už teploměr u Martinky nenaměřil více jak 36,6°C. Tak jsme se radovali. Předčasně... během snídaně se Martině vyrazila vyrážka. Normální růžová krupice. Od pasu nahoru byla samý pupínek. Ale kupodivu ji to nesvědilo. Sedla jsem k internetu a po chvíli to bylo  jasné- šestá nemoc jak vyšitá. Ukázkový průběh dá se říct. No, že musíme ujet 400km, abychom získali další chorobu do sbírky... to už je asi takový rodinný zvyk. Sbíráme nejen turistické známky, ale také razítka zdravotnických zařízení. V popisu choroby se psalo, že vyrážka zpravidla po  krátké době mizí... Krom podávání tekutin a klidového režimu se naštěstí žádná další léčba nevyžaduje.

Martinka se naštěstí rychle zotavila, a tak jsme v rámci několikadenní návštěvy ještě přecejen stihli navštívit Slezskoostravský hrad. Ten den lilo jak z konve.

 Hrad je zmodernizován a používán k různým kulturním akcím a slavnostním obřadům.

Hned na nádvoří si můžete vyzkoušet několik mučicích nástrojů a taky klec, kam byli zavíráni a ve studené vodě máčeni nepoctiví obchodníci.

Stálou expozici v hradní věži tvoří náhled do historie hradu a města Ostravy, rekvizity z třicetileté války a období husitství. Fotit se nesmělo, musíte zajít osobně ;-)

V závěru prohlídky se podíváte i do mučírny. Ta je tedy pojata hodně realisticky... brrr. A ta zvuková kulisa... pádili jsme odtamtud do sekce čarodějnic. Po té hrůze vypadaly jako roztomilé babičky :-) Pobavil mě sponzorský vzkaz o jejich chrupu :-)

A taky tu mají vystaven jeden rekord! Nejdelší dřevěný řetěz vyřezaný z jednoho kusu dřeva. Měří 25,15m a má 130článků.

V akváriu jsme měli tu čest vidět i sumce albína.

Na děti tu myslí taky. Martinka se mohla zúčastnit soutěže "Víte, kde spí v létě čerti?" Vyfasovala kartičku a během hodinové prohlídky hledala  čerty rozmístěné  po hradě.

Dolní oblast Vítkovice

16.8.2012

čtvrteční ráno z hlediska zdravotního nic moc :-(
Martinka měla teplotu a evidentně nebyla ve své kůži. Využila jsem tedy kontakt na paní dětskou doktorku, která měla shodou okolností ordinaci asi 100m od bytu. Čekalo nás vlídné přijetí od sestřičky. martinka byla vyšetřena- já se strachovala, že to bude angína z těch veder, ale paní dr. se jen zeptala, jestli souhlasím s testem CRP - a ten prokázal hodnotu 8. Čili nějaká viroza, která se obejde bez antibiotik. Hurá!
Bylo ovšem jasné, že dnešní den se Martinka nebude žádného vlastivědného poznávání aktivně účastnit. Rozdělili jsme si služby u pacienta a jali se poznávat Ostravsko na etapy. Martince děalala společnost ovečka Shaun na PC, ale většinu času stejně spala a střídavě zakusovala Paralen a Nurofen.

Odpoledne si ji vzala na starost Katka a my vyrazili na exkurzi do vítkovických železáren. V provozu už nejsou, ale tvoří velkou část města a tato oblast byla dokonce vyhlášena národní kulturní památkou, a tak se město snaží a vymýšlí, jak areál oživit a využít. Letos v červenci Vítkovice ožily hudbou v rámci festivalu Colours of Ostrava - no a vstupenky na rok 2013 jsou již v prodeji ;-) Tomu říkám optimismus v praxi :-))

Vítkovice - oblast dolu Hlubina- si ale můžete během 2hodinové prohlídky prohlédnout a vyslechnout si i spoustu zajímavostí.
Návštěvníci vyfasují z bezpečnostních důvodů slušivé žluté přilby a vydají se do jednotlivých částí obrovských železáren.

 

Vystoupat se dá i na 60m vysokou věž, z níž je samozřejmě perfektní výhled na celou fabriku i na okolí.

