Svatomartinsky

11.11.2012

 Ke dni, kdy slaví svátek Martin, patří neodmyslitelně svatomartinská husa a víno a někdy i sněhová nadílka. Vzhledem k tomu, že meterologové předpovídají celý měsíc nadprůměrné teploty, nemusíme se snad sněhového nadělení obávat. Lákala jsem Wlka, že půjdeme na husu do restaurace. Dokonce jsem jednu i vyhlédla, ale kdepak...Wlk trval na tom, že se husa upeče doma, aby byla neošizená a podle předpisů ;-)
Koupil husu, zelí, jablka a hodlal se role kuchaře zhostit osobně.

Já dostala na starost víno. Takže jsem vzala Martinu i se sousedovic holčičkou- a jelo se do Tesca. Nabízelo se kino. Děti jsem odložila v biografu a hurá za nákupy. Stejný nápad měla snad půlka národa :-( Proběhla jsem pár obchodů, nic nekoupila - a tak vzhůru pro víno. Hodinka a půl utekla jak voda, s plnou taškou jsem docela ráda opouštěla obchodní centrum, které začínalo praskat ve švech.

Wlk už měl doma prostřeno. Já ho nechápu. Vaří rád, dobře a ještě hezky pro oko!! Že si ten chlap nenajde nějakou jinou hodnější  ženskou :-))

 

I knedlíky vyrobil- nějaké speciální- bramborové nadívané...

Tuhle porci jsme zdolala. bez ohledu na kalorie. Totálně jsem se zneschopnila. Bylo to výborné, neslušelo se nechat zbytky :-)

No a pak vzhůru do práce. Přestavba dětského pokoje je v plném proudu. V pátek přišel odborník, aby vysekal elektriku. Zásuvky byly v pokoji dvě, což je na dnešní poměry žalostně málo. Brrr, zase prach, hluk a binec všude! ...úplně všude.

Já se vrhla na škrábání omítky. Žlutá pryč, modrá už čeká připravená k akci. Brní mě celé tělo. Strašná práce. Ale hodlala jsem se zneschopnit a unavit, abych zaplašila chmury.

Zítra mě totiž čeká další reoperace nohy. Achjo. je to normální- reklamovat nohu? Tak se mi nechce... doufám, že na operačním stole usnu únavou... a taky chci věřit tomu, že to bude poslední zásah v této oblasti!! Už jsem na sále strávila letos 5 a půl hodiny, to mi připadá až dost na jednu starou ošklivou nohu.

Muž, který sázel stromy

8.11.2012

Občas (asitak 3x do roka :-)) provozuju s přáteli pořad, který jsem pracovně nazvala "literární kavárna". Jedná se o  posezení, při kterém se cokoli dobrého pije (káva, čaj, víno...co kdo rád) a nezávazně se debatuje o knížkách.
Ideální je, když každý donese nějakou knihu, která ho oslovila- a ostatní si pak mohou rozšířit svoje obzory a seznamy knih, které stojí za přečtení.

Letos jsem povídání oživila i burzou knih- tedy výměny kus za kus :-) Velmi oblíbené a užitečné ;-)

Překvapilo mne, kolik lidí zaujala krásná útlá knížečka od francouzského autora Jeana Gionca: "Muž, který sázel stromy".
Kdysi jsem i já  tuto knížku dostala od Wlka jako dárek. V krásném vydání edice Literární čajovna Susanne Renaud v překladu Jiřího Reynka, který je údajně o dost zdařilejší než překlady jiné.

Autor vypráví příběh jednoho muže, který poté, co ztratil ženu i jediného syna, znovu našel smysl svého života:

Má-li charakter člověka prozradit 

své skutečně výjimečné kvality, 

musíme mít to štěstí moci  pozorovat 

jeho konání po dlouhou řadu let.

