.

28.2.2010

... tak konečně story. Jak to bylo "před tečkou".

Tečka obvykle bývá znamením, že něco končí. Já ji zvolila jako ten nejnenápadnější znak, jen aby se mi nepřehodil datum příspěvku na březen, protože jsem věděla, že toho 28.2. už fakt nic nenapíšu.
Mně se pořád něco děje...a  hlavně povětšinou nečekaně a rychle.
Poslední únorová neděle byla v mých plánech viděna jako odpočinková s klasickými domácími povinnostimi s tím, že hned ráno v 9 půjdeme se spolubloggerkou AndyPan na korálkování. Všechno probíhalo podle plánu. Korálkováním jsem už nakazila celkem široké okolí, dokonce i babička projevila zájem, že půjde s kolegyní z práce. Takže se konala velká výprava na korále!

AndyPan jsem neviděla léta! Osud nás nějak rozdělil, ale ona si mě naštěstí někde vygooglila na netu  po dlouhých letech. Poznaly jsme se bez problémů ;-)

V korálkách tentokráte vládla módní fialová.
Andy byla z umění nadšená a snad i chvíli zapomněla na svou diplomku. Korálky jí dokázaly na tváři vyloudit mnoho  výrazů :-)

Můj výtvor dopadl takto, obličeje  doprovázející výrobu naštěstí nikdo nezachytil ;-)

 

Cestou domů mi byla taková divná zima. Doma jsem vibrovala na všechny strany a teploměr naměřil skoro 39°??? To jsem tedy nechápala. Během hodiny mě začalo silně bolet v krku, k obědu jsem už ani nedošla. No a bylo. Pak už teploměr pod 39 neslezl, v krku bylo hůř a hůř, na pohotovost (po zkušenostech z minulých let, kdy mě sestra mezi dveřmi vypeskovala, že jdu hned v pátek v 8 večer s angínou, že jsem si měla dojít ráno na obvod!! V pátek večer bylo -podle nich- na ATB brzy a v sobotu ráno mě jiný dr. odmítl léčit a hnal mě na infekční, kde mě zajali na píchný penicilin...tak asi tolik naši odborníci.
No a naplánovat si angínu jsem se nenaučila dodnes... je to se mnou možný??)

Tak tentokrát jsem se rozhodla pro samoléčbu, dokud nepůjde o život, nikam nejdu. Začala jsem spásat ATB, co vozím na dovolenou- s naší sestavou jeden nikdy neví-a řecké zdravotnictví- radši nemluvit  ;-) Vozíme vše vlastní. Krom infuze. Tu jsem ještě nezmákla- na to nemám vzdělání :-(
Jenže se to nelepšilo :-((  A tak jsem se začala obávat nejhoršího...že zas bude absces...

Wlk nastoupil do nonstop služby- tátamáma. Musím ho pochválit. Vše zvládá skvěle- sice svým tempem, ale děti obstará komplet...a že to u nás není moc o zábavě a odpočinku... :-)
Takže únor skončil takhle -pro mě- neslavně.

A naprosto mě dostalo, že na TEČKU bude takových komentářů! Jindy se tu pinožím, nevím, co bych předvedla...a nic. :-))
Mimochodem první, kdo z kuchyně začal hulákat, byl Wlk: "Máš na blogu nějakou chybu, je tam JEN tečka???"  ...
Hm, řekne JEN tečka a hned si vystavil DVOJtečku :-)
Pokračování  v březnu ...  :-)

Zbytky sněhu

27.2.2010

Na ulicích už leží jen černé hromady zbytků sněhu. Snažíme se je rozházet, aby rychleji roztály a dalo se zase pohodlně parkovat po celé délce chodníku.
Martina pracuje ráda a s chutí. Popadla lopatu a házela na všechny strany ;-)

Odpoledne svítilo sluníčko, tak jsme neodolali a vydali se na vycházku. Dobrá nálada byla celkem rychle pryč. Odtávající sníh totiž odkryl neskutečnou špínu na chodnících a silnicích. Tuny psích exkrementů... Majda měla kola obalená natošup. Ono se tomu totiž nedalo vyhnout.
Já to fakt nepochopím. Co si asi páníčkové mysleli, když po svých miláčcích ve sněhu ty bobky neuklízeli? Že nějak vysublimují? A ono ne, všude leží nevábné rozmočené hromady trusu.
Takže po hodinové vycházce následovalo několikaminutové drhnutí kol, protože jinak si všechny ty "suvenýry" přivezeme až do chodby :-((

Dotazníky odmítám....

27.2.2010

Nevím, co se to děje, ale s dotazníky a anketami nejrůznějšího typu se snad rozthl pytel.
Dotazy se týkají především problematiky života s vozíkem, integrace, ale také třeba léků, které Majda užívá.... a já si říkám: "Vy jste se snad všichni úplně zbláznili???" Jak já k tomu přijdu, že bych pořád měla někomu něco vyplňovat?
Nehledě na to, že byly doby, kdy jsem opravdu poctivě každému zájemci na jeho otázky odpovědi poskytla a nijak nepátrala po jejich praktickém významu. Posledních pár let už jsem ale na všechny tyhle výzkumy alergická.

Dovedla mě k tomu jedna paní učitelka. Potřebovala si doplnit vzdělání, a tak se přihlásila na obor speciální pedagogika. Jako téma diplomky si zvolila integraci postižených dětí. A Majdu si zařadila do výzkumu-sama, bez jakékoli domluvy s námi..Asi se to tak dělá???  Po mně se pak ovšem  chtělo, abych odpovídala na otázky týkající se diagnózy, průběhu těhotenství, rodinné anamnézy.... a já jen žasla. Odmítla jsem. Znáte snad někoho, kdo dobrovolně a rád bude naprosto cizí osobě vypravovat takové důvěrnosti? Autorka práce byla dotčena. Že má dotazník už vymyšlený a že jí tím zkazím práci. (Já? no vida. Ani jsem netušila, že jsem její součástí- a už ji rovnou kazím...) Snažila jsem se jí některé svoje důvody vysvětlit, ale upozornila mne, že ji tlačí čas, neboť termín odevzdání práce se blíží a nemá čas to předělávat! ... Bylo mi z toho smutno. Já jsem ve svém volném čase byla ochotna sednout si a diskutovat o něčem, co mi ani nebylo 2x příjemné- a paní vlastně vůbec nechtěla nic takového řešit. Potřebovala prostě splnit jeden z požadavků, aby byla připuštěna ke státnici a získala tak požadované vzdělání.

