Silvestrovské rituály

31.12.2016

Poslední den v roce nehodlám předstírat nějaké extrémní veselí. Raduju se průběžně a spát chodím tak pozdě, že mám slivestrů během roku asitak 360 :-) 

Nicméně máme spoustu přátel, s nimiž je nám dobře, takže když se delší dobu nevidíme, vždycky někdo zorganizuje nějakou akci, abychom měli důvod se vidět. Je fajn, že se v tom střídáme, alespoň jsou to akce různé.

Asi před třemi lety jsme zavedli tradici společného silvestrovského oběda v naší oblíběné čínské restauraci. Číňani naše Vánoce moc neprožívají, protože je to období, kdy se každý Čech cpe doma u televize a jejich restaurace zeje prázdnotou, takže jsme personálem obletováni s úsměvem. 

Venku bylo zvláštně mrazivo, a tak zmrzlá mlha vytvářela krásné přírodní obrazy.

 My Wlci ještě zpravidla chodíme poslední prosincový den do divadla. Představení bývají veselá a herci obvykle přidají nějakou tu legraci. Čas příjemně uplyne, takže něco běží v televizi (letos to byl skvělý Cimrman) a nebo se něco hraje (společenských her máme tolik, že už se nám domů nevejde ani cestovní balení Člevěčenezlobse ;-) )

Večer se šlo do divadla!  těšili jsme se všichni, protože to byla derniéry rozverné italské hry "Lhář"

 Jan Vondráček v hlavní roli si to užíval- stejně jako všichni jeho kolegové. 

A pak noční tramvají domů. Do půlnočního přípitku zbývaly necelé dvě hodiny. 

Tak snad bude nový rok s magickou sedmičkou v letopočtu příznivý ;-)  

Odfláknuté Vánoce ;-)

28.12.2016

Jsme kulturní maiaci :-)

Opravdu chodíme rádi a velice často na nejrůznější akce - divadla, kina, koncerty... A některé kousky jsme si oblíbili natolik, že je navštěvujeme pravidelně.

Milovníci Divadla v Dlouhé jistě vědí, že se vyplatí v čase adventním počíhat si v předprodeji na vstupenky na představení "Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka". Představení je označováno jako "rodinné", což pro mne není úplně dobré znamení. Občas se rodinná představení utápějí v tom, že to jsou takové "slátaniny", aby si každý našel něco, ale toto představení je prostě skvělé! Poetický příběh vypráví o pětiletém Pavlíkovi, který se roztržitému tatínkovi ztratil v Praze, když je maminka vyslala pro vánoční stromeček. Představení vtipné, plné písniček a krásných gagů, kdy se opravdu mohou smát všichni bez rozdílu věku. 

Použité techniky, kostýmy, herecké výkony, ... všechno člověk musí obdivovat a být doslova nadšen. Moje hodnocení určitě 100%. není co vytknout! ;-)





Loni jsem ale předprodej proměškala a Martina, když rozbalila všechny dárky, smutně konstatovala: "A na Pavlíka nepůjdem?" (obvykle bývají ve větvích stromečku schované i dárky v podobě vstupenek na kulturu)
Musela jsme smutně souhlasit, že je to tak. Lístky na Pavlíka prostě nejsou k mání. 
"Hm, tak to tedy jsou pěkně odfláknutý Vánoce...", shrnula to kriticky.

Takže letos jsem měla v diáři pěkně zapsáno, kdy je třeba mít se napozoru, aby vstupenek bylo akorát- a podařilo se! 3dny před koncem roku jsme už asi posedmé usedli do červených plyšových sedadel, abychom sledovali Pavlíkovy příhody a bylo nám líto, když Pavlík zahlásil: "A ztrácejte se jen v nejnutnějších případech!", protože jsme věděli, že je konec a že se s ním zase rok neuvidíme :-)

Čas vánoční

prosinec 2016

Nezanevřela jsem na něj, ačkoli je spousta lidí, kteří mají dojem, že ho protruchlíme a prosmutníme. My na své nebožtíky myslíme, ale musíme se spíš věnovat těm živým, protože si moc neumím představit, s čím by moje dítě kráčelo do života- tedy skromně předpokládám, že třeba sama bude mít nějakou rodinu a měla by si do ní přinést "své tradice". 

Předvánoční čas je plný setkávání a taky plný koncertů. Sice si každoročně slibuju, že to musím nějak omezit, ale ono to nejde ;-) A protože se za ty roky znám, nakupuju dárky od léta. Svědomitě si píšu seznam - vlastně si i během roku zapisuju, co by se komu mohlo hodit- to třeba když se zmíní, že se mu něco líbí, nebo že "je škoda za to vyhazovat prachy"- to je přesně sousto pro mne! :-) 
Postupem věku bych měla přidat i kolonku, kamže jsem ten poklad ukryla. Jsem tak důmyslná, že občas sama sobě nachystám zapeklitou bojovku. 

Vánoční trhy v Praze patří podle novinářů mezi nejkrásnější turistické atrakce na světě. Kdo má srovnání z let minulých, musí hlavou přikyvovat. Škoda, že nepadá sníh. Pro Pražáky sice pohroma, ale na ty Vánoce nám to pan Lada tak vsugeroval, že když není, pořád ho vyhlížíme.

Martina nic neponechala náhodě. Psaní Ježíškovi už nazývá tak, aby to bylo COOL- tedy wish list. Trvám na nemoderním označení a dožaduju se "dopisu Ježíškovi". Pro jistotu ho 2x přepsala- něco umazala, něco jiného zas přidala... Denně se raduje, že zas ubyl jeden den a čekání je tím pádem kratší.

Na Štědrý den  chodívám do kostela pro betlémské světlo. Betlém v kostele sv. Klimenta v Odoleně Vodě je nádherný.

 

 

Štědrý den přežili všichni- až na kapra. Radost z dárků se dostavila, žádná pohroma se naštěstí nedostavila a betlémské světlo nechybělo na svátečním stole.

Školení a semináře

 2.12. 2016

Na některá školení či semináře se těším.  Občas sama musím nějakou prezentaci taky připravit, a tak se ráda nechám inspirovat. Vzhledem k neustálé časové tísni si pečlivě vybírám a zvažuju, jestli chci obětovat svůj čas a peníze právě za daný kus. Vzdělávacích agentur je celá řada. V podstatě by se dalo přecházet z jedné do druhé a člověk by měl program na celý rok. 

Některé semináře jsou akreditované, což zdaleka neznamená, že jsou kvalitní. Už mám v zážitcích i to, že přednášející si během přednášky vyřídí dva soukromé telefonáty, přičemž plynule přechází z hovoru do přednášení, někteří návštěvníci už nemají místo k sezení, což nikoho z organizátorů nevybudilo k žádné záchranné akci; jiný lektor zas dokáže dokonale ignorovat potřeby cílové skupiny a vezme to, co má připravené "univerzálně"- čas pak plyne všelijak a on v závěru oznámí, že měl jiné plány- no a posluchači mu v podstatě zkazili přednášku... 
Z takových přednášek se musí odejít nejpozději při obědové pauze s jasným výsledkem: "Sem už nikdy!" 

