A co pořád děláš?

17.3.2011

Žiju v poklusu. AŤ se snažím sebevíc, nikdy nemám hotovo vše, co si myslím, že bych mít měla. Nestíhám. Přitom se nedá říct, že bych vysedávala u televize, či znuděně čučela z okna, nebo obrážela shopping centra jentak bez konkrétního cíle. Někteří nechcápou.
A co pořád děláš, že nezavoláš...nepřijdeš... nenapíšeš... a nebo cokoli jiného?, ptají se ostatní.

Nojo, co já pořád dělám?
Čtvrtek byl zářným příkladem mého "normálního" dne, kdy dělám pořád něco, ač to tak nevypadá.

Ráno klasika: vyskočit na zvonění budíku, cestou do koupelny zapnout vodu na čaj a kávu, cestou zpět oznámit ratolestem alergizující frázi, že  "škola volá". Při tom všem přeskakovat řvoucího kocoura, který se hlásí o druhou snídani a nebo honí balonek po bytě, aby na sebe upozornil.
Nachystat dětem krmi do krabiček, pití- snídani, uhlídat Martinu, aby ještě něco bezděčně nevyndala z aktovky a aby neodešla v bačkorách. Rozvézt děti do škol.

Ve čtvrtek chodím do práce až na 12., takže dopoledne obvykle trávím  nákupem potravin a žehlením, nebo jinými odpornými domácími pracemi. Vždy to neskutečně rychle uteče a oběd jím v klidu málokdy.

V práci se nezastavím, mobil neberu, ani nepíšu sms- není čas- prostě to nelze. V 5 večer končím, zpravidla si tam v klidu sednu, dopiju svoji láhev minerálky, prohodím pár slov s uklizečkou a vyrážím k domovu.

Po půl šesté se hrabu po schodech do bytu a už se na mě sbíhají! Kocour opět huláká a hlásí, že miska je prázdná; Majda se chlubí svými studijními úspěchy a oznamuje, že Martina je asi nemocná. Mám sto chutí sebou praštit a předstírat smrt. Odhodím promoklý kabát a ženu se do pokoje. Martina má na první omak teplotu. Teploměr pípá na údaji 38,3. Martina si stěžuje na bolest uší a krku. No, podle mého angína jak vyšitá.
Rychle ji pakuju, pospícháme na ORL na polikliniku. Zákon schválnosti funguje 100%- zrovna dneska mají zkrácenou pracovní dobu do 16:00.

Tak znovu do auta a hurá na Bulovku. vyzvednout lísteček za 90Kč jako poplatek za pohotovostní službu, a pak už jen ulovit nějakého doktora. Sestra je vlídná, vyptává se na podrobnosti, mylně ji informuju, že už jsme tam určitě byli. Po několika minutách vyleze, že tedy nebyli a požaduje doklady na vyplnění karty. Omlouvám se,... nojo, kdo si to má pamatovat! Na Bulovce jsme jak doma, s kým a čím...to už se mi vážně plete.
Sestra je v klidu, usmívá se a tvrdí, že to nevadí ;-)

Sedíme s Martinou v čekárně a ona pořád mluví. Mluví úplně o všem. Nepřestává, ani když na mě mluví sestra. Asi ta teplota...  V momentě, kdy přibíhá mladý zavalitý doktor, Martina hlasitě komentuje: "Fuj, doktorem bych nechtěla bejt. Všude samá krev. Já radši budu stavět domy..."
Okřikuju ji, ať je ticho!!!
Doktor už z dálky halaká: "Martino, tak co je?!" ... aha, už je informován! :-) )

Martina se s klidem usadí do vyšetřovacího křesla a pořád mele pantem. Doktor se tlemí. Martina zmlkne v momentě, kdy jí doktor naučeným trikem chytí jazyk do gázy a do krku jí strčí špachtli. Doktor konstatuje, že je to fakt angína :-(( Antibiotika dobrala přesně před týdnem. Doktor nemá radost, já už teprv ne. :-((  Napíše nám recept, všechno vysvětluje, komentuje svůj nález a pochválí nás, že jsme přišly včas. Oba se loučí s úsměvem. Beru recept na léky a zprávu a táhnu Martinu ven z ordinace.

Cestou domů lékárna a na základně jsme opět v 18:30. Wlk zatím připravil večeři a vyřídil s Majdou úkoly do školy. O půl osmé odchází na volejbal.
Martinu jsem založila do postele, jdu na večerní hygienu Majdy. V půl deváté mám pocit, že už musí být "zítra"- den mi připadá neskutečně dlouhý.
O půl hodiny později jsem "tuhá" - nestihnu si ani uvařit kafe, Wlk mě nachází spící v polosedě. O půlnoci Martina bere ATB. Ožiju, alespoň vycídím vanu a umyvadlo, přečtu asi dvě stránky v knize a zhasínám. na budíku je půl hodiny po půlnoci.

Tak to je to, co pořád dělám... pečuju, pracuju a neustále řeším nějaké nečekané situace - to mě zdržuje úplně nejvíc!!