I po letech...

 ... jsem ji poznala!

Bylo vedro. Musela jsem na poštu. Nic příjemného. Fronta je tam vždycky, přívětivo málokdy. Dusno ještě umocňují frontoví bojovnící a nespokojení zákazníci České pošty.

Pro listovní služby ten den fungovaly tři přepážky (z deseti provozovatelných). U každé tak po osmi lidech ve frontě. Ledabyle jsem si vybrala tu, kterou obsluhoval mladý muž. Zaujalo mne, jak každého příchozího vítal znechuceným obličejem a nějakou doprovodnou poznámkou typu: "Jéžiš další. Ty lidi se dneska pos... mají bejt na koupáku a ne na poště, ne?"...a očkem mrkal po blonďaté  kolegyni, jestli to bylo opravdu vtipné. Odbíhal hledat do pořadačů zásilky, které si lidi přišli vyzvednout a slečna kolegyně se tam stále motala, až se jí podařilo dva koše s vyrovnanými dopisy k vyzvednutí shodit na zem. Pošťák zaklekl a místo obsluhování začal sbírat a třídit tu beztvarou hromadu. Samozřejmě vše komentoval, sám sobě se smál... bylo to prima zpestření, alespoŇ fronta tak rychle neubývala ;-)

Věnovala jsem svou pozornost jakémusi Vietnamci, který u vedlejšího pultu předložil k zaplacení štos složenek a úřednice jej s jedním exemplářem vykázala, že proškrtl kolonku, kterou měl nechat volnou. Argumentoval tím, že u těch ostatních to má taky. "Nojo, ale u téhle jsem si toho všimla!", odbyla ho. Podala mu čistý formulář a odeslala ho s tím, že podruhé už frontu stát nemusí. V klidu šel vypisovat dle doporučeného vystaveného vzoru.

Těch scének bylo mnoho, těžko bych takové vymyslela svou chabou fantazií. Najednou slyším za zády povědomý hlas. Ženský, nepříjemný, direktivní tón... Tak jsem začala zkoumat, komu patří. Jo! Byla to ona! Bývalá pracovnice sociálního odboru- dnes již důchodového věku.

Dost nevybíravě dávala rozkazy svému manželovi, který stál- na její pokyn ve druhé frontě- a protože "jeho" fronta postupovala rychleji, hulákala na něj, ať si jde vzít ten její lísteček, že ten dopis vyzvedne ON, když jde na řadu dřív.
Chlap se bránil, že mu to tam nevydají (ano, u každého okénka lze požadovat pouze určité služby a vydávací a přijímací zároveň bylo jen to "moje")
Uřvaná se na něj utrhla: "Co by nedali!"
Vtom se s vyplněnou složenkou k okénku vrátil ten "vyhnaný". Úřednice jasně oznámila: "Pán už tu byl, jen měl něco špatně, obsloužím ho přednostně." A manžel té uřvané dámy poodstoupil, aby si mohl vyřídit pohledávku onen oslovený.
 "No ježišmarjá, kdejakej šmejd šikmookej (ano, citace je doslovná!!!) tě tu předběhne, ty seš nemožnej, fakt! Já mám asi čas tady stát frontu celý odpoledne!" Pán ji okřil: "Mlč už, Maruš!!", a zrudl i na pleši.

Na poště to v davu zahučelo. To bylo tedy docela "silný kafe" asi pro všechny uši ...a já šla zrovna na řadu ... moje transakce nebyla nijak složitá, tak jsem jedním uchem  špiclovala, co bude dál.

Požádala jsem mladíka za sklem o poslání dopisu a 10známek na paragon. Mladík vzal otráveně dopis, hodil jej na váhu něco zahuhlal. Já na to nic, poněvadž jsme netušila, že to není jen jedna z jeho vtipných glos. "Povídám, kolik těch známek?", otráveně  přidal na hlasitosti.
"Deset. Na paragon.", suše jsem mu přání zopakovala.
Mladík řekl sumu, já zaplatila. Zaklapl desky se známkami a zíral na mě skrz sklo. "No co ještě?", ptal se dost nevěřícně.
Já na to: "Ten paragon."
"No to se musí hlásit předem!", snažil se mě odbýt.
" Fajn. Oceňuju váš smysl pro humor. Můžete to tedy napsat s tím dopisem na jeden. Dopište si sem ještě, kolikrát se to musí hlásit, aby došlo všem!", předběhla jsem ho v glosování. ;-)
Popadl tedy štůsek s paragony a razítko tam dal takovou silou, že to bylo slyšet snad až ven :-)))

Vedle u přepážky zatím úřednice usadila onu paní ukřičenou, která se přemístila do fronty k manželovi a domáhala se vydání zásilky  a láteřila úplně strašně (a hlavně zbytečně)
"Jo, paní, na mě řvát nebudete, já vás tímhle způsobem obsluhovat nebudu, byl tady pán, bavím se s pánem a vy si laskavě přečtěte, jaké služby zde na přepážce můžete žádat. Podání listovních zásilek není výdej. Výdej je pouze na šestce- vy stojíte na devítce", sjela ji velmi odměřeně a dostatečně nahlas úřednice za přepážkou.
 Hotovo-konec. Paní uřvaná sklapla. Úřednice evidentně měla praxi s výcvikem takových křiklounů.

Vypadla jsem. Dost zřetelně se mi vybavily scény, kdy jsem s touto dámou měla osobně tu čest. Jak už jsem se zmínila, pracovala na sociálním odboru (nebo jak se to oddělení tenkrát jmenovalo), kam jsem díky ZTP dítěti musela docházet za nejrůznějšími účely. Papírů bylo mnoho, razítek nikdy nebylo dost. Úřednice měly tehdy klienty rozdělené podle písmen abecedy, na něž začínalo příjmení... Po každé takové návštěvě následoval šílený pocit ztracenosti a bezmoci a chvílemi se mi jako nejjednodušší řešení jevil rozvod a změna příjmení. ;-) Ta ženská byla fakt děsná!! Nejenže nedokázala poradit, ona se nedokázala ani chovat!

Při vyplňování jakéhosi mnohostránkového formuláře mi cosi chybělo. Ono v pokynech nebylo výslovně napsáno, jaké potvrzení úřad vyžaduje- každý úřad si to dělal po svém, takže nepomohly ani rady kamarádek z jiných okresů. Během týdne jsem potřebné sehnala a šla to odevzdat osobně té dámě. No a dáma mi sdělila, že při kontrole zjistila, že ještě něco dalšího potřebuje nutně donést. Mně se to samozřejmě nelíbilo. Majda byla malá- na kočárku. Úřad rozhodně nebyl místem, kam bych s ní chtěla chodit na vycházky- tmavé chodby staré oprýskané budovy plné lidí, všude schody... takže co návštěva úřadu- buď táhnout dítě  s sebou, nebo čekat, až někdo dorazí domů hlídat a vpadnout na úřad v půl šesté večer.

Paní ukřičená na mě tehdy začala řvát, že ona tam od toho není, aby za mě vyplňovala formuláře (to po ní nikdo nechtěl- jen když ho kontrolovala a zjistila, že chybí cosi, mohla ta dvě cosi říct najednou, že tam nebudu lítat jak poštovní holub) - nebylo to poprvé, a tak jsem (tenkrát snad poprvé)  vystartovala do protiútoku a požádala ji, aŤ na mě neřve, že slyším dobře a že tím řevem jen zakrývá svoji neschopnost, že chci přeřadit jinam. Odbyla mě, že to tam nevedou a na světležluté papírové desky mého spisu si červeným tlustým fixem začala malovat snad deseticentimetrový vykřičník. Tak to bylo jak zamávání rudým hadrem na býka. Jako dítě z rodiny emigranta jsem si různých značek a cejchů  v "papírech" užila do svých 20let života až dost!  Okamžitě jsem se ptala, co to má znamenat. Řekla, že věděla, že se mnou budou potíže a že už to příště bude alepoň vědět. Byla jsem běsná, ale (oproti té jezince) mladá, lítostivá a nezkušená :-) Tehdy jsem neměla na to se s ní hádat, nebo cokoli jiného dělat...(inu fáze vývoje- některé nelze přeskočit ;-)
Odešla jsem s tím, že doufám, že příště vykřičník na mých deskách nebude a bylo mi fakt do breku.

To "příště" na sebe nenechalo dlouho čekat. Vykřičník tam byl i při mé další návštěvě. Hned jsem se ptala, co to má zanmenat a aŤ mi ukáže všechny spisy, které má takto označené.
Ona, že mi do toho nic není, že to jsou spisy úřední!! (tudíž asi JEJÍ) Nehodlala jsem se s ní přeřvávat, ani přetahovat. Požádala jsem, ať zavolá paní vedoucí. Nechtěla. Nakonec viděla, že to jinak nepůjde, tak zvedla telefon a s náležitou informací (jakože se omlouvá, že je tu problémová maminka a že to vždycky je náročné, ale tentokrát úplně nezvaladatelně... - no prostě prohovořila tak, aby paní vedoucí už při vstupu do kanceláře bylo jasno, že má před sebou kreaturu nejhorších lidských vlastností).
Vylíčila jsem paní vedoucí svůj problém, že jen žádám vysvětlení, jinak že to považuju za znevýhodnění oproti ostatním. Paní vedoucí uznale pokývala hlavou, Marušku vyplísnila, že to dělat nesmí... Maruška tehdy dýchala jak astmatik v záchvatu, bala rudá jak krocan a vykřikovala, že všechno je to výmysl (no jasně, nejvíc vymyšlený byl ten vykřičník), neovládla se a řvala i před paní vedoucí, že jsem  příííšerná a já ji dráždila tím, že zdaleka ne tak, jako ona neschopná. Paní vedoucí řekla, že na moji kauzu bude osobně dohlížet. Tak o to vlastně taky šlo, aby to dělal někdo, kdo ví, co  a jak a nebude mě otravovat a prudit. :-)

Bylo mi z toho tenkrát nanic. To jsem se sama sebe fakt ptala, jestli tohle mám zapotřebí... jestli tohle je bonus k tomu všemu, co s malou Madlenkou musíme řešit, prožívat a zařizovat... jojo, sama sebe jsem litovala! tak daleko jsme došla :-) (znovu připomínám: fáze vývoje! :-))

Když jsem dojela domů a jala se utápět v sebelítosti, zvonil telefon. Tehdy pevná linka. Maruška se mi musela omluvit :-)), tak to vyřešila telefonátem. Zněl asi takhle: "Tak já se vám tedy omlouvám (evidentně vůbec nevěděla, za co!!) - příště to snad bude bez problémů!" - a prásk sluchátkem.

Částečně mě to potěšilo. bylo to první malinkaté vítězství v boji s úředníky (ale máme i hodné!!-aby to někdo nechápal jakože zatracuju všechny)

No vida. A uplynulo 10let. Maruška už je v důchodu a je pořád stejně hnusná na všechny kolem. I na toho svého taŤku, který by měl někde sepsat návod, jak se s tímhle naučil žít??

Jak říkala moje babička: Blbec zůstane blbcem, holka, na ně nikdo nevynalez žádnej recepis.... měla pravdu :-(( Kolika lidem tahle ženská ještě otráví den.