 

 

Vůbec si neumím představit to období, kdy fabrika žila. Nechápu, jak někdo mohl celý den makat v takovém prostředí, a zůstat naživu! Ani si nepředstavuju to prostředí, v jakém žily stovky dělníků různých národností... Byl to takový stát ve státě. Dělníci plnili plány na 120 a více %, socialistická vlast vzkvétala... stát na dně vysoké pece a nebo vidět tu rezavějící masu železa zblízka, to byl  zvláštní pocit. Ale za vidění určitě stojí!

Vzhůru na Pustevny!

15.8.2012

Nápad na výlet do Beskyd dodal Honza. Honza - to je povoláním lékař a mimo ordinaci plní funkci chodící vlastivědné příručky. Sype z rukávu turistické trasy, ovšem zajímají ho i věci velmi praktcké, takže krom historických údajů vždy hned dodá, kde se dá co dobrého sníst :-)) 

Beskydy  jsem doteď znala jen z obrazového sněhového  zpravodajství ČT2.

 Dřevěné vyřezávané Jurkovičovy chalupy na Pustevnách jsme letos konečně navštívili osobně.
Krásný den. Modrá obloha posetá bílými chomáčky mráčků....

 Vydali jsme se taky na krátkou túru, abychom navštívili slovanského boha Radegasta - a ochutnali zde pivo stejného jména.

 Martinka si nadšeně stavěla domečky z kamenů.

Obdivovali jsme "panoramata", odhadovali, co kde v dáli je, fotili -a poté sjeli dolů lanovkou.

 

Cestou do Ostravy jsme ještě zastavili u dřevěného kostelíka v Kunčicích pod Ondřejníkem. Krásná stavba obklopená velmi atypicky uspořádaným malým hřbitovem.

Navečer jsme se ještě zastavili ve vyhlášené cukrárně Ollies. Servírují tu výstavní  a výborné zákusky, dobrou kávu, a tak je místo ideální k posezení s přáteli.

 

Ve víně je pravda...a nebo taky Wlk ;-)

 

Martinka byla v cukrárně už hodně unavená. Zachumlala se tam do deky a připadala mi taková bez nálady. V sedm večer jsem byli konečně doma. Martina si stěžovala, že jí je zima, ač venku bylo stále hodně přes 20°C. Bylo mi to podezřelé, a tak Katka vytáhla teploměr- no a ejhle! Dítě vytemperovalo na pěkných 39,5°. Myslela jsem, že se mi to zdá!!! Poslední výlet do těchto končin (před 2roky) totiž skončil naším pobytem v opavské nemocnici. Ještěže máme téměř po celé republice už slušnou síť spřátelených lékařů :-) Honza hned věděl, kam nás poslat- tak s paralenem přežít noc a ráno se uvidí...

Směr Ostrava!!!

14.8.2012

Dlouho jsme to plánovali, až jsme se rozhoupali, a vyjeli na pár dní do Ostravy.

Těšili jsme se. Za tu dobu jsme si tam vytvořili síť velmi dobrých přátel. Je to  trochu z ruky... a tak jsme  byli rádi, že jsme přežili cestu po tankodromu D1. Nejezdím tímto směrem často, takže jsem byla docela vykulená z toho,  co všechno lze vydávat za "placený úsek dálnice". Auto rachotilo tak, že v něm nebylo slyšet vlastního slova, všechno se klepalo, takže starším modelům vozidel bych  cestu důrazně rozmlouvala, aby  se jim auto nerozpadlo na prvočinitele.

Poté jsme vyzkoušeli zvlněný povrch dánice do Ostravy... prostě některé putování poutníka skutečně unaví...

 Těšili jsme se na Katku. Katka je naše rodinná příslušnice. Přišli jsme k ní zvláštním způsobem a  vzájemně jsme se adoptovali. Katka byla první asistentkou naší Majdy a poeticky si nás vybrala podle příjmení- má totiž stejné :-) Je to už 9let. Prostě jsme si "sedli", takže jsme se na každou návštěvu Katky u nás doma těšili všichni- nejen Majda.
Tak tahle Katka nás očekávala v Ostravě- Hrabůvce. Ostravu vůbec neznám.  Mám ráda tyhle objevné vlastivědné výlety.  

Sotva jsme se ubytovali, vyrazili na ostravskou radnici - nejvyšší v republice!

