Ostrov porozumění

18.4. 2009 - 214.den z 365

Na tento víkend jsme měli naplánovaný výjezd do našeho oblíbeného sídla ve východních Čechách- do Bělče. Jezdíme tam v létě na tábor a pak 2x do roka na rodinný víkend a asistenty a na seminář pro asistenty. Jezdíme tam všichni moc rádi. Objekt se nachází v lese, u rybníka, v areálu je všechno, co děti potřebují ke spokojenosti, v kuchyni se vaří tak, že je vhodné nosit oblečení s gumou v pase- to se snáze přizpůsobí případným změnách na objemu ;-)

Tentokrát nám Majdina nemoc odjezd trochu narušila, takže jsme to operativně vyřešili tak, že Majda zůstala v Praze s tatínkem a my s Martinkou jsme se vydaly samy, ale až v sobotu brzy ráno, protože Majda v pátek pořád kašlala, a tak jsem pořád váhala: jet-nejet.... Nakonec to dopadlo, jak nejlíp mohlo ;-)

Toto je pohled na Mlynářský rybník. Díky 16milionové dotaci z EU se dočkal důkladné rekonstrukce. Byla postavena nová hráz - která splňuje podmínky "protipovodňových opatření"

Rybník je ještě zpola vypuštěn, ale doufejme, že stavitelé splní termín a dokončí dílo do slibovaného data 30.6. 2009, aby se po hladině mohly prohánět kačeny a pramice.

Setkání s rodinami postižených dětí je vždycky zajímavé po všech stránkách. Mně kdysi před lety moc pomohlo zjištění, že se v tom neplácám sama, že pečovat o "osobu blízkou" je běžné pro spoustu jiných lidí, kteří řeší podobné problémy s úřady a jinými institucemi jako já. Povolání pečovatel z mnohých rodičů udělalo jakési multifunkční bytosti, které mnohdy zvládají prací několik a povolání se jim mění několikrát za den.
Pro mě se toto místo stalo jakýmsi ostrovem porozumění, tady jsem přestala být nápadná a zajímavá tím, že "mám dítě na vozíku", nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo mě nelitoval, nikdo nepitval "jak se to stalo a proč zrovna mně..."
Tady se prostě sešli lidé, kteří péči o osobu blízkou berou jako něco samozřejmého a k tomu se mnozí snaží pracovat, nebo být jinak užiteční pro společnost.

Píšu mnozí, a tak to neplatí pro všechny. Najde se samozřejmě spousta rodičů, kteří handicap svého dítěte nepřijali, berou jej jako určitou životní prohru, jako křivdu osudu. Všechno kritizují, cítí se býti odstrkováni a hledají a vyjmenovávají neustále další a další věci, které jim život odepřel. Mnohdy se o ně ovšem ani nepokusili, mnohdy kritizují věci, které by oni sami nikdy nevymysleli, ani nezorganizovali- a to mě tak trochu mrzí.
Já prostě tvrdím, že když se chce, jde (skoro) všechno. A všem maminkám bych doporučila, aby alespoň na částečný úvazek pracovaly, nebo si našly aktivity, které jim vyplní čas i jinak. Pečovat donekonečna a nonstop celý život nelze, člověk si musí dobíjet baterky, aby nevyhořel, nebo úplně neshořel. Hořekování nad nepřízní osudu nikdo nebude chtít poslouchat věčně, to se rychle omrzí a čekat neustále pomoc od druhých... to není to pravé.

V sobotu odpoledne jsem musela vypadnout do lesa. Jednak ho miluju, jednak jsem potřebovala meditovat, zpracovat trochu všechny ty dojmy, prožitky...

Borovice byly jako vždy vzorně vyrovnané :-)

Po cestách se promenádovali kovově lesklí brouci.

Z domova nepřicházely žádné znepokojivé sms- díky nedostatečnému signálu jsem byla dočasně odizolována od problémů civilizace ;-)
Martinka se přidala ke smečce dětí, připravovali s jednou velmi šikovnou slečnou kulisy na hru "Perníková chaloupka" a náramně se při tom bavili.
My dospěláci jsme se večer vrhli na pletení košíků z pedigu a povídali a povídali....