Smuteční výprava do Písku

19.2.2010 - pátek

Od pondělka nemyslím stejně na nic jiného... dneska má pohřeb ten, který ještě v sobotu lyžoval na svahu a plně si užíval života a dělal dobře, poněvadž netušil, že v sobě nosí časovanou bombu s názvem aneurysma.
Je to až neuvěřitelné, jaké detaily se vám najednou začnou vybavovat, když odejde někdo, kdo vám nebyl úplně cizí.  Přesně vidím, jak drží hrnek s čajem, vybavuju si, jak mluví- typickým jihočeským přízvukem, jak se směje a vypráví veselé historky ...
Cesta do Písku tentokrát probíhala netypicky. Museli jsme totiž vyjet hned v půl sedmé ráno, Praha byla sice dobře průjezdná, ale silnice byla zahalena mlhou.

Naše děti si vzala na starost Katka. Musela je ráno vypravit do školy a do školky, děda slíbil, že bude dělat řidiče. Všechno krásně zvládli- dokonce na čas! ;-), takže děkujeme- tentokrát se pomoc Katky  moc  hodila!

Obřad v Písku se konal na Lesním hřbitově. Nádherné místo. Opravdu důstojné. Myslím, že takový hřbitov jsem ještě neviděla. Neměla jsem ale náladu šplhat po schodech vzhůru, abych si vyfotila pohled na město, který vychvalují v průvodci.

Obřad proběhl. Tak nějak. Korpulentní výrazně nalíčená dáma, která se jala pohovořit ke smutečním hostům, mě zaujala především nápadnými šperky v barvě slonové kosti a  brýlemi, které byly  lemovány  tlustými bílými obroučkami s kamínky. Pro mne při takové příležitosti vrchol nevkusu.  Nehledě na to, že obsah projevu a způsob jeho pronesení mne tedy spíš rozladily, než dojaly a zklidnily. Celé to působilo velmi neprofesionálně a kýčovitě ...snad jen cena odpovídala nadstandardu... achjo. :-(

Zbytek dne jsme strávili s Ivetou a její rodinou. Naši tatínkové spolu kdysi pracovali, my jako holky spolu byly na táboře, pak i její manžel pracoval ve stejném podniku, takže bylo o čem povídat a nač vzpomínat. Probírali jsme hlavně ty praktické věci, co je třeba zařídit- černě žertovali, že nejdůležitějším dokumentem v životě člověka je úmrtní list, protože bez něj není nic... čeká ji vyřizování spousty  úředních věcí a asi to nebude příliš zábavné...
V takové chvíli si teprv člověk uvědomí, jak moc mu ten druhý bude chybět. Ve  fungujícím partnerském vztahu totiž existuje jakási nepsaná dělba práce a mnohdy ten druhý ani nemá ponětí, jak se některé věci zařizují, jaké doklady se kde doma najdou....
Nebude to jednoduché. Takový nečekaný zvrat nikdo nepředpokládal.

Domů jsme jeli až večer. Katka nás telefonátem uklidnila, že je vše OK, že s Majdou tvoří šperky z FIMA a že si k večeři uvaří těstoviny, ať nespěcháme. Večer k té mlze ještě pršelo, takže se ani spěchat nedalo :-(
Zvládli to tu bez nás výborně.
Díky za to, že se  najdou lidé, kteří umějí a chtějí pomoci v pravý čas.