Podpásovky při získávání pasu

22.2.2010

Jak jsem už psala, Ježíšek k nám byl nebývale štědrý a nadělil Majdě netradiční dárek- výlet za hranice všedních dní. K němu bude ovšem potřeba cestovní pas. Slíbila jsem jej zařídit hned po Novém roce, ovšem zaskočila nás sněhová kalamita, takže se naše vycházení s Majdou omezilo na cestu do školy a zpět. Před úřadem sice bývají vyhrazená parkovací místa pro vozíčkáře, ovšem pokud nejsou odklizená, pozbývají praktického významu. Konečně po několika týdnech ledy roztály a my s Majdou mohly vyrazit na úřad. Samozřejmě jsem si předem zjistila, jakže jsou na návštěvu vozíčkáře připraveni. ;-) (známe je, filuty :-) )
Překvapili mne. Hned u vstupu je umístěn automat na vydávání pořadních lístků. Na něm se nachází tlačítko "imobilní", takže úředníci ihned vědí, že se blíží vozíčkář.

Pro tento účel byla vybudována i jedna širší kabina. Tu jsem bohužel vyfotit nemohla (se to nesmělo), ale vězte, že našemu električáku, mně, mému zimnímu kabátu a kabelce byla docela knop-tedy zas tááák velká nebyla :-).
Vozíčkáře obsluhuje sama paní vedoucí. Slušného vychování měla- to se jí musí nechat. Byla milá, vstřícná...ale i tak trochu zaskočená. Nejprve jsme ji vyděsily příchodem. Dveře do kabinky, nad níž svítilo na dispelji naše číslo, nešly otevřít. Slečna od vedlejšího okénka houkla. "Musíte zabrat!" ...no tak  jo...ale já když zaberu... málem to šlo i s futrem :-)) "Jééé, počkejte, ono je asi zamčeno!!" - řvala ta chudinka, když viděla, že hrozí, že dveře otevřu i přes jejich odpor.
Doma jsme nastudovali, co všechno je třeba předložit, aby žadatel uspěl v získání cestovního dokladu. Nejsem žádný velký myslitel, a tak se v mém životě tu a tam vyskytne něco, co nepochopím. Museli jsme doložit osvědčení o Majdině občanství. Dítě, které se narodilo v roce 1997- tedy 4roky po vzniku samostaného státu Česká republika, narodilo se v Praze a oba jeho rodiče (jak uvedeno v rodném listě) jsou Češi, musí doložit zvláštním papírem, že je státním občanem České republiky. K tomu je potřeba rodných listů obou rodičů... za 100Kč se Wlkovi podařilo dokument vyzískat.

Paní úřednice vyplnila formulář a jala se Majdu fotit. Nejprve musela vytvořit světlé pozadí, takže přes sedačku vozíku hodila nějakou plenu. Foto se zdařilo hned napoprvé- hurá! :-)

Pak došlo na otisky prstů. Podala mi takovou mašinku, kde svítil červěně obdélníček, na nějž se musel střídavě přiložit ukazovák levé a pravé ruky- mašinka si sejmula a zpracovala otisk. Jenže!! - mašinka byla na kabelu, a ten byl krátký, takže nešel podat Majdě do klína, nýbrž Majda musela natáhnout ruku...a pak i druhou, což byl malinko technický problém. V kabince tak probíhaly šílené manévry s vozíkem. Musela jsem otevřít dveře, vyhodit štokrdle, a pak i sebe... a když se zadařilo sejmout oba dva otisky, tak ta dobrá žena pravila: "A teď to musíme ještě ověřit..." , což v praxi zanamenalo to celé stejné ještě jednou. Už mi bylo docela vedro a to jsem ještě netušila, že se vytasí s podpisem na tabulku, která bude taky uvázaná na nesmyslně krátkém kabelu a stejnětak i pisátko. Byl to boj. Nakonec se Madlena podepsala, ale s opravdickým podpisem ten grafický projev opravdu neměl nic společného.
Nechápu. Kdyby si to přece někdo jen zkusil, sednout si na vozík a udělat cvičně všechny ty požadované úkony, bylo by přece hned jasné, že ta udělátka musejí mít delší kabel, nebo fungovat bezdrátově...ale kdo by takhle myslel, že?
Paní si evidentně oddychla. S úsměvem oznámila, že za 14dní si můžeme přijít pas vyzvednout a může kdokoli! Vozíčkář nemusí :-))

Tak jsme si v hale ještě prohlédly výstavu fotek Bohumila Hrabala, který v Libni žil, aby ten zvláštní zážitek měl i nějakou kulturní hodnotu :-) a jelo se domůůůů.