Vycházka -Ládví

15.2. 2009 - 153.den z 365

2.jednoruký den

Nedělní ráno přišlo po noci, která nestála za moc :-( S tou rukou se vůbec nedá spát! Pořád to bolí a navíc ten sádrový obal je dost neskladný!!

Odpoledne jsem si prosadila vycházku. Všichni měli tisíc výmluv, proč NE!! Ale já už jsem to nemohla doma vydržet. Jenže... v čem jít ven, když má člověk tvar neskladného balíku a ještě nálepku: křehké????

Vytáhla jsem svoji letitou bundu a chválím firmu Alpinus. Ušila totiž kdysi dávno model, který obléknu i v extrémních situacích - tedy i když jsem těhotná, nebo raněná :-) - a to není jen tak - někam nasoukat sádru do rukávu ...

Wlkovi to trvalo, než nás všechny pěkně oblékl, obul, pozapínal... než jsme se vydali na vycházku do lesa, který máme cca 5minut od domu.

Ďáblický háj (tak se lesík oficiálně nazývá) je cílem mnoha turistů, neboť se v něm nachází skalní masív Ládví, který je svědkem bouřlivého geologického vývoje. Skalky a stráně ládevských kamenných vrchů jsou středem přírodního muzea, kde příroda nashromáždila exponáty za dobu stamilionů let. Vrchol Ládví (pravděpodobně od slova "hledví" = věděti, hleděti) se poprvé objevil na mapě roku 1712 a je jedním z mála bodů zeměměřičské soustavy určující nadmořskou výšku nad Středozemním mořem v Terstu (kóta 359m) a než byly ku Praze připojeny obce na západě (Zličín ...) , bylo nejvyšším pražským vrcholem.

V lese bylo rušno, jen lavička k posezení ještě příliš nelákala...

Taky jsem vyfotila soustavu antén, která se tyčí přímo naproti rozcestníku a večer je osvětlena mnoha červenými světýlky, na něž hledíme přímo z ložnice.

Děti celou cestu remcaly, že jim je zima a že Martinku bolí nožičky ... ale já - ač zmrzlá- byla spokojená, pročistila jsem si hlavu a protáhla alespoň obě dolní končetiny ;-)

Valentýnská sobota

14.2. 2009 - 152.den z 365

1.jednoruký den

Dnešní valentýnské srdíčko jsem vytvořila z vlastnoručně omylem rozsypaných lentilek ;-) a věnuju ho panu Wlkovi, kterému právě včera začalo velmi krušné období- má nás všechny na triku. Musí nás oblékat, mýt, česat a když už nám uvaří, musí nám jídlo nakrájet ...

Je to nejhorší pocit, jaký znám- nic nemoct, jen koukat, jak ostatní kmitají...

Noc nestála za nic. Ruka šíleně bolela, takže ve tři ráno jsem se pracně vysoukala z pelechu a vyštrachala nějaké léky na bolest.Vzala jsem si hned dva, abych nemusela vstávat podruhé.

Potřebuju něčí ruku i tak banálním úkonům, jakým je např. oblékání ponožek!

Dále bylo na programu dne mytí mých vlasů... dopadlo to dobře- nebyla jsem utopena :-)
Babička se přišla nabídnout na žehlení - byla ho tu už pěkná hromada - žehlím zpravidla až v neděli u TV.
Odpoledne vzala babička Martinku na karneval- šla za tanečnici a do masky se oblékla hned ráno- aby se na akci nezapomnělo ;-)
Majda si pozvala pubošku od sousedů, takže se zavřely do pokoje a 3hodiny si špitaly a poslouchaly (mně nic neříkající) PINK.
Wlk nás zaopatřil a vydal se do hospody na mariáš. Teď má smůlu, musí jezdit MHD- já jsem jako šofér úplně nepoužitelná :-(

Pátek 13.? - Funguje to!