Tak jsem najela na jinou taktiku. Žádné dotazníky ochotně a vstřícně nevyplňuju, rozhovory neposkytuju. Chci předem vědět, k čemu práce bude. Co nového světu přinese, čím bude těm handicapovaným prospěšná, jak se odrazí její závěry v praxi....

Takže poctivě vyplňuju dotazníky pro Erika Čiperu, který jistě dělá záslužnou práci, když bojuje za zpřístupnění MHD pro vozíčkáře v Praze- díky!! To opravdu funguje :-)
A taky cokoli ráda napíšu pro Báru Š., která ve svých diplomkách řeší  přepravu vozíčkářů, protože sama na električáku sedí a přesně ví, co je třeba zlepšit a jde si za tím a prakticky se i děsně nadře, jelikož se snaží všechno zažít na vlastní kůži.
Ale odmítám se stát jen součástí nějaké práce, aby se to v tabulce promítlo, jakože se výzkumu účastnil vozíčkář atp.
Minulý týden mi mailem přišel další dotazník. Letos už třetí..a to ještě nemáme konec února :-(
Obsahově  se neliší od těch předešlých. Po přečtení všech bodů snad moje záporné stanovisko k jeho vyplnění pochopíte....

Já občas žertovně říkám, že "mám i jiné přednosti" :-) ... než to nemocné dítě a vozík... alespoń si to naivně myslím.
Už dávno mi nevadí o nemoci a všech útrapách s tím spojených mluvit, jen si vybírám, s kým se o tom CHCI bavit. Já se nepotřebuju nikomu vypovídat, já potřebuju už jen praktické řešení těch problémů. Napsáno bylo už všechno. Zbývá jen to uskutečnit, nebo se zasadit o to, aby to napsané a hezky čtivé vešlo v praktický život... to pak nám i našim integrovaným dětem bude  na světě  krásně.

Karneval ve školce

24.2.2010

Martinka se nemohla dočkat! Miluje převlíkání se a líčení se- provozuje to během roku velice ráda a často ;-) Letos šla za "břišní tanečnici". Odpadla mi výroba masky, protože v létě jí sousedka přivezla originál kostým přímo z Turecka. :-)
Martina si jen vymyslela kresby na obličej- no, to je pro mě taky oříšek. Nejsem moc zdatný výtvarník.. takže se konečné provedení  od toho návrhu dost lišilo :-))

Děti se dobře bavily, mezi maskami jednoznačně vládli batmani a spidermani- koupené profikostýmy  :-( 
V dívčích maskách vévodily víly, princezny a taky jedna "mušketýrka"! ;-)

Děti tančily a soutěžily, nafukovaly balonky, které pak měly v závodech hopsáním rozsednout (to se jim tedy vůbec nechtělo a svolily až po příslibu dalšího nafukovacího balonku :-) ) , taky pily brčkem čaj- kdo dřív vyprázdní skleničku, masky mezi sebou vedly papírovou bitvu a vše vyvrcholilo diskotékou!
Všichni byli spokojení, rozjaření, veselí.... a tak to má být. ;-)

Podpásovky při získávání pasu

22.2.2010

Jak jsem už psala, Ježíšek k nám byl nebývale štědrý a nadělil Majdě netradiční dárek- výlet za hranice všedních dní. K němu bude ovšem potřeba cestovní pas. Slíbila jsem jej zařídit hned po Novém roce, ovšem zaskočila nás sněhová kalamita, takže se naše vycházení s Majdou omezilo na cestu do školy a zpět. Před úřadem sice bývají vyhrazená parkovací místa pro vozíčkáře, ovšem pokud nejsou odklizená, pozbývají praktického významu. Konečně po několika týdnech ledy roztály a my s Majdou mohly vyrazit na úřad. Samozřejmě jsem si předem zjistila, jakže jsou na návštěvu vozíčkáře připraveni. ;-) (známe je, filuty :-) )
Překvapili mne. Hned u vstupu je umístěn automat na vydávání pořadních lístků. Na něm se nachází tlačítko "imobilní", takže úředníci ihned vědí, že se blíží vozíčkář.

Pro tento účel byla vybudována i jedna širší kabina. Tu jsem bohužel vyfotit nemohla (se to nesmělo), ale vězte, že našemu električáku, mně, mému zimnímu kabátu a kabelce byla docela knop-tedy zas tááák velká nebyla :-).
Vozíčkáře obsluhuje sama paní vedoucí. Slušného vychování měla- to se jí musí nechat. Byla milá, vstřícná...ale i tak trochu zaskočená. Nejprve jsme ji vyděsily příchodem. Dveře do kabinky, nad níž svítilo na dispelji naše číslo, nešly otevřít. Slečna od vedlejšího okénka houkla. "Musíte zabrat!" ...no tak  jo...ale já když zaberu... málem to šlo i s futrem :-)) "Jééé, počkejte, ono je asi zamčeno!!" - řvala ta chudinka, když viděla, že hrozí, že dveře otevřu i přes jejich odpor.
Doma jsme nastudovali, co všechno je třeba předložit, aby žadatel uspěl v získání cestovního dokladu. Nejsem žádný velký myslitel, a tak se v mém životě tu a tam vyskytne něco, co nepochopím. Museli jsme doložit osvědčení o Majdině občanství. Dítě, které se narodilo v roce 1997- tedy 4roky po vzniku samostaného státu Česká republika, narodilo se v Praze a oba jeho rodiče (jak uvedeno v rodném listě) jsou Češi, musí doložit zvláštním papírem, že je státním občanem České republiky. K tomu je potřeba rodných listů obou rodičů... za 100Kč se Wlkovi podařilo dokument vyzískat.

