27.5.2011
Tato kapitola bude věnována Majdě. Bude to delší psaní, protože je toho hodně a protože úřady opět nezklamaly a zasáhly v pravý čas na správném místě. Jednou tu zazvoní paní Zubatá a Majdu nám sebere. Důvodů se jistě najde hned několik.
Majda končí 8.třídu, a tak za půl roku bude muset vyplnit přihlášku na nějakou SŠ. Samozřejmě jsme o tom mluvili hlavně s Majdou, pak spolu, pak já s kamarádkami, které mají k věci co říct, protože nás znají ... no prostě chci jen naznačit, že naše volba byla uvážená a samozřejmě jsme se snažili zohlednit Majdino uplatnění na trhu práce.
Gympl jsme tedy zavrhli. jednak proto, že ona sama tam nechce kvůli matice, která ji silně nebaví a ač z ní má dobré známky, docela se s ní nadře; a hlavně proto, že gympl by ji předurčil k dalšímu studiu na VŠ. No a bude o to stát? Dovolí jí to její zdravotní stav? Zkoušková období mám za sebou, je to náročné pro zdravého jedince, natožpak pro někoho, kdo má dny, kdy je rád, že sedí.
Na obchodku Majda taky nechtěla. O Jedličkově ústavu a jeho gymnáziu nechtěla ani slyšet (
šla jsem to tam okouknout už loni v listopadu), zle mi vyčinila, aŤ si "do toho gheta jdu sama, ona že chce být mezi normálními..." - já to jen zkusila, aby byly jasně nastoleny všechny možnosti.
Faktem je, že ačkoli její integrace neprobíhá právě předpisově, ona je mezi svými zdravými vrstevníky šťastná. Nasměje se těm blbinám, co vyvádějí, je mnohdy udivená z drzostí, které předvádějí při hodinách... prostě užívá si běžný školní blázinec.
Ve škole mají od pololetí mně neznámý předmět:
volba povolání.
Učebnice na něj není. Dostávají každou hodinu ofocených několik pracovních listů, z nichž mi některé přijdou komické (
k fotce výčepního mají děti napsat, co dělá... tak tady se toho ale nabízí! :-)), jiné infantilní (
to jsou ty s fotografiemi lidí při různých činnostech- a u pána v montérkách stojícího u rozestavěné zdi a haldy cihel je napsáno: zedník... ) a některé prostě zbytečné. No nic. Chápu, že děti by měly mít přehled o nabídce středních škol, ale troufám si říct, že puboši v 21.století asi právě nejásají nad tímto způsobem výuky.
Při hodině si děti taky dělaly jakýsi test na PC, kde odpovídaly na otázky a program jim pak vypsal seznam povolání, co by připadala v úvahu. Můžete se otestovat i zpětně na
http://www.occupationsguide.cz/cz/main/default.aspx
Pro zpestření výuky jim p.učitelka domluvila exkurzi na úřad práce. Vydali se hromadně do Domažlické ulice na Žižkově, kde nabízejí odborně vedené "besedy" k tomuto tématu. Lituju, že jsem tam nebyla osobně a že celé vypravování mám jen zprostředkované Majdou a dvěma dospělými. Považuji ho tudíž za věrohodné a trvalo mi to celý týden, než jsem se oprostila od emocí a jsem schopná situaci popsat a glosovat.
První problém s vozíčkářem nastal údajně hned u výtahu. Vozík se do výtahu nevešel, tak osoba úřední Majdě radila, aŤ si najede pozadu. Tak jo. Majda do výtahu zacouvala. Výtah se však zavřel a odfrčel do 4.patra dřív, než stačila nastoupit asistentka. Dobrý adrenalin. Ve 4.patře na ni zírala jiná osoba úřední, která si výtah přivolala a chtěla nastoupit, ale nevešla se. Majda řekla, že potřebuje do 1.patra. Tak jí osoba úřední radila, že si musí zmáčknout jedničku :-))
Jojo, to se snadno řekne, ale těžko udělá... Majda tedy paní instruovala, že jí tlačítko musí zmáčknout ona -
ještěže se holka alespoŇ domluví!!
Dojela do 1.patra. Tam už výukou pověřená osoba úřední vyšilovala, že mají zpoždění, ať koukají dělat, že už měli dávno začít.
Nojo, když někdo zdržuje a vozí se po budově výtahem sem a tam, to bych mu taky vyčinila!
Osoba úřední pravila dětem, že jim pustí videokazetu, načež omladina dostala záchvat smíchu. Videokazety považují za muzejní kousky, natožpak, když někdo v ruce třímá DVD a říká mu videokazeta. Paní ještě lamentovala, že se jí to snad povede... a zdůraznila, že smích a nekázeŇ jiného druhu nestrpí ani minutu!!
DVD se podařilo uvést do chodu. Hurá! Jenže... promítal se film o povoláních, který už byl asi natočen před nějakou tou dobou- děti se řehtaly, co mají dotyčné osoby na sobě za oblečení a účesy... a pak si šly udělat stejný test na PC jako dělaly ve škole (???)
A nakonec byl pohovor s osobou úřední. Kdo nevěděl, co chce ve svém životě dělat, ten to schytal...no a kdo to věděl, ten dopadl snad ještě hůř.
Majda se pochlubila, že by chtěla jít na SŠ polygrafickou a dělat grafika. Osoba úřední při tom sdělení prý málem omdlela. Hbitě vyhrabala ilustrační (rozuměj historické) foto "grafika". Stál tam muž u jakéhosi stroje a vázal knihy.