13.2. 2009 - 151.den z 365

Nejsem pověrčivá, a tak mě ani nenapadlo, že zrovna dnes budu mít v blogu tak originální fotky a tak nevšední zážitek.
Stala se mi celkem banální příhoda: přímo před vchodem do školky jsem upadla na nezameteném chodníku a dál už to šlo samo. Ruka začala bolet a otékat, a tak mě Wlk vyštval na RTG. Sedla jsem do auta- a nebylo to nicmoc. Levá byla prostě vyřazená z provozu. Na chirurgii

mě samozřejmě hned hnali na RTG. Byl to zážitek na celý život. Paní laborantka Danuška si mě zavolala a u RTG stolu zavelela: "Klekněte si!" Já jen podotkla, že jdu s rukou! "No právě, kleknout!" Ruka mě bolela, potlačila jsem chuť Danušce říct, že klekat si ke stolu, kam se normálně přistupuje v botách mi tedy přijde zvláštní a smířila jsem se s tím, že "mají svoje postupy" a konečně dneska jsem se na chodníku vyválela taky bez řečí... Danuška ze mě byla na nervy. Nemohla pochopit, že mě ruka bolí, tudíž ji nenatáhnu tak, "aby to pan dr. dobře viděl", ale jen tak, jak to půjde. Nevydržela to a jala se mi ruku srovnat. Zavyla jsem tak, že i na chodbě muselo být všem jasné, že se něco děje. Zařvala jsem na Danušku, že jsem nemocnej člověk!! (nic jiného slušného mě v tom amoku nenapadlo :-)) a ať toho okamžitě nechá! Tak mě vyblejskla hned 2x.
Na chodbě jsem hbitě pořídila foto mého RTG snímku :-)

Dr. konstatoval, že loket je naštíplý a že budeme sádrovat. To mě jaksi zaskočilo. Poprvé v životě jsem utrpěla "sádrový" úraz. Doposud šlo všechno jen zašít, nebo se vstřebalo samo... Tak jsem trapně oponovala, že na to nejsem připravená... ( mám opravdu fobii z bílých plášťů, takže nutně každý musí dojít k závěru, že jsem nemocná hlavně duševně ;-) )
Dr. řekl: "Jakýpak připravená- sundejte triko a jdeme na věc!"
Nojo, sundejte triko... jenže ono to nešlo. Tak mě se sestrou vysoukali z rukávu, zadlahovali celou ruku od lokte až po prsty a mně došlo, že v triku domů už rozhodně neodejdu. Tak mu říkám: "Já jsem tu ale autem." Dr. posunul brýle na nose a udiveně zíral: "Vy jste přijela autem? A jak jste řídila? Vždyť ty rotace musely bolet?"
- "No bolely, řídit se dalo, ale zaparkovat do řady- to né ;-) "
Tak jsem se vypotácela z ordinace, nasoukala se do auta, a dojela domů bez ztráty bodu.
V současné době to vypadá asi tak, že ležet rozhodně nemůžu, neb to pěkně bolí. dala jsem si 2deci a dopsala blogresty- asi takhle:

Tak pátek 13. mi moc radosti nepřinesl. Jen jsem zjistila, že ode dneška minimálně 4týdny jsem naprosto závislá na pomoci druhé osoby, protože sama si nezapnu zip, neotevřu láhev s vodou, ani triko neoblíknu... prostě hrůza!! Vůbec nevím, jak tu budeme fungovat, nemůžu totiž ani jezit autem coby šofér, jsem zkrátka úplně k ničemu.
A to jsem ještě zjistila, že s tím nemůžu ani spát. Zatím jsem nenašla vhodnou polohu... tak jdu hledat a těším se, co mi přinese další pátek 13. - v březnu...

Nekončící zima jiná trápení

12.2. 2009 - 150.den z 365

Zatímco dny předešlé vybudily ke květu první nedočkavé kytičky,dnešní den je zase zasypal sněhem. A tak následoval ranní rituál- škrábání auta, odmetání chodníku ... už by tu bylo jaro!

Ráno odjížděla domů Katka. Odvezly jsme spolu Majdu do školy s tím, že ji hodím autem k metru. V autě jsme povídaly a já nakonec zaparkovala v boční ulici a rozhodla se jít s Katkou až ke vchodu. Jaké bylo naše překvapení, když se u metra rojily davy lidí, které se hrnuly k zastávce tramvají. Na infodispleji svítil nápis:"Využijte prosím pozemní dopravy, trasa C je neprůjezdná"
Tak to bylo k lepšímu. Vysvětlovala jsem Katce cestu, ale čas kvapil a ona by se asi musela složitě vyptávat, tak aby vlak neujel, radši jsem hupla do tramvaje a jela s ní. Vlak neujel, dobře to dopadlo ;-)
Ze zpráv jsem se pak dozvěděla, že se na trase metra u Muzea zasekl nějaký vagon a nešel odbrzdit, takže někteří lidé byli nuceni strávit plných 40minut v tunelu!! Tak to musí být nezapomenutelný zážitek...