Pokud je tato jeho činnost prosta 

všeho sobectví, je-li myšlenka, která ji vede,

bezpříkladně velkomyslná,

je-li naprosto zřejmé, že se nikde nepídila

 po odměně, a že navíc zanechala na světě 

 viditelné známky, pak ovšem stojíme, 

bez možnosti mýlky,

 před nezapomenutelným charakterem.

Knížka je ilustrována vkusnými obrázky Pavla Čecha.

 

Příběh je důkazem toho, že pokud si člověk najde svůj vlastní smysl života, dají se přežít i ty silné rány osudu. I jedinec dokáže "velké" věci, pokud je dělá s nadšením a vytrvale. Ćlověka může těšit práce pro druhé a radost z ní pro něj může být důležitější než finanční odměna... žel takových lidí po světě běhá jen málo. Ale pozitivní je, že vůbec jsou!!

Hlavní hrdina knížky Elzéard Bouffier díky svému úsilí dokázal změnit krajinu k nepoznání- natolik, že se do ní vrátili lidé- tedy život. Veškerý svůj čas věnoval sázení stromů v krajině nevlídné a neobydlené.

... škoda jen, že je příběh vymyšlený. Tím, že je psaný v "ich formě" jako vzpomínky,  čtenáře to svádí k tomu, aby autorovi věřil, že se to opravdu událo... ale v tom je asi právě to kouzlo literatury... nenechte si ujít! Je to knížečká útlá, ale hodně poučná.

Dušičkový víkend za námi

3.-4.11.2012

 Listopad jako takový nemám ráda. Považuji ho- možná neoprávněně- za měsíc ponurý, s ohledem na svátek Dušiček i smutný, pro bacily a viry jako stvořený... prostě listopad promine, jeho barevné padající listí je zcela zastíněno těmi výše uvedenými negativy :-(

Letos jsme šli poprvé zapálit svíčku na Dušičky i Majdě. Náš hřbitov se o své nebožtíky pěkně stará, a tak upravil i svoji provozní dobu a první čtyři listopadové dny měl otevřeno až do 20hodin.

Řekli jsme si, že pro Martinku bude třeba zajímavější ta návštěva hřbitova až za tmy, kdy bude většina hrobů svítit.
Vzali jsme tedy svíčku ve tvaru sovy, protože ty měla Majda moc ráda a pořídila si jich celou sbírku, tak aŤ jsme styloví. ;-)
Martina byla nadšená, svíčka se jí tuze líbila, a tak se radovala: "Hurá, jde se za Majdou..."
Já někdy opravdu nevím, jestli se mi to všechno jen nezdá. Občas mě hlodá myšlenka, jak tohle dítě jednou bude na své dětství vzpomínat...

 

Na hřbitově panoval čilý ruch. Pozůstalí smejčili náhrobní desky, zapalovali svíčky a své zemřelé zahrnovali více  či méně vkusnými květinovými dekoracemi (brrr, nesnáším umělé kytky!) Bylo vidět, že někteří zde potkali po dlouhé době své známé, a tak se dávali do řeči....

Obešli jsme zase náš okruh.  Potkali taky své známé. Zopdověděli několikero zvídavých otázek a šlo se domů.

Rodinné výpravy jsou dobré, utužuje to kolektiv, ale na rozjímání při nich není čas. To se musí sólo. 

V neděli jsem se ještě vypravila na hřbitov mimo Prahu za babičkami, dědou a ostatními příbuznými, kteří pro mne za svého života hodně udělali a dodnes pro mne hodně znamenají.

Je poučné si občas pročíst náhrobky. Za posledních pár let mezi nimi přibylo i spoustu letopočtů, které jsou mnohem mladší, než je datum mého narození. 