Paní úřednice vyplnila formulář a jala se Majdu fotit. Nejprve musela vytvořit světlé pozadí, takže přes sedačku vozíku hodila nějakou plenu. Foto se zdařilo hned napoprvé- hurá! :-)

Pak došlo na otisky prstů. Podala mi takovou mašinku, kde svítil červěně obdélníček, na nějž se musel střídavě přiložit ukazovák levé a pravé ruky- mašinka si sejmula a zpracovala otisk. Jenže!! - mašinka byla na kabelu, a ten byl krátký, takže nešel podat Majdě do klína, nýbrž Majda musela natáhnout ruku...a pak i druhou, což byl malinko technický problém. V kabince tak probíhaly šílené manévry s vozíkem. Musela jsem otevřít dveře, vyhodit štokrdle, a pak i sebe... a když se zadařilo sejmout oba dva otisky, tak ta dobrá žena pravila: "A teď to musíme ještě ověřit..." , což v praxi zanamenalo to celé stejné ještě jednou. Už mi bylo docela vedro a to jsem ještě netušila, že se vytasí s podpisem na tabulku, která bude taky uvázaná na nesmyslně krátkém kabelu a stejnětak i pisátko. Byl to boj. Nakonec se Madlena podepsala, ale s opravdickým podpisem ten grafický projev opravdu neměl nic společného.
Nechápu. Kdyby si to přece někdo jen zkusil, sednout si na vozík a udělat cvičně všechny ty požadované úkony, bylo by přece hned jasné, že ta udělátka musejí mít delší kabel, nebo fungovat bezdrátově...ale kdo by takhle myslel, že?
Paní si evidentně oddychla. S úsměvem oznámila, že za 14dní si můžeme přijít pas vyzvednout a může kdokoli! Vozíčkář nemusí :-))

Tak jsme si v hale ještě prohlédly výstavu fotek Bohumila Hrabala, který v Libni žil, aby ten zvláštní zážitek měl i nějakou kulturní hodnotu :-) a jelo se domůůůů.

Silnej ročník ' 70

20.2. 2010

Nevím jestli je to znát

Možná by bylo lepší lhát

Jsem silnej ročník 70

Tak začni počítat....

Dnešní den patřil našemu kamarádovi Martinovi.
Martin je "Husákovo dítě", a tak  letos došlo s kulatými narozeninami i na něj  ;-)

Po všech těch událostech uplynulých týdnů jsme pozvání na oslavu rádi přijali jako vítanou záminku k relaxaci. Naše děti žadonily, že chtějí jet taky (to jsem tedy původně vůbec neměla v úmyslu ;-) ) , ale nakonec se jelo v plném počtu.

Přemýšleli jsme s Wlkem, čím oslavence překvapit. Martin je totiž vášnivým sběratelem a dokonalým znalcem všeho, co se Waldemara Matušky týče- takový "matuškolog". Zná dokonale jeho písničky, rozčiluje se nad články v novinách a časopisech, že zveřejněná fotka nepochází z doby, která je v textu uvedena... obývák má vyzdoben několika fotografiemi z koncertů W.M.... takže se nabízelo pořídit mu chybějící kousky do sbírky. No a k tomu- aby hlasitou hudbou neobtěžoval okolí :-)- dostal sluchátka s doživotní zárukou. :-) Vypadalo, že je dárkem překvapen a i potěšen! :-))

Na oběd jsme zašli do krásné místní restaurace Sparing. Každý si poručil nějakou z nabízených specialit. Vše bylo vynikající a luxusně nazdobené. Jen Wlk si díky svému bolavému zubu moc neužil- žvýkal smažák ;-)
Na samospoušť jsme pořídili i skupinové foto.

Zbytek dne jsme strávili v zajetí dortů, chlebíčků a jiných pochutin- Wlk se pustil do suchého chleba - prý mu vyhovuje ze všeho nabízeného nejvíc :-)

Děti si zalezly- ty velké k počítači a ty dvě menší treperendy navlíkly orientální šaty a jaly se tančit.

Do toho vyhrávaly Waldemarovy písně a my je překřikovali povídáním o všemmožném.
Domů jsme odjížděli hodinu před půlnocí (... kdy už došla becherovka :-))
Byl to příjemně strávený den, tak doufám, že i oslavenec na něj bude vzpomínat jen v dobrém a že bude ještě dlouho živ a zdráv, aby si užil tu doživotní záruku, kterou inzeroval  nápis na krabici se sluchátky KOSS :-)

Smuteční výprava do Písku

19.2.2010 - pátek

Od pondělka nemyslím stejně na nic jiného... dneska má pohřeb ten, který ještě v sobotu lyžoval na svahu a plně si užíval života a dělal dobře, poněvadž netušil, že v sobě nosí časovanou bombu s názvem aneurysma.
Je to až neuvěřitelné, jaké detaily se vám najednou začnou vybavovat, když odejde někdo, kdo vám nebyl úplně cizí.  Přesně vidím, jak drží hrnek s čajem, vybavuju si, jak mluví- typickým jihočeským přízvukem, jak se směje a vypráví veselé historky ...
Cesta do Písku tentokrát probíhala netypicky. Museli jsme totiž vyjet hned v půl sedmé ráno, Praha byla sice dobře průjezdná, ale silnice byla zahalena mlhou.

Naše děti si vzala na starost Katka. Musela je ráno vypravit do školy a do školky, děda slíbil, že bude dělat řidiče. Všechno krásně zvládli- dokonce na čas! ;-), takže děkujeme- tentokrát se pomoc Katky  moc  hodila!

Obřad v Písku se konal na Lesním hřbitově. Nádherné místo. Opravdu důstojné. Myslím, že takový hřbitov jsem ještě neviděla. Neměla jsem ale náladu šplhat po schodech vzhůru, abych si vyfotila pohled na město, který vychvalují v průvodci.