Dojela jsemdomů. líčila Wlkovi zážitky z cesty- a vtom zvonil telefon- na displeji Majda, no to nevěští nic dobrého. Majda ze školy jentak nevolá.
Tentokrát volala proto, že se s ní zasekla plošina při cestě z 1.patra do přízemí. Jela na WC, takže tu byla i jistá časová tíseň.

Plošina ve škole zlobí soustavně. Jednak proto, že vybraný model neodpovídá požadavkům, jednak proto, že děti z 2.stupně se k tomuto zařízení chovají neuvěřitelně. Tu a tam něco někam strčí, takže se poruší tažné lano a čeká se týden na opravu. Jakoby nevěděly, že pro Majdu je to jediný způsob, jak se do zvýšených pater dostat.
Tentokrát snad odešla převodovka neboco. Jenže Majda zůstala viset na půl cesty. Wlk byl naštěstí doma, skočil do auta a jel.
Ve škole byl ovšem problém sehnat 4silné muže, kteří by vozík s Majdou z plošiny servali dolů. Vyprošťovací akci, která trvala skoro celou hodinu, vyřešil až pan ředitel. Nahodil vozík na bedra svého metrákového těla a šlo se. Myslím, že ho hřbet bude bolet ještě při nedělním obědě.
Majda celou akci ustála, aniž by se po... ;-)

A vrcholem všeho byla zástupkyně, která celou tu dobu telefonovala kdoví kam. Je neustále ve spěchu a s výrazem vystresovaného zvířátka poletuje po budově. Přiběhla, koukla na právě vysvobozenou Majdu a pravila: "Neboj se, Majdo, tuhle hodinu budeš mít samozřejmě omluvenou!"
Takže poučení: na plošinách a ve školství nezůstávejte zbytečně dlouho.... mohlo by vás to trvale poškodit :-)))

Naše Katka

11.2. 2009 - 149.den z 365

Katka je naše první opravdová asistentka.

Poznali jsme se před 6lety, kdy si nás našla na seznamu žadatelů o osobní asistenci. Vybrala si nás proto, že ač je z 2.konce republiky, máme stejné příjmení;-) Pro nás to byla výhra, o jaké se nám nezdálo! Katka je člověk, který mě dovedl k rozhodnutí založit na svém blogu novou rubriku: "galerie milých lidí" :-)
Katka totiž umí pomáhat. Zcela nezištně, ochotně a jako asistentka má jednu neocenitelnou vlastnost: dokáže naslouchat a nesnaží se Majdě cokoli vnutit. Respektuje její názory, všechno se snaží vykomunikovat. Když do naší rodiny přibyla Martinka, automaticky si brala na starost obě a já mohla být klidná, protože děti byly vždy nadšené.
Katka už dávnou není studentkou, na asistenci už jí bohužel nezbývá moc času, hlavně nás dělí cca 380km..., ale stala se členem naší rodiny. Je to prostě "naše" Katka a protože měla tento týden v práci volno, přijela za námi na 2dny do Prahy.
Dneska měla v tom šíleném větru a sněžení naplánovanou vycházku po Praze...no ale zastavila se v Palladiu na obhlídku obchodů- a tam vydržela docela dlouho, takže ji příliš neofouklo :-) Odpoledne šla s Majdou na dramaťák a přišla nadšená.
Večer jsme povídali a povídali a čas utíkal nesnesitelně rychle...

