29.1.2012
V názvu tohoto příspěvku se zřejmě skrývá nový terminus technicus. A kde že jsem k němu přišla? Odposlechla na ulici.
Jak víme, je doba zápisů do 1.tříd. natěšení předškoláci se nemohou dočkat a pyšní rodiče při tomto aktu své potomky natáčejí prostřednictvím nejnovějších technických výstřelků. Jenže než vůbec potomek poprvé do školy vstoupí, netuší, co všechno jeho rodiče absolvovali, aby se ujistili, že právě tato škola budo tou pravou a bude hodna vyučovat jejich poklad.
I vedl jeden tatínek předškolačky telefonní hovor na téma "dobrá škola" a po několika větách bylo zjevné, že takovou, která bude odpovídat jeho představám a požadavkům, ještě nikde nepostavili.
A zazněla i tato věta: "Nojo, všichni blbnou s tou inkluzí. Školy jsou teď plný těch inkluzívních dementů, to pak normální děti akorát brzdí a všechno jde do kopru..."
No vida! Taky názor. Mám jednoho inkluzívního dementa doma. Tak vím, co to v praxi obnáší. To je ale v tuto chvíli jedno. Fascinuje mě spíš jak společnost, která nezvládla integraci, směle přistoupila k vyšší fázi- tedy k inkluzi- tedy čistě teoreticky samozřejmě. V praxi to vypadá docela jinak.
Moc děkuji Ivy za odkaz na pořad, který mi v TV utekl. Jmenuje se příznačně: "Ošklivé slovo inkluze"
Koho toto téma zajímá, rozhodně doporučuju ke zhlédnutí - zabere cca 25minut. Je zajímavé poslouchat uhlazené fráze ministerských úředníků, a pak následně slyšet od ředitelů a učitelů škol, jaká je praxe a jak od příslušných institucí (zřizovatelů atp.) nedostali peníze ani na základní platy asistentů... inkluze je zatím i pro mne ošklivým slovem s neurčitým významem.
Nepochopené " LAMPY"
23.1.2012
Moc jsem toužila vidět představení Petrolejové lampy v divadle Komedie. Určitě za to může Herzovo filmové zpracovnání, kde hrál Petr Čepek a Iva Janžurová.
Nebylo mi dlouhou dobu přáno ulovit lístky. Když se to díky kamarádce konečně podařilo, hromadně jsme vyrazili... a co se nestalo... představení pěkně plynulo, herci se mohli přetrhnout- na holém jevišti se odehrávaly scény, ze kterých šlo vyčíst, že hlavní hrdina trpí duševní poruchou a že jeho trpělivá žena s ním v manželství není šťastná.... Soustředila jsme se tedy na výkony jednotlivých postav, než jsem si na některé postavy (konkrétně Štěpku- rozčilovalo mě, jak herečka mluví ) - stačila zvyknout, byla v sále tma a po delším váhání se ozval potlesk. Herci se přišli uklánět- říkala jsem si, jaká je to úcta k divákovi, že se klaní i po první polovině... no a on už byl konec představení.:-)
Uznávám, že divadlo Komedie patří mezi alternativní scény, zároveň však musím konstatovat, že tentokráte jsem záměr pana režiséra Davida Jařaba a jeho uchopení tématu vůbec nepobrala.
Uklidnilo mě snad jen to, že jsme tam pak seděli všichni jak čerstvě vyorané myši a hleděli po sobě. Já se dožadovala 2.části :-), ostatní řekli, že bude rozumnější jít ještě někam na kafe a zvednout si seběvědomí nějakým méně náročným tématem ;-)
Ať o tom přemýšlím, jak chci- děj odehrávající se pozpátku a jednotlivé scény na mě působily poněkud neuspořádaně, zmateně- nebylo se čeho chytit- takže jsem těkala od jedné postavy k druhé- až byl konec. Hra trvala přesně hodinu. Obvykle se na návštěvu divadla chystám- kouknu, zběžně, co od představení mohu očekávat. V tomto případě jsem to nestihla a asi by mi to nebylo nic platné. Patrně bych asi musela absolvovat nějaký přípravný kurz pro diváka. ;-)
Nevím, s jakými pocity odcházel z divadla ten, kdož Havlíčkovy Petrolejové lampy předtím neznal vůbec...
Téma lamp mě tento týden doslova pronásledovalo ;-) Zjistila jsem, že toto pro mne nejsou jedniné "lampy", které zůstaly nepochopeny. Shodou okolností jsem narazila i na ORIGAMI LAMPY... a tam na tom s porozuměním "jak na to" nejsem o moc lépe :-))
Moc jsem toužila vidět představení Petrolejové lampy v divadle Komedie. Určitě za to může Herzovo filmové zpracovnání, kde hrál Petr Čepek a Iva Janžurová.
Nebylo mi dlouhou dobu přáno ulovit lístky. Když se to díky kamarádce konečně podařilo, hromadně jsme vyrazili... a co se nestalo... představení pěkně plynulo, herci se mohli přetrhnout- na holém jevišti se odehrávaly scény, ze kterých šlo vyčíst, že hlavní hrdina trpí duševní poruchou a že jeho trpělivá žena s ním v manželství není šťastná.... Soustředila jsme se tedy na výkony jednotlivých postav, než jsem si na některé postavy (konkrétně Štěpku- rozčilovalo mě, jak herečka mluví ) - stačila zvyknout, byla v sále tma a po delším váhání se ozval potlesk. Herci se přišli uklánět- říkala jsem si, jaká je to úcta k divákovi, že se klaní i po první polovině... no a on už byl konec představení.:-)
Uznávám, že divadlo Komedie patří mezi alternativní scény, zároveň však musím konstatovat, že tentokráte jsem záměr pana režiséra Davida Jařaba a jeho uchopení tématu vůbec nepobrala.
Uklidnilo mě snad jen to, že jsme tam pak seděli všichni jak čerstvě vyorané myši a hleděli po sobě. Já se dožadovala 2.části :-), ostatní řekli, že bude rozumnější jít ještě někam na kafe a zvednout si seběvědomí nějakým méně náročným tématem ;-)
Ať o tom přemýšlím, jak chci- děj odehrávající se pozpátku a jednotlivé scény na mě působily poněkud neuspořádaně, zmateně- nebylo se čeho chytit- takže jsem těkala od jedné postavy k druhé- až byl konec. Hra trvala přesně hodinu. Obvykle se na návštěvu divadla chystám- kouknu, zběžně, co od představení mohu očekávat. V tomto případě jsem to nestihla a asi by mi to nebylo nic platné. Patrně bych asi musela absolvovat nějaký přípravný kurz pro diváka. ;-)
Nevím, s jakými pocity odcházel z divadla ten, kdož Havlíčkovy Petrolejové lampy předtím neznal vůbec...
Téma lamp mě tento týden doslova pronásledovalo ;-) Zjistila jsem, že toto pro mne nejsou jedniné "lampy", které zůstaly nepochopeny. Shodou okolností jsem narazila i na ORIGAMI LAMPY... a tam na tom s porozuměním "jak na to" nejsem o moc lépe :-))
O výrobky ovocnářské firmy je zájem ;-)
28.1.2012
Martinka je stále nemocná. Angína je však už na ústupu. Martině se ale role pacienta líbí. Užívá si ji. V posteli pobývá dobrovolně- kreslí si, hraje hry, čte si, poslouchá CD- ani nechce na TV- je spokojená.
A taky prosila: "Mami, půjčíš mi prosímtě tu tvoji destičku s tím okousaným jablíčkem? Já bych si tam něco potřebovala zahrát ..." :-))
Tak mi to připomnělo scénu z filmu, který miluju: Forrest Gump: .... Dále je tu dopis od "ovocnářské" společnosti ...a vytahuje dopis na hlavičkovém papíře firmy Apple ... :-))
Martinka je stále nemocná. Angína je však už na ústupu. Martině se ale role pacienta líbí. Užívá si ji. V posteli pobývá dobrovolně- kreslí si, hraje hry, čte si, poslouchá CD- ani nechce na TV- je spokojená.
A taky prosila: "Mami, půjčíš mi prosímtě tu tvoji destičku s tím okousaným jablíčkem? Já bych si tam něco potřebovala zahrát ..." :-))
Tak mi to připomnělo scénu z filmu, který miluju: Forrest Gump: .... Dále je tu dopis od "ovocnářské" společnosti ...a vytahuje dopis na hlavičkovém papíře firmy Apple ... :-))
Mistr Hanuš a jiní slavní Češi
27.1.2012
Martina (7,5roku) si velice ráda prohlíží knihy o historii.
Martina miluje, když jí někdo předčítá. Ponejvíce se jí daří přemluvit k tomuto činu Majdu. Majda jí předčítá knihy, které by si ještě sama těžko četla. Vybrala Staré řecké báje a pověsti a po přečtení kapitoly Martinu nemilosrdně zkouší: jak se jmenoval ten a ten? Koho si vzala..? Co dostal...? Co měl na sobě?... no někdy není lehké v takové testu obstát. Martina však ví, že by svou neznalostí předčitatele mohla ztratit, a tak se vždy vybičuje k maximální pozornosti a zatím se zdá, že se obě celkem dobře baví :-))
Přemýšlela jsem, co Martině nabídnout, aby si mohla číst sama. Jiráskovy Staré pověsti české jsou sice krásné, ale obávám se, že by květnatý a přechodníky protknutý jazyk Martině leda tak hlavu zamotal a brzy by s tím asi švihla.