Obřad proběhl. Tak nějak. Korpulentní výrazně nalíčená dáma, která se jala pohovořit ke smutečním hostům, mě zaujala především nápadnými šperky v barvě slonové kosti a  brýlemi, které byly  lemovány  tlustými bílými obroučkami s kamínky. Pro mne při takové příležitosti vrchol nevkusu.  Nehledě na to, že obsah projevu a způsob jeho pronesení mne tedy spíš rozladily, než dojaly a zklidnily. Celé to působilo velmi neprofesionálně a kýčovitě ...snad jen cena odpovídala nadstandardu... achjo. :-(

Zbytek dne jsme strávili s Ivetou a její rodinou. Naši tatínkové spolu kdysi pracovali, my jako holky spolu byly na táboře, pak i její manžel pracoval ve stejném podniku, takže bylo o čem povídat a nač vzpomínat. Probírali jsme hlavně ty praktické věci, co je třeba zařídit- černě žertovali, že nejdůležitějším dokumentem v životě člověka je úmrtní list, protože bez něj není nic... čeká ji vyřizování spousty  úředních věcí a asi to nebude příliš zábavné...
V takové chvíli si teprv člověk uvědomí, jak moc mu ten druhý bude chybět. Ve  fungujícím partnerském vztahu totiž existuje jakási nepsaná dělba práce a mnohdy ten druhý ani nemá ponětí, jak se některé věci zařizují, jaké doklady se kde doma najdou....
Nebude to jednoduché. Takový nečekaný zvrat nikdo nepředpokládal.

Domů jsme jeli až večer. Katka nás telefonátem uklidnila, že je vše OK, že s Majdou tvoří šperky z FIMA a že si k večeři uvaří těstoviny, ať nespěcháme. Večer k té mlze ještě pršelo, takže se ani spěchat nedalo :-(
Zvládli to tu bez nás výborně.
Díky za to, že se  najdou lidé, kteří umějí a chtějí pomoci v pravý čas.

Asistentka Katka

17.2. 2010- středa

Odpoledne přijela naše asistentka Katka. Neskutečně milá a vstřícná osoba. Známe se od roku 2003, kdy si nás vybrala jako rodinu, kde bude asistovat při letních pobytech pro rodiny s postiženými dětmi.
Výběr byl opravdu náhodný :-) : vybrala si nás podle toho, že měla stejné příjmení jako my- ač pocházela z opačného konce republiky. Od té doby u nás zůstala. Její rodina adoptovala Majdu a my zas pro změnu jejich Katku. Během té dlouhé doby Katka dokončila školu a začala pracovat, ale jakmile má možnost, vypraví se z daleké Ostravy do Prahy na výlet.

Obě naše holčičky ji milují. Je trpělivá, umí je zabavit a my víme, že se o ně bezvadně postará.

Katka přivezla Majdě dárek k narozeninám. Vyrobila jí album z fotek, které za ty roky nashromáždila. Zde je ukázka několika stránek. Milá vzpomínka na společně strávené chvíle.

Ještě ve středu večer stihla Katka zajít na Majdino divadelní představení, které hráli s dramaťákem v našem DDM.

Ve čtvrtek jsme Katce naplánovali trochu vlastivědy a vyslali ji do Prahy a večer jsme společně zašli na večeři do rybí restaurace a v klidu si popovídali o věcech vážných i nevážných.

Bez smrti nelze žít

15.2. 2010

Občas mám takové "blbé" úvahy. Třeba dneska ráno. Jela jsem autem a přemýšlela nad tím, že mi včera do telefonu sousedka řekla, že jí zemřel tatínek. Byl vážně nemocen. A mně dnes přišlo na mysl, že někdy je smrt opravdu milosrdná a člověk v jistých případech ochotně připustí, že k životu patří.

Ale jindy, když přijde náhle, nečekaně a ještě ve věku, kdy se s tím "nepočítá", zraní strašně moc lidí.

Dnes večer volala kamarádka. Zemřel jí manžel. Náhle. Nic mu nebylo, s ničím se neléčil, v sobotu lyžoval a v pondělí ráno už mu lékař nedokázal pomoci. V létě by mu bylo 52let. Nemůžu to vůbec zpracovat. Už jen proto, že poslední dobou  se téma smrti a umírání stalo nedílnou součástí rozhovorů s mými blízkými. Vadí mi na tom jen jedno, člověk proti tomu nemůže vůbec nic dělat, nezbývá než skutečnost přijmout, smířit se s ní a žít dál. Zdá se mi to vždy neuvěřitelné, neskutečné, ale díky okolí vím, že to jde - najít v sobě sílu všechnu tu bolest překonat, nevzdát to a jít dál...

Iveto, držím palce, abys všechno zvládla, vím, že to vůbec nebudeš mít jednoduché,  myslím na tebe a vůbec netuším, jak bych mohla  pomoci.:-(

Valentýnská neděle

14.2.2010

To se nám to letos sešlo! Svátek všech zamilovaných připadl právě na neděli- tedy na den, kdy většinu z nás netlačí pracovní povinnosti a můžeme si pro své blízké vyšetřit chvilku času na jentak nicnedělání a navíc ještě začíná čínský  rok tygra.  ... a na olympiádě Sáblíková pojede o zlato :-)
My doma slavíme rádi. Naučili jsme se, že každý důvod k oslavě je dobrý. Děti se na Valentýna těšily a překvapil i Wlk! ;-) Martina vyráběla srdíčkové obrázky jak na běžícím pásu. Já jsem holčičky obdarovala jen symbolicky vlastnoručně vyrobenými korálky. Při posledním korálkování mi padly do oka korále tvaru srdíček, a tak Máťa dostala růžové a Majda to modré. Byly moc spokojené, tak to mě hřálo asi nejvíc.

Wlk to pojal tak, že láska prochází žaludkem a celý den vařil. Fakt ho za tohle obdivuju. Navíc má ještě ten bolavý zub, který pořád není OK.
K obědu naservíroval luxusní rybu a na večer nachystal "kanadské lívance" (v originálním receptu pancakes) - prý když je ta olympiáda :-)) Nelenil a jel pro kanadské borůvky  a jahody nakrájel na kolečka a ta naskládal po vzoru  olypijských kruhů a zalil javorovým sirupem  :-)) je to hračička. Já vařím na "rychlost"- on na chuť a pro oko .
Bylo to výtečné! Děkujeme Wlku. :-)) (Tak teď mu tady udělám reklamu a ještě o něj přijdu :-)  )

Takže nebýt té haldy žehlení, která mi tu večer skoro 2hodiny dělala společnost, dalo by se říct, že den neměl chybu!