Paní  PhDr. Marta Boučková, která přednášela o syndromu vyhoření, patřila do skupiny lektorek, kde i v pátek ve 4hodiny odpoledne sedíte a hltáte každou její větu, protože nic není řečeno zbytečně; prezentace pečlivě připravena. 

Vyhoření je moderní pojem pro dnešní stres-svět. Údajně je příčinou vyhoření neúměrné očekávání- tedy to, které reálně nelze splnit. 

Své vystoupení uvedla sloganem: Vyhořet může jen ten, kdo byl zapálen a hořel. 

No a pak už se rozebíralo, jaké jsme "typy" a co dělat, aby nás vyhoření nedohnalo. Nechyběly samozřejmě cvičné psychotestíky pro oživení.

 

A protože to bylo poslední letošní školení, servírovalo se "sváteční" občerstvení. Ale to byl příjemný bonus, tady se dalo pohodlně vydržet do konce i bez úplatků ;-)

 

Knižní křtiny

1.12.2016

První prosincový den - krásné datum pro tak významnou událost, jakou bezpochyby je křest knihy. Ráda jsem přijala pozvání do Domu kávy na Letné, kde moje přítelkyně Jitka uvedla na trh svoje páté knižní dítě, jemuž dala název "Doskočiště protektorát".

V příjemném prostředí útulné kavárny, kde můžete dobrou kávu nejen popít, ale také koupit vše, co se přípravy kávy týče.

O program se postarali převážně Jitčini studenti z gymnázia, kde Jitka učí. Předčítalo se z nové knihy, dokonce, bývalá studentka- kmotra s rodným příjmením Valčíková pronesla elegantní proslov a dokonce i živý hudební doprovod byl zajištěn.... a všichni knize i autorce gratulovali a přáli úspěchy a bylo to celé moc fajn setkání.

Knihu samozřejmě mám- i s věnováním :-)
Už se těší pod vánoční stromeček, až bude znovuobjevena novým majitelem.

Adventní radosti

1.12.2016


Mezi moje adventní radosti patří výroba adventního věnce. Vybíráme s Martinkou přízdoby, amatérsky aranžujeme a vyrábíme jich několik - kamarádka, hřbitovy... ale je to jasný signál toho, že Vánoce se blíží. Letos jsme ten náš sladily do růžovo-šedé barvy. Báječně posloužily i sušené kvítky hortenzie a iluzi sněhu jsme si navodily alespoň saténovou šedou stužkou s bílými puntíky :-)

Další adventní zábavou je chystání adventního kalendáře pro Martinku. Byly doby, kdy jsem měla všechny balíčky nachystané a zabalené v košíku, který dětem předával Mikuláš. Letos jsem ale nějak nestíhala, takže jsem navrhla novou hru :-) Každé ráno si Martina může balíček někde po bytě najít. Musím říct, že byla hrou nadšena- balíčky byly na různých místech a obsahem byly všelijaké drobnosti a mlsky. Ale musím říct, že když jsem po půlnoci uléhala do postele a Wlk zahlásil: "Balíček máš?" - a já zjistila, že nikoli- tak hupkydupky zpátky a vymýšlet schovku.

Potěšilo mě, že Praha byla jmenována mezi deseti světovými městy s nejkrásnějšími vánočními trhy.

Advent je pro mne i časem milých setkání- návštěvy, posezení, chystání dárků a těšení se na to, až je dotyčný rozbalí...  a taky zvláštní barvy prosincových západů slunce.

Spalovač mrtvol od Bezručů

29.11.2016

Několikrát do roka se ostravští Bezruči vypraví do Prahy. Na tuto příležitost vždycky číhám. Musím je vidět! ;-) Už jsem zhlédla skoro všechna jejich představení- a zašla bych i opakovaně, ale sehnat lístky není úplně jednoduchý úkol. Chodíme na ně rádi hromadně. A protože jejich ztvárnění je vždycky takové drsné a neotřelé, nazýváme náš divadelní spolek mordpartou a součástí představení bývá i dlouhá debata - co a jak bylo myšleno. A kdo co jak pochopil a vnímal. Nejsme žádní odborníci, ale baví nás to.

Tentokrát se šlo na hru, která měla letos v Ostravě premiéru a jejíž divadelní zpracování jsem si moc nedovedla představit, protože pan Hrušínský v roli filmového pana Kopfrkingla už asi nikdy nebude překonán a ubránit se srovnávání není snadné.

Norbert Lichý byl jistě skvělou volbou.

Vždycky se těším na ztvárnění scény, to Bezruči umějí dost minimalisticky, a přitom působivě. Za zmínku určitě stojí detail, kdy na stěnách bytu visí místo obrazů zarámovaný zákon o kremaci a „jízdní řád smrti“.
Fascinující a velmi nezvyklou kulisu zde sehrály tři kontrabasy použité jednou jako rakve s mrtvolami, potom zase jako vánoční stromeček a samozřejmě se na ně i hrálo, což jen umocňovalo mrazivou atmosféru.
Divákům v prvních řadách byly nabídnuty proslulé věnečky (je libo rakvičku, nebo věneček?) a "Norbertovi Kopfrkinglovi" bezpochbyby všichni ve vyprodaném sále věří, že: "Nic není v životě jisté, jenom smrt"

Člověka mrazí při zamyšlení se nad tím, kolik takových "bezpáteřníků" typu pana Kopfrkingla kolem sebe pořád má. I pan Kopfrkingl navenek působí jako milující manžel, který nepije alkohol, nekouří, svoji práci miluje...  přitom bez problémů uposlechne výzvy nejbližšího našeptávače a aby se zalíbil je schopen své nejbližší jednoduše zlikvidovat. Příběh dokonale nadčasový a stále aktuální, každý si může dosadit jména dle libosti.

Na film už se asi podruhé nepodívám, nemám odvahu, Bezruči nezklamali. Po jejich představení se nemůže hned jít spát- vždycky je o čem přemýšlet a diskutovat.

SMArt GOSPEL 2016 (mýma očima)

26.11.2016

... se mimořádně vydařil- a i "bonusy" byly :-)

Letos už 5.ročník benefiční akce, ale ty nervy, aby všechno klaplo- to asi počet ročníků neovlivní.

"Moje" scéna je v Praze. Kolega moderátor i vystupující soubory jsou stejné. Samozřejmě pracovní úsilí vrcholí v předvečer akce. Domlouváme poslední věci, chystáme otázky pro hosty. To je malinko problém, kolega R. je totiž velice pečlivý a má rád přesný scénář- dopodrobna sepsaný, svědomitě si píše, co má komu říkat... no a já jsem pravý opak :-) Miluju imoprovizaci, takže rámcově chci vědět, o čem bude řeč, pár věcí mám v hlavě a hodlám je nějak uplatnit. 