Patrně stejného názoru byla moje oblíbená spisovatelka Martina Drijverová. Už před lety zpracovala klasické české pověsti pro malé čtenáře- a to hned ve dvou knihách.
Martina je čte bez problémů a moc ráda a stále dokola. Knihy mají krásnou grafickou úpravu, větší písmena a jsou doprovázeny obrázky Dagmar Ježkové.
Martina (7,5roku) si velice ráda prohlíží knihy o historii.
Martina miluje, když jí někdo předčítá. Ponejvíce se jí daří přemluvit k tomuto činu Majdu. Majda jí předčítá knihy, které by si ještě sama těžko četla. Vybrala Staré řecké báje a pověsti a po přečtení kapitoly Martinu nemilosrdně zkouší: jak se jmenoval ten a ten? Koho si vzala..? Co dostal...? Co měl na sobě?... no někdy není lehké v takové testu obstát. Martina však ví, že by svou neznalostí předčitatele mohla ztratit, a tak se vždy vybičuje k maximální pozornosti a zatím se zdá, že se obě celkem dobře baví :-))
Přemýšlela jsem, co Martině nabídnout, aby si mohla číst sama. Jiráskovy Staré pověsti české jsou sice krásné, ale obávám se, že by květnatý a přechodníky protknutý jazyk Martině leda tak hlavu zamotal a brzy by s tím asi švihla.
Patrně stejného názoru byla moje oblíbená spisovatelka Martina Drijverová. Už před lety zpracovala klasické české pověsti pro malé čtenáře- a to hned ve dvou knihách.
(na obr. 1.vydání z r.2002 a 2004)
Samozřejmě, že jsou věci, kterým ještě nerozumí- a tak se třeba ptá: " A proč byl rabi lev?" - to když hltala pověst o Golemovi :-))
Následkem získaných vědomostí se u nás odehrál celkem vtipný rozhovor.
úvod do děje:
Táta Wlk bádal nad problémem, zda si má brát na ruku svoje hodinky (je zvyklý je nosit, ale při manipulaci s Majdou mu vadí, protože se o ně Majda zpravidla škrábne) - a tak před odchodem na nějakou naši společnou akci dumal nad tím, jaké činnosti tam bude provozovat.
Majda: "Ty hodinky si neber! Zas mě drápneš. Stejně na ně vůbec nekoukáš a všude chodíš, jak tě napadne... a máš je i na mobilu a v autě na palubce..."
Martina: "Teda, tati, ty jsi jako mistr Hanuš, ty máš ale hodin!" :-)
Tak tomu říkám aplikace poznatků v praxi :-)) .... a obě knihy vřele doporučuju! :-)
Ještě jsme to teď v době nemoci oživili poslechem CD "Hurvínkovy staré pověsti české" - to se Martina chechtala na celé kolo.
Následkem získaných vědomostí se u nás odehrál celkem vtipný rozhovor.
úvod do děje:
Táta Wlk bádal nad problémem, zda si má brát na ruku svoje hodinky (je zvyklý je nosit, ale při manipulaci s Majdou mu vadí, protože se o ně Majda zpravidla škrábne) - a tak před odchodem na nějakou naši společnou akci dumal nad tím, jaké činnosti tam bude provozovat.
Majda: "Ty hodinky si neber! Zas mě drápneš. Stejně na ně vůbec nekoukáš a všude chodíš, jak tě napadne... a máš je i na mobilu a v autě na palubce..."
Martina: "Teda, tati, ty jsi jako mistr Hanuš, ty máš ale hodin!" :-)
Tak tomu říkám aplikace poznatků v praxi :-)) .... a obě knihy vřele doporučuju! :-)
Ještě jsme to teď v době nemoci oživili poslechem CD "Hurvínkovy staré pověsti české" - to se Martina chechtala na celé kolo.
Integrační potíže trvalého rázu
25.1.2012
S novým rokem zůstaly staré potíže.
Další věcí, která mě opět dostala, je zapojení Majdy do výuky. Pečliví čtenáři už vědí, že škola organizuje nejrůznější akce a exkurzní dny, ovšem nikdy nikdo neřeší, zda to bude schůdné i pro Majdu. :-(
Tentokrát jdou 9.třídy v rámci výuky dějepisu do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který za II. světové války poskytl útočiště českým parašutistům, kteří v roce 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Samozřejmě, že do katakomb se s vozíkem Majda nedostane. No, ale naivně jsem očekávala, že p.učitelka třídní (dějepisářka organizující tuto akci) spolu s paní asistentkou dají hlavy dohromady a připraví i nějaký program pro Majdu- něco, kam by mohla, nebo co by mohla- vidět, zkoumat, připravit, načíst, zpracovat- k tomuto tématu.
Omyl.
Majda prý počká ve škole- se šestými třídami, které zpracovávají projekt "Anglosaské země".
???
Majda řekla, že nikam nejde, že neví, co by tam dělala, když na to nemá ani nic připraveného a že nebude na třídu 4hodiny čekat, až přijdou z kostela a budou si promítat film "Atentát".
Já to naprosto chápu. Nutit ji samozřejmě nebudu.
S paní učitelkou jsme si vyměily několik mailů, které s komunikací neměly nic společného. Ona mi vytrvale opakovala, že kostel není bezbariérový a já se dožadovala toho, aby i moje dítě smělo nahlédnout do české historie a ne si hrát s dětmi nad mapou Anglie.
Nic. Nemělo to cenu.
Dala jsem tedy sama sobě úkol, jak bych takovou situaci vyřešila v praxi učitele já, protože nejednoho čtenáře to už jistě napadlo, že se mi to píše, ale co bych dělala já na místě p.učitelky.;-)
Nedalo to ani tolik práce a nabídla se mi výstava "The Silent Village" a Jan Kaplan: 10:35 - obě věnované atentátu a událostem, které následovaly, v galerii DOX, které je plně bezbariérová, od školy vzdálená tři stanice metrem.
Takže to možná nebylo o tom, že se ani v tomto případě pro Majdu nenašla žádná náhradní forma, jak toto téma zajímavě přiblížit i jí - ona se zkrátka nehledala. Zřejmě to není pro vozíčkáře důležité.
Zítra si tedy s Majdou dáme úřední den a půjdeme zažádat o OP a novou parkovací kartu pro vozíčkáře.
Do DOXu na výše zmiňovanou výstavu zajedeme 100%, protože toto téma je nám blízké- koneckonců naše babičky to zažily na vlastní kůži a od osudné atentátnické zatáčky bydlíme coby kamenem dohodil.
Je mi líto, že z každého exkurzního dne, na které se všechny děti logicky těší, že se nebudou učit klasicky v lavicích, si naše dítě odnáší vždycky pachuť toho, že se s ním nepočítá, že je tam navíc a že ho teď zrovna s sebou nepotřebujeme, takže si ho odložíme, kde zrovna bude místo - bez ohledu na souvislosti, na jeho pocity...
Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat do uzamčené části blogu, aby se zas do Majdy někdo nenavážel, ale pak jsem si řekla, že si to třeba přečte i někdo, kdo si z toho vezme ponaučení. A byť by to k zamyšlení donutilo jednoho jediného člověka, pak mělo smysl to napsat.
A aby tu nebylo tak smutno, Martina má angínu- jak hrom. Už 3dny leží a běduje. Skoro nejí, má teplotu a nechce se jí polykat penicilin.
Tak s panem Wlkem lehce nestíháme- přebíháme z práce k dětem a naopak.
S novým rokem zůstaly staré potíže.
Další věcí, která mě opět dostala, je zapojení Majdy do výuky. Pečliví čtenáři už vědí, že škola organizuje nejrůznější akce a exkurzní dny, ovšem nikdy nikdo neřeší, zda to bude schůdné i pro Majdu. :-(
Tentokrát jdou 9.třídy v rámci výuky dějepisu do kostela sv. Cyrila a Metoděje, který za II. světové války poskytl útočiště českým parašutistům, kteří v roce 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Samozřejmě, že do katakomb se s vozíkem Majda nedostane. No, ale naivně jsem očekávala, že p.učitelka třídní (dějepisářka organizující tuto akci) spolu s paní asistentkou dají hlavy dohromady a připraví i nějaký program pro Majdu- něco, kam by mohla, nebo co by mohla- vidět, zkoumat, připravit, načíst, zpracovat- k tomuto tématu.
Omyl.
Majda prý počká ve škole- se šestými třídami, které zpracovávají projekt "Anglosaské země".
???
Majda řekla, že nikam nejde, že neví, co by tam dělala, když na to nemá ani nic připraveného a že nebude na třídu 4hodiny čekat, až přijdou z kostela a budou si promítat film "Atentát".
Já to naprosto chápu. Nutit ji samozřejmě nebudu.
S paní učitelkou jsme si vyměily několik mailů, které s komunikací neměly nic společného. Ona mi vytrvale opakovala, že kostel není bezbariérový a já se dožadovala toho, aby i moje dítě smělo nahlédnout do české historie a ne si hrát s dětmi nad mapou Anglie.
Nic. Nemělo to cenu.
