Žluté auto

14.10. 2009

Žluté auto na obrázku je naše. Po čtyřech měsících čekání dnes konečně doputovalo až k nám domů a mně najednou připadá neskutečně veliké. A tak zatímco všichni chlapi kolem jásají a rozplývají se nad motorem, na mě sedá větší a větší deprese z toho, že tenhle kolos budu muset řídit a úplně nejhorší představa, která mě zrovna napadá, je parkování na vyznačené místo.

Auto jsme museli pořídit kvůli vozíku, který denně přepravujeme. Samozřejmě tomu předcházely dlouhodobé dohady a debaty o kladech a záporech stávajícího a "nového" vozu.
Nakonec jsme se rozhodli pro Renault - Trafic. Vozy hojně využívané společností DHL k rozvozu velkých zásilek ;-)

Náš Fiat Dobló nám věrně sloužil celých 6let. Já osobně ho mám moc ráda a výborně se mi s ním jezdí. Máme jej vybavený plošinou pro nájezd vozíku a upravený tak, že na kratší vzdálenosti může Majda přejíždět usazená přímo ve vozíku. Má tam dodělané ukotvení do podlahy a svůj bezpečnostní pás. Jen jednu chybu Dobló má: když jedeme někam na delší dobu a máme vzít děti, vozík, zavazadla... tak se tam prostě nevejdeme. Musíme vymontovat plošinu, sbalit věci do jednoho kufru, který se "na výšku" postaví vedle vozíku a jedné cestovní kabely a tu pak usadíme do vozíku. Majda už jezdí ve vozíku pro dospělé. Je velký a neskladný. Zkrátka po všech těch nekonečných debatách a obcházení autosalonů padlo rozhodnutí: objednali jsme Trafica.
Takhle vypadá jeho úložný prostor: (myslím, že ve volných chvílích mohu jako vedlejší činnost provozovat logistiku :-))

Za volant jsem odmítla sednout. Svezla jsme se jen jako spolujezdec- a celou dobu jízdy jsem měla pocit, že sedím na střeše. Vše je vysoko. I pohled na silnici je "z výšky". Všichni mě přesvědčují, jak budu spokojená a jak se mi to bude řídit... zatím jsem úplně opačného názoru. Zas mám něco, co jsem nechtěla...
- Nikdy jsem si neuměla představit, že budu řídit auto. Nakonec jsem si řidičák přecejen udělala, pro případ, že by někomu šlo o život.
- Několik let jsem nejezdila (proč taky- měla jsem manžela, který řídil výborně- proč se ztrapňovat a vysilovat...)
- Jenže potom se narodila Majda a s ní přišly nestandardní situace, které bylo třeba řešit hned a rychle. Začala jsem tedy řídit. Nejdříve starého favorita. Zlobil mě strašně. Jednou mě dokonce vytočil tak, že jsem zavolala TAXI a jela do školky taxíkem!! (inu my cholerici to někdy máme v životě dražší ;-) )
- Pak jsme pořídili fiata- byla jsem z něj nadšená, konečně už jsem trochu uměla řídit a složila jsem do něj Majdu, později přibyl i kočár s Martinkou... a když mi to všechno tak pěkně šlape a klape, dostala Majda větší vozík a auto začalo být těsné...
... už je zas čas to změnit... uáá a já zas můžu jít znova do autoškoly...

Momentálně máme sbírku žlutých vozů :-))

Dobló se ale musí prodat- a to mě mrzí velice. Netušila jsem, že k neživému plechu může člověk získat citový vztah ;-)

Tak dobrou noc. Já se jdu připravovat na zítra. To už bude platit havarijní pojistka a já po setmění vyrazím na parkoviště přilehlého Bauhausu. Budu trénovat jízdu sem a tam a taky zajíždění do těch namalovaných chlívečků na parkovišti....

Snad mě dnes nenavštíví žádná žlutá noční můra ;-) ...