Tak jsem to tam pěkně v klidu obešla a vzpomínala... třeba na spolužáka, který se na Vánoce ve svých 13letech oběsil kvůli nešťastnému rozvodu rodičů- to je asi nejhorší vzpomínka na školní docházku; na kamaráda, který měsíc po svých 40.narozeninách podlehl rakovině, na jiného, který sotva oslavil 33, zabil se na motorce... to jsou osudy...  jaké to měli moji předkové štěstí, že se všichni dožili osmi křížků celkem ve zdraví.

I v dnešní uspěchané době by si občas měl každý uvědomit, jak rychle čas vyměřený k životu plyne. Rozmyslet si, co chce stihnout, co chce dokázat- no a radši nic neodkládat, neb jeden nikdy neví...

Tak jsem se tak pěkně rozladila, až mě napadlo vrátit se do těch školních let - a skouknout zas kus povinné četby. Co takhle Nerudovo Hřbitovní kvítí?

O Dušičkách na hřbitově větřík

Vesele si s lidmi zahrává

Radostí snad že to množství lidstva

Pro hřbitov už zase dozrává

Náhlý vánek oči tobě klíží

Snad to matčin prach tě uspává

Neb co upomínka na hry dětské

Bratrův popel s tebou pohrává

O Dušičkách ročně konají se

U zemřelých drahých návštěvy,

A kdo nezná živých žádných přátel,

U mrtvých tu sobě uleví

...tak tohle je můj listopad...

Morčecí děti

2.11.2012

...už jim je 11dní! a mají se čile k světu.

Kamarádi a známí hýří vtipem a  nazývají mě různě posměšně- chovatelka roku, mamamyš... dostávám neobvyklé dary- třeba pytel sušených patiček od chleba - prý místo bonboniéry :-)

My jsme naše myšky přijali za vlastní, mazlíme je a už teď se bojíme loučení, až poputují do nového domova, jehož adresu už známe! ;-)

Tak jsem si taky zahrála na fotografku- jiní oslňují fotkami dětí ze salonu Gabro- já mám děti chlupaté a vejdou se mi i do kávového hrnku :-)

Tady je holčička. Jméno nemá - to necháme na nových majitelích. Váží 115g.

 

 A tady je kluk. Ten se do hrnku vešel taktak :-) je trochu těžší- váží 125g.

Bez Barování ....

30.10.2012

... by pro nás měsíc nebyl úplný ;-)

Pracné shánění lístků, domlouvání se -kolik komu ještě chybí, přebývá... no prostě klasický  barovací rituálek. Lístek na Barování je mým oblíbeným narozeninovým dárkem- a musím říct, že mi za něj ještě nikdo nevynadal, pokud mi tedy nevytkl hned po akci, že je to návykové a že by chtěl ještě. :-)

Toto Barování bylo ale začarované. Nečekaně jsme neměli kam dát dítě. :-( Děda byl v práci, babička si vyrazila do divadla, takže nám zbývala "plonková" hodina mezi naším odchodem na poslední chvíli a dědovým příchodem z rachoty. Dávat Martinu k sousedům ve všední den večer mi připadalo nevkusné...stejnětak jako pozdní příchod do nacpaného sálu. ... a tak se nám Martinu se podařilo ukecat. ;-)
Dostala k dispozici mobil a já jí připravila "bojovku", takže ji po telefonu cestou na koncert budu navigovat, kde má poklad hledat. :-) Prima. Vyšlo to. Nám se podařilo zaparkovat ve 2.kole objíždění ve Valdštejnské ulici, poklad byl objeven ve chvíli, kdy jsme kráčeli k Malostranské besedě. (důmyslně jsem ho ukryla do nohavice džín, které se sušily v koupelně ;-)) 

Cestou mi začaly od kamarádů pípat SMS, jakože dneska nesedíme a že v MB je asitak 2x více lidí, než se tam vejde... "Houstne, máme problém, nemáme kde sedět..." - považovala jsme je za žertovné až do té doby, než se ukázalo, že opravdu došlo k šumu na drátě a místa k sezení nemáme ... Bylo mi ale to fuk. Po všechn těch peripatiích jsem už zkrátka nebyla schopná vyvinout jakýkoli odboj.