Cíl je jasný: podpořit finančně zážitkové akce pro děti se vzácným nervosvalovým onemocněním- SMA a jinými svalovými dystrofiemi, které dětem znepříjemňují a zkracují život. 
Ukázat lidem, že ty děti se chtějí smát a bavit jako jejich zdraví vrstevníci, jen je k tomu potřeba tým lidí, který to všechno zrealizuje. A když už nic víc, tak se návštěvníci alespoň dozví, že takové nemoci existují a že děti se mohou narodit i zdánlivě zdravým rodičům, kteří jsou  "jen" nositeli vadného genu- a když se to "blbě" sejde, tak to se pak jeden nestačí divit... 

Koncerty se konají ve 4 různých městech, takže je třeba, aby mezi sebou jednotlivá města komunikovala- aby všichni byli informováni o výši příspěvků. Díky mobilům to samozřejmě není problém... tedy pokud se vám 3/4 hodiny na displeji mobilu neobjeví nápis "Lze volat pouze tísňová čísla" - hleděla jsem na to s úžasem. To mi telefon ještě nikdy nepsal! Tak honem pana Wlka. je to technik, poradí si. Pan Wlk se tak i tvářil do chvíle, než selhaly všechny jeho pokusy o zprovoznění přístroje. Prostě ne. Nebude volat, nebude přijímat sms a bude všem hlásit, že jsme NEDOSTUPNÁ! Tak tohle je improvizace až moc. Nastal šrumec, potřebovala jsem se dostat do mailu, abych si opsala telefonní čísla, kam se mají poslat ty údaje- takže jsem Wlkovi znárodnila mobil, do toho jsem potřebovala navigovat vozíčkáře, kterému bylo třeba dojít otevřít vrata- samozřejmě, až si zavolá... no neměl kam. SIMkarta se rozhodla k ukončení činnosti jaksi bez varování.

Koncert začal. Publikum bylo příjemné a účinkující  Maranatha Gospel CHoir   a Gospel Limited  přímo skvělí!

Z průběžných zpráv jsme tušili, že podobná atmosféra je i v Plzni, v Ostravě a v Brně. 
V Ostravě máme dokonce spřátelenou firmu INVIRA , která vždycky jednomu vybranému "našemu" dítěti věnuje dar v podobě kompenzační pomůcky. To mám vždycky úkol...koho vybrat, aby to byl ten nejpotřebnější...

V průběhu večera se celkem vybralo rekordních  79 055Kč. 

V momentě, kdy jsem se řítila k mikrofonu, abych oznámila vybrané částky, potkala jsem se v chodbičce s tatínkem, který měl v náručí asi 5leté děcko. Řítil se pro změnu ze sálu a než stačil cokoli říct, to dítě vyzvrátilo obsah svého žaludku na moje černé nohavice. No myslala jsem, že mi šlehne. Od kolen dolů- přírodní batika. Blesklo mi jen hlavou, že mám vlastně štěstí, že se to dítě sklonilo, jinak bych tu batiku měla přímo na triku. Moc parády s tím nadělat nešlo, tak jsem dělala "že nic" a pokračovala do sálu. 
Všem pěkně poděkovala, povyprávěla, co plánujeme s dětmi v létě 2017 na táboře provádět a v duchu jsem si říkala, že by mi ty peníze ještě někdo mohl cestou domů šlohnout z tašky, aby byla naplněna zásada "do třetice". ;-) Naštěstí už nic nebylo. Jen zbytek večera strávený s kamarády a salvy smíchu a radost, že se vše podařilo líp, než se čekalo!

Jsem ráda, že některým lidem stálo zato přijet na koncert třeba 100km- aby se mohli osobně akce zúčastnit a naopak mě trochu mrzí, že rodiny, které naše služby rády využívají, nemají potřebu angažovat se někde, kde finanční částka neputuje přímo jejich dítěti. 

Mrzí mě i to, že v přípravné fázi jsou všichni pěkně v ilegalitě, ale v momentě, kdy se na internetu objeví vybraná částka, už se rozvíjí debata o tom, na co by se peníze měly použít a že to není fér, když tábor je TAM a ne JINDE. Přičemž mi mezi těmi osvícenými komentáři chyběl jeden zásadní - poděkování té, která to všechno vymyslela a která sama by se mohla s klidem zařadit mezi potřebné a vůbec nic pro druhé nedělat. 

Takže za sebe a svůj tým skvělých asistentů a spolupracovníků, s nimiž pro děti pobytové akce v Rodinném centru Smečno chystáme, Alenko, děkuju! Některé věci Ti zkrátka vysvětlit neumím, protože sama nevím, proč to tak je. Každopádně jsem ráda, že tato tradice vznikla právě jako reakce na to, že naše dcera prohrála boj s touto nevyléčitelnou nemocí. Vážím si toho. Protože "pomáhat a nebýt lhostejný" dneska rozhodně nejsou samozřejmostí. Někdy to zbytečně "zdržuje", jindy "je to drahé" a mnohdy "chybí chuť".

Jinak ohlasy na koncert byly ze všech měst pozitivní.  Všichni byli spokojení, že si za svoji hotovost odnesli zážitek a slíbili, že "za rok zas" - tak se budeme těšit. Snad Alča do té doby zapomene... ;-) 

Ale on se každý rok někdo najde, kdo "má co říct"- tak jako cca před 3lety, když dítě dostalo ve městě XY hotovost a maminka pří děkování do mikrofonu zahásila: "No, škoda, že nejsme ve městě NN, tam se vybralo mnohem víc. No ale dobrý..." - tak to jsme si přehrávaly taky docela dlouho. Tohle je i pro milovníka improvizace dost velké sousto, protože publikum (tedy dobrodárci) jsou v tu chvíli poměrně slušně zmražení. 

Inu tak. Práce s potřebnými má svá úskalí a je mylné předpokládat cokoli (viz Čtyři dohody)- natožpak takové banality jako slušnost, vděk, možná i malinko pokory... každá akce je zdrojem mnoha poučení! Ale ne vždycky je na to člověk dostatečně naladěn ;-)

 

Plzeňský koncert očima Alči zde: http://alenkavkrajiterapie.blogspot.cz/2016/11/koncert-u-jeziska-o-radosti-male-i.html

Black Friday

25.11.2016

Vzhledem k nabitému víkendu jsem se vydala na nákupy už v pátek. Pojala jsem to jako "akci blesk" a za půl hodinky už jsem si to šinula s taškou k autu, když mi padl zrak na jeho odřený bok.

Můj limetkový citroušek utržil zranění v podobě bílé odřeniny nárazníku a 20cm dlouhé jizvy vydřené až na plech. Pachatel nikde. Ani lísteček na stěračem. Tak se blesková akce pozvolna začala měnit v celodenní.

Doběhla jsem do informací, jestli mají k dispozici kamerový záznam z parkoviště. Mají, ale nebudou se se se mnou bavit. Musím zavolat policii. Říkám, že nechci vidět údaje o případném viníkovi, jen chci slyšet ANO- případně NE- máme záznam, kde je vidět, kdo vám to auto orval a ujel. Abych policii neotravovala zbytečně. Kdepak. Security má svoje předpisy, mlčí jako hrob. 