Vlna oceňování

13.2. 2010

Jak tak pročítám blogy, řádí vlna oceňování ;-)

Díky všem, kteří jakýmkoli způsobem hodnotili a na svém blogu okomentovali blog můj.
Ocenění je pro mne motivující, stejnětak jako každodenní pohled na počitadlo přístupů. Jsem ráda, že některé příspěvky stojí lidem za to, aby klikli právě sem, přečetli- a třeba i napsali svůj názor. A musím říct, že před těmi necelými 17měsíci, kdy jsem si blog založila,  mne rozhodně ani nenapadlo, že těch čtenářů budou víc jak 4stovky denně a taky jsem vůbec netušila, že díky blogu budu mít tolik nových přátel (s některými jsem se stihla už i osobně vidět :-) ), ani mne nenapadlo, kolik lidí bude psát povzbudivé vzkazy, když nám jako smečce bude ouvej, kolik lidí se  s námi bude smát  a radovat - je to bezva pocit.

Samozřejmě tím pootevíráním dveří do našeho soukromí si občas vykoleduju reakce, které se slušným vychováním nemají co společného... ty mne pak nutí k zamýšlení se nad tím, zda přecejen není rozumnější blog uzamknout a pozvat si dál  jen hosty milé, pozitivně naladěné. Tu a tam totiž takový nezvaný host může i na radostné sdělení ragovat značně jedovatě. Vždycky jsem si říkala, že nám (jako rodině) při tom všem opravdu není co závidět... a ono asi jo!! ;-) Přestože mám pro takové čtenáře jednu velmi praktickou a účinnou radu:
"Nechoďte sem, když se vám moje psaní nelíbí. Když vám připadá, že si dělám legraci z věcí, které jsou spíš k pláči.... atp." 
Je to prostě můj způsob, a ten opravdu nemusí vyhovovat každému, ale já ho měnit nebudu. Nechci. VždyŤ ve své knihovně máme taky každý knihy od autorů dle vlastního výběru- tak proč nemít i blogy dle vlastního výběru. Je to jistě pohodlnější cesta, než  domlouvat bloggerovi, aby změnil styl a nebo psal TO  a rozhodně ne ONO :-)
Budu si psát, co chci a jak chci, protože jsem celé svoje dospívání prožila v letech, kdy byla zavedena cenzura, takže si to necenzurované období teď užíváááám :-)) 

Já ocenění posílám všem, kteří jsou zařazeni do mé rubriky "Oblíbené čtení".  Jsou to blogy, kde je mi dobře, protože autoři vystavují krásné fotografie, nebo zajímavé myšlenky, nebo vtipné komentáře ... zkrátka přestala jsem zcela odebírat papírové noviny- okouknu vždy zprávy na netu na  IDNES nebo na SEZNAMu a jinak čtu blogy :-) Je to můj denní rituál. A sama jsem se přistihla, že pokud jedu tramvají, nebo někde čekám na děti před školou, už si v halvě skládám, co budu do blogu psát - no, pravda- ne vždy to ten den pak stihnu :-))

Takže přeji všem čtenářům i tajným nakukovatelům příjemné počtení a všem spolubloggerům spoustu nápadů, námětů a myšlenek - aby ocenění získali i v té další vlně :-)

Všechny cesty vedou k PC

11.2.2010

Nevím, čím to je, ale všechny návštěvy u nás dříve nebo později vždy skončí s Wlkem u některého z PC. :-) Buďto si jej samy donesou, protože mu něco schází, nebo při běžné konverzaci přijde hovor na nějaký PC problém- ááá to  už je chvíle pro Wlka a návštěva je "jeho".

A jako dopadly Zázvorky? No přesně takhle: celá rodinka brejlila na noťas jak na zjevení ...

Jen Kryštof  zmizel vedle do pokoje za Martinkou. Ti dva si spolu náramně rozumí. Stavěli si LEGO, hráli si na závody s naší  poněkud chudou sbírkou autíček, několikrát zašli na WC, kde Martinka dá Kryštofovi stupátko, aby dosáhl (máme WC výš-podle norem pro vozíčkáře ;-) ), podrží, co je potřeba , dohlédne na umytí rukou a pokračuje se dále.

Jinak jsme si samozřejmě výborně popovídali u kafíčka, Zázvorky si nakoupily super nové vybavení na hory a lákají nás na lyžování. Wlk se chytil- já se do toho nehrnu. Po těch 10letech, co jsem nestála na lyžích, už  nebudu umět sednout ani na vlek ;-)

Tentokrát bez náhrady...

11.2. 2010

Uf, nestíhám!!
A to proto, že v úterý Wlk vyrazil k zubaři. Tentokrát ovšem osobně- bez náhrady ;-)
Náš pan zubař je velmi šikovný, pečlivý a dochvilný. Když se ale Wlk hodinu nevracel, pojala jsem podezření, že něco není, jak má být.
Wlk dorazil domů po hodině a půl. Hned ve dveřích bylo patrno, že dostal zabrat. Extrakce zubu moudrosti se jaksi zkomplikovala, jak jen mohla, a tak přišel "s natrženou hubou" (sorry-nic výstižnějšího mě nenapadlo...) , rty od krve, pravou tvář o poznání větší než levou- zkrátka byl celkem zmordovaný.
Pan zubař po urputném boji osmičku vypáčil, ale muselo se i zašívat, takže jsem hned mazala do lékárny pro čtyřstovkový ibalgin, protože doma nic takového nemáme.

Zbytek úterního dne Wlk proležel, nic moc nemluvil, chtěl jen přesnídávku a mraženou jahodovou dřeň a lamentoval, že už "nikdy více" :-((
Večer jsem ho chtěla vyblejsknout na blog, ale zle mě hnal.... tak jsem pořídila jen nekvalitní ilustrační foto (než mě vyhnal úplně ;-) ), které vystihuje zábavu i obživu pacienta.

Noc nějak přežil, ráno jsme vypadli a nechali ho vyspat, jen jsem mu natáhla budíka na antibiotika. Musel  taky na kontrolu a zubař (on je takový šprýmař) ho prý vítal: "Jé, to vypadáte mnohem líp, než jsem čekal..."