Dala jsem tedy sama sobě úkol, jak bych takovou situaci vyřešila v praxi učitele já, protože nejednoho čtenáře to už jistě napadlo, že se mi to píše, ale co bych dělala já na místě p.učitelky.;-)
Nedalo to ani tolik práce a nabídla se mi výstava "The Silent Village" a Jan Kaplan: 10:35 - obě věnované atentátu a událostem, které následovaly, v galerii DOX, které je plně bezbariérová, od školy vzdálená tři stanice metrem.
Takže to možná nebylo o tom, že se ani v tomto případě pro Majdu nenašla žádná náhradní forma, jak toto téma zajímavě přiblížit i jí - ona se zkrátka nehledala. Zřejmě to není pro vozíčkáře důležité.
Zítra si tedy s Majdou dáme úřední den a půjdeme zažádat o OP a novou parkovací kartu pro vozíčkáře.
Do DOXu na výše zmiňovanou výstavu zajedeme 100%, protože toto téma je nám blízké- koneckonců naše babičky to zažily na vlastní kůži a od osudné atentátnické zatáčky bydlíme coby kamenem dohodil.
Je mi líto, že z každého exkurzního dne, na které se všechny děti logicky těší, že se nebudou učit klasicky v lavicích, si naše dítě odnáší vždycky pachuť toho, že se s ním nepočítá, že je tam navíc a že ho teď zrovna s sebou nepotřebujeme, takže si ho odložíme, kde zrovna bude místo - bez ohledu na souvislosti, na jeho pocity...
Původně jsem tento příspěvek chtěla napsat do uzamčené části blogu, aby se zas do Majdy někdo nenavážel, ale pak jsem si řekla, že si to třeba přečte i někdo, kdo si z toho vezme ponaučení. A byť by to k zamyšlení donutilo jednoho jediného člověka, pak mělo smysl to napsat.
A aby tu nebylo tak smutno, Martina má angínu- jak hrom. Už 3dny leží a běduje. Skoro nejí, má teplotu a nechce se jí polykat penicilin.
Tak s panem Wlkem lehce nestíháme- přebíháme z práce k dětem a naopak.
7 pádů Honzy Dědka
18.1.2012
Vyrazili jsme i s Majdou do Malostranské besedy na pořad 7 pádů Honzy Dědka.
Jeho hosty byli tři muži zvučných jmen: Karel Šíp, Jakub Kohák a Richard Nedvěd.
Vyrazili jsme i s Majdou do Malostranské besedy na pořad 7 pádů Honzy Dědka.
Jeho hosty byli tři muži zvučných jmen: Karel Šíp, Jakub Kohák a Richard Nedvěd.
Příjemná talk-show, plná veselých historek a vtípků-a taky kouzel ...samozřejmě záleží na povaze a zaměření pozvaných hostů ;-)
Ukázky z pořadu lze vygooglit- např. ZDE
Příjemná atmosféra, posezení u stolečků a lidí "tak akorát" :-)
S ohledem na naše prostorové nároky jsem organizátory pro jistotu kontaktovala předem, jak moc "friendly" jsou k vozíčkářům a musím jen chválit. Komunikace na jedničku, s ničím nebyl problém- jak řekli, tak udělali :-) Vozík byl v sále přednostně usazen, aby nikomu nepřekážel- a aby z něj bylo i něco vidět, výtah fungoval... a Malostranská beseda nabízí tolik pořadů, které by stály za vidění... je ten čas na to mít ;-)
Ukázky z pořadu lze vygooglit- např. ZDE
Příjemná atmosféra, posezení u stolečků a lidí "tak akorát" :-)
S ohledem na naše prostorové nároky jsem organizátory pro jistotu kontaktovala předem, jak moc "friendly" jsou k vozíčkářům a musím jen chválit. Komunikace na jedničku, s ničím nebyl problém- jak řekli, tak udělali :-) Vozík byl v sále přednostně usazen, aby nikomu nepřekážel- a aby z něj bylo i něco vidět, výtah fungoval... a Malostranská beseda nabízí tolik pořadů, které by stály za vidění... je ten čas na to mít ;-)
Moravské koláče podle Andrey
14.1.2012
Oč raději jím, o to míň ráda vařím. Ne že bych to nedělala, ale netěší mě to - a rozhodně vaření nepatří do mých oblíbených činností.
Umluvila jsem Andreu, že nám jednou přijde udělat výukový kurz pečení moravských koláčů, které občas peče a nosí a my se můžeme umlátit, jak nám to chutná. Andrea souhlasila (ona je totiž sebevražedně hodná :-))
Začalo to přípravou kynutého těsta. Žádné rozdělávání a pěstování kvásku v hrnečku, jak mě to učili doma- pěkně v jedné míse udělat chlívečky- a jde to taky!
zatímco těsto kynulo, my si hráli náš oblíbený DIXIT - a když už bylo tak akorát, šlo se s ním pracovat.
Z těsta se vymačkala tlustá placka- a na ni se nanesla tvarohová náplň.
Placka se pak zamotala do koule - náplň je uvnitř
½ kg hladké mouky (možno i polohrubá)
12 dkg cukru
15 dkg tuku na pečení (hera apod.)
2 vejce
3 dkg droždí
trochu soli (odhadem, cca 2-3 špetky)
¼ l mléka
Tvarohová náplň:
Na 1 kostku tvarohu (250 g) přidat 1 vejce, rozinky (podle obliby), cukr krupice (podle chuti), nastrouhanou citrónovou kůru.
Drobenka – cca 150 g hrubé mouky, 130 g moučkového cukru, 130 g másla nebo hery
Povidla – rozmíchají se s trochou vody, aby se dobře roztírala… Možno přidat skořici, rum – podle momentální chuti a preferencí…
Mouku dát do mísy trochu na stranu, do volného prostoru vedle mouky dát vlažné mléko, do něj cukr a kvasnice. Nechat vzejít kvasnice a pak začít promíchávat s moukou. Při promíchávání přidat rozpuštěný vlahý tuk, vejce, sůl. Případně přidat mouku tak, aby na konci bylo vypracované „polotuhé“ těsto na kynutí – nelepí se k míse (nesmí být moc tuhé). Těsto nechat vykynout. Pak na pomoučeném vále zpracovávat jednotlivé koláče. Objem těsta tak cca do dlaní zpracovat do koule, trochu ji zploštit, doprostřed (do mírné prohlubně) dát tvaroh, přes něj přetáhnout volné okraje „placky“ a tvaroh zabalit dovnitř těsta. Těsto naplněné tvarohem zlehka zploštit mezi dlaněmi do silnější placky, na vymazaném plechu pak roztáhnout do tvaru koláče (výsledný koláč by měl mít výšku cca 1 cm). Potřít shora povidly a posypat drobenkou. Před vkládáním do trouby potřít okraje koláče zlehka olejem. Nejdříve se peče na cca 180° pak zmírnit na 150°. Po vytažení z trouby ještě za horka okraje znovu trochu potřít olejem (nevytvoří se pak tvrdá kůrka, zůstane měkká).
Praktické postřehy ;o)
Mouky je vždycky víc než půl kila, záleží třeba i na velikosti vajec, takže vždycky začínám na půl kile a až smíchám všechny suroviny a těsto je řídké, tak postupně přisypávám…
Tvarohy nekupovat ty v plastové vaničce!!! Ty jsou moc tekuté, a je problém ho uzavřít do těsta, to se pak snadno trhá a tvaroh teče ven. Doporučuji klasickou „kostku“ tvarohu balenou v „papíře“.
Na jednu dávku těsta je spotřeba cca 2 kostky tvarohu.
Z jedné dávky těsta jsou obvykle 3-4 koláče (spíš 4)
Původní recept jsem měla z hladké mouky, ale jednou jsem omylem dala polohrubou a těsto mělo lepší výslednou konzistenci a dobře se s ním pracovalo :o). Občas se i omyl může stát pokrokem :o)))). Ale závěr je ten, že se těsto dá udělat z obou druhů mouky.
Oč raději jím, o to míň ráda vařím. Ne že bych to nedělala, ale netěší mě to - a rozhodně vaření nepatří do mých oblíbených činností.
Umluvila jsem Andreu, že nám jednou přijde udělat výukový kurz pečení moravských koláčů, které občas peče a nosí a my se můžeme umlátit, jak nám to chutná. Andrea souhlasila (ona je totiž sebevražedně hodná :-))
Začalo to přípravou kynutého těsta. Žádné rozdělávání a pěstování kvásku v hrnečku, jak mě to učili doma- pěkně v jedné míse udělat chlívečky- a jde to taky!
na vymaštěném plechu se pak z koule vymačká opět placka- o průměru jídelního talíře - bacha!! Neprotrhnout, aby tvaroh nelezl ven! ;-)
navrch se natřou povidla
a posype se žmolenkou (nebo po moravsku: drobenkou :-))
No a upeče se -a takhle to vypadá a je to vynikající, leč vůbec ne dietní. ;-)
Pro zájemce přidávám recept - cenná je zejména poslední kapitola: " Praktické postřehy" :-)
Andrea prý žádné další výukové kurzy pořádat nehodlá (zřejmě pod vlivem dojmů z výuky v naší rodině- seběhli jsme se všichni), ale případné dotazy v komentářích jistě odpoví ;-)
Andrea prý žádné další výukové kurzy pořádat nehodlá (zřejmě pod vlivem dojmů z výuky v naší rodině- seběhli jsme se všichni), ale případné dotazy v komentářích jistě odpoví ;-)
Moravské koláče alá Andrea
½ kg hladké mouky (možno i polohrubá)
12 dkg cukru
15 dkg tuku na pečení (hera apod.)