Vztekle volám 158. Dispečerka po mně chce přesnou adresu tedy název ulice a číslo. Udávám přesný název obchodního centra- na parkovišti ulice popasné nemají. Dostávám kapky a vyslechnu si, jak si všichni v pátek jezdíme nakupovat a ani nevíme kam... Ha! Mám přece účtenku- rychle lovím v kabele a diktuju požadované údaje.
"Už to mám, hledám to v mapě. Si myslíte, že všichni víme, co kde v Praze máte, " bručí ona neznámá na druhé straně telefonu. "To si tedy počkáte. je pátek a všichni jste se dali do bourání!", hudruje žena ve službě.
Podotýkám, že já jsem jen oběť a že papír s razítkem pořebuju pro svou pojišťovnu a ať mi prosím prozradí, zda hoši přijedou ještě dnes, že mám hlad a je mi zima. Z telefonu se ozval smích. (aha, tak cizí neštěstí ji obměkčilo! ;-) )- No vida, paní je rázem sdílná a chlácholí mě: "Nebojte. Přijedou. Počkejte-kouknu se do systému... Jsou před vámi jen 3 nehody, kluci jsou šikovní..."

Krátila jsem si dlouhou chvíli telefonováním, nikam jsem nemohla jít a čekala na ty šikovné kluky. Přijeli za 3/4hodiny, což je v Praze vlastně krátká doba.
Kluci byli rádi, že tam není krev a mrtvola, takže i ta nepříjemnost byla vyřízena v pohodě a v klidu. Škoda odhadnuta na 10tisíc, tak to je prima, protože 5 mám spoluúčast, takže jsem nemusela hnout brvou a jsem před Vánoci mínus 5tisíc. 
Policajt doporučoval nic neopravovat, napsat Ježíškovi o nové ;-) Do protokolu to ale zapsat nechtěl.

Po skončení oficiální akce jsem si řekla, že na všechno kašlu a když už tam jsem a ještě navíc poškozená, jdu nakupovat dárky. Během té nakupovací túry jsem ušla několik tisíc kroků a nashromáždila 7 velkých tašek. Knihkupectví i po avizované 20% slevě zasadilo mé platební kartě pořádnou ránu. ;-)

Ale! Až na pár drobností, vše je doma. A už nebudu muset mezi koupěchtivé davy... alespoň si to teď myslím.

Tak mám obavy, že do konce listopadu stihnu očernit celý týden- pondělí a pátek bychom měli... ;-)

Což takhle zajít na gospel?

19.11.2016 

 Dnes vkládám pozvánku na benefiční gospelové koncerty pořádané pro podporu dětí se SMA (spinální muskulární atrofií). 
Je to neléčitelná nemoc, které naše starší dcera v roce 2012 podlehla. A moje přítelkyně Alča  pod vlivem této události vymyslela tuto skvělou akci, která pomáhá s dofinancováním letních pobytových akcí. 

První ročník proběhl právě v onen inkriminovaný rok a jmenoval se SMArt GOSPEL. Alča vtipně a chytře zakomponovala do názvu i zkratku té šílené nemoci a využila anglické slovíčko, které asi nejlépe vystihuje to, čím děti s touto diagnózou vynikají - jsou chytré jak opice ;-)

Ono se to nezdá, ale týden pobytu pro jedno dítě s věškerým servisem asistentů, programu, zdravotního dozoru atd. vyjde zhruba na 20tisíc korun, přičemž rodiče hradí pouze čtvrtinu. Zbytek financí se snažíme získat od MPSV a nadací, což je práce, kterou dělám nejmíň ráda ;-)

Na gospelových koncertech se pravidelně vybere 50- 60tisíc korun-  pro nás poměrně významná částka. 
Nápad s benefičními koncerty se mi líbí, protože návštěvníci koncertů si výši vstupného určují sami. A je to takový zvláštní rituál- nejprve u vchodu vhodí do kasičky nějaký obnos, ale během koncertu někteří zjistí, že přišli na kvalitní kulturu :-), a tak ve druhé části večera se zpravidla vybere částka vyšší než před zahájením akce. 

Možná je to i proto, že návštěvníkům ukážeme fotky a přiblížíme některé příběhy dětí, takže mnozí vyhodnotí akce jako užitečné.

Všechny srdečně zvu na 5.ročník gospelových koncertů, které probíhají zároveň ve čtyřech městech: v Brně- v Ostravě - v Plzni a v Praze v sobotu 26.11.2016. 
Každý si určitě vybere svůj - viz letáky.

Všechny objekty jsou bezbariérové!
Vstupné bude využito na dofinancování asistenční služby a programu  na pobytových akcích pro děti se SMA a jinými nervosvalovými nemocemi, které děti omezují v pohybu a upoutávají  je na invalidní vozíky.

V Praze se budu těšit osobně na viděnou! :-)

Jak se dětem v létě dařilo na pobytových akcích můžete okouknout zde:

Tábor bez rodičů

Pobyt pro rodiny s dětmi se SMA a dystrofiemi

Dopis Ježíškovi

12.11.2016

Každoročně v tuto dobu pobízím všechny spolubydlící, aby napsali dopis pro Ježíška s tím, že nabízím korekturu - než bude doručen :-)

Babička klasicky haleká, že nic nepotřebuje a rozhodně nic nechce. 
(Pche! To bych chtěla vidět ty obličeje, kdyby pod stromečkem opravdu bylo NIC. To by teprv nastala ta pravá vánoční pohoda ;-) )

Wlk neví a to, co si přeje si obvykle musí koupit sám, protože elektronika není mou silnou stránkou, takže by mohl rozbalit i něco, co by ho opravdu překvapilo! Obvykle tedy požaduje "něco na sebe", protože ví, že tím nic nezkazí a taky ví, že to stejně dostane :-)

Martina na to jde jinak. Nikdo ji nemusí k psaní dopisu pobízet. Dnes ráno sama hlásila: "Tak jsem psala dopis Ježíškovi!"
"Jo? A co by sis přála?", vyzvídám.
"Noo, zjistila jsem vlastně, že nic nepotřebuju. Všechno mám!", vyrazila mi babičkovskou odpovědí dech náctiletá. 
"Tak vidíš. To je ideální stav!", říkám nahlas a v duchu si lebedím, jaké mám skromné a uznalé dítě.
"Já ho totiž psala při fyzice, takže jsem neměla čas nad tím přemýšlet... ještě si k tomu sednu", ledabyle zahlásila Martina. 

Takže ono to s tou ušlechtilostí a skromností nebude tak horké. 

Podzimní prázdniny v maďarských termálech

23.-27.10.2016

Vzhledem k tomu, že léto mívám víc než pracovní, zkusili jsme loni dovolenou v termínu, který pro většinu lidí atraktivní není: konec října. děti mívají ve škole prázdniny, takže uvolněnka stačí na 2dny a je z toho pohodlně celý týden.