 Personál se tvářil vlídně, zaplatili jsme vstupné a nechali se výtahem vyvézt na nejvyšší ostravskou  věž  (85,6m) - tedy do výšky 73metrů.

Otevřel se nám krásný výhled na město a celé jeho okolí. Kochali  jsme se a polouchali výklad ochotného průvodce. Když mladík zjistil, z jaké dálky jsme přijeli, zahrnul nás i mnoha kulturními tipy a probíhající akce a nevěděl, co by zmínil dřív, aby ukázal, že Ostrava je prostě nejlepší! :-) . Bylo to moc příjemné - prohlídka byla totiž zcela soukromá.

 Na ochozu věže jsou umístěné panely s fotografiemi okolí Ostravy s popisky. Moc prima pomůcka!

Cestou domů jsme vyzkoušeli místní hromadnou dopravu - mají tu  tramvaje! ;-) ...  okoukli slavnou Stodolní a tolik diskutované modení nákupní centrum Nová Karolína a jeli domů odpočívat a plánovat výlety na další dny.

První dojem z Ostravy byl příjemný- určitě za to mohlo počasí a krásný západ slunce ;-)

Penzion Bělecký mlýn

srpen 2012


Příjemný penzion přímo  u vlakové zastávky- do Prostějova je to coby kamenem dohodil.

 

 Okolí nabízí pár vycházek, ale jak jevidět, všechny cesty vedou na Pohodlí a nebo do Ptení ;-)

 

 V penzionu se konají hlavě svatby  a jiné hromadné oslavy, takže jako ubytovaní  hosté jsme tam byli jediní. Malý útulný pokoj a velkou televizí, kterou jsme samozřejmě ani nezapli   :-)
Vkusně vykachlíkovaná koupelna- vše laděno do oranžovo-zelena.
Mne tedy dost fascinovalo povlečení :-)) Zajímalo by mne, kdo tento psychedelický vzor vytvořil a nač asi myslel, když volil barvy a maloval ty obrazce  :-))

Obsluha byla vlídná a jídlo se servírovalo esteticky a chutnalo výborně!

ještě jednou díky Lucce za ten nápad a za jeho realizaci!!!!

Krásná Olomouc

9.8.2012

Konečně jsem měla možnost navštívit tolik opěvovanou Olomouc. Opravdu krásné sympatické město. 

 Lucka s Vaškem byli našimi milými průvodci, takže připravili turistckou trasu. zatímco Lucka s malou K. měla individuální program, Sofinka už chodila s námi dospěláky. Mile mě překvapilo, že arcidiecézní muzeum  bylo připravené i na malé návštěvníky a součástí expozice byly i zábavné činnosti pro děti- tu skládaly puzzle, tu vytvářely erby, hledaly výjevy z obrazů... moc prima. Muzeum sídlí v nově rekonstruovaném Přemyslovském hradě (zahrnuje tedy kapitulní děkanství, věž s kaplí sv. Barbory a románský biskupský palác).  V r. 1306 zde byl zavražděn poslední český král z rodu Přemyslovců Václav III. (Přemyslovce jediné jsem při hodinách dějepisu hltala ;-) 

Stálá expozice  zahrnuje přehlídku od románského slohu po baroko - včetně slavné Šternberské madony

nebo kočáru biskupa Troyera.

Olomoucký Mariánský morový sloup Nejsvětější Trojice patří do seznamu památek  UNESCO a jak jsme se dozvěděli-  je vůbec největším seskupením barokních soch v rámci jedné skulptury ve střední Evropě.
Sloup měří 35 metrů a v jeho spodní části se nachází kaple - tam nás čekal průvodce, který nás zahrnul historickými daty a fakty- takže:  Sochařskou výzdobu tvoří 18 soch světců, 12 figur světlonošů, 6 reliéfů s polopostavami apoštolů, dále sousoší Nanebevzetí Panny Marie umístěné ve střední části sloupu a vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice.

Orloj umístěný na severní straně radnice je zvláštním úkazem tvorby socialistického realismu. A tak na pozadí mozaiky najdeme nejen jízdu králů, ale taky zástupce dělnické třídy, chemika... inu obrazy ze života ztvárněné Karlem Svolinským nám vyrazily dech. ;-)

A tady 3D pozvánka na letošní ročník zahradnické výstavy Flora Olomouc

Do Olomouce se určitě rádi vrátíme. 

Krásné fotky jedné bloggerky jsem objevila ZDE

Prostějov

7.8.2012


 Do Prostějova jsme se rádi vrátili ještě na druhou procházku. První večerní jsme absolvovali s průvodkyní Luckou. Povídala všechno, co věděla- a nebylo toho málo! Já si Prostějov pamatovala hlavně z kdysi velmi oblíbeného pořadu ČT "Šumná města".

Obdivovali jsme fasády domů na náměstí, kostely, vily významných podnikatelů a žasli nad tím, jak se do historie architektury zapsalo období socialismu. Budova PRIORU na náměstí je vážně nepřekonatelná....

 

 Na doporučení domorodců jsme zavítali do vynikající pizzerie a prohlídku náměstí zakončili kávou v krásné kavárně Národního domu. Byli jsme tam sami.  Luxusní káva se servírovala na tácku se sklenkou vody a sušenkou. To celé za 30Kč.

Prostějov určitě stojí na návštěvu. Podařilo se nám získat i turistickou známku, která byla před turisty opravdu velmi dobře ukryta. ;-)  

Turisty by jistě stálo za to lákat více a důrazněji - je na co! :-))

Úklid v duši

11.8.2012

Dala jsem se do generálního úklidu bytu. A nevím, jestli ho ještě někdy dokončím.... Všechno jsem vytahala ven na podlahu.  Všechny svoje léta střádané "poklady". Možná je to jakási metafora mého skutečného života- všechno najednou potřebuju přerovnat a dát věcem nové místo, abych zaplnila ten volný prostor, který mi uvnitř náhle vznikl... Z té nesourodé hromady věcí vybírám ty, které momentálně považuju za důležité a snažím se je někam  umístit.

A tak probírám knihy, které si nechám a které už nikdy číst nebudu, po několika dlouhých letech jsem dospěla k názoru, že opravdu není třeba schovávat  nejrůznější výstřižky a papíry a učebnice, protože téměř vše je dohledatelné na internetu; videokazety lze taky s klidem vyhodit, když už není k dispozici přehrávač... tak snad se zadaří všechny věci probrat a získat potřebný prostor pro jinou "veteš" :-) Každopádně je to proces velmi zdlouhavý, neboť každý papír musíte vzít do ruky a v mém případě i pročíst...;-)

Když se před lety potvrdilo, že je Majda vážně nemocná, cíleně jsem hledala takové ty "utěšující" texty. Oblíbeným a opakovaně čteným byl třeba "Vítejte v Holandsku!"  - zkrátka problém to neřešilo, ale mně to v tu chvíli pomáhalo, dělalo dobře... no a ještě jeden jsem tu našla. Autora bohužel neznám... ale třeba se někomu bude taky líbit.

Jsem dítě....

Jsem dítě, které neumí mluvit. Vidím ti na očích, že mě často lituješ. Jsi zvědavý, nakolik si to uvědomuji. To také vidím. Vnímám toho hodně... tvé štěstí, smutek,úzkost; vnímám, když jsi trpělivý nebo naopak netrpělivý, kdy jsi plný lásky a touhy, ale také když něco děláš jenom tak z povinnosti vůči mně. Žasnu nad tvými frustracemi a nad tím, jak si myslíš, že ty moje jsou mnohem větší, protože se nemohu vyjádřit a neumím formulovat své potřeby tak, jak to umíš ty.

Nemůžeš porozumět mé izolaci. Neobdaruji tě chytrou konverzací, vtipnými poznámkami, kterým by ses zasmál a mohl je dávat dál. Neodpovídám na tvé každodenní otázky, nereaguji, když se staráš, jak mi je, když se mnou sdílíš mé potřeby. Nedočkáš se ode mne odezvy na své komentáře k okolnímu světu. Neodměňuji tě tak, jak je to v životě běžné... nemůžeš být pyšný na mé pokroky; nejsem schopen poskytnout ti takové porozumění, na jaké jsi zvyklý.


To, co ti dávám, má mnohem větší cenu... jsou to totiž příležitosti.
Příležitost, aby objevil hloubku svého charakteru, nikoli mého. Můžeš poznávat hloubku své lásky, oddanosti, trpělivosti, svých schopností. Dávám ti příležitost, abys prozkoumal svou duši do větší hloubky, než sis kdy uměl představit. Se mnou se dostáváš mnohem dál, než kam by ses kdy dostal sám, se mnou je tvá práce mnohem náročnější, se mnou hledáš odpovědi na otázky, které možná odpověď ani nemají. Jsem dítě, které nemluví.


Jsem dítě, které nechodí. Vypadá to tak, že mě okolní svět míjí. V mých očích vidíš touhu zvednout se z křesla, běžet a hrát si jako ostatní děti. Ty tolik věcí považuješ za samozřejmé. Chci hračky, které jsou na polici. Potřebuji jít do koupelny. Ach jo, zase mi upadla vidlička. V tom všem jsem na tobě závislý. Mám pro tebe dárek – se mnou si mnohem víc uvědomíš, jak velké štěstí máš. Už víš, co to znamená mít zdravá záda a nohy, co to je být soběstačný. Občas to vypadá, že si mě lidé nevšímají; já si jich ale všimnu vždycky. Nezávidím ji, jen bych rád měl to co oni. Chtěl bych si stoupnout, jen tak dát jednu nohu před druhou, být nezávislý. Daruji ti to, že si takových věcí můžeš být vědom. Jsem dítě, které nechodí.


Jsem dítě, které je duševně zaostalé. Kdybys mě posuzoval podle běžných měřítek tohoto světa, tak bys řekl, že se učím hodně pomalu. To, co já dobře znám, je nekonečná radost z prostých věcí. Na rozdíl od tebe nejsem vázán spory a sváry, které s sebou přináší komplikovanější zivot. Jako dárek ti dávám záruku, že se můžeš radovat z věcí stejně jako dítě. Dávám ti najevo, jak moc pro mne znamenají tvé objímající ruce, mým dárkem pro tebe je láska. Dávám ti dar jednoduchosti. Jsem dítě, které je duševně zaostalé.


Jsem dítě s postižením. A jsem tvůj učitel, pokud mi to dovolíš.
Naučím tě, co je v životě skutečně důležité. Dám ti bezpodmínečnou lásku a naučím tě, jak se dává. Daruji ti svou bezmeznou důvěru, závislost na tobě.
Učím tě, jak vzácný a drahocenný je život, učím tě, abys věci kolem sebe nebral jako samozřejmost. Učím tě zapomínat na vlastní potřeby a touhy a sny.
Učím tě dávat. Ale ze všeho nejvíc tě učím naději a víře. Jsem dítě s postižením.

Stylový pozdrav z Olomouce!

8.-9.8.2012


Vydali jsme se na Hanou- tedy místo, které ani jeden z nás Wlků  nezná. Byli jsme sem vlákáni poněkud záludným způsobem :-)  Avšak léčka to byla velmi důmyslná a musím říct, že i dojemně milá.

Na jaře jsme totiž se záplavou kondolencí dostali i poukaz na pobyt v malém penzionu kousek od místa, kde autorka plánu bydlí. Chtěla nás potěšit a rozptýlit od těch smutných starostí...

A protože Martinka odjela na tábor a  na  8.8. připadá výročí naší svatby, rozhodli jsme se, že ho oslavíme zrovna tady.

Moc děkuju Lucce, Vaškovi  a celé její rodince za vlídné přijetí a taky za  nadstandardní průvodcovské služby ve zdejších městech.
Strávili jsme s nimi úžasný "družební":-) večer, kdy se grilovalo v mobilním grilu :-))

Dnešek patřil Olomouci. Byl to parádní den.  Samozřejmě se obhlížely a fotily památky, ty ale každý jistě zná... mě uchvátilo toto zařízení ;-)

 

Olomouc je moc sympatické město. Tolik kostelů jsem neprolezla za celý loňský rok, co se stihlo během dneška :-)

Zdejší krajina je úplně jiná- pro nás nezvykle placatá ;-) Jedinou terénní vlnou zde ke Kosíř, který jsem já osobně bez upozornění vůbec nevnímala jako kopec :-)

Jdu regenerovat síly na zítřejší vlastivědné toulky...