Nechce se mi tomu věřit...

22.2.2011

Dostihla nás můra jménem volba povolání.
Majda je sice teprve v 8.třídě, ale známe poměry v naší vyspělé společnosti, kde o integraci a inkluzi byly popsány tuny papíru, ale v praxi pak máme problém integrovanému dítěti vyhovět a inkluzi mnohdy chápeme tak, že mu prostě umožníme, aby se dané akce nezúčastnil s tím, že nepřítomnost bude  mít samozřejmě omluvenou.
Zlobí mě  to. Tedy zlobí nás to jako rodiče oba, ale já jsem ten hlučnější. Tedy ten, který se jde hned k těm nejpovolanějším zeptat, proč je to právě tak a ne jinak a pokaždé podlehne jakémusi  masochistickém puzení a začne se školou diskutovat :-)

Přechod na střední školu mě děsí. Děsí mě představa, že začneme zase někde od nuly. Znovu budeme všechno budovat, vysvětlovat, znova budeme všechny na vlastní oči přesvědčovat, že handicapovaný jedinec zpravidla bývá vybaven vlastním mozkem a lze komunikovat přímo s ním a že chce s vrstevníky sdílet všechno- třeba i ty průšvihy.

S ohledem na studijní výsledky Majdy - navrhla speciální pedagožka gympl. ( na 8leté gymnázium od ní Majda doporučení nedostala, že by to nezvládla- ale vida: časy se mění a teď je všechno jinak)
Majda ovšem prohlásila, že na gympl nejde, že je tam těžká matika a ona že ji nesnáší. Hotovo. Uzavřeno.

Tož jsem nabídla nedalekou obchodní akademii. Není sice bez bariér, ale byla jsem odhodlána zajít osvítit pana ředitele osobně. Ani tím jsem Majdu nenadchla. "A co tam jako budu hledat?" , pravila udiveně.
Odsekla jsem, že aŤ tedy klidně sedí doma a hledí z okna, že mi nějak uniklo, že si můžeme vybírat školu podle momentální nálady, že máme jaksi tolik extra požadavků, že budeme rádi, umístíme-li se s naším vozíkem vůbec někam.

Náhoda tomu asi chtěla. Ve schránce se minulý týden objevil leták, který lákal zájemce o studium na SŠ (o níž jsem ani nevěděla, že se přestěhovala do našeho rajonu)  na den otevřených dveří. Asi radši nebudu zatím psát, o jakou školu jde, abych něco napokazila. Majda je výběrem nadšená, protože by uplatnila svůj výtvarný talent a  estetické cítění.

Vydali jsme se tam sami- abychom zmapovali terén a Majdě nevzali iluze. Wlk mě v autě školil: "Opovaž se hned začít přeměřovat šířku dveří a otravovat s velkým záchodem! To nech na jindy!!" ;-)

A jaké bylo naše překvapení! Budovu školy tvoří asi 4 přízemní pavilony (jupí- jen 4schody k překonání!) Paní zástupkyně nám vše vysvětlila, vybavení školy považuju za nadstandardní, co se techniky týče.
Sdělili jsme jí svůj problém. Řekla suše, že to vůbec není problém. A co budeme potřebovat, aŤ to nastíníme, aby věděla, co má s panem ředitelem projednat a sama hned aktivně jmenovala: "Asi upravit záchod, že? Pak nějakou místost na odpočinek... No, rozmystele se rychle, abychom to všechno stihli. Musíme taky sehnat asistenta a nějaké peníze, aby ten jeho plat k něčemu vypadal..."

Měla jsem dojem, že se mi ta paní zdá... Vysvětlila nám, že už tam "jednoho kluka z Jedličkárny (to se nesmí říkat, odborníci to nemají  rádi! :-) ) měli a že to vypracovali tak, že kluk už ve třeťáku nechtěl asistenta a starali se o něj spolužáci... Tak takový ráj na zemi u nás nehrozí, ale poslouchá se to krásně.

Takže začátkem března uskutečníme výpravu i s Majdou, oměříme ty dveře a záchody :-) a jestli to bude stát za řeč, určitě napíšu :-))