Cesta za uzdravením

23.4. 2009 - 219.den z 365

Dnešní den začal brzy a vůbec ne dobře. Po předchozích dnech, kdy jsme si nestíhali odpočinout, to bylo o to víc náročné. Majda vypadala včera dobře, odpoledne si hrála s Martinkou, povídala, k večeři si dala guláš a knedlík, podívala se na Hádej,kdo jsem? a šla v klidu spát. Nečekala jsem nic špatného- a to byla chyba! V noci se Majdě přitížilo s dýcháním, rehabilitace, polohování a jiné osvědčené grify najednou z neznámých důvodů přestaly fungovat.
Majda dýchala jako pes- rychle, ale pravidelně a přerývaně mluvila. Vzhledem k tomu, že tento blog nedisponuje možností "zamčených článků", nemohu text našeho rozhovoru přepsat. Byl to naturalismus, hustý naturalismus.

Dohodly jsme se, že až bude chtít do nemocnice, řekne si. To je na ní to skvělé, ona už ví, co potřebuje a řekne si! V 10h dopoledne jsem tedy začala vytelefonovávat, co a jak. Na Bulovku nemělo cenu jezdit, nemají tam super vybavení, takže by ji stejně exportovali dál. Jenže v RZ si nemůžete poručit, kam ráčíte jet- není to taxi, mají svoje předpisy, a ty velí- do spádové nemocnice.

Volala jsem do Motola- jestli to můžou na dispečinku nahlásit- nemůžou, musí lékař z Bulovky. I volala jsem na Bulovku- samozřejmě : všichni nás tam znají, ale dneska sloužila mladá paní dr., která ani nevěděla Majdino příjmení! Nicméně můj plán se zdařil. Bulovka vytelefonovala Motol, já volala 155. Milá paní mě vyzpovídala a já se dokonce vnutila do sanitky, i když prý to předpisy kvůli bezpečnosti taky nedovolují.
Přijeli dva symapatičtí chlapíci, krátce jsme pohovořili, o co jde, když zjistili, že nejsem úplně nepříčetná, kývli, ať si nastoupím a jelo se do Motola. S houkačkou.
Na mobil jsem pořídila fotku (v projektu se praví, že se má fotit vždy a všude- tak jsem si řekla, že život nemá jen hezké stránky, tudíž i nehezkých fotografií je třeba ;-) )
Tož tu mám do sbírky fotku a přeju si, aby ji neměl nikdo jiný... a ze sobeckých důvodů to nenííí!

Do Motola cesta dlouhá. Bydlíme na severním okraji Prahy. No a co se nestalo... když pominu skutečnost, že cestou začaly do střechy auta bubnovat kroupy, tak po dlážděné silnici na Letné, se Majdě začala vracet do tváří růžová barva. Sanita ji natřásla tak, že se dýchací cesty trošinku uvolnily. To by jednoho nenapadlo, ale funguje to!

Nemocnice Motol- to je gigant. teď právě probíhá přestavba dětského pavilonu. Vždycky jedno křídlo ubourají, a pak znova postaví. Asi nejlepší možná způsob. Snažila jsem se zachytit, jak to vypadá: levé křídlo fungl nové, pravé zatím v rekonstrukci.

Přijetí na oddělení proběhlo na celkem vysoké úrovni. Obě dr. profesionální, velmi slušné- berou rodiče i pacienta jako partnera!! Vše vysvětlují, sestar byla na pokoji každou chvíli, všichni cvrkali, jak mohli.
Majda saturaci 88, takže šla na kyslík. Pak nastalo peklo s odběry- velmi těžko napíchnutelný pacient. řvala u toho jak šílená- no a jako vedlejší produkt- dýchací cesty se opět trochu uvolnily a saturace povylezla s kyslíkem na 91.
Majda se fotit rozhodně nechtěla /ani jsem to neměla v úmyslu!!/, kňučela, že ji všechno bolí. Zápal plic ale nemá- povedl se i RTG snímek- tak huráá!

Nastrčili nám tam nějaké 3medičky, bylo mi holek až líto. Koukaly vyděšeně, dr. se tvářila přísně a odměřeně- přes rameno na ně houkla, ať si jdou Majdu poslechnout. Ještě než odběhla, strčila hlavu zpět do pokoje a stroze řekla: "A můžete se maminky vyptat na základní věci..."
No, tak se slečny zařídily dle rady a maminka, totálně vyřízená shrnula odpověď na dotaz, co Majdě nejvíc pomáhá?? - "Nic, je to zasraná diagnoza, ale třeba na něco přijdete ..."
Než stačily vstřebat tuto nosnou informaci, už tam byla zpátky jejich nadřízená- a sjela je: "No, koukám, že tu jen stojíte a nic vás nezajímá..."
Chudinky....

Majda napíchnutá nakapačku, 6zkumavek naplněných krví putovalo do laborky, kde naštěstí neshledali žádný zánět.

V půl deváté večer nás sestar propustila s tím, ať se jdeme domů vyspat- vypadáme oba neodolatelně a na kruzích pod očima bychom se mohli houpat.
Personál vypadá důvěryhodně (snad to nezakřiknu!) a všichni se opravdu snažili vyhovět. Velká pochvala a příjemné zjištění zároveň.

Toto je výhled z okna- z Majdiny komnaty.

Majda dostala léky na bolest-bolí ji od kašle záda, hrudník... a tak snad bude klidně spát!
Posílám alespoň kousek Majdy k vidění, zbytek až časem :-)

Když jsme odcházeli, měla kyslík na 2l a hodnoty na přístrojích byly slušné. Doufám, že co nevidět je bude mít bez kyslíku- vlastní!

A všem, kdo mi dnes napsali sms, vzkaz, či mail, chci moc a moc poděkovat. Vůbec jsem netušila, kolik lidí sleduje náš neuspořádaný a chaotický život, a o to víc mě dojalo, že přišlo tolik povzbudivých a milých slov! Ono to snad funguje! :-)

A úplně nejvíc musím poděkovat Lence, která má sice svých starostí nad hlavu, ale vždycky slízne ještě ty moje, protože je zkušenější... a dneska speciální dík patří i Marcele. Moc mi pomohla a taky mi na chvíli půjčila svůj mozek, protože já v nějakém pominutí mysi nebyla schopná ani prostých úkonů-jako je telefonování do nemocnice ...

Díky moc VŠEM!! Doufám, že vám to jednou budu umět oplatit! Snad ten příliv pozitivní energie doputuje k především k Majdě.