V zajetí doktorů

10.2. 2009 - 148.den z 365

Na dnešek jsme měli s Vlkem naplánovanou návštěvu zubaře. Já chdím pravidelně, protože se o zuby bojím, a žádné velké trauma při tom neprožívám. Vlk chodí proto, že ho objednávám :-) a zpravidla nikdy neodchází bez zásahu.
Náš zubař je prima. Rychlý, přesný, precizní a navíc se smyslem pro humor. Je takový komunikativní, což je někdy v zubařském křesle problém- reagujte inteligentně na vtipné narážky, když vám tuhne pusa po injekci, nebo když v ní máte tampony a hadičky a ještě jeho minimálně jednu ruku ;-)

Odpoledne jsem musela jít ještěna kontrolu s Martinkou- zas ty uši :-( Vždycky s sebou bereme někoho na pomoc- aby tišil bolest. Dneska padl los na naši Růženu.
Na fotce je rRůžena s dokladem o zaplacení regulačního poplatku.

Paní doktorka ví, že návštěva v její ordinaci je dost často doprovázena dětským řevem, a tak se snažila navázat kamarádský kontakt. Jenže Martina díky zánětůmucha opět skoro neslyší, takže tam se může snažit, jak chce- odezva žádná...
Martina se ochotně vysoukala do křesla, na klín si usadila Růženu a sledovala, co bude. Dr. si vzala do ruky nějaké to svoje vyšetřovací šťourátko a otočila se na mě s dotazem: "Jak se jmenuje?"
- "Martina", říkám s klidem.
Dr. na to:"No já myslím tuhle" - a ukazuje na křeslo.
- Tak já zas tupě v domnění, že taky asi blbě slyší, přidám na hlasitosti odpovědi:"Martina!!"
Dr.:"Ale to prase. Nejdřív chci vyšetřit to prase ;-)"
- "Jo ták, prase, no to je naše Růžena... ale není zdravotně pojištěna :-)"
Poprvé za svůj život jsem se snad v této ordinaci musela smát. Dr. se taky chechtala, no nicméně chce Máťu i Růženu ještě vidět :-((

Monday, Monday...

9.2. 2009 - 147.den z 365

Monday, Monday,
can't trust that day
Monday, Monday,
sometimes it just turns out that way

... pro dnešní úvod jsem si vypůjčila text písně mých oblíbených The Mammas & The Pappas.
Pondělí mi totiž opravdu připadá jako ten nehůře snesitelný den z celého týdne. Tím spíš, že mě dneska čekala pravidelná kontrola na ortopedii s Majdou a při pohledu do kalendáře bylo jasné, že nás nemine ani "pátek 13." .... to jsou mi vyhlídky ;-)

Nevím, co to mám, ale kdykoli mi hrozí kontakt s lékařem, jsem totálně vyřízená. Mám stres z toho, co zas kde najdou, jaká další vyšetření si vymyslí... no a hlavně téměř každou návštěvu doprovází nějaký nezapomenutelný zážitek. Nejčastěji se o něj postará personál, když nám předvede profesionální přístup a zárověň etiku v praxi.
Ani dnes tomu (bohužel) nebylo jinak - máme prostě svoje rituály... :-(

Začnu tím pozitivním- čekárna dětského pavilonu se díky nadaci Chantal Poullain " ARCHA" změnila v hotový ráj pro děti. Interiér a vstupy do ordinací jsou vyzdobeny dřevěnými dekoracemi v příjemných barvách. Tady jsou ukázky:
- obytný domeček

- lavička "pod stromy"