2 vejce
3 dkg droždí
trochu soli (odhadem, cca 2-3 špetky)
¼ l mléka
Tvarohová náplň:
Na 1 kostku tvarohu (250 g) přidat 1 vejce, rozinky (podle obliby), cukr krupice (podle chuti), nastrouhanou citrónovou kůru.
Drobenka – cca 150 g hrubé mouky, 130 g moučkového cukru, 130 g másla nebo hery
Povidla – rozmíchají se s trochou vody, aby se dobře roztírala… Možno přidat skořici, rum – podle momentální chuti a preferencí…
Mouku dát do mísy trochu na stranu, do volného prostoru vedle mouky dát vlažné mléko, do něj cukr a kvasnice. Nechat vzejít kvasnice a pak začít promíchávat s moukou. Při promíchávání přidat rozpuštěný vlahý tuk, vejce, sůl. Případně přidat mouku tak, aby na konci bylo vypracované „polotuhé“ těsto na kynutí – nelepí se k míse (nesmí být moc tuhé). Těsto nechat vykynout. Pak na pomoučeném vále zpracovávat jednotlivé koláče. Objem těsta tak cca do dlaní zpracovat do koule, trochu ji zploštit, doprostřed (do mírné prohlubně) dát tvaroh, přes něj přetáhnout volné okraje „placky“ a tvaroh zabalit dovnitř těsta. Těsto naplněné tvarohem zlehka zploštit mezi dlaněmi do silnější placky, na vymazaném plechu pak roztáhnout do tvaru koláče (výsledný koláč by měl mít výšku cca 1 cm). Potřít shora povidly a posypat drobenkou. Před vkládáním do trouby potřít okraje koláče zlehka olejem. Nejdříve se peče na cca 180° pak zmírnit na 150°. Po vytažení z trouby ještě za horka okraje znovu trochu potřít olejem (nevytvoří se pak tvrdá kůrka, zůstane měkká).
Praktické postřehy ;o)
Mouky je vždycky víc než půl kila, záleží třeba i na velikosti vajec, takže vždycky začínám na půl kile a až smíchám všechny suroviny a těsto je řídké, tak postupně přisypávám…
Tvarohy nekupovat ty v plastové vaničce!!! Ty jsou moc tekuté, a je problém ho uzavřít do těsta, to se pak snadno trhá a tvaroh teče ven. Doporučuji klasickou „kostku“ tvarohu balenou v „papíře“.
Na jednu dávku těsta je spotřeba cca 2 kostky tvarohu.
Z jedné dávky těsta jsou obvykle 3-4 koláče (spíš 4)
Původní recept jsem měla z hladké mouky, ale jednou jsem omylem dala polohrubou a těsto mělo lepší výslednou konzistenci a dobře se s ním pracovalo :o). Občas se i omyl může stát pokrokem :o)))). Ale závěr je ten, že se těsto dá udělat z obou druhů mouky.
Rychlokurz japonské kuchyně
9.-16.1.2012
V těchto dnech u nás probíhal rychlokurz japonské kuchyně :-) Eiko vařila během celého pobytu zde japonské polévky- o ty my ale zrovna moc nejíme.
Tady je ale jídlo, které za zmínku stojí- jmenuje se gyoza (my -bývalí členové zemí socialistického tábora- jsme to přeložili něco jako pirohy- placičky z tenkého těsta - Eiko si dovezla v pytlíčku hotový polotovar - a nádivka- vegetariánská nebo s masem- jak kdo chce). Mě spíš zaujal způsob balení - Eiko vytvářela velmi obratně ranečkům takové sklady. A mně to vůbec nešlo tak pěkně ;-) Ale chutnalo to báječně! ještě se to namáčelo do mističek s omáčkami- nezbytnou součástí vaření byl i japonský křen čili wasabi. Kdo ještě neokusil, doporučuju: k protažení všech dutin a k vehnání slz do očí jedinečné :-)
Došlo i na výrobu sushi :-)) Tedy ve speciální úpravě- odmítali jsme syrové ryby! Takže se plnilo směsí z krabích tyčinek, rýže, avokáda ...a bylo to moc dobré!
Sushi se balí do takových tenkých plátků z mořských řas (my Evropani to tipovali spíš na špenát)
závěrečná fáze: porcování na malé válečky: jednohubky.
A tohle je zvláštní úprava pro Američany "California sushi" - takové sushi naruby. Vrchní vrstva je tvořena rýží a ještě je posypaná sezamem. Japonci prý něco akového nepoptávají ;-)
A je naservírováno:
Eiko si zas pochutnávala na českých specialitách. Uchvátily ji např. naše obložené chlebíčky. Říkala jim důvěrně "Czech sushi" :-)
Jojo, nejen láska, ale i mezinárodní vztahy mohou procházet žaludkem....
V těchto dnech u nás probíhal rychlokurz japonské kuchyně :-) Eiko vařila během celého pobytu zde japonské polévky- o ty my ale zrovna moc nejíme.
Tady je ale jídlo, které za zmínku stojí- jmenuje se gyoza (my -bývalí členové zemí socialistického tábora- jsme to přeložili něco jako pirohy- placičky z tenkého těsta - Eiko si dovezla v pytlíčku hotový polotovar - a nádivka- vegetariánská nebo s masem- jak kdo chce). Mě spíš zaujal způsob balení - Eiko vytvářela velmi obratně ranečkům takové sklady. A mně to vůbec nešlo tak pěkně ;-) Ale chutnalo to báječně! ještě se to namáčelo do mističek s omáčkami- nezbytnou součástí vaření byl i japonský křen čili wasabi. Kdo ještě neokusil, doporučuju: k protažení všech dutin a k vehnání slz do očí jedinečné :-)
Tady už jsou válečky nachystané k nakrájení...
závěrečná fáze: porcování na malé válečky: jednohubky.
Jojo, nejen láska, ale i mezinárodní vztahy mohou procházet žaludkem....
Ze školních lavic 2.A
Občas mě při psaní domácích úkolů podpane záchvat sebelítosti a běduju si tady tajně: "Proč já nemůžu mít alespoŇ jednoho potomka (co se požadavků vzdělávání týče) standardního!???" ;-)
Martina na začátku druhého roku své povinné školní docházky dospěla k názoru, že některé známkované disciplíny nemůže akceptovat. Například OPIS. Zhruba sedmiletý jedinec dostane předlohu- jakýsi text- pár veršů, nebo několik vět- a jeho úkolem je přepsat tento text bez chyby- tedy se všemi náležitostmi- tečky, čárky, velká písmena... naše dítě ovšem netvoří opis, nýbrž vlastní originál- tedy cosi na motivy zadaného textu. Dospěla jsem k závěru, že tento druh úkolu jest pro "cvičenou opici" a že potomka svého nepoddajného v této disciplíně vycvičím.
I vybrala jsem básně Pavla Šruta- jsou veselé, nabízejí zajímavé rýmy a člověk se u nich i zasměje. Denně OPIS osmi veršů. Dítě se snaží a tu a tam vytvoří i bezchybné dílo. Domlouvám jí a ptám se, proč se školní sešit jen hemží červeně opravenými chybami.
"Když mě to nebaví psát stejný, co už někdo napsal stejně...", laxně odpoví Martina.
Udala jsem několik případů, proč je třeba umět opisovat přesně zadaný text... tak naivně doufám, že ve volných chvílích bude to astrální stvoření přemýšlet o mých argumentech a pokusí se pak nevkládat do opisu slova vlastní- rádoby "lepší". :-)
Dalším úkolem byla abeceda. Děti se učily abecedu. Žádný problém (naštěstí). I dostala dítka tvůrčí úkol: vymyslet na každé písmeno abecedy slovo.
A co se neobjevilo v našem vypracování?
H - jako HYPOTÉKA. (na můj dotaz, zda ví, co to je- odpověděla, že "asi nějaký zvíře") :-))
no a V jako VINOTÉKA ...prostě běžný slovník žáka druhé třídy.... už se na nic neptám....
...já vážně na třídní schůzky nikdy nepůjdu ... leda řádně maskována... :-)
Úplně živě si představuju ty poetické večery, kdy paní učitelka (zcela vyšťavená) doma zasedne ke kávě a říká manželovi: "Představ si, člověče, já ti mám ve třídě dítě ... " :-)))
Martina na začátku druhého roku své povinné školní docházky dospěla k názoru, že některé známkované disciplíny nemůže akceptovat. Například OPIS. Zhruba sedmiletý jedinec dostane předlohu- jakýsi text- pár veršů, nebo několik vět- a jeho úkolem je přepsat tento text bez chyby- tedy se všemi náležitostmi- tečky, čárky, velká písmena... naše dítě ovšem netvoří opis, nýbrž vlastní originál- tedy cosi na motivy zadaného textu. Dospěla jsem k závěru, že tento druh úkolu jest pro "cvičenou opici" a že potomka svého nepoddajného v této disciplíně vycvičím.