Vytržení zubu nekomplikuje život jen Wlkovi, ale celé domácnosti. On  totiž nesmí nic zvedat a ani předklony mu nedělají dobře- takže se stručně dá říci, že je nepoužitelný :-).
Musím říct, že po 3dnech plného nasazení mám dost!! Člověk si to ani neuvědomuje, jak moc je pomoc toho druhého potřebná. Ráno máme činnosti tak rozdělené, všechno klape... a teď? :-(  ... Je to strašná honička a vůbec nepomůže si přivstat.
Na úpravu svého zevnějšku- tedy učesat a namalovat oko- jsem si vyčlenila dobu, kdy jede Majda sama plošinou dolů z 1.patra :-)) Tedy cca 3minuty. Víc nedám. Zatím mě lidi zdraví- takže se zdá, že mě poznávají :-)

Odvezu děti do škol, něco nakoupím, doma udělám takové ty běžné činnosti a povinnosti, něco odpracuju, na vyzvedávání dětí jsem objednala dědu. Zatím zvládá, i když trnu, aby vyzvedl obě na správném místě ve správný čas... ;-) Ještěže to Majda všechno  zkomanduje za mě :-)

A abychom se nenudili, ráno nás čekala další sněhová nadílka. Na horách nesněží, tady jo. Zase odmetání a hrabání sněhu... to aby to bylo pestřejší :-)  Připadám si jak sob Rudolf - červený nos od mrazu mám a sáně v podstatě taky- protože o nějakém řízení auta nemůže být řeč- v takových podmínkách je stejně neřiditelné.

Tak si přeju, ať už Wlka zuby nebolí a zase funguje jako plnohodnotný člen naší smečky a aŤ už nesněží, protože to nemám kam házet, ani volné pozemky na iglú už nemáme a taky mě to silně nebaví ;-)

Asi mám nové hobby ;-)

7.2. 2010

Asi mám nové hobby. Už potřetí jsem šla na nedělní školu korálkování. Baví mě to a líbí se mi, že mě kurz k ničemu nezavazuje. Zabere mi vždy  cca 2hodiny nedělního dopoledne, člověk se pěkně usadí a začne přehrabovat tuny korálků. A co mě blaží úplně nejvíc, že po těch 2hodinách si domů odnáším něco trvalého. Něco, kde je vidět, že se pracovalo!  Což po 2hodinách uklízení vlčího doupěte rozhodně říci nemohu... :-( Tam o trvalých hodnotách nelze mluvit ani s velkou nadsázkou.
Stejnětak žehlení. Radovat se z pohledu na dno prádelního koše  mohu pouze chvíli, neboŤ  ono brzy zase zmizí pod beztvarou kupou hadrů. :-(
Zkrátka  toto manuální tvoření není vůbec špatné, alespoň se na chvíli "zklidním" a dělám výhradně jednu činnost. :-)

Tentokrát jsem se vrhla na takové netradiční  jakoby mosazné kroužky, kterými jsem chtěla jen ozvláštnit řadu korálků. Byly velké, docela to přibývalo ;-)

A potom jsem si už při minulé lekci objednala vinuté perle ze Železného Brodu.  Taková specialita českých korálníků. Prodávají se na kusy, takže jsem je jen rozmístila na lanko a vytvořila si takový asymetrický "náhrdelník" - do divadla bude myslím celkem vhodný.

Jinak byla neděle nezvykle poklidná. V podstatě jsem krom korálků řešila už jen Majdinu školu-  tedy psaly jsme spolu úkoly a naštěstí se nic zvláštního nestalo :-)

Ibsenova Divoká kachna po ostravsku

6.2. 2010

Na sobotní večer jsem měla od paní Evy pozvání do divadla.  Paní Evu jsem poznala díky OS  "Moje přání". Baví mě poznávat nové lidi. Baví mě s nimi komunikovat, dozvídat se nové věci- z oborů mně vzdálených, baví mě naslouchat životním příběhům, běžným radostem a taky nevšedním osudům a starostem. Paní Eva má jistě co říci. Zabývá se mj. (pro mě celkem atraktivní činností)  výkladem snů. Škoda, že nemám čas na spaní, určitě bych jí své sny svěřila :-) a moc by mne zajímalo, co všechno mi sny chtěly naznačit a sdělit. Jenže můj spánek se podobá spíše bezvědomí a denně mu nevěnuju více jak 5-6hodin. Správné to jistě není, ale jiné činnosti ořezat neumím. Takže moje sny- pokud se mi nějaké zdají ;-), jsou ihned po probuzení zapomenuty. Škoda. Třeba se to časem zlepší :-))

Paní Eva mě pozvala do mého oblíbeného Divadla V Celetné. Hostovalo tam ostavské Divadlo Petra Bezruče s představením od norského spisovatele Henrika  Ibsena "Divoká kachna". Ibsen není příliš optimisticky založen - patrně je to vlivem   nedostatku slunečního svitu, který tam na dalekém severu celoročně je. ;-) Bane, kdo zná jeho dramata, jistě mi dá za pravdu, že k popukání od smíchu jeho díla moc nejsou. Nicméně s přibývajícími léty jsem tomu nějak přišla na chuŤ. Divoká kachna svým námětem neztrácí na aktuálnosti ani dnes, byŤ byla napsána před 126lety.
Hlavním tématem této rodinné tragédie je tzv. "životní lež". Tedy něco, co člověk třeba vědomě vidět nechce, abyse nezbláznil, nezastřelil nebo jinak nepoškodil.

Divoká kachna vypráví o rodině Ekdalů. Ekdalovi mají fotografický salon a 14letou dceru Hedviku, jež trpí závažnou oční chorobou, která ji pravděpodobně v budoucnu připraví i o zbytky zraku. Žijí si celkem poklidně do té doby, než je navštíví  nezvaný host Gregers Werle - Ekdalův přítel z mládí.
Werle je přímo posedlý pravdomluvností a ve sdělování pravdy svému okolí dosti krutý a nekompromisní.
To nakonec způsobí v rodině Ekdalů tragédii, protože jejich 14letá dcera se s  pravdou vyřčenou bez přípravy přímo do očí neumí vypořádat a svůj život ukončí sebevraždou.
Taková pravda tedy nikomu nepomohla. Pouze rozbila do té doby fungující rodinu.