Paní moudře pravila: "Děvenko, ale to není nic pro tebe! To ty nezvládneš."
Majda se bránila, že ona bude pracovat výhradně u PC, upravovat texty, pracovat s obrázky...
Osoba úřední ovšem věděla nejlíp, co je pro Majdu vhodné. Vyzvěděla studijní průměr a hned jí doporučila gymnázium v Jedličkově ústavu, kde jsou na "takové děti plně vybaveni"
Majda trvala na svém, že na gympl rozhodně nechce a do Jedle už teprv ne. Osoba úřední tedy přitvrdila: "A ty umíš pracovat s počítačem "
"Umim", řeklo drze moje poněkud zaskočené dítě.
"Ne si hrát. Jestli umíš třeba upravovat fotky!", smečovala osoba úřední
"Jo, umím"
Osoba úřední se nevzdávala. Prověřila školu a vytáhla další trumf z rukávu: "A víš, že ta škola je soukromá? Budou na to rodiče vůbec mít finance, aby tě drželi na škole?"
.
.aha, tak to jsme Majdě zapomněli zdůraznit. Prostě jsme nepovažovali za důležité zatěžovat ji starostí o rodinný rozpočet. Vzhledem k tomu, že je tolik věcí, které v životě nemůže, byli jsme rádi, že ji něco nadchlo tak, že se na to těší ... a už přes 10let spolupracujeme v případě potřeby s různými nadacemi- zkrátka závěrem: peníze jsou to poslední, co mě teď trápí. Až to bude aktuální, budeme to řešit a jsem 100% přesvědčena, že osoba úřední nám nepřidá ani korunu- proč taky, když v Jedličkově ústavu by to bylo "zadarmo" ;-) ... no osoba úřední si mohla připsat bod. Dostala Majdu! O financích opravdu neměla tuchy. Děkujeme za pomoc. S důvěrou se obrátíme.. až budeme mít málo starostí... už alespoň víme, kam!
Nacpala Majdě vizitku a leták, ať se rodiče ještě dojdou poradit....
Tak vážně nevím...
nechápu, z jakého titulu se ženská, která to dítě vidí poprvé a vůbec ho nezná, pustí do takové akce. I kdyby 100x měla pochybnosti, mohla přece Majdě předat vizitku a doporučit jí, aŤ zajde ještě jednou s rodiči... Ale kdepak. Pěkně holce ukážeme, kam patří. jakýpak že nechceš do Jedle- máš vozík, tak to je přece jasný ukazatel! Já to tady mám v kolonkách- tam, přesně patříš. Integrace?? Co to je? nějaká blbost, ne?
Takže celé naše martyrium, kdy od února řešíme konkrétní školu vyšla vniveč.
Tady přece vůbec nejde o to, že má dítě samé jedničky- šup s ním na gympl, když ono samo tam nechce!! Chce tvořit. Baví ji výtvarka, má skvělé nápady, pracuje s PC, umí psát slohy, kreslit... Proč nemůže jít na průmyslovku, mít tu nezbytnou maturitu- a získat specializaci, která ji bude bavit a když bude šikovná, jistě tu a tam nějakou zakázku získá - vždyť kdo dneska nepotřebuje vizitky, reklamní letáky, úpravy tiskovin (výročními zprávami počínaje a nejrůznějšími publikacemi konče...) - tudy tedy vedly naše úvahy.
Nejsme rodiče, kteří lační po otitulovaném dítěti, není pro nás zárukou kvality množství vystudovaných škol... vzhledem ke zdravotním obtížím našeho dítěte nejedeme ani na výkon- co zvládne- z toho se radujeme, no a co ne, z toho se nezblázníme. Oba máme povolání, která nás baví. Je to jedna z mála věcí, které jsme v životě mohli ovlivnit, které jsou podle našich představ!!
Jsem v práci spokojená a neměnila bych. A co lidí mi to vymlouvalo!
Myslím, že ani naši nebyli zrovna nadšeni... Jsem ale vděčná za to, že na mě nevyvíjeli žádný nátlak a nechali mě volně dýchat.
U Majdy pro nás bylo důležité i to, že se jí ve škole náramně líbilo, pan ředitel
(mimochodem vystudovaný speciální pedagog) předvedl práce svých studentů, skvělé technické vybavení školy (
Wlk kulil oči na ty obří monitory a nadupané počítače). Majda byla nadšená a my měli dobrý pocit z toho, že jednou třeba nebude jen doma "na invalidním důchodu", ale že pro její pocity bude dobré i to, že "něco umí", že může i trochu pracovat.
Tak jsme to ještě doma s Majdou znovu rozebrali... Majdu ujistili, že pokud se jí škola líbí, nebudeme ji cpát nikam jinam jen proto, že má samé jedničky (
ehm, jaká by asi byla přirozená reakce, když zjistím, že dobrý průměr je to, co mibrání jít tam, kam chci... napadá mě velmi jednoduché řešení) ... no a paní učitelky volby povolání se přípežitostně zeptám, jaký smysl měla ta celá akce. Pominu-li fakt, že tím děti zaplácly celé dopoledne. Takovou besedu by přece učitel daného předmětu mohl zvládnout sám- zná děti nejlíp. A já jako rodič bych svoje dítě na takovou akci vůbec nevyslala, kdybych předem věděla, že se tam povede tak erudovaný pohovor.
Není nad nevyžádanou radu! Ta z úst odborníka vždy potěší!