I vybrala jsem básně Pavla Šruta- jsou veselé, nabízejí zajímavé rýmy a člověk se u nich i zasměje. Denně OPIS osmi veršů. Dítě se snaží a tu a tam vytvoří i bezchybné dílo. Domlouvám jí a ptám se, proč se školní sešit jen hemží červeně opravenými chybami.
"Když mě to nebaví psát stejný, co už někdo napsal stejně...", laxně odpoví Martina.
Udala jsem několik případů, proč je třeba umět opisovat přesně zadaný text... tak naivně doufám, že ve volných chvílích bude to astrální stvoření přemýšlet o mých argumentech a pokusí se pak nevkládat do opisu slova vlastní- rádoby "lepší". :-)
Dalším úkolem byla abeceda. Děti se učily abecedu. Žádný problém (naštěstí). I dostala dítka tvůrčí úkol: vymyslet na každé písmeno abecedy slovo.
A co se neobjevilo v našem vypracování?
H - jako HYPOTÉKA. (na můj dotaz, zda ví, co to je- odpověděla, že "asi nějaký zvíře") :-))
no a V jako VINOTÉKA ...prostě běžný slovník žáka druhé třídy.... už se na nic neptám....
...já vážně na třídní schůzky nikdy nepůjdu ... leda řádně maskována... :-)
Úplně živě si představuju ty poetické večery, kdy paní učitelka (zcela vyšťavená) doma zasedne ke kávě a říká manželovi: "Představ si, člověče, já ti mám ve třídě dítě ... " :-)))
Jazz Bluffers potěšili ;-)
10.1.2012
Mám skluz a nestíhám můj milý blogček psát tak, jak bych si přála, ale na co rozhodně nesmím a nechci zapomenout je návštěva literární kavárny v Salmovské ulici.
Koncert skupiny Jazz Bluffers, na který jsem neměla v úmyslu vůbec jít, protože mým toužebným přáním je letos se vyspat!! :-)) Domluvilo sevše narychlo a nečekaně- díky panu kapelníkovi za rezervaci míst, protože nakonec nás bylo osm.
Napadlo nás pozvat i naši zaoceánskou návštěvu. Souhlasili celkem nadšeně. Zcela nečekaně se k naší výpravě za kulturou přidal i nás děda- to bylo takové překvapení večera :-) Zatímco my jsme se obouvali, že vyrazíme na tramvaj, děda už stál venku- a automaticky se přidal. Měla jsem z toho takový zvláštní pocit- nějak si totiž nemohu vzpomenout, kdy náš děda na nějakém koncertě nebo v divadle byl ;-)
No ale: kdo chce kam, šup tam s ním...
Bylo plně obsazeno. Tentokráte se hrálo v novém složení- poprvé s basou, na kterou mistrně hrál Franta Raba. Muzicírování hned dostalo úplně jiný ráz, než jsme zvyklí v klasickém složení se suzafonem.
Jako čestný host vystoupil i Bob Zajíček- nestárnoucí legenda českého jazzu, jak uvádí Wikipedie. A má pravdu. Ten chlapík válel- hrál, zpíval- vtipně komentoval... a na fotce právě vysvětluje, jaký je rozdíl mezi kornetem a trubkou (snad jsem to nezmotala :-))
Bylo to skvělé!! Naši hosti byli unešení- fotili, nahrávali- a žasli, co všechno se dá v takové malé kavárně zažít. Takže Jazz Bluffers tentokrát potěšili naše uši dokonale.
Problém vznikl jen jeden. Dědovi se líbilo natolik, že hodlá tuto kulturu navštěvovati častěji... takže jsme možná přišli o hlídače našich dětí a Jazz Bluffers budeme sjíždět leda na youtube :-( .... jak se vše dobré může v opak obrátit :-)
Mám skluz a nestíhám můj milý blogček psát tak, jak bych si přála, ale na co rozhodně nesmím a nechci zapomenout je návštěva literární kavárny v Salmovské ulici.
Koncert skupiny Jazz Bluffers, na který jsem neměla v úmyslu vůbec jít, protože mým toužebným přáním je letos se vyspat!! :-)) Domluvilo sevše narychlo a nečekaně- díky panu kapelníkovi za rezervaci míst, protože nakonec nás bylo osm.
Napadlo nás pozvat i naši zaoceánskou návštěvu. Souhlasili celkem nadšeně. Zcela nečekaně se k naší výpravě za kulturou přidal i nás děda- to bylo takové překvapení večera :-) Zatímco my jsme se obouvali, že vyrazíme na tramvaj, děda už stál venku- a automaticky se přidal. Měla jsem z toho takový zvláštní pocit- nějak si totiž nemohu vzpomenout, kdy náš děda na nějakém koncertě nebo v divadle byl ;-)
No ale: kdo chce kam, šup tam s ním...
Bylo plně obsazeno. Tentokráte se hrálo v novém složení- poprvé s basou, na kterou mistrně hrál Franta Raba. Muzicírování hned dostalo úplně jiný ráz, než jsme zvyklí v klasickém složení se suzafonem.
Jako čestný host vystoupil i Bob Zajíček- nestárnoucí legenda českého jazzu, jak uvádí Wikipedie. A má pravdu. Ten chlapík válel- hrál, zpíval- vtipně komentoval... a na fotce právě vysvětluje, jaký je rozdíl mezi kornetem a trubkou (snad jsem to nezmotala :-))
Problém vznikl jen jeden. Dědovi se líbilo natolik, že hodlá tuto kulturu navštěvovati častěji... takže jsme možná přišli o hlídače našich dětí a Jazz Bluffers budeme sjíždět leda na youtube :-( .... jak se vše dobré může v opak obrátit :-)
...a vším budu rád
Už jsem mnohokrát psala, že miluju rozhovory s dětmi- vlastními i cizími. Vážím si toho, když získám jejich důvěru a začnou se mnou rozprávět na nějaké téma. Poštěstilo se mi tento týden! :-)
Ve školce jsem se nachomýtla ke skupince předškoláků. Čekali na chodbě na paní psycholožku, která s nimi měla provádět testy školní zralosti. Povídali si mezi sebou a Terezka v návaznosti na cosi prohlásila: "Až budu velká, budu princeznou!" Zadívala se na mě, pokynula bradou směrem ke mně a ptala se: "A čím jsi chtěla být ty, když jsi byla malá. Taky princeznou?"
Popravdě jsem odpověděla, že učitelkou, neboŤ u této věkové kategorie jsem nepředpokládala žádné "vtipné" narážky na tuto profesi... ale ouha! ;-)
"Učitelkou?", nevěřícně opakovala Ema. "A to umíš JENOM učit? Nic jinýho?"
"No, skromně doufám, že umím i NĚCO JINÝHO... :-)", bránila jsem se chabě. "Ale vždycky jsem moc chtěla být učitelkou."
"Tak to já budu kutilkou!", zahlásila Anička.
"Kutilkou? A co dělá taková KUTILKA?", snažila jsem se získat nějaké další informace pro případ, že bych ještě kdy měnila zgruntu profesi.
"No přece kutí!!", nevěřícně kroutilolo hlavou to dítě nad mojí neznalostí. "Tatínek je taky kutil. Tak budu po tatínkovi!", uzavřela debatu.
Saša se mohl přetrhnout, aby i on mohl sdělit světu svoje touhy. "To já budu PRACOVNÍKEM!", hrdě hlásil s lehkým ruským přízvukem.
"A jakým?", ptala jsem se zas natvrdle já ve snaze vyloudit nějaké neslýchané moudro- a povedlo se! ;-)
"Těžkým pracovníkem! Budu stavět domy, kopat díry na domy...", upřesnil Saša.
Jako poslední se projevil Jakub. "Budu krotitelem tučňáků a sov."
"To je tedy zvláštní kombinace zvířat. A jde to vůbec dohromady?", vyzvídala jsem.
"Jde. Zatímco sovy budou spát, budu krotit a krmit tučňáky. A až si půjdou lehnout tučňáci, budu krotit sovy..."
Měl to do detailu promyšlené :-) Kdy bude spát pan krotitel, to se asi ještě musí vymyslet :-))
Jojo, lidi, kteří dělají vytoužené povolání, jsou prý spokojenější- tož ať jsou spokojení i výše uvedení :-))
a jak praví klasik:
Ve školce jsem se nachomýtla ke skupince předškoláků. Čekali na chodbě na paní psycholožku, která s nimi měla provádět testy školní zralosti. Povídali si mezi sebou a Terezka v návaznosti na cosi prohlásila: "Až budu velká, budu princeznou!" Zadívala se na mě, pokynula bradou směrem ke mně a ptala se: "A čím jsi chtěla být ty, když jsi byla malá. Taky princeznou?"
Popravdě jsem odpověděla, že učitelkou, neboŤ u této věkové kategorie jsem nepředpokládala žádné "vtipné" narážky na tuto profesi... ale ouha! ;-)
"Učitelkou?", nevěřícně opakovala Ema. "A to umíš JENOM učit? Nic jinýho?"
"No, skromně doufám, že umím i NĚCO JINÝHO... :-)", bránila jsem se chabě. "Ale vždycky jsem moc chtěla být učitelkou."