Ve hře zaznělo několik opravdu krásných vět. Vět, které mají hluboký obsah.Utkvěly mi v hlavě zejména tyto dvě:
Jedna patřila Werlemu, aby si už konečně uvědomil, že šířením té své "domnělé" pravdy nepáchá vždy jen dobro:
"... Připravit někoho o životní lež, znamená připravit ho o štěstí!..."

A druhá zazněla z úst otce Ekdala, který zoufale křičel, když držel mrtvou dceru v ruce:  
" Ona musí ještě chvíli žít, abych jí řekl, jak ji mám rád..." 

Bylo to představení, o němž  budu ještě dlouho přemýšlet.
Některé bílé lži jsou pro život zkrátka prospěšné. A nikdo z nás by se neměl pasovat do role "pravdomluva". Některé "zbytečně" odhalené pravdy totiž ve skutečnosti nic nevyřeší, jen možná otřesou životy některých lidí. Zkazí iluzi, ublíží na duši ... nic víc. Jsou v životě situace, kdy jsou "životní lži" potřeba ...

Herecké výkony byly úžasné. Provedení  mladého režiséra Jana Mikuláška je naprosto neotřelé, moderní a určitě zaujme i mladé diváky, kteří znají Ibsena možná  letmo jen z hodin literární výchovy.
Kratičkou ukázku můžete zhlédnout zde:



Paní Evě moc děkuji, že pozvala do divadla právě mne. Díky ní jsem objevila pro mne novou divadelní scénu. Už se těším, až  "bezruči" přijedou zase do Prahy, na Divokou kachnu určitě půjdu s Wlkem ještě jednou a ještě  jsem si vyhlídla v jejich repertoáru Evžena Oněgina.
Evo, děkuji za krásný večer, který neskončil současně s představením. I rozhovor s vámi byl velice příjemný, o čemž svědčí fakt, že jsem úplně zapomněla sledovat hodiny a málem mi ujel poslení autobus :-)

Narozeninová oslava

6.2. 2010

Na sobotu byla naplánována oslava Majdiných narozenin v kruhu rodinném. Majda toužila poobědvat v číně. Odmalička mě s jídlem neskutečně zlobila - to jí tedy vydrželo dodnes. Jí jak vrabec a ještě každé sousto vědecky studuje, pitvá  a dlouze žvýká. Oběd tak plynule může přejít ve večeři :-) Má pár svých oblíbených jídel- těstoviny, palačinky, řízek... a víc už si asi nevzpomenu :-) Ale čínská kuchyně ji nadchla. Tam se nacpe dosytosti a já jen žasnu, jak rychle přežvykuje a futruje ;-)
Naše oblíbená čínská restaurace opravdu vyniká čistotou, personál mluví perfektně česky a hosty si vyloženě hýčká.
Vyfotila jsem alespoň detail zeleninové oblohy: motýl z mrkve ... zkuste si :-))

Nabídka v jídelníčku je velmi pestrá, naše děti si dávají  pokaždé "kuře tajemné chuti". Snažím se je přesvědčit, že by mohly ochutnat i něco jiného- třeba moji "plotýnku tří druhů masa".
Vypadá a chutná skvěle!

Čekání na jídlo si děti krátí malováním :-) Když byla Majda malá, pořád mluvila :-) a taky ráda psala. Ideální bylo vzít do číny blok a nechat ji opisovat čínské znaky :-) ...a byl klid.
Stejnou metodu úspěšně aplikujeme i na Martinu. ;-)

Babička upekla dort (oblíbený pařez), děti tak měly celé dopoledne co dělat, protože vyráběly z marcipánu šneky a lístečky a žížalky :-)

Majda byla spokojená, protože v pátek jsme zašly ke kadeřnici pro nový účes a ještě mě vytáhla do knihovny, kde nasyslila asi tucet knih - mezi nimi i  tolik žádané Stmívání, tak jsem zvědavá, zda ji kniha taky tak uchvátí.

Na Barrandov cesta dlouhá ;-)

5.2.2010

V pátek navečer jsem se vydala okouknout (konečně po roce) Lenky privát na Barrandově. Jela jsem tramvají  č. 14 z jedné konečné na druhou, což trvalo neskutečných 63minut!! Byla jsem vybavená čtivem, tramvaj byla poloprázdná a mně po přečtení 2výtisků Instinktu připadalo, že už jedu do úplně jiného města. Vždyť i v Mladé Boleslavi jsem za kratší dobu!

Byteček, který Bára s Lenkou obývají ve dnech, kdy má Bára přednášky na VŠ, mě překvapil. byl krásně prostorný, Bára s vozíkem se dostala všude- až na tu koupelnu. Já nevím, jaký to má smysl, že se do koupelny dávají úzké dveře?? Co se tím ušetří a jak pak třeba majitel stěhuje dovnitř rohovou vanu, nebo pračku nebo cojávím...??? Prostě je to tak zavedené. (my doma máme 90 ;-) - abychom prošli i s Majdou v náručí, ale původně byly osazené taky nějaké 60 nebo 70)

Na návštěvu k Lence přijela i VlaĎka s Matýskem- měli jsme tam takovou  soukromou SMA poradnu ;-) při svařáčku a zdrbly jsme samozřejmě kdeco.

Matýsek (4) je klučík s úžasným kukučem, pusu nezavře a miluje Báru (tedy Báju- abych byla přesná :-) )
Matýsek zatím vzhledem k věku jezdí jen na mechanickém vozíčku, a tak je pro něj velkou atrakcí, když ho Bára vezme na klín a sveze ho. :-))

Lenka pomocí šály vytvořila bezpečnostní pásy :-))

...a už se drandilo po bytě.

Bylo to prima setkání, cesta domů byla úplně stejně dlouhá :-(
Objevila jsem spoustu nových věcí- teřba to, že je v Praze Chaplinovo náměstí... to jsou mi věci :-) Takže to pro mne byla i taková vlastivědná vyjížďka za hranice severního okraje Prahy.