- stěny mezi jednotlivými vstupy do ordinací zdobí motivy domácích zvířátek

.. v ordinaci ovšem už tak veselo nebylo...
V ordinaci byli dva lékaři . "náš" pan doktor + pan docent. Z Majdiny skoliozy byli oba docela vykulení a hned nás hnali na rentgen. To zanamenalo Majdu obléci a jet do vedlejšího pavilonu.
Po chvíli strávené v tamější čekárně mi bylo jasné, že kriteriem pro přijetí do zaměstnaneckého poměru rozhodně není inteligence...
Asi po 10minutách jsme se dostaly na řadu a následoval další boj- svlékání vozíčkáře na RTG stole. Je to bezva. Stůl nemá klasické nohy, je až k zemi "zaplechovaný" a u země je několik pedálů, kterými stůl lze polohovat- nahoru, dolů...a nevím kam ještě, víc pedálů jsem nestačila "omylem" ošlapat ;-) Nad stolem visí "RTG hlava", takže pokud zrovna dáváte pozor, abyste nešlápli na pedál dole, máte opravdu velikou šanci, že se řachnete do hlavy o to monstrum nad stolem.
Podařilo se mi Majdu svléknout a zůstat naživu! :-) Hurá! Tak ještě zapolohovat nohy, pánev, jak si přál pan docent a můžeme se fotit ... povedlo se - jenže sorry, nemám podepsaný papír, kde souhlasím s tím, že chci být dobrovolně ozářená jakožto doprovod vlastního dítěte a nebudu tudíž požadovat po nemocnici ani korunu, pokud mi pak z toho vznikne nějaká újma na zdraví. Tak všechno zpátky, v olověné vestě musím vez na recepci vyplnit a podepsat tiskopis. Honem zpátky- na stole mi "stydne pacient" ;-) 2.pokus vyšel.
Následoval trapas- dožadovala jsem se RTG snímku.. a ouha! To už se nedává! Všechno jde mimo člověka- virtuálně- pan docent měl snímky ve svém PC dříve než nás zpátky v čekárně :-)
Takže další pozitivum- doplnila jsem si vzdělání v oblasti techniky- snímek už nepožadovat- chtít ho vypálit na CD!
Pan docent popsal snímek a opět otevřel otázku: operace páteře. S Majdinou diagnozou není snadné najít odpověď, a tak zatím říkáme NE. Všechno jsme doma probrali, prostudovali na internetu, ale výsledek je asi takový, že je to 50:50.
Majda nechce. Bojí se a taknějak jsme si otevřeně řekli, co jí to dá a co jí to může vzít. Majda o všem popřemýšlela a nakonec si vyvodila svůj vlastní závěr/ten bohužel není veřejně publikovatelný.../. Pan docent hodlal situaci rozebírat jen se mnou, ale já si myslím že Majda už sama nejlíp ví, co ji kde bolí a co chce a nechce. Poprosila jsem ho, aby mohla i ona nahlížet na snímky a aby i ona k tomu mohla říci svoje.
A to je další věc, která se pravidelně a často opakuje: lékaři obvykle komunikují pouze se mnou- jakožto s doprovodem- "Co ji trápí? Co ji bolí? Jak se cítí?..." nechápu!!! Přitom na inetu je k mání Desatero komunikace s vozíčkářem.... no máme na to svoji metodu, ;-) Těm bystřejším rychle dojde, ti druzí dohrají svou hru až do konce....
Chtěla jsem zapůjčit RTG snímky pro fyzioterapeutku a ortotiku. Dr. vypsal žádanku, ať mi je sestra na RTG vypálí na CD. No to byl úkol pro paní za přepážkou! Reagovala výkřikem: "Ježišmarjá, Zdeni!! Pocem. Vona /to jako já/ chce vypálit snímky, co s tim mám dělat??"
Zdeni na mě koukla a povídá: "Vy už jste tu zas? Proč jste si to nenechala udělat hned? Kde to teď budu hledat???"
Tak jsem celkem odměřeně řekla, že snad je jedno, kdy jsem tu byla, když má pacient rodné číslo a jméno, nebude problém snímek dohledat.
No, Boženka a Zdeni bojovaly několik minut, než se jim úkon zdařil. Když se ani na 2. CD záznam nezachytil, ptala jsem se, jestli tam nemají někoho, kdo je toho schopen pořídit kopii záznamu? Zdeni byla drzá a pravila, že snad vidím, že na tom pracují- tak jsem jen odsekla, že učit by se to mohly mimo ordinační hodiny, že já po 2hodinách mám už jediný zájem- vypadnout. No naštěstí přišla třetí " osvícená krasavice" - a dílo se zdařilo.
Domů jsme dojely kolem půl čtvrté. Majda si šla lehnout. Mě rozbolela hlava a jsem ráda, že máme snad zas na rok pokoj....
Takže jsme si za svých 30Kč užily zábavy a poučení ažaž ;-))

Muzeum kubismu

8.2. 2009 - 146.den z 365

Do Muzea kubismu nás vytáhla Majda. Přišla s tím, že Jana - vedoucí dramaťáku- dělá o víkendu Černou Matku boží v Národní galerii. Vzhledem k tomu, že jsme neměli k dispozici žádné další informace, byli jsme lehce zmateni, ale kulturu a poznávání máme rádi, tak jsme začali pátrat na inetu.
A zjistili jsme, že Národní galerie v Praze oslavila 5. února práve 213.narozeniny, tudíž tento víken pořádá ve svých objektech nejrůznější doprovodné akce.