"Tak to já budu kutilkou!", zahlásila Anička.
"Kutilkou? A co dělá taková KUTILKA?", snažila jsem se získat nějaké další informace pro případ, že bych ještě kdy měnila zgruntu profesi.
"No přece kutí!!", nevěřícně kroutilolo hlavou to dítě nad mojí neznalostí. "Tatínek je taky kutil. Tak budu po tatínkovi!", uzavřela debatu.
Saša se mohl přetrhnout, aby i on mohl sdělit světu svoje touhy. "To já budu PRACOVNÍKEM!", hrdě hlásil s lehkým ruským přízvukem.
"A jakým?", ptala jsem se zas natvrdle já ve snaze vyloudit nějaké neslýchané moudro- a povedlo se! ;-)
"Těžkým pracovníkem! Budu stavět domy, kopat díry na domy...", upřesnil Saša.
Jako poslední se projevil Jakub. "Budu krotitelem tučňáků a sov."
"To je tedy zvláštní kombinace zvířat. A jde to vůbec dohromady?", vyzvídala jsem.
"Jde. Zatímco sovy budou spát, budu krotit a krmit tučňáky. A až si půjdou lehnout tučňáci, budu krotit sovy..."
Měl to do detailu promyšlené :-) Kdy bude spát pan krotitel, to se asi ještě musí vymyslet :-))
Jojo, lidi, kteří dělají vytoužené povolání, jsou prý spokojenější- tož ať jsou spokojení i výše uvedení :-))
a jak praví klasik:
"... já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád..."
a čím jsem byl, tím jsem byl rád..."
Barování pokračuje i letos! :-)
9.1.2012
Každé pondělí je šílené :-(( Od rána kmitám, blázinec- jedna akce stíhá druhou- a já nestáhám nic pořádně, návštěvu třídní schůzky s omluvou na poslední chvíli ruším, neb jsem na ni dočista zapomněla... Ovšem vidina večera je celkem příjemná- hromadná návštěva Besedy- první v tomto roce... těším se- sednu si a nebudu nic dělat, jen poslouchat muziku- určitě bude i něco pro moje uši :-) - a hlavně uvidím zas lidi, které nepotkávám denně. Těšíme se na sebe- možná právě proto, že nás spojují zatím jen příjemné zážitky.
Jdu pozdě- dobíhám akorát na osmou, ale díky Andree (pokolikáté už??) mám místo u stolečku. Proběhlo mnoho novoročních zdravic, objetí a pus a koncert může začít.
Hudebníků se na scéně vystřídá opět celá dlouhá řada, nelze všechny vyjmenovat- stálici Věruš Neruš ovšem vynechat nemohu. Má totiž 100% docházku :-)), a to se cení. Opět překvapila. Elánem už ani ne. Ten jí můžeme všichni jen závidět. Už jsem panu Wlkovi důrazně kladla na srdce: "Připomeň mi, že takhle chci vypadat za 30let a koukej pro to něco dělat!!" ...díval se na mě dost vyděšeně :-))
Ondra Brzobohatý- objekt Věřina zájmu a miláček publika - tentokrát chyběl :-((, ale paní Věra jej nahradila hbitě jiným Ondřejem- Rumlem. Předhodila mu noty- zavelela, aby zpíval- a bylo ;-)
Samozřejmě si s tím poradil :-)) a ještě diváky pobavil- a tak to má být!
To mám na Barování totiž nejradši. Každý, kdo tam přijde, je prostě machr ve svém oboru- tedy zpívá, hraje nejlépe na několik nástrojů, přeladí hlas do jakékoli stupnice na požádání- to je jakýsi samozřejmý základ, ale zazpívat něco neznámého s někým, koho potkal teprv na schodech Malostranské besedy- to je prostě to pravé barovací umění ;-) Na to se těším vždycky nejvíc, tím získává BARcredity :-)) Ondra Ruml, Ondra Brzobohatý, Věra Nerušilová, Petr Zimák, Jakub Přibyl - to jsou BARmistři, ti se myslím v těchto náhodných "premiérách" přímo vyžívají.
Překvapením večera pro mne osobně byl František Segrado. Valach s úžasným hlasem. Ten večer mě uchvátila píseň z muzikálu Kudykam- Havrani na sněhu. Úžasná... Dojemná....
Návštěvou mě potěšily i dámy ze seskupení Jelení loje. Jsou veselé, zábavné a krásně jim ty hlasy pod vedením kapelníka Jelínka ladí ;-)
Po delší pauze zavítal Eddie Stoilow- už se mi po těch profláknutých hitech stýskalo :-) Ale musím uznat, že nikdo jiný se tak okatě neraduje z pozvání na barovací jeviště jako Žampík. To je super, a proto dodávám záznam, že umí i písně jiné-zatím ne tolik slavné ! :-)
Duet zapěli i Sandra Nováková s Filipem Rajmontem.
Přišli mi oba tentokrát nějací smutní, nebo unavení... zkrátka proslovy pana Rajmonta byly nezvykle strohé a na vtip skoupé- žádné glosy, ani obvykle trefné osobní postřehy... Koncert dokonce skončil podle časového plánu- pouhých 15minut po půlnoci!! (takový případ není v historii do¨posud popsán!! ;-)) ... asi nějaké novoroční předsevzetí organizátorů... no ale náš zvyk je železná košile, takže se domů stejně včas nešlo. Seděli jsme u stolu další hodinu a povídali o všem možném. Takže žádný včasný příchod do pelechu se nekonal.
Ale naše starosti byly alespoň na pár hodin zapomenuty a zrelaxováno bylo dokonale :-) Děkujeme a snad zase přijdeme podívat. Je to ale boj sehnat lístky!! Sama sebe přesvědčuju, že to nemám zapotřebí!!! ...no ale jak je vidět- mám. ;-)
Každé pondělí je šílené :-(( Od rána kmitám, blázinec- jedna akce stíhá druhou- a já nestáhám nic pořádně, návštěvu třídní schůzky s omluvou na poslední chvíli ruším, neb jsem na ni dočista zapomněla... Ovšem vidina večera je celkem příjemná- hromadná návštěva Besedy- první v tomto roce... těším se- sednu si a nebudu nic dělat, jen poslouchat muziku- určitě bude i něco pro moje uši :-) - a hlavně uvidím zas lidi, které nepotkávám denně. Těšíme se na sebe- možná právě proto, že nás spojují zatím jen příjemné zážitky.
Jdu pozdě- dobíhám akorát na osmou, ale díky Andree (pokolikáté už??) mám místo u stolečku. Proběhlo mnoho novoročních zdravic, objetí a pus a koncert může začít.
Hudebníků se na scéně vystřídá opět celá dlouhá řada, nelze všechny vyjmenovat- stálici Věruš Neruš ovšem vynechat nemohu. Má totiž 100% docházku :-)), a to se cení. Opět překvapila. Elánem už ani ne. Ten jí můžeme všichni jen závidět. Už jsem panu Wlkovi důrazně kladla na srdce: "Připomeň mi, že takhle chci vypadat za 30let a koukej pro to něco dělat!!" ...díval se na mě dost vyděšeně :-))
Ondra Brzobohatý- objekt Věřina zájmu a miláček publika - tentokrát chyběl :-((, ale paní Věra jej nahradila hbitě jiným Ondřejem- Rumlem. Předhodila mu noty- zavelela, aby zpíval- a bylo ;-)
Samozřejmě si s tím poradil :-)) a ještě diváky pobavil- a tak to má být!
To mám na Barování totiž nejradši. Každý, kdo tam přijde, je prostě machr ve svém oboru- tedy zpívá, hraje nejlépe na několik nástrojů, přeladí hlas do jakékoli stupnice na požádání- to je jakýsi samozřejmý základ, ale zazpívat něco neznámého s někým, koho potkal teprv na schodech Malostranské besedy- to je prostě to pravé barovací umění ;-) Na to se těším vždycky nejvíc, tím získává BARcredity :-)) Ondra Ruml, Ondra Brzobohatý, Věra Nerušilová, Petr Zimák, Jakub Přibyl - to jsou BARmistři, ti se myslím v těchto náhodných "premiérách" přímo vyžívají.
Překvapením večera pro mne osobně byl František Segrado. Valach s úžasným hlasem. Ten večer mě uchvátila píseň z muzikálu Kudykam- Havrani na sněhu. Úžasná... Dojemná....
Havrani na sněhu
(Petr Hapka / Michal Horáček)
Havrani na sněhu
černí a úžasní
večer mi radili
co napsat do básní
nocí mě nosily
havraní perutě
psal jsem:,, Já nevěřím,
že někdy najdu tě.
Že někdy najdu tě."
K ránu pak z balady
od Karla Erbena
přilétl krkavec
jak obzor červená
kouká mi do oken
přísně a nadutě
ani on nevěří,
že někdy najdu tě
že někdy najdu tě
Snad se ti taky zdám
na hraně svítání
když sněhy na polích
obsadí havrani
když ptáci básníků
zpívaj tak mrzutě
říkáš si: ,,Nevěřím,
že někdy najdu tě.
Že někdy najdu tě,
Že někdy najdu tě"
Dělí nás oceán
nebo jen nevíra?
Co je to za srdce,
které se nesvírá,
má-li se rozhodnout
v ten den, v té minutě
kdy v tebe uvěřím,
věř mi, že najdu tě.