Zvedák do vany

5.2.2010

Pro zvídavé tedy ještě přidávám foto zvedáku do vany. Ona jich existuje celá řada, tohle je jen jeden z mnoha systémů. Vyfotila jsme jej vedle vany, aby bylo vidět, že je to takový podstavec pro to lehátko, který se dá stlačit dolů- tedy snížit, a potom zmáčknutím jednoho tlačítka zas vyjede nahoru (díky plynové vzpěře), tudíž nemusíte dotyčného lovit  z hlubin vany- vyjede vám do úrovně, kdy jej celkem pohodlně vezmete do náruče a nemusíte se ohýbat a naklánět- to je pro záda totiž docela záběr.

Lehátko-jak vidno- je důmyslně vyrobeno z dírkovaného materiálu, aby se v něm nedržela voda (to český model jaksi postrádá :-( ) Zvedák na sobě má úchyty pro lehátko, aby nesklouzlo i s  živým nákladem ;-) ... a ty chlopně, co tady z boku volně visí dolů, mají panty a jejich zvednutím se z nich  udělá jakýsi okap, aby voda netekla přes okraj vany, když se vyjede do nejvyšší polohy.
Zvedák stojí cca 20tisíc a velkoryse jej (bez doplatku) uhradila ZP. Tímto děkujeme :-)

Lehátko do vany

4.2. 2009

Včerejšek byl opravdu výjimečným dnem. Krom Majdiných narozenin tento se tento den udály ještě dvě pozitivní událisti. :-)
Volala paní z firmy OttoBock, že posílají  službou PPL Majdě lehátko do vany a zvedák do vany.

Věc tuze potřebnou, neboŤ  Majda nám nějak narostla do délky, a tak koupání už se těžko zvládá- respektive zvládá se za pomoci dvou osob. Lovit bezvládné mokré tělo z vany  a dopravit ho bez poškození z koupelny do vedlejší místosti je výkon hodný zápisu do knihy rekordů. Přičemž jsme oba lehce zmáchaní a nemluvím o mokré cestě, kterou za sebou zanecháváme. Tudíž koupání =  zároveň i vytírání. :-(

Lehátko do vany je skvělý vynález, v provedení výše jmenované firmy i velmi "vymakané" a praktické. Má jen jednu vadu- a tou je doplatek. Zdravotní pojišťovna z celkové ceny cca 16tisíc Kč totiž hradí pouze 2 600Kč. :-(   Žádný jiný plně hrazený ekvivalent  lehátka pro tuto věkovou a váhovou skupinu se mi nepodařilo najít. Zkusila jsem tedy oslovit nadační fond J&T, který má ve svém programu i bod: příspěvky na pomůcky pro handicapované. Sepsala jsem žádost- a co se nestalo! Právě onoho 3. února přišel mail, kde mi jakási paní sdělila, že mi rada schválila příspěvek na pořízení lehátka v požadované výši  13 538Kč!!
Já jsem tak šťastná, že to vyšlo napoprvé ! Nikdo si totiž neumí představit, jak potupné je žádat o nějaké příspěvky....
Když byly Majdě cca 4roky, dala mi úřednice ze soc. odboru přednášku, že my - jako rodiče- jsme povinni se o dítě postarat a rodina  nám musí pomáhat  /jooo, už je vidím, jak jsou nadšení, někteří Majdu neviděli X let.../ - a ne že budeme žádat soc. odbor o příspěvky. Ptala jsem se, jak to máme udělat, když jeden z nás se prostě musí o to dítě starat a nemůže plnohodnotně vydělávat??? Na to radu neměla, jen věděla, že nám žádný příspěvek nedá v plné výši. Jsme mladí, máme se starat. Tehdy jsem začala spolupracovat s nadacemi. A zjistila jsem, že tam jsou většinou lidé, kteří chtějí pomoci- ochotně poradili, co a jak napsat, o co kde žádat. Díky takovým jsem možná všechny ty anabáze přežila ;-)

Lehátku do vany to  každopádně na dokonalosti neubírá.. Jen jsme zjistili, že asi budeme muset zase lehce přebudovat koupelnu- možná to chce o trochu větší vanu...  mě asi klepne. To je prostě nekonečný seriál: Úprava bytu pro vozíčkáře...

Třináct

3.2. 2010

Přesně před třinácti lety mi na této historické váze v porodnici v Podolí navážili něco málo přes 3kila živého štěstí :-)

Přesně před třinácti lety jsem se poprvé stala maminkou.
Byl to zvláštní pocit štěstí a radosti z nové role, z nových zážitků ... Tehdy  jsem totiž zdaleka  netušila, jak moc se moje pečování o potomka bude lišit od "standardního"- tedy toho popisovaného v knihách a viděného u všech kamarádek v okolí.  Půl roku jsem se radovala ze zdravého a dobře prospívajícícho miminka. Pak se strhla hotová lavina vyšetření, lékařské zprávy se vršily a zjistilo se, že všechno je jinak.
Za ta dlouhá léta jsme zjistili, že to "JINAK" se taky dá žít. Zajímavě, aktivně, příjemně...

Z Madlenky se ovšem stala slečna Majda.

Slečna Majda,
která nás naučila nedívat se jen na sebe,
která nám ukázala, že den má sice pořád jen 24hodin, ale dá se toho stihnout mnohem víc, než jsme si mysleli,
která se umí radovat z takových drobností, jichž si většina lidí ani nevšimne,
která umí báječně vypravovat  svoje postřehy a zážitky a moc ráda se směje,
která miluje knihy, divadlo, lidi kolem sebe a  svou vytouženou ségru Martinu,
která přesně ví, jak zapůsobit na "tatíčka", aby udělal přesně to, co právě potřebuje a na "mamičku", s níž vede hovory H  a tu a tam ji přemluví k dámské jízdě po obchodním centru. ;-) ,
která  již  7.rokem statečně snáší velmi svérázné pojetí integrace v našem školství,
která dnes slaví už po třinácté svoje narozeniny.

Přání má jen skromná.- krom několika drobností si hlavně přeje rodinný oběd v "číně" (bude realizováno v sobotu) ;-) a nový účes (na pátek je objednána ke kadeřnici Aničce- ta už bude vědět, čím potěšit :-) )

Majdo, užij si i další roky ve zdraví a v pohodě a s námi - stránoucími rodiči - měj strpení :-))
Věř, že tě prudíme s láskou ... i když ne vždy s porozuměním :-))

                                                                               M & