Bez smrti nelze žít

15.2. 2010

Občas mám takové "blbé" úvahy. Třeba dneska ráno. Jela jsem autem a přemýšlela nad tím, že mi včera do telefonu sousedka řekla, že jí zemřel tatínek. Byl vážně nemocen. A mně dnes přišlo na mysl, že někdy je smrt opravdu milosrdná a člověk v jistých případech ochotně připustí, že k životu patří.

Ale jindy, když přijde náhle, nečekaně a ještě ve věku, kdy se s tím "nepočítá", zraní strašně moc lidí.

Dnes večer volala kamarádka. Zemřel jí manžel. Náhle. Nic mu nebylo, s ničím se neléčil, v sobotu lyžoval a v pondělí ráno už mu lékař nedokázal pomoci. V létě by mu bylo 52let. Nemůžu to vůbec zpracovat. Už jen proto, že poslední dobou  se téma smrti a umírání stalo nedílnou součástí rozhovorů s mými blízkými. Vadí mi na tom jen jedno, člověk proti tomu nemůže vůbec nic dělat, nezbývá než skutečnost přijmout, smířit se s ní a žít dál. Zdá se mi to vždy neuvěřitelné, neskutečné, ale díky okolí vím, že to jde - najít v sobě sílu všechnu tu bolest překonat, nevzdát to a jít dál...

Iveto, držím palce, abys všechno zvládla, vím, že to vůbec nebudeš mít jednoduché,  myslím na tebe a vůbec netuším, jak bych mohla  pomoci.:-(