Věř mi, že najdu tě.
Po delší pauze zavítal Eddie Stoilow- už se mi po těch profláknutých hitech stýskalo :-) Ale musím uznat, že nikdo jiný se tak okatě neraduje z pozvání na barovací jeviště jako Žampík. To je super, a proto dodávám záznam, že umí i písně jiné-zatím ne tolik slavné ! :-)
Duet zapěli i Sandra Nováková s Filipem Rajmontem.
Přišli mi oba tentokrát nějací smutní, nebo unavení... zkrátka proslovy pana Rajmonta byly nezvykle strohé a na vtip skoupé- žádné glosy, ani obvykle trefné osobní postřehy... Koncert dokonce skončil podle časového plánu- pouhých 15minut po půlnoci!! (takový případ není v historii do¨posud popsán!! ;-)) ... asi nějaké novoroční předsevzetí organizátorů... no ale náš zvyk je železná košile, takže se domů stejně včas nešlo. Seděli jsme u stolu další hodinu a povídali o všem možném. Takže žádný včasný příchod do pelechu se nekonal.
Ale naše starosti byly alespoň na pár hodin zapomenuty a zrelaxováno bylo dokonale :-) Děkujeme a snad zase přijdeme podívat. Je to ale boj sehnat lístky!! Sama sebe přesvědčuju, že to nemám zapotřebí!!! ...no ale jak je vidět- mám. ;-)
Hrajeme DIXIT!
6.1.2012
Patřím do generace, která vyrostla na hraní klasických společenských her. Moje dětství ovládly hry jako "Člověče, nezlob se", "Prší", "Kvarteto" a později i "Ruleta" a všelijaké hry se žolíkovými kartami.
Jsem okouzlená tím, jaké hry se dnes nabízejí na trhu. Krásné provedení, luxusní balení - no a tomu odpovídající ceny :-(
Ježíšek nás asi občas pozoruje, a tak se rozhodl rozšířit naši sbírku her a pod stromečkem se objevilo i několik zcela nových společenských her. V současné době jsme okouzleni hrou DIXIT pyšnící se titulem "Hra roku 2010". Hra s nezvykle velkými kartami, na nichž jsou zvláštní obrázky. Obrázky zajímavé a fantazii podporující.
Úkolem hráčů je pohrát si se slovíčky a poškádlit představivost soupeřů. Někdy je to legrace, někdy pěkná fuška na přemýšlení. Po chvíli ale do hry vklouznete a začnete se snažit uvažovat nad tím, jak asi přemýšlí váš soupeř.
Podrobný náhled do krabice a do karet je zde.
V našem domácím herním týmu krom karet hrají důležitou roli i emoce :-))
Takhle to vypadá, když někomu nejde karta ;-)
Patřím do generace, která vyrostla na hraní klasických společenských her. Moje dětství ovládly hry jako "Člověče, nezlob se", "Prší", "Kvarteto" a později i "Ruleta" a všelijaké hry se žolíkovými kartami.
Jsem okouzlená tím, jaké hry se dnes nabízejí na trhu. Krásné provedení, luxusní balení - no a tomu odpovídající ceny :-(
Ježíšek nás asi občas pozoruje, a tak se rozhodl rozšířit naši sbírku her a pod stromečkem se objevilo i několik zcela nových společenských her. V současné době jsme okouzleni hrou DIXIT pyšnící se titulem "Hra roku 2010". Hra s nezvykle velkými kartami, na nichž jsou zvláštní obrázky. Obrázky zajímavé a fantazii podporující.
Úkolem hráčů je pohrát si se slovíčky a poškádlit představivost soupeřů. Někdy je to legrace, někdy pěkná fuška na přemýšlení. Po chvíli ale do hry vklouznete a začnete se snažit uvažovat nad tím, jak asi přemýšlí váš soupeř.
Podrobný náhled do krabice a do karet je zde.
V našem domácím herním týmu krom karet hrají důležitou roli i emoce :-))
Takhle to vypadá, když někomu nejde karta ;-)
Na krabici se píše, že hra je pro děti cca od 8let.
Myslím, že bude skvělým zpestřením i nějakého dospěláckého věčírku ... to pak asi karty nabydou i dalších významů :-) Uvidíme, vyzkoušíme :-))
Myslím, že bude skvělým zpestřením i nějakého dospěláckého věčírku ... to pak asi karty nabydou i dalších významů :-) Uvidíme, vyzkoušíme :-))
O výhodném nakupování
5.1.2012
Mám muže, s nímž mohu dělat spoustu věcí a bude mi skvělým spoluhráčem, popřípadě soupeřem a budu se při tom báječně bavit, či zdravě rozčilovat.
Je však i několik věcí, které s ním rozhodně provozovat neumím, nemůžu... a snad už ani nechci, neb se u nich rozčiluju nezdravě a potěšení mi to nepřináší ani trochu.
Patří sem např. rybaření, sledování sportovních přenosů v TV a taky nakupování- tedy pokud si zrovna nehodlám kupovat IT vybavení, úsporné žárovky, či jakékoli elektrické spotřebiče. To nelení, sedne k internetu a během několika minut mám před sebou seznam výrobků všem normám odpovídajících a ke koupi vhodných - včetně doporučených cen - to celé zpracované v přehledné excelovké tabulce.
Jakmile jde o koupi čehokoli jiného, mám jeho plnou důvěru a slíbí téměř cokoli, jen aby nemusel do obchodu vstoupit osobně.
Už loni jsem prohlásila jeho bundu za obnošenou a vyhlásila jsem akci "koupíme ti novou!" Nechtěl ani slyšet. Pak se jednoho dne nějakým nedopatřením ocitl v TESCU v doprovodu Majdy- naší prvorozené pubescentky v nejlepším "teen-věku". Prolítli spolu jedním obchodem- a hned měli vybráno. Majda mu svým zkušeným okem módní policistky vybrala bundu pěknou, leč velmi mladistvou- kostkovanou. Byli na to oba náležitě pyšní. Nic proti kostkám, ale přecejen bych uvítala k jistým příležitostem i něco méně nápadného než je nápadná černo-bílá kostka. A tak jsem trvala na koupi ještě jedné- nejlépe jednobarevné. Ti dva nelenili- a koupili spolu ještě jinou bundu. Pro změnu kostkovanou. Nebyla sice už tak výrazná, nicméně jsem akci vzala pevně do svých rukou- zakoupený model došla beztrestně vrátit (chvála této službě!!) a umanula si pana Wlka vytáhnout do víru nákupního centra.
Sliboval v čase adventním, "že vyrazíme". No, nevyrazili jsme. Nějak se nenaskytla vhodná doba, abychom u nakupování byli oba.
Po Vánocích vypukly slevy. "Ha! Vytáhnu ho na slevy!", myslela jsem si naivně.
"Jojo, někdy zajdem", odbyl mě vždy ten kostkáč.
Bylo jasné, že musím udat přesný čas a vytyčit trasu. A tak jsem domluvila s babičkou hlídání- na odpoledne a na tu akci ho i připravila.
Neodporoval. Až když nastal okamžik "O", oznámil mi, že nemůžeme odjet teď hned (byl pátek - 4 hodiny odpoledne!!), protože má ještě jednu pracovní schůzku. Nechtěla jsem dělat scénu, a tak jsem se přemohla a asertivně se zeptala, zda je pravděpodobné, že odjedeme ještě dnes. "Jojo, já to vyřídím rychle- to bude hned. Pán už je na cestě, bude tu za 20minut" ... prima. Svlékla jsem si tedy kabát. Vím, že čas je relativní a "20minut" může některým pánům trvat i celou věčnost.
O půl hodiny později to moje pekelněmódní stvoření bylo skutečně připraveno k odjezdu.
Jupí! Na nic nečekat, šup do auta a jedééém!
Zatáhla jsme ho do svého oblíbeného krámu - a nastaly potíže. Mnou nabízená bunda naprosto nevyhovovala - byla těžká, dlouhá, moc teplá...
Wlk s e tedy ponořil mezi kolotoče s vystavenými oděvy- několikrát se ujistil, že je v pánském oddělení... a začal vybírat. Šly na mě mdloby. Chvíli jsem ho pozorovala, ale pak jsem se rozhodla, že vyzkouším něco, co by mohlo obohatit i můj šatník. Wlk mezitím vybral bundu. Vypadala Ok, byla černá, slušivá- i velikost byla odpovídající- jen visačku neměla. Prodavačky měly problém se stanovením ceny. Chvíli jsme se dohadovaly, chvíli byly bezradné, ale nakonec prodaly za cenu, kterou jsem ani nečekala, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu o ceně smlouvat. Bunda je mi v tomto případě přednější než úspory :-))
Wlk hodlal vše pokoupit v jednom obchodě, a tak začal vytahovat i mikiny a svetry. Ujistila jsem ho, že nákupem budny to nekončí a že jdeme dál, jelikož občas chodíme i mezi lidi a šatník je tu a tam třeba oživit v intervalech kratších než jím stanovené dekády.