My jsme si vybrali Dům U Černé Matky Boží = Muzeum kubismu. V prospektech je prezentován jako bezbariérový, tak proč to nezkusit ;-)
Dům se nachází na rohu Ovocného trhu a Celetné ulice. největší problém byl s parkováním. Místa invalidů v centru Prahy byla klasicky obsazena vozy TAXI, nebo sporťáky značky Audi či Mercedes. Vždycky se bavím představou, co je v Praze movitých invalidních občanů a jakým způsobem se asi soukají s berlemi a vozíky do svých rychlých vozů :-))

Dům je smozřejmě vystavěn v kubistickém stylu a hned u vchodového portálu na úrovni 1.patra lze vidět "Černou Matku Boží".

Autorem tohoto nejstaršího kubistického domu v Praze je Josef Gočár, kterého v doprovodném tvořivém programu pro děti ztvárnila paní Hanka :-)

Prohlédli jsme si stálou expozici ve 2.a 3. patře, všude jsme se bez problémů s vozíkem dostali! Pouze průvodkyně- tedy hlídačky exponátů- by mohly být příjemnější - nebo alespoň vychovanější. Vstup do expozice byl možný pouze skrz dvoukřídlé dveře. Křídla byla úzká, a tak bylo třeba otevřít obě, aby vozík projel. Jsme zvyklí na sebeobsluhu, tudíž Wlk automaticky odjistil a otevřel i druhé křídlo. Hupkydupky, už u něj byla ona úřední osoba (zaměstnanec NG)- bez jakéhokoli pozdravu vyštěkla: "To dáte zpátky do původního stavu! Já tam nedosáhnu, podívejte, jak jsem malá..." No, to bylo panečku srdečné uvítání... tak jsme si prošli expozici, Majda okukovala zejména nohy židlí, které se z každého úhlu pohledu zdály být jiné, našla obrazy od Josefa Čapka a konstatovali jsme, že byl opravdu šikovný a na příkladech prezentovali znaky kubismu... a už tu byla zas ta "dáma" a vytrvale opakovala: "To dáte do původního stavu..."
A tak někdy bojuju s pokušením zařvat na ty lidi, aby šli někam!!! My jsme si přišli zpříjemnit den! A ne dávat věci do původního stavu... to jsme spíš čekali, že výjimečně NĚKDO udělá za nás... my totiž většinu dne trávíme tím, že dáváme věci do původního stavu... a tak jsme to ze zvyku udělali i tentokát...

Zelené cedule u výtahu lákaly návštěvníky na výtvarný ateliér do 5.patra. No a to bylo teprve to pravé! :-)
Tam nás Jana coby černá madona s Ježíškem v náručí vítala s úsměvem, ať si jdeme vytvořit kubistický obraz.

Majda vyfasovala černý papír a folii, na kterou měla kreslit věci viděné kubistickým okem :-) Bavilo ji to- nikdy před tím nic takového nedělala. Aby měla kde čerpat inspiraci, zašli jsme do 1.patra- do stylové kavárny. Nádhera!! V kubistické kavárně čekejte i stylové pečivo: hranatý větrník ;-)

Kávu vám donesou v hrníčku s kubistickým motivem a za celých 45Kč na tácku najdete i decku sody a sušenku.

V kavárně byla i spousta cizinců znavených procházkami po Praze, tak neváhali dát si nohy na židli. Na fotce jsou vidět i zajímavé lustry a taky mám splněnou podmínku Projektu 365 - autoportrét :-)

Majda si objednala horkou čokoládu a než čokoláda vychladla, malovala svůj kubistický obraz- osvětlení kavárny a vzor z hrnečků na kávu. To potom v zrdadlovém zařízení "Gočárohledu" vypadalo vyloženě umělecky:

Akci považujeme za velmi zdařilou. Myslím, že Majda už má představu o tom, co to byl kubismus. Jana Machalíková z DDM má náš velký obdiv- její energie a úžasné nápady jsou bezedné!! Víc takových lidí kolem sebe... to by se to žilo ;-))
Jano a Hanko, díky moc, podařilo se vám potěšit a vzdělat spoustu lidí a jistě jste i přehlušily neochotu kmenových zaměstanců NG starat se o návštěvníky- ti je bohužel považují spíše za obtížný hmyz :-(

Hotové obrázky vystavené na kubistickém okně vypadaly velmi zajímavě- no posuďte sami !