Dali jsme na doporučení a vydali se do maďarských lázní. Jsem v kontaktu s mnoha klienty na vozíku, a tak jsem chtěla mít i osobní zkušenost s tím, než jim něco doporučím. 

Ale nejsem úplně lázeňský typ. Procházky po kolonádě mě baví jen dokud nenavštívím všechny kavárny, a pak už je zas čas na něco nového :-)

Vybrali jsme si menší městečko Szentgotthard - hned u rakouských hranic. Z Prahy pohodlně za 6hodin jízdy autem. Ale dalo by se dojet i veřejnou dopravou.

 

Na parkovišti pouze 2auta s českou poznávací značkou. Menší resort s hotelem propojen chodbou, takže do bazénů a vířivek pohodlně dojdete z pokoje v erárním bílém županu. Hotel je rázem plný ledních medvědů různých rozměrů :-)

Ráchali jsme se v té teplé vodě zodpovědně- třeba i 4hodiny denně. Na odpočinek ideální. Kolem bazénů byly nádherné palmy a všelijaké lupenaté rostliny, takže iluze exotických krajin navozena dokonale ;-)

 

K dispozici byl i tobogán a skluzavka, který ovšem plavčíci pouštěli v záhadných intervalech. pár minut se jezdilo- pak si plavčíci sedli ke svým chytrým telefonům a zaujatě surfovali po sítích- a po hodině zas na chvíli nechali děti řádit.

Bazén pro nejmenší byl mělký a plný různých vodotrysků a sprch. 

 

Hotel byl moderní, zřejmě po rekonstrukci. Pokoje prostorné a vzorně uklizené.

 

Vycházky po  městě nenabízely moc možností. Ale kolem barokního kostela, který je dominantou lázeňského městečka, se rozprostírala krásná zahrada, která v barvách podzimu vypadala úchvatně. 

 

 

Divadlo- postavené na místě někdejšího kostela. Pár obvodových zdí je ještě dochováno.

 

Náměstí tvořilo pár obchůdků kolem dokola. 

 

Určitě stojí za návštěvu některá z maďarských cukráren. Nabízí se vynikající káva a výstavní zákusky.

 

 

 
Ale některé obrazy byly jak z dob hodně minulých :-)

 

Podnikli jsme dva další výlety mimo teritorium lázeňského městečka.

Jeden k jezeru Hársas. Dalo by se dojít i pěšky - na cedulích byla pro pěší túra označena na 70minut.
Nádherné výhledy a podzimní obrazy. Příjemná procházka, při které si můj krokoměr chrochtal blahem, protože byl rázem zakrmen příslušnými tisíci kroků. Cesty sjízdné i pro vozíčkáře.

A další výlet byl na území Rakouska. Na hranicích po nás po dlouhé době požadovali pasy a celník opravdu studoval naše údaje a obličeje.
Jeli jsme do oblasti Burgenland- jak už název napovídá, slibuje hrady ;-)

 My jsme se rozhodli navštívit nejstarší a nedobytný hrad Güssing.

 

Se stavbou Güssingu se začalo už v roce 1157 a se stal symbolem celého regionu. Parkoviště u hradu bylo zdarma a když jsme studovali orientační mapu: "Kudy k hradu?", zrovna jsme vyrušili v putování "šneka". :-) Šinul si to pěkně po vyznačených cestách.

 

Z hradeb se opět nabízely krásné výhledy do kraje. Na prohlídku hradu v němčině jsme si netroufli. Ale vycházka to byla pěkná.

V lázních bylo dobře, tělo řádně protaženo a prohřáto, ale 4denní pbyt pro mne byl plně dostačující. Déle bych s takovým lenošením měla problémy. Hlavně hotelová výkrmna by mne asi brzy zařadila do knihy hmotnostních rekordů. 

Každopádně jsme si v Maďarsku připadala jako manželka milionáře - bankovky minimálně se třemi nulami a plná peněženka :-)) 
Ceny v HUFech (říkali jsme tak forintům podle oficiální zkratky maďarské měny) se v přepočtu na české dělí deseti.

 

Klientům na vozíku i rodinám s dětmi mohu doporučit. Teplá voda, bezbariérové ubytování, výtahy dost velké i na elektrický vozík. Zvedák jsme ale u žádného bazénu nikde neviděla, ale silných  plavčíků tam bylo dost. 

Informace i jednotlivých  letoviscích v MaĎarsku má poměrně pěkně zpracované Hungariatour.

Černé pondělí

31.10.2016

Příliš mnoho náhod může způsobit, že obyčejné pondělí může zčernat, ačkoli den je zalitý zlatými paprsky podzimního slunce.

Začalo to nenápadně. Dá se říct všedně. 
Po obědě jsem hodlala s babičkou naotočku vyrazit na hřbitov, protože během týdne bych takovou vyjížďku do časového harmonogramu už těžko vmáčkla. Proběhl klasický dušičkový obřad: cestou k hrobu pročítání jmen na náhrobcích a krátká zamyšlení nad těmi nově vytesanými, pak zapalování svíčky, kdy babička preferuje moderní zapalovač- zatímco já si nejlíp poradím se zápalkami a následně dohady, kde přesně bude výzdoba na žulové desce sedět.

Dvacetiminutová cesta zpět probíhala celkem hladce až do chvíle, kdy jsem zajížděla k parkovacímu místu před domem. Stačilo přijet z opačné strany než obvykle- ozvala se rána, auto se zhouplo a mně bylo jasné, že jsem  trefila obrubník. Ten samý, který Wlk trefil v lednu.  Zásah-potopená. Jakmile jsem vystoupila z vozu, abych okoukla škody, auto výhružně syčelo jako had a levé přední kolo smutně a rychle zmenšovalo svůj objem. Zaklela jsem. Několikrát a nepublikovatelně. 
Sakra. Celou neděli odpoledne Wlk přezouval zimní gumy a já to po necelých 24hodinách takhle dorazím. Bylo půl třetí. Wlk doma nebyl. Od rána hasil v nedaleké firmě nějaký pracovní průšvih. Tak alespoň budu mít dost času vymyslet si nějaký příběh, jak mu to šetrně sdělit.

Celkem nenaložená jsem vystoupala po schodech do bytu. V obýváku na stole ležel můj telefon. Další divná náhoda. Mám ho skoro stále při sobě- sice někdy vypnu zvonění, ale nosím ho svědomitě. Poklepem ukazováku probudím displej ze spánku- a vida. 7 nepřijatých hovorů- no to je panečku úroda za hodinku nepřítomnosti. Rozkliknu, kdopak po mně toužil... Wlk-Martina...  zbláznili se oba současně? No to asi ne, spíš se něco děje!!!
Volám Martinu- ta mi to nebere. Volám Wlka. Ten mluví nezvykle úsečně a rychle. Rychle přemýšlím, jak mu elegantně řeknu, že jsem odepsala kolo u auta čerstvě obuté do zimního. 
"Jsi doma?", ptá se bez pozdravu. 
"Jo, teď jsem přijela...,",  nadechuju se k dalšímu sdělení 
"Tak skoč do auta a dojeď pro Martinu. Leží někde u metra na zastávce. Upadla a nemůže vstát" 
"No, to asi nepůjde. Ono auto má jen tři kola. Vzala jsem to o obrubník", přiznávám a je mi celkem jedno, že poetika je ta tam. 
Tak Wlk všeho nechal a přisvištěl domů. Oba jsme jeli hledat to dítě, co už nebralo telefon a moje fantazie pracovala asitak na 200%.  

Martina seděla na lavičce u autobusové zastávky a s ní dvě spolužačky.  Martina měla bouli na čele, brečela a držela si ruku. Přerývaně mi vypravovala, co se stalo- jak dobíhala autobus a zakopla a letěla. No a těžká taška na zádech jí dodala zrychlení, takže se ještě majzla hlavou o chodník. Ruka ji bolela a holky ji nemohly zvednout. Vyděšeně hlásila, že zastávka byla plná lidí a nikdo z dospělých nešel pomoci. Holky si nakonec nějak poradily, Martinu posadily na lavičku a čekaly tam s ní, až někdo přijede. Poděkovala jsem jim a jelo se na chirurgii, protože ruka byla velmi citlivá. Wlka jsem odvezla zpět d práce a s Martinou šup k doktorovi.

Přimět ve tři hodiny odpoledne chirurga k práci nebylo vůbec snadné. Na jednom patře polikliniky se nacházejí hned tři ambulance, ale jedna měla do 15hodin, takže to jsme jasně nestíhaly.  Další dvě ordinace měly do 16:00. Jenže jeden na ceduli sděloval příchozím, že OPERUJE a druhý vyvěsil ceduli, že pro dnešek bylo ošetřování pacientů ukončeno a neklepat. Tak jsem zaklepala. 
Vylezl obří muž v zeleném chirurgickém oblečku. "Kdo tu klepal?", zeptal se výhružně a celkem zbytěčně, protože jediný, kdo stál přede dveřmi, jsem byla já. 
Líčím, co se stalo. Moc mě neposlouchá a ptá se: "Proč nejdete vedle?" 
Udivěně hledím. Jsem OSVČ a nikdy jsme se žádného klienta takhle nezeptala. Naopak mě těší, že si vybral právě mne! No nic, jiný pohled na svět nemusí být hned tím špatným.
Stručně mu shrnu důvody, které mne přivádějí právě k němu. Potřebuju jen získat rentgen, abych měla jistotu, že ruka není zlomená. 

"No, tak to vám musím napsat žádanku na rentgen...", znuděně konstatuje prošedivělý MUDr.  
"Jo, to by bylo fajn", souhlasím s postupem.

Snímek potvrdil, že ruka zlomená je. :-( 

Sestra maximálně otrávená, že musí znova štrachat v uklizené místnosti a rozdělávat sádru. 

Jedeme s Martinou domů a povídáme si. Některé věci se nám dějí proto, aby nás prostě poučily a nebo zocelily. 

Jaké poučení bych pro svou dceru vyvodila z této příhody?

1/ V Praze autobus nedobíhej. Za pár minut ti přece jede další. Nemáme to tak, jako teta Jana, že jí ráno ve Včelákově ujede autobus a ona ví, že další jeda zítra. ;-)

2/ A že ti nikdo z dopělých nepomohl a všichni vydrželi jen přihlížet, jak tě holky nemůžou zvednout? Inu někdy je člověk je sám, i když je obklopen lidmi.

Tak hlavně ať to dobře sroste. Podrobněji o návštěvě chirurga až příště. Napadlo mě takové zajímavé srovnání ;-)

Drobné ztráty a velké nálezy

24.10.2016

O roztržitosti mé mladší dcery toho zde bylo napsáno už dost, nicméně je to nevysychající pramen nezáviděníhodných situací. A vše se děje zcela neplánovaně...

Je pátek večer. Vracím se domů  z města. Už je tma. Odemknu branku a vidím, že venkovní světlo svítí ještě dřív, než mne bystré očko prostorového spínače mohlo zmerčít. Udělám pár kroků a spatřím zvláštní obraz: u otevřené popelnice stojí plačící Martina, na hlavě má čelovku. Svítí si do popelnice, která je  evidentně hlavním dějištěm scény.
První, co mě napadlo, že se některý z našich hlodavců odebral na Onen svět. Pokládám tašku s nákupem a vlídně se snažím vyloudit podrobnosti: "Co tu děláš?"
Martina štká a nesrozumitelně mi líčí, co dělá. Nevím z toho nic. Vytuším, že hlodavec to nebude- evidentně něco hledá.
Nabízím, že pomůžu, ale musím vědět, co je za problém.
Martina ze sebe vysype, že hledá rovnátka, protože je někam dala a neví (SAMOZŘEJMĚ!!) kam a tatínek dal tip, jestli je nevynesla s odpadky.
Vlídnost je ta tam! Představa, že jdu po půl roce naší ortodontistce sdělit sladké tajemství, že nová rovnátka nejspíš odvezli popeláři, se mi dost příčí.
Pohled do útrob popelnice není úplně vábný. Značně přidám na hlase: "Děláš si legraci? Tak to je koukej najít. Jinak si to v ordinaci vyřiď, jak chceš. Na rovnátka je krabička v koupelně. Každou chvíli jsou položené na psacím stole, na rozečtené knize, na pohovce... kolikrát jsem se zlobila, že je někdo rozsedne...", no proslov byl mnohem delší, což mu mělo dodat údernosti.

Běžela jsem nahoru. Wlk hned bystře pronesl: "Á jé,tak koukám, že už to víš..."
Ale hned optimisticky dodal: "Někde tady budou. Když s nimi neopustila byt. Musíme to vzít systematicky..." A vytyčil strategický plán úklidu toho doupěte, kterému ze zvyku říkáme "dětský pokoj",
Odmítla jsem se této rodinné zábavy účastnit. Jen jsem nezúčastněně poslouchala rozkazy, které velitel úklidové čety vydával. Celý víkend Martina probírala svoje poklady. Nedalo mi to a probrala jsem povlečení, jestli se rovnátka neschovala někam do povlaku, posléze jsem skoukla i všechny plyšáky- zda-li je někdo nemá zakousnutà v kožiše. Ale nic. Všechno marné.

Rovnátka nikde.

 

 foto: internet

V pondělí odpoledne - to už byl vánoční úklid hotov- přišla Martina ze školy a já jí ještě jednou důrazně požádala, aby se laskavě zamyslela nad tím, co dělala rukama, když zas bloumala v myšlenkách na jiné planetě.
A ve vzteku (vím, vyhrožovat se nemá :-)) jsem dokonce řekla, že už ji nikdy nevezmu do PRIMARKu. (pro ty, kteří nevlastní děti -náctileté je to ráj na zemi- irský řetězec, kde nakoupíte všechny nezbytnosti za vlídné ceny. Vídeň, Londýn, Drážďany- všicni ho mají, jen ta zatracená Praha ne ;-) Martina na mě třeštila oči..."Jdu hledat!! ježiš, musím je najít..." Nevím, co jí šrotovalo hlavou, ale já už si po několikáté přehrávala tu scénku, kdy jdeme do ordinace nahlásit, co se stalo. O ceně toho vehiklu nemluvě!

Kolem čtvrté hodiny odpolední se rozlítly dveře pokoje: " Mám je!! Mamííí, ty jsi geniální! (???-jako jak??)  Tys byla tak přísná, že jsem si opravdu  sedla a vzpomínala, co jsem přesně dělala! ..."

Příběh je poetický. Naše dítě vstává ráno v 6. Aby mu něco neuteklo. I o víkendech. Tak si přebíralo trika ve skříni. Rovnátka ji už po celénoci  tlačila v puse, tak je vyndala, položila, tam, kde to bylo nejblíž- a pokračovala v činnosti. Rovnátka několik dní poklidně spočívala zarovnána v komínku triček.

Kdepak, já to říkám pořád- správná motivace- základ úspěchu ;-)

Přemítání

17.10.2016

Poslední měsíce byly ve znamení mnoha změn, a tak volné chvíle nepatřily psaní blogu, ale rovnání si myšlenek a přemýšlení o tom, co dál a jak dál. 
Poslední rok jsem zasvětila práci v jedné neziskovce. Skvělá škola života. Projekt zaměřený na dětí s handicapem, který se průběžně od roku 2003 věnuju jako dobrovolník,  mi připadal užitečný, ale moje představy o lidech v této branži byly značně naivní. 

Cílová skupina je komplikovaná, rodiče dětí s postižením to nemají lehké, ale vzhledem k tomu, že jsem sama byla 15let součástí této množiny, bylo mi jasné, do čeho jdu. Protože vím,  že pokud se vám narodí dítě s vážným onemocněním, určitě se vám změní život, ale rozhodně tím rodičům nevymizí nepěkné lidské vlastnosti. 
Ale na druhou stranu je mezi rodiči i dost těch, kteří si na základě této "nepřízně osudu" své hodnoty a názory opravdu srovnali. Rozhovory a chvíle strávené s nimi jsou neopakovatelným zážitkem a člověk si v tu chvíli vždycky říká, že se má stále co učit. 

Léta jsem si žila na volné noze. Má to výhodu v tom, že se vlastně obklopujete lidmi, které si sami vyberete k tomu, že jim nabídnete svoje služby. Nevýhodou je to, že musíte makat, protože když nejste TOP, je tu konkurence a zákazník nemá času nazbyt, aby vám dával opakovaně šanci. A nic tu není zadarmo - až odpracuješ, dostaneš zaplaceno (možná).

V neziskovce jsem se rázem  stala součástí pracovního týmu. No, týmu- řekněme skupiny lidí, kteří měli stejného zaměstnavatele. A už máte problém- musíte dělat i věci, s nimiž se zcela neztotožňujete.  Zatímco vám hoří práce, musíte sedět na poradě, kde se hovor rozplizává do nekonečna a úkoly dohodnuté na minulé poradě se jen přesouvají na jiné termíny. Den je v  trapu, ale "TO DO LIST" hustě popsán, takže tomu dáte i večer, pak i víkend... protože pro ty lidi je to potřeba udělat! Šílela jsem. 
Máte kolem sebe plno lidí, ale jakmile dojde na práci- frrr a hle- máte úplně volné pole působnosti. Kolegové mají neodvolatelné schůzky, rodinné záležitosti, zkrátka jsou nedostupní. Můžete si dělat všechno sami. Třeba i o víkendech- máte přece volnou pracovní dobu... 
Sama sebe jsem překvapila, co všechno dovedu a v jaké kvalitě to předvádějí ti, co si hrdě píší na vizitky nejrůznější specializace.

No a moje posedlost odvádět minimálně 100% výkon se promítala i do práce, kdy jsem byla "pouze" zaměstnanec. Rodina už zcela otevřeně prohlašovala: "Nojo, dokud  si nepořídíme průkaz ZTP, tak pro maminku nebudeme zajímaví..." Vnímala jsem to jako zdvižený ukazovák. 

Po náročném roce jsem si provedla vlastní audit. Sepsala si všechna PRO a PROTI, absolvovala sezení se supervizorkou, která neziskovkami taky prošla - a rozhodnutí bylo jasné. 
S pocitem velkého zklamání přecházím do role dobrovolníka a doufám, že se mi podaří najít náhradní řešení pro svoje "ZTPaktivity". ;-)
Alespoň už vím, co nechci ... a taky s kým to nechci, takže celou kauzu lze vlastně hodnotit pozitivně.

Zřejmě se vrhnu na intenzivní studium lidských povah. Mám tendence lidem věřit, že nelžou a ono tomu vždycky tak není. 
Ale ty děti jsou fajn a za všechno to nepříjemné kolem nemohou. Pro mne je to jedna z mála činností, kde si člověk může bez váhání říct "má to smysl"!

Na letním bytě

30.7.2016

Léto je pro mě obdobím, kdy dovolenou čerpám po dnech- spíš po hodinách ;-)

Jenže některé akce mají zkrátka smysl- alespoň já to tak cítím. Staly se součástí mého života a jsem za to ráda.

Dočasně tedy bydlím zde : http://sma-akce.blogspot.cz/

Jak na úklid

24.7.2016

Slibovala jsem si, že během léta se dám do generálního úklidu naší domácnosti. Vánoční úklid se mi nikdy nehodí do plánu. Jedna akce stíhá druhou, do toho pečení, dárky, besídky... Léto pro úklid je mnohem přívětivější. Taky je déle vidět, takže na úklid je rázem více času ;-)

Pojala jsem to zodpovědně. Vytahala úložné prostory pod postelemi, vytahala obsah velké skříně a hodlala vše protřídit a hlavně přemístit.
Po krátké chvíli vypadala naše ložnice dost neutěšeně. Všude byly hromady věcí a vypadalo to, že spaní ve vodorovné poloze tam nebudeme moci několik dní provozovat.
Třídila jsem věci, utírala prach, objevovala staro-nové, přerovnávala, ale kolem oběda mi připadalo, že se nikam neposouvám a ten nehorázný chaos věcí už nikdy neumístím tak, aby to mělo řád a aby se vědělo, kde co je.

Lamentovala jsem a naříkala, že jsem se do také akce neměla vůbec pouštět.

Na pomoc přišla nezletilá. "Co to tady provádíš, mami? "
"Uklízím... tedy myslím si, že uklízím...", odpověděla jsem nejistě.
"No to tedy nevypadá," sjela mě kriticky. Měla by sis roztáhnout žaluzie. Máš tu šero. Budeš brzy unavená," začala rozdávat rozumy.
"Co to je za moudra? Kam na to chodíš?" snažila jsem si vylepšit náladu nezávaznou konverzací.
"Já, když jsem si uklízela pokoj, koukla jsem se na youtube. Tam najdeš návody. Co a jak uspořádat- jako systém, chápeš? A pak bys tu neměla takovej bordel,  kterej podle mého nejde uklidit..."
Zírala jsem nevěřícně.
"...jo a pusť si k tomu nějakou relaxační hudbu. Abys nebyla tak ve stresu...," ucedila další dobře míněnou radu při odchodu z té neútulné místnosti.