Suše mi oznámil, že má na 19. hodinu domluvenou ještě práci, že si MYSLEL!!!, že jdeme JEN pro bundu. Zatmělo se mi před očima. Měl ale smůlu- nenechám si svou kořit utéct jen tak. Nakoupila jsem mu několik věcí- bylo dobré sledovat jeho rozhodování: nejdřív vše krtizoval- buď to bylo "moc barevné"- rozuměj: vše, co má jiné odstíny něž šedá-černá a bílá- je "kříklavé" - nebo to "kousalo", nebo to bylo "upnuté"... no prstě furt něco. Ale sotva hodiny pokročily a bylo patrné, že bez nákupu nehodlám centrum opustit, svolil ke koupi mikiny i svetru bez delších cavyků. Ba i čepici, kterou "nepotřeboval, protože jednu (příšernou a kolemjdoucím hrůzu nahánějící už 10let) má ", si koupil.
No a jelo se domů. Těšila jsem se, že něco koupím i sobě, ale smůla. V tom trysku nebyl čas. :-)
Tak doufám, že bunda vydrží, protože vidina, že stejnou akci opakujeme v dohledné době, mě docela děsí.
Výhodnému nakupování v páru ZDAR! ;-)
Svět je plný protikladů- zatímco kdejaký výstřelek techniky musíme mít neprodleně vlastnit a povinně jej používat, chodit bychom nadále mohli v pestrých a poločas rozpadu nemajících svetrech z Maďarské lidové republiky či v dederonových košilích.... Zde se jaksi vývoj zastavil :-)
Mám muže, s nímž mohu dělat spoustu věcí a bude mi skvělým spoluhráčem, popřípadě soupeřem a budu se při tom báječně bavit, či zdravě rozčilovat.
Je však i několik věcí, které s ním rozhodně provozovat neumím, nemůžu... a snad už ani nechci, neb se u nich rozčiluju nezdravě a potěšení mi to nepřináší ani trochu.
Patří sem např. rybaření, sledování sportovních přenosů v TV a taky nakupování- tedy pokud si zrovna nehodlám kupovat IT vybavení, úsporné žárovky, či jakékoli elektrické spotřebiče. To nelení, sedne k internetu a během několika minut mám před sebou seznam výrobků všem normám odpovídajících a ke koupi vhodných - včetně doporučených cen - to celé zpracované v přehledné excelovké tabulce.
Jakmile jde o koupi čehokoli jiného, mám jeho plnou důvěru a slíbí téměř cokoli, jen aby nemusel do obchodu vstoupit osobně.
Už loni jsem prohlásila jeho bundu za obnošenou a vyhlásila jsem akci "koupíme ti novou!" Nechtěl ani slyšet. Pak se jednoho dne nějakým nedopatřením ocitl v TESCU v doprovodu Majdy- naší prvorozené pubescentky v nejlepším "teen-věku". Prolítli spolu jedním obchodem- a hned měli vybráno. Majda mu svým zkušeným okem módní policistky vybrala bundu pěknou, leč velmi mladistvou- kostkovanou. Byli na to oba náležitě pyšní. Nic proti kostkám, ale přecejen bych uvítala k jistým příležitostem i něco méně nápadného než je nápadná černo-bílá kostka. A tak jsem trvala na koupi ještě jedné- nejlépe jednobarevné. Ti dva nelenili- a koupili spolu ještě jinou bundu. Pro změnu kostkovanou. Nebyla sice už tak výrazná, nicméně jsem akci vzala pevně do svých rukou- zakoupený model došla beztrestně vrátit (chvála této službě!!) a umanula si pana Wlka vytáhnout do víru nákupního centra.
Sliboval v čase adventním, "že vyrazíme". No, nevyrazili jsme. Nějak se nenaskytla vhodná doba, abychom u nakupování byli oba.
Po Vánocích vypukly slevy. "Ha! Vytáhnu ho na slevy!", myslela jsem si naivně.
"Jojo, někdy zajdem", odbyl mě vždy ten kostkáč.
Bylo jasné, že musím udat přesný čas a vytyčit trasu. A tak jsem domluvila s babičkou hlídání- na odpoledne a na tu akci ho i připravila.
Neodporoval. Až když nastal okamžik "O", oznámil mi, že nemůžeme odjet teď hned (byl pátek - 4 hodiny odpoledne!!), protože má ještě jednu pracovní schůzku. Nechtěla jsem dělat scénu, a tak jsem se přemohla a asertivně se zeptala, zda je pravděpodobné, že odjedeme ještě dnes. "Jojo, já to vyřídím rychle- to bude hned. Pán už je na cestě, bude tu za 20minut" ... prima. Svlékla jsem si tedy kabát. Vím, že čas je relativní a "20minut" může některým pánům trvat i celou věčnost.
O půl hodiny později to moje pekelněmódní stvoření bylo skutečně připraveno k odjezdu.
Jupí! Na nic nečekat, šup do auta a jedééém!
Zatáhla jsme ho do svého oblíbeného krámu - a nastaly potíže. Mnou nabízená bunda naprosto nevyhovovala - byla těžká, dlouhá, moc teplá...
Wlk s e tedy ponořil mezi kolotoče s vystavenými oděvy- několikrát se ujistil, že je v pánském oddělení... a začal vybírat. Šly na mě mdloby. Chvíli jsem ho pozorovala, ale pak jsem se rozhodla, že vyzkouším něco, co by mohlo obohatit i můj šatník. Wlk mezitím vybral bundu. Vypadala Ok, byla černá, slušivá- i velikost byla odpovídající- jen visačku neměla. Prodavačky měly problém se stanovením ceny. Chvíli jsme se dohadovaly, chvíli byly bezradné, ale nakonec prodaly za cenu, kterou jsem ani nečekala, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu o ceně smlouvat. Bunda je mi v tomto případě přednější než úspory :-))
Wlk hodlal vše pokoupit v jednom obchodě, a tak začal vytahovat i mikiny a svetry. Ujistila jsem ho, že nákupem budny to nekončí a že jdeme dál, jelikož občas chodíme i mezi lidi a šatník je tu a tam třeba oživit v intervalech kratších než jím stanovené dekády.
Suše mi oznámil, že má na 19. hodinu domluvenou ještě práci, že si MYSLEL!!!, že jdeme JEN pro bundu. Zatmělo se mi před očima. Měl ale smůlu- nenechám si svou kořit utéct jen tak. Nakoupila jsem mu několik věcí- bylo dobré sledovat jeho rozhodování: nejdřív vše krtizoval- buď to bylo "moc barevné"- rozuměj: vše, co má jiné odstíny něž šedá-černá a bílá- je "kříklavé" - nebo to "kousalo", nebo to bylo "upnuté"... no prstě furt něco. Ale sotva hodiny pokročily a bylo patrné, že bez nákupu nehodlám centrum opustit, svolil ke koupi mikiny i svetru bez delších cavyků. Ba i čepici, kterou "nepotřeboval, protože jednu (příšernou a kolemjdoucím hrůzu nahánějící už 10let) má ", si koupil.
No a jelo se domů. Těšila jsem se, že něco koupím i sobě, ale smůla. V tom trysku nebyl čas. :-)
Tak doufám, že bunda vydrží, protože vidina, že stejnou akci opakujeme v dohledné době, mě docela děsí.
Výhodnému nakupování v páru ZDAR! ;-)
Svět je plný protikladů- zatímco kdejaký výstřelek techniky musíme mít neprodleně vlastnit a povinně jej používat, chodit bychom nadále mohli v pestrých a poločas rozpadu nemajících svetrech z Maďarské lidové republiky či v dederonových košilích.... Zde se jaksi vývoj zastavil :-)
PF 2012
1.1.2012
Novoroční zdravice bývají naplněné optimistickými vizemi. V životě pak obvykle růžovou barvu překryjí i odstíny studených barev... to aby bylo vše v rovnováze ;-)
Moje největší přání je bohužel nesplnitelné, a tak bych svoji zdravici formulovala asi tak, že bych přála všem, aby ten nový rok nebyl horší než ten právě uplynulý, abychom jej všichni prožili ve zdraví a abychom případné nepříjemnosti byli schopni vždy vyřešit a přežít.
Novoroční zdravice bývají naplněné optimistickými vizemi. V životě pak obvykle růžovou barvu překryjí i odstíny studených barev... to aby bylo vše v rovnováze ;-)
Moje největší přání je bohužel nesplnitelné, a tak bych svoji zdravici formulovala asi tak, že bych přála všem, aby ten nový rok nebyl horší než ten právě uplynulý, abychom jej všichni prožili ve zdraví a abychom případné nepříjemnosti byli schopni vždy vyřešit a přežít.
Těším se se všemi přáteli na viděnou či na počtenou i v roce 2012! :-)
...a dobře se v tom novém roce bavte! ;-)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_s9kAj3xTdE2bY-CLPElkHWzN3Odo85hXs-e8o3bvVbhjV0v4-AGY-FcjXmVcLMHcHenD5rksl19F9QqiZY8m0F_YL-Nu-HeBqDxwTp3VFTrXeJmwxe-tXl1gPeZCbzAs-y-jA=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_vWAXuRQUNT_6mGb7lWgx2zAPo4SmsM8ZZ_FhtsrSOXsauGnxnP4dltKDcE3JzAxCbC4EyKFx3g--iA3gj8LrSaWRtztl10WdBVA1PNDp2c7irHmELXEI-W5y61uNxHcCXoHViLrcOrJA=s0-d)