Díky komunikativní Aranel a převratu, který zorganizovala osobně ředitelka celého večera Sandra Nováková ;-), jsme se vešli :-). Pak zas ovšem nastala situace, že všem bylo všechno trapné :-) Na taková protekční místa jsme se odmítali posadit, Sandra tvrdila, že opravdu nikomu místa nezasedneme...  :-)) No situace!! ...

Po této chaotické úvodní předscéně uvedl Filip Rajmont další barovací večer. A byl opět skvělý! Filip i ten večer ;-)

Hostů se vystřídalo mnoho. Někteří i mně neznámí, ale výborní.
Zahájila oblíbená Bára Poláková - jak jinak než písní z vlastní dílny:



Po krátkém vtipkování o učitelkách se na jevišti objevila Filipova učitelka zpěvu, jejíž jméno jsem si hodlala zapamatovat- tudíž jsem si ho nenapsala, a proto ho už dneska nevím... ;-) Nicméně osoba na 1.pohled velmi výrazná a krásně zpívající za ukázku stojí :-)



Nechyběla ani obdivuhodná Věra Nerušilová (seděla s námi - tedy spíš asi my s ní ;-)-  u stolu; takhle vitální bych tedy chtěla za pár let být - před ní musí pomyslný klobouk smeknout snad každý)



Skvělým oživením večera bylo premiérové vystoupení seskupení Futur Swing.




Během večera vyhlásil Filip soutěž. Lidi měli psát svoje návrhy, jak architektonicky vylepšit oblast hlavního nádraží v Praze, přičemž se zakázalo "bourat magistrálu". Vybrané odpovědi měly být honorovány vstupenkami na koncert jana Budaře a Eliščina bandu v ROXY. Super! Za "kreativní" :-) odpověď máme s Wlkem dva lístky na 21.11. :-))

Na jevišti se vystřídalo tolik úžasných čísel, že to opravdu není možné všechno zmapovat.
Barování má už i svoje oblíbené stálice- kdysi nejmladší účinkující Crazy Áňu (tentokráte přišla v doprovodu své sestry Marie). Zazpívat a zažertovat s Filipem přišel i Ben Cristovao a no a v novém účesu dorazil i Honza Nedvěd (ten lepší, jak s oblibou F.R. dodává) Tak Honza si vždycky nějakou ptákovinu připraví, nezklamal ani tentokrát, když se rozhodl parodovat nejsledovanější youtubeklip (tím je mimochodem tato šílenost- se 641miliony zhlédnutí???-je to vůbec možný?? ;--)

Tak Honza to pojal takto :-)))




Parádní vystoupení měla i skupina A Banquet, ale to je takový nářez, že ze záznamu na digifoto to opravdu není ono. Ovšem propláchnout hlavu  v rytmu "futu-roll" si cvičně můžete i zde:



Takže díky všem za další skvělý večer plný hudby, pohody a přátelských setkání... byť tam nebylo k hnutí, bylo to skvělé!!!
Lístky na listopadové Barování už máme, opět posloužily i jako atraktivní dárek :-)
No a já s tím psaním o Barování asi končím, protože to má jediný a dost negativní efekt: lístky na něj sháním čímdál hůř ;-)

Nákupy

26.10.2012

V předvečer onoho nečekaného říjnového sněžení jsem asi měla předtuchu. Zmobilizovala jsem všechny síly a vyzvala Wlka a Martinu k návštěvě Tesca za účelem koupě nezbytných zimních doplňků- obuvi a oblečků.
Wlk se hájil, že "nic nepotřebuje", ale že pojede.
Jistě. On nikdy nic nepotřebuje. Pokud ovšem máme někam vyrazit, zjišťujeme, že džíny a svetr nejsou úplně nejvhodnějším oblečením pro návštěvu divadla, večírku, sjezdovky atp. Nehodlala jsem vyvolat hádku ještě před odchodem z domu (na to je v nákupním centru vždycky dost času i příležitostí ;-)), zavelela jsem k odjezdu.