Tak fajn. Už vím, jak na to. Snad příště. Dnes není čas na zbytečnosti ;-)

Youtuberky zkrátka vědí, jak na život!

Konec školního roku

30.6.2016

Čerpání dovolené mě baví, nicméně mi navozuje poměrně velký stres návrat do běžného života. Navíc všichni nabydou dojmu, že jsem odpočatá, tudíž podám dvojnásobný výkon v polovičním čase. Na konec června se mi nakupily samé neodkladné a přípravu vyžadující akce- a do toho se Martina hlásila, že asi bude mít "samý" a dožadovala se ten den návštěvy restaurace dle vlastního výběru. 

"Mamí, a když budu mít samý, můžeme jít do Slepé kočičky?", vyzvídala. 
Slepá kočička je palačinkárna. Vaří se tam dobře a hezky. Navíc v interiéru je kočka, kam se podíváš. Nijak mi ta volba nebyla nepříjemná, a tak jsem nekonfliktně odpověděla: "Proč ne..." 
"Mamí, a když budu mít tu dvojku z matiky???", vyjednávala Martina.
"Tak tě vezmu na hot dog!", udělala jsem ve věci rychle jasno :-) a v duchu jsem si říkala, jak já to udělám, abych to všechno stihla a ještě pobyla u nevidomé kočky s dvojkou či bez.

V den D Martina vyrazila do školy. Den předtím jsem donesla domů kytku pro paní učitelku, protože ta žena s nimi  má svatou trpělivost. Je sice mladá a neopotřebovaná, nicméně mně stačí ty příhody poslouchat a šílím! je to třída zlobičů a potížistů, návštěvy psychologa jsou pravidelné... prostě děs! Slečna floristka uvila puget z gerber a všelijakých trav  a obalila jej manžetou z pěkného papíru- nesnáším ty pestré vzorované celofány. 

Ráno se Martina vyparádila, popadla kytku, kabelku a desky na výzo a vyrazila směr škola. Za dvě hodiny už byla doma. Klaplo to! Slepá kočička je naše! :-) Měla radost a my samozřejmě taky. Wlk nebyl po ruce, tak slíbil kino na jindy - a na mě zbyl oběd. Ale proč ne. Když ho nemusím vařit... 
Martina mi vykládala, co měly na výzo děti a co donesly paní učitelce. A tak aby řeč nestála, zeptala jsem se i já, jak se líbila naše kytka.
"Joo, pěkná. Jen ten papír mi z ní vůbec nešel sundat. Tak tam kousek zůstalo. Nešlo to otrhat..."
"Jakej papír??", třeštím zrak.
"No ten kolem, co byl...", upřesňuje dítě. 
"Ježišmarjá, to byla manžeta! Jako ozdoba! Tys ji orvala?", ujišťuju se, že je to tak, jak nechci.
"Nooo. Joo... "
No mě klepne! Ona orvala tu manžetu a kousky tam zůstaly? Tak to si paní učitelka bude myslet, že jsme tu kytku vytáhli někde z popelnice... čím víc se snažím, tím je to horší. Konec debaty.

V Kočce bylo narváno. Všichni rodiče přesvědčili, že za výzo se musí právě tam. Palačinky byly luxusní- moje slaná z pohankové mouky a se špenátem a kuřecím masem

i Martiny sladká se zmrzlinou a horkými malinami.

Manýry turistů

 23.6.2016

Každoročně mě chování turistů přivádí do úžasu. 

Bez rozdílu národností- jak je pohromadě víc lidí, dají se v jejich chování pozorovat zvláštní věci. Jak vypadají některé stoly po jídle, to je hotová spoušť. 

Že se na jeden talíř k snídani vejde hromada párků, kroket, vafle, štos palačinek s nutelou a navrch -jentak pro chuť- dávka míchaných vajíček- to mě nikdy nenapadlo. 

Ačkoli je hned u vstupu napsáno v několika jazycích, že v plavkách a kraťasech do jídelny není vstup povolen, stejně to denně několik zoufalců zkusí na stráž u dveří působit, aby vpuštěni byli. Naštěstí neúspěšně. 

V jídelně je velmi rušno a co do hlučnosti je to chvílemi až neúnosné. Někteří rodiče nechají děti dělat úplně cokoli. A tak jeden si z příborů vyrobí provizorní xylofon a tříská do všeho, co na stole najde, přičemž tatínek v klidu sedí a listuje prstem na displeji svého mobilu; jiný si nabírá naběračkou zmrzlinu a přímo z naběračky ochutnává...

Na stolech to vypadá jak po boji. Hromady nedojedených jídel- úplně zbytečně naservírovaných, protože si někdo z hamižnosti nandal to, co absolutně sníst nemohl. 

Pokud děti dojedí dřív než rodiče, mohou se v restauraci honit, výskat a schovávat za sloupy. To je panečku adrenalin! Obsluha vše jen trpí a já vůbec nechápu, jakto, že nikdo nebyl opařen čajem či kávou. Obvykle se vše vyřešilo pouze řinčícím nádobím, které se při pádu na dlažbu samozřejmě roztřískalo na kusy. 

Nový prvek zavedli soudružky z býv. Sovětského svazu, kdy do jídelny nakráčely vždy poránu hutně namazané ochrannými krémy (vypadaly jak indiáni na válečné stezce) s klobouky na hlavě a nafukovacími kruhy rozměrů pneumatiky o traktoru se vnesly mezi stoly. Nechápala jsem. 

Oni soudruzi vůbec měli zvláštní zvyky. Rovnou z jídelny se přesunuli k baru. Pralo tam slunce, ale to je neodradilo. Barmana při nalévání všech těch "alkoholů" povzbuzovali: "Ješčo, ješčo, daváj!" - takže 2deci "pálenky" bylo výchozí množství. Kolem čtvrté odpoledne se hromadně vrávoravým krokem vydali k moři. To byly grotesky! Když Irína zjistila, že plavat s tolika promile nedokáže a Timur a jeho parta ji ve čtyřech lidech rvali na břeh asi hodinu a nešlo to. Nakonec po kolenou to šlo nejlíp.

Jiná vtipná scénka se nabídla za větrného dne. To je tak když fučí vítr, ale vám to nedá a jdete s nafouknutou matrací k vodě. Vítr vám tu chůzi dost ztěžuje, ale vy to přemůžete a  jdete do vody s tím, že plavat se v tom větru bude líp. No, tak než turista naskočil na matraci, vítr se do ní opřel a už mizela nenávratně v dáli. Naštěstí jen matrace.

Dalo by se pokračovat. Ale to už by nikoho nebavilo číst ;-)