2.11.2011
První dny měsíce listopadu mají lehce posmutnělý nádech- jsou oficiálně vyhlášeny jako vzpomínkové.
Pro někoho je svátek Dušiček smutný, pro jiného příjemně melancholický. Vzpomínám na svoje nebožtíky ráda. Všichni pro mě byli cenní. Tím, jak žili, co mi kdy řekli, udělali- aŤ už v dobrém, či zlém- bylo to pro mne přínosné.
Jejich podoby se otiskly do mé paměti a určitě třebas i nevědomě kopíruju chování těch, co už tady nejsou. Často vyprávím svým dětem o svých předcích - co babička vařila, říkala, jak žili a hospodařili.
Už je to dávno, co jsme se neviděli, a tak ty vzpomínky nebolí. Už je neoplakávám a nečekám, že se stane zázrak a oni se tu zjeví a já jim budu moci doříct všechno, co jsem nestihla... vím, že se nevyplatí otálet- a radši vše udělat hned- ne až zítra... bůhví, co zítřek přichystá.
Hřitovy jsou v těchto dnech rozsvícené a nazdobené. Plné lidí, mnozí se zdraví a dávají se do řeči. Po zemi se válí barevné listí vzrostlých stromů... uklidňující pohled.
Při pročítání všech těch nápisů, jmen a všelijakých dovětků za nimi vytesaných do náhrobků mě napadá verš Jiřího Žáčka:
"Už je po boji! - Odpočívejte v pokoji!"
... a to všem svým "dušičkám" opravdu přeju. Zaslouží si to!
Ještě přidávám pár veršů, které mě už kdysi dávno zaujaly - původně jen svým názvem, ale není to jediný řádek, který stojí za přečtění ...
Tam, kde čas končí
Tam, kde čas končí
a věčnost začíná
je ona krajina
Kde každá vidina
stává se skutečností -
přítomnou budoucností
Kde člověk žasna
listuje v oblacích
v tajemné knize knih
a chápe
jak dohrát má svou roli
(Letokruhy, 2006)
Tam, kde čas končí
a věčnost začíná
je ona krajina
Kde každá vidina
stává se skutečností -
přítomnou budoucností
Kde člověk žasna
listuje v oblacích
v tajemné knize knih
a chápe
jak dohrát má svou roli
(Letokruhy, 2006)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_uTb3Uki2A1arSVf1Jh17fJbj97evhCtCFhbC_5MdlYKAkljXv7hIpmo4brnkbwTM1n32dH8S0UElQzzvo7fCb95WwbRmwsLoFOpsfEHLUREs8vNWMuIgccApDT68aYVgvGVuQ=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_uFzyD-8eY6KJKk3w4Ugui1WC69mvRCYXEqA5nxCfdSDHaRa5ogPpXB3tb1I8tIE0ALEhVJbBMPCouaTM49lolaedZrOpHdqYfSqCXElczwrjY0E9cLwFtwt4k3dmDWbtp4MheAuq0OJQ=s0-d)
6 komentářů:
Básnička je moc pěkná, kdo ji napsal?
Nojo, autor! :-) omlouvám se! Josef Jelen
opsáno ze slovníku:
"... kontroverzní autor z okruhu katolických básníků, blízký Jakubu Demlovi, kněz vězněný v letech 1949-1952 na Mírově, který však později odešel z duchovní správy a kolaboroval s normalizačním režimem po roce 1968. V posledních letech svého života se opakovaně vyrovnával se ztrátou pozemské smysluplnosti, s úmrtím nejbližších, s věčností, s blížící se smrtí...."
Moc hezké...kéž všichni odpočívají v pokoji.
Taky mě ty Dušičky vždycky tak nějak dostanou.. trochu mi vadí, že na hřbitovy vyrazí lidé, kteří tam celý rok nepáchnou, protože se to prostě má a protože se o tom mluví..
Nicméně, na druhou stranu, není vůbec důležité, jestli tam někdo chodí každý den nebo jednou za rok.. důležité jsou právě ty vzpomínky a to, že na ty blízké vzpomínáme po celý rok.
Celkově je škoda, že u nás se o smrti moc nemluví, většinou je to tabu včetně všeho okolo.. vždycky si vzpomenu, jak mi umřel taťka a já jsem se rozhodla, že ten jeho pohřeb bude odpovídat tomu, jak žil a co měl rád. Jako závěrečnou píseň jsem objednala Hospůdko známá, protože Hospůdku malou, restauračku začouzenou jaksi v krematoriu nevede..
Přijeli jsme o chvíli později než mamka a už do ní hučel ten obřadník, že to nepřichází v úvahu, že se rozhodně taková píseň na závěr nehodí. No to bylo něco pro mě! Sprdla jsem ho na tři doby, že já platím, tudíž já rozhoduju a on mi absolutně nemá co kecat do toho, jestli se to hodí nebo ne!
Nechtěla jsem, aby lidé odcházeli v depresi (ačkoliv jsme v ní byli všichni), ale chtěla jsem, aby odcházeli s úsměvem a vzpomínkou, že přesně takovej ten náš taťka byl a že přesně takhle by to chtěl..
kurnik.. už zas brečim.. :-)
Jako by jsi mi četla myšlenky.I po setkání se smrtí,která sáhla mezi mé nejbližší a paradoxně hlavně na ty, kteří tu ještě měli být,mám k této době zvláštní vztah.Necítím smutek,ale spíš mystično.Zvláštní to doba.
To bylo moc krásné a krásně smutné počtení. Stejně jako komentářů. Já také nejsem z těch, kdo chodí na hřbitov. Raději si prohlédnu vybledlé fotografie a zavzpomínám. A o mé babičce se mi zdají hezké sny ještě dnes. A to není na světě už přes třicet let. Wlcice, ta fotka ze hřbitova je ohromně působivá.
Okomentovat