V nesnázích

18.6.2010

V pátek ráno lilo jako z konve. Musela jsem vyřídit nějaké věci u Majdy ve škole, a pak rychle za ní do nemocnice. Psala mi SMS ve 4:52 ráno: že už je jí líp a že je tam nuda a kdy jako hodlám dorazit. ;-)

V areálu Bulovky se v dopoledních hodinách téměř nedá zaparkovat. Takže jsme tam kroužila jako sup, než  se mi podařilo své nadrozměrné vozidlo upíchnout někam, kde nebude překážet v provozu.

Sestřičky na oddělení mě vítaly pozitivním hlášením, že už nezvrací a že už pěkně povídá :-), poté se na mě hned vrhly paní vychovatelky a paní nemocniční učitelka. Známe se už 10let! Je mezi námi zvláštní vztah. Máme se rádi. Jsme asi přátelé. Povídají mi o svých rodinách, vyptávají se na naše zážitky, starosti... snaží se Majdu vždy potěšit a stejnětak je to s doktory. Mám je opravdu ráda. Mockrát nám pomohli, jednou s námi dokonce strávili i Štědrý večer ... víme toho o sobě tolik. A já přesně vím, kdy tam Majdu můžu s klidem nechat, protože má službu ten a ten a bude o vše postaráno.
Bohužel, každá nemocnice má své "Cvachy", takže aby někdo nemyslel, že vše je zde ideální.

Tentokrát Majdu ta nevolnost přepadla nečekaně. U Majdy každá viroza končí zvracením a naprostým rozhozením vnitřního prostředí. Nikdo to nechápe. My už víme, že kapačka to spraví, a tak není důvod otálet. Majda sama si už řekne, kdy máme jet. Problém je ji napíchnout. Žíly jsou bídné, praskají, krev nějaká zatuhlá- neteče... Vždycky u toho šíleně úpí a lamentuje.
No ale po dvou bandičkách glukózy vypadala celkem svěže, nechala se posadit na posteli a paní učitelka nám hned dala k nahlédnutí jejich nemocniční časopis FLASTR. Číslo věnované památkám Prahy a stavebním slohům se jim velice povedlo (bohužel ještě není na inetu).
Majda luštila hádanky a pročítala zajímavosti o Praze, kterých bylo na několik stran (překvapilo nás obě, že  NEJKRATŠÍ ULICE  nese jméno "Jiřího Červeného" a  je na Kampě v Praze 1 a měří pouhých 27 metrů! ) a vše doprovázely obrázky pražských památek malované dětmi, co musely v nemocnici strávit nějaký ten den.

Po obědě jsem Majdu uložila ke spaní a běžela do školky pro Martinku. Strávila ve školce noc. Předškoláci se tímto rituálem loučí se školkou.

Odpoledne už venku svítilo sluníčko, a tak jsem měla potřebu jít ven. Půjčila jsem si od sousedů Lucinku, aby Martinka měla kámošku, a vyrazily jsme na hřiště.

Sotva jsme ušly pár metrů, vyběhl na ulici soused a halekal, cože je s Majdou??  a najednou CVAK! Foukl vítr a jemu se zabouchla vrátka, která mají zvenku jen kouli, žádnou kliku a klíče zůstaly v zámku domovních dveří a on byl sám doma. Zůstal stát na ulici jen "v nedbalkách" :-)) ,  zaklel a začali jsme se chechtat, co asi bude dělat. Zkoušeli jsme dosáhnout na kliku skrz mezeru u zámku, ale nešlo to. Máme krátké prsty. ;-) Ani žádný klacík se nikde nepovaloval. Tak soused, že to nic není, že přeleze plot!
Jenže oni mají z druhé strany v zahradě nějaká křoviska, takže tento pokus nevyšel :-) Navrhla jsem, ať mi pohlídá holčičky, že skočím domů pro nějaké koště a otevřeme to. Mávl rukou, že nééé, že někoho stopneme a ten že jistě bude mít nějaké nářadí :-))

V ten moment jel kolem cyklista. Soused skočil do vozovky a začal mávat gestem zkušeného stopaře. Cyklista nevěřil. Bylo vidět, že chvíli váhá, zda má vůbec přibrzdit... Ale zastavil ;-), a když jsme mu vylíčili, co se stalo, přestal se vyděšeně dívat a začal štrachat v ledvince, co by se dalo použít na otevření těch vrátek.

Nakonec se to zvláštním grifem podařilo.
Soused byl rád, že zas může domů, cyklista byl rád, že může rychle opustit tu pochybnou sešlost a já byla ráda, že jsem se zase s chutí zasmála.

Odpolední službu v nemocnici měl Wlk, ale naštěstí od 8hodin běželo v TV něco neodolatelného, takže ho Majda propustila domů s tím, že se chce v klidu dívat ;-)