Oslava a rozlučka

7.2. 2009 - 145.den z 365

Dnešek patří ještě oslavě Majdiných narozenin a taky rozlučkovému posezení se strejdou- zítra ráno odlétá zpět do Vancouveru. :-(

Plánovali jsme slavnostní menu- Majda vybírala oběd- zvolila "plody moře". Máme rádi všechny ty krevety, langusty, sépiové kroužky a jiné potvory. Vařil pan Wlk- zkušený rybář :-)

Já oslnila až poté- a to Dinykošíčky.

Diny, máš velikou pochvalu- košíčky se líbily MOC! A dokonce budou slavit i zaoceánský úspěch- Jenda si je nafotil ze všech stran a už se těší, až jimi pohostí svoje kamarády v Kanadě ;-)
Jo! A jedla je i Majda- a to je tedy opravdu vyznamenání... něco jako řád Bíleho lva :-))

Majda si jako narozeninový dort objednala medovník. Koupila jsem takové zvláštní tenoučké svíčičky (made in China- jak jinak- takže zdravé asi moc nebudou ;-) ), ale hoří (velmi rychle) a prskají k tomu!

Tatínek vařil mořské příšery v kuchyni a Mikeš byl tak aktivní pomocník, že musel být vyhoštěn. Urazil se a natruc obsadil Wlkovi židli u stolu. Ten se snažil Mikeše vystrnadit, ale držel se pevně- všemi drápy :-)

Na odpoledne měla Majda pozvanou kamarádku. Moc se na ni těšila, takže bylo jasné, že dvě 12leté slečny rozhodně nebudou stát o přítomnost naší 4leté Martiny ;-) Snažila jsem se ji odlákat- nabídla DVD i volný PC, ale kdepak... No a pak jsem ji přichytila, jak špehuje klíčovou dírkou... :-))

Holky si povídaly, hrály hry - a k tomu všemu pouštěly CD Pink a Ewy F. asi na 30.... vůbec nechápu, jak tam Mikeš mohl vydržet a neohluchnout...

Večer jsme ještě hromadně zhlédli muzikál Mamma mia! ABBA je přece úžasná, ne? ;-)

Katzeterapie

6.2. 2009 - 144.den z 365

Achjo. Tak jsme s Martinkou zas po měsíci museli navštívit ORL. Opět se ozvaly uši. Jedno dokonce stačilo prasknout... Martinka je na tohle dobrá. Nedělá scény, nechá se ošetřit, neřve. Je doma.

Ráda si maluje a poslouchá pohádky. Teď je to trochu problém, protože díky zánětu a rýmě hodně špatně slyší, tudíž pobývat s ní v jedné místnosti, když si pouští rádio, je téměř nemožné. Rádio řve , hlasitost min. na 30... no hrůza.
Oblíbila si Kuře Napipi. V podání Vlastíka Brodského hotový skvost, ovšem když vám ho Vlastík stačí převyprávět 7x za dopoledne... ;-) Shodli jsme se, že Napipi upečeme v neděli k obědu :-))

Další oblíbenou činností jsou hrátky s Mikešem - tzv. katzeterapie ;-) Mikeš všechno vydrží. Někdy si zcela masochisticky o hrátky říká.

Tak tady si kupříkladu vlezl na židli, čímž si vykoledoval jízdu na kolotoči

... zatímco Martinka skládala puzzle, ubydlel se v krabici, takže jí pak několik dílků chybělo, protože Mikeš krabici nehodlal opustit. Martina ho chvíli přemlouvala, a pak fantazie opět zapracovala....

... a z Mikeše byl rázem námořník.
Tlačila ho před sebou a hulákala jak Pepin: "Mikeš jede lodííííí!"

Na nudu si Mikeš rozhodně stěžovat nemůže :-) A Martinka si ani nevzpomene, že ji něco bolí, protože neví, co dřív :-)