Martina jela bez protestů. Doufala, že z nás vyrazí návštěvu MacDonalda (mýliti se je lidské :-)). Wlk v to jistě doufal taky, ale já měla vytyčený cíl celkem jasný: obléct ty dvě nekonfekční postavy dřív, než zavřou obchody.

Sotva jsme vlezli do C&A, Martina zmizela mezi regály s oblečením a začala vytahovat extrakousky. Nejprve pro sebe, pak i pro tatínka. Zkoušení jednotlivých modelů bylo náročné. Dialogy typu: "Jak je ti ta bunda?"
"Dobrý, ale snesl bych větší:."  - jsem brala jako zahřívací kolo. Byli jsme teprv na začátku. Po vyzkoušení několika modelů se pan Wlk přecejen s jedním ztotožnil. Byla jsem opravdu ráda, protože mi bylo jasné, že pokud ho neoblíknu v prvním krámě, potvrdí se jeho hypotéza, že "nic nepotřebuje" a mám na další rok s nakupováním útrum.

Martina je přístupnější. tedy až moc přístupná. Ta zas potřebuje všechno. Nelehký úkol průvodcův: jednoho nutit, druhého brzdit- obojí přiměřeně!!

Ale dopadlo to dobře, nakoupili jsme. Oba měli bundy a Martina i kalhoty a mikinu.

Ve vestibulu Martina zblejskla jízdu na inline zvířatech. To jsou plyšoví koně a zebry trošku menší než ve skutečnosti. Jsou opatření kolečky a do pohybu je jezdec uvede tím, že na nich hopsá. Oni pak jezdí. 10minut můžete hopsat za "pouhých" 40Kč. No budiž. Jeden chtěl zebru, druhý kafe... a já je chtěla oblíkat!!!

Dále se pokračovalo do obuvi. Obout naše slůně není zcela snadné. Samozřejmě ji nejvíce zaujaly boty zcela nenositelné. V měřidle jsem zjistila, že má ve svých  osmi letech velikost 36!!! Ponořila jsem se do krabic, abych vylovila nějaký praktický model, který by vydržel nejlépe celou sezónu. Martina zatím v ponožkách těkala po prostoru.
Klasický dotaz: "Jak ti jsou ty boty? Dobrý?"
"Jooo, dobrý. Ale trochu mě tlačej na palci..."

Prostě neuvěřitelný!!! Byla jsem rozhodnutá, že bez bot z toho krámu nejdeme. Mezitím Wlk přikvačil v nějakých topánkách. "Vždyť stejné už máš doma!", připomněla jsem mu. Díval se na mě s úžasem. "No a co?? Když mi vyhovujou??"

Závěrem musím říct, že mě tento večer zcela vyčerpal. Sama jsem si nekoupila nic. Nebyl čas. Zimní boty nemám. Ty staré jsem vyhodila hned po sezóně, aby mě náhodou nenapadlo nosit je dál. Dnešní sníh mě utvrdil v tom, že někdy jsem zbytečně rychlá  :-)
Zregeneruju a vyrazím na druhé kolo nákupů- tentokrát to bude one woman show! ;-)

Šarlotu a Zoe na bílém koni

27.10.2012

 ... jsme nečekali!

To bylo ráno probuzení! Padal sníh!!

Náš dýňák v zahradě dostal slušivou bílou čapku...

 ... stromeček zaskočen nebyl- okamžitě se tvářil jako vánoční...

 

... kytky v truhlíkách bílá peřinka zaskočila, a tak jen poslušně sehnuly hlavy

Jen Martině bílá nadílka přišla vhod! Hned se vrhla na stavby ze sněhu.

Nojo, zima se ani nezeptala, co jsme dělali v létě, a už se tu zabydlela zcela suverénně. 

Zimní gumy už máme, tak ještě si dneska pořídíme zimní čas- a je to komplet! :-)

 

Máme děti!!

25.10.2012

Tak máme děti... tak dlouho jsme si mysleli, že Cyrilka tloustne po dobrém jídle, až se z toho dnes ráno v kleci objevilo o 2kusy morčat více.

Asi mě brzy trefí šlak. Babička ji v srpnu musela donést v srpnu "už nakaženou" ;-), protože Květuška je 100% female! Cyrilka se narodila 5.7., k nám přišla -tedy byla donesena v krabici od žehličky 24.8.

Od rána jsem šla z jedné akce do druhé, a když jsem konečně zapla mobil, pípla mi sms od Wlka: Naše myši-registrované partnerky-maji dvojcata!
On často nejapně žertuje, takže jsem hned volala, co to zas je!!?? A jak to mám chápat??!!

Načež Martina vesele hulákala: "Máme děti! Máme děti!"
"Já si ráno myslela, že v kleci chodí chleba- a ono to bylo jejich dítě!!"

Nezbylo, než přijmout tuto zprávu tak, jak se sluší...vítejte na světě, hlodavci!
Stálo mě to několik set. Vlezla jsem do prvního krámu a zcela bezmyšlenkovitě sobě zakoupila svetr a triko. Ať jsem fešná morčecí babička... Cestou domů se jsem přemýšlela, jestli se tam vůbec mám vracet... to snad není pravda! Na stará kolena ze mě bude slavná chovatelka morčat...

Volala jsem dvěma kamarádkám- ehm, no tedy budu to označení muset přehodnotit! :-)

Obě nemohly popadnout dech, jak se smály. Vtipů na moji adresu bylo nespočet. jakože se nám konečně začalo dařit- že se konečně taky množíme, že se lidem stávají horší věci, že mi gratulují k vnoučatům.... No prostě srandy kopec. ;-)

Martina je úplně auf! Neustále by je šťourala. Sedí u klece a pozoruje a komentuje dění uvnitř. "Oni za Cyrilkou choděj jako vagonky! Podívejte!"
"Oni žerou salát!!"
"To je naše šťastná morčecí rodina a Květuška je jejich teta na hlídání!!" ...myslím, že ani dneska neusne. Já možná taky ne. Hrůzou, co se v kleci objeví zítra.


Nikdy jsem tahle čerstvá morčecí mláďata neviděla. Překvapilo mě, jak jsou čiperná a pro život vybavená. Normálně dva pěkné kousky. Koukají, běhají, mají krásně zbarvené kožíšky...
A tak se tedy ptám, jestli by se pro ně cca za měsíc nenašel někdo, kdo by naše krásné!!! děti adoptoval??  Jakože by třeba mikulášskou nadílku dostaly už jinde než u nás ;-) Pokud se nikdo nepřihlásí, vyberu si sama dva dobrovolníky! :-)
Pohlaví nevím. Budu to zkoumat postupně :-)

 

 

 

 

Víte, komu pomáháte?

V posledních dnech se opět stalo něco, co mě nemile překvapilo a silně rozladilo. Utvrzuji se v názoru, že i já se svými dobročinnými aktivitami budu muset zacházet obezřetněji.

Třeba to i vás donutí k zamyšlení nad tím, jestli opravdu víte, komu pomáháte, nebo se taky snadno necháte strhnout emocemi a otevíráte peněženku sotva vám někdo vylíčí svůj pohnutý osud- a vy se najdenou stydíte za to, jak se máte "dobře" - tedy za to, že můžete denně "po svých" chodit do práce a dokonce i za to, že se vám neděje nic, co by mohlo zaplnit titulní stránky senzacechtivých bulvárních deníků.

Byly doby, kdy i naší rodině bylo pomáháno, a tak jsem měla potřebu to v rámci svých možností nějak splácet. Ani po smrti Majdy jsem sdružení pro nemocné děti a jiné pro podporu asistenční služby neopustila. Pomáhat druhým mi dělá zvláštně dobře.  Vím totiž, jaké to je být v roli obdarovaného. Být obdarován někým, kdo mohl své peníze investovat do svých požitků, ale přesto neváhal a ze svého rozpočtu daroval, kolik uznal za vhodné. Nikdy v životě nás ani nenapadlo posuzovat výši darované částky- např. tedy to, jestli dárce mohl být štědřejší.
Jsem občas v šoku z toho, že i mezi potřebnými, se najdou POTŘEBNĚJŠÍ  a neváhají použít i zbraně velmi neobvyklé k tomu, aby z nabízeného krajíce ukousli co největší sousto křičíce při tom, že to není pro ně zalykají se polykáním nahamouněného.

Zdá se, že podobné problémy aktuálně trápí více lidí, a tak děkuji za povídku o Otylce
(moje Otylka bohužel už má konkrétní jméno i podobu :-((( ...jen doufám, že Otylčin syndrom není nakažlivý...) anebo zde je pojednání o tom, jak lze napsat děkovný mail.

Po přečtení toho všeho  mi je taknějak hořko-smutno.

Snažím se vyvodit si z toho vlastní ponaučení, a tak se budu snažit myslet na to, že:
-  je dobré pomáhat s rozvahou
-  je mylné předpokládat, že za svoje dobře míněné činy budete pochváleni
-  pokud se jedná o peníze, pak vše musí být podloženo právní smlouvou.

Staré rčení praví, že peníze totiž kazí charakter - nevzniklo asi náhodou....  zatemňují mysl, láska k nim může být pro někoho silnější než cokoli jiného. Ani při konání dobrých skutků nelze spoléhat na solidaritu a pochopení těch, kterým pomáháno je.

A tak v takových asi případech platí podobná pravidla jako při hromadném něštěstí.
Záchranáři musejí vždy rychle a zodpovědně vyhodnotit situaci a správně se rozhodout:  potřebují jejich pomoc ti, kteří řvou, že umírají bolestí, nebo ti, kteří už na řvaní nemají sílu a opravdu jim jde o život?

V náruči Barevného anděla

13.10.2012

...jsme se ocitli úplně náhodou.

Po smrti Majdy jsme s Wlkem začali předělávat byt.
Nechtěli jsme si doma dělat mauzoleum - co jsme nepotřebovali, šup s tím pryč. A tak během několika týdnů zmizely z našeho bytu všechny pomůcky a zlepšováky, které nám péči o Majdu usnadňovaly. Něco se vrátilo do zdravotní pojišťovny, něco si rozebrali kamarádi pro svoje potřebné děti a zbytek zmizel prostřednictvím inzerátů.

Pěkně od podlahy jsme přestavěli obývák, vrátili jsme zpátky práh, o který svědomitě zakopáváme dodnes ;-) Stěny, které byly několik let bílé, jsme vymalovali sytými barvami, což si zatím nikdo nedovolil zkritizovat, jen někteří návštěvníci údiv nestačili včas skrýt :-)

Z koupelny letělo invalidní umyvadlo, které mi léta lezlo na nervy svým designem.  Mělo totiž záhyby na mýdlo, které nešly umýt- respektive mohlo se to dělat 2x denně, a stejně po každém použití umyvadla v nich zůstalo hafo špíny.

A při té příležitosti jsem se rozhodla oslovit Dlouhou cestu. Je to občanské sdružení zaměřené na pomoc rodičům, kteří přežili své děti,  na dlouhé cestě vyrovnávání se s touto ztrátou. Překvapil mě statistický údaj, že ročně zemře v ČR kolem 800 dětí. :-( 

Kromě poradenství, rekondičních pobytů, setkávání a spousty jiných akcí, je jedním z nabízených projektů Barevný anděl zaměřený na pomoc pozůstalým sourozencům v dětském věku. Barevný anděl nabízí poradenskou i finanční pomoc při přestavbě dětského pokoje.

Pro Martinku to byla situace velice složitá. Najednou zůstala v pokoji sama. Všechno bylo jen její, ačkoli předtím se neiüstále (klasicky) s Majdou dohadovaly, kde je půlka psacího stolu, kdo má kde větší binec, čí jsou věci na židli a na podlaze...

Najednou se nebylo s kým dohadovat a  Máťa mohla všechno a evidentně neuměla si s tím poradit, a  tak se chodila se na všechno ptát: "Můžu si půjčit Majdy pastelky?" ... na Majdině posteli různě vytvářela pomníčky z plyšáků, kreslila k tomu obrázky... Bylo jasné, že se pokoj musí předělat. Povídali jsme si o tom, jak a co. Nechali Martinu nakreslit vlastní návrh, který už bohužel nemám k dispozici- ani mě nenapadlo si ho ofotit (asi nějaký výpadek mysli ;-)) - no ale pokoji dominoval stolek a na něm hrnek s kávou, z něhož se kouří :-)) Pokoj byl vyveden v modro-žluto-oranžové barevné kombinaci.

Rozhodli jsme se prostřednictvím Barevného anděla využít i nabízené odborné pomoci studia KAMIDESIGN. Paní Pavla Knorová připravila návrh pokojíčku, který ovšem Martinka přijala jen částečně ;-) - takže uvidíme, co z toho ve finále vznikne.
Každopádně nábytek už je nakoupen a uskladněn ve sklepě- přípravná fáze končí a je načase pokoj vystěhovat, přebytečného se zbavit, přesekat zásuvky, vymalovat a nastěhovat podle nových návrhů zpět. Závazek je, že to bude letos... :-) -  ale nějak se nemůžeme rozhoupat...

Musím s potěšením konstatovat, že dámy z OS Dlouhá cesta jsou úžasné. Jsou to povětšinou maminky, které mají ztrátu vlastního dítěte za sebou a rozhodly se pomáhat těm, kteří jsou teprv na začátku té své nelehké "dlouhé cesty". Oceňuju příjemnou komunikaci, žádné nevkusné dotazy, připomínky...  citlivý a empatický přístup.Vědí přesně, jakou pomoc taková rodina potřebuje. Snaží se pečovat o všechny pozůstalé tím, že nabízejí různé kurzy, zábavu, setkání, - zkrátka činnosti, u nichž se člověk může odreagovat a myslet chvíli na něco jiného a taky je bezva  vědět a mít pocit, že "v tom nejste sami".
V souvislosti s pohřbem  a ev. pořizováním hrobu-jako tomu bylo u nás-  má rodina docela velké nečekané výdaje, takže i to, že Barevný anděl poskytne příspěvek na přestavbu pokojíčku, je velmi užitečné.

Každopádně společné diskuze nad tím, jak bude pokoj vypadat, patří k těm příjemnějším- vidíte, že něco nového začíná, že váš život tou strašlivou ránou nekončí, máte možnost právě v tuto chvíli udělat inventuru myšlenek, věcí... a života vůbec.

Musím taky jen potvrdit to, že z psychologického hlediska to opravdu funguje. Aniž bych předtím stačila přečíst jakékoli odborné stati- potřeba změnit stávající a začít alespoň někde něco budovat se u nás opravdu  po pohřbu objevila zcela spontánně. Pomáhá to. Zaměstnat mysl i tělo aktivitami tak, aby  nebylo moc času na utápění se v slzách.
Čímž samozřejmě nechci říct, že jsme smutnění vytěsnili a děláme, že se nic nestalo... jen ho nemáme jako hlavní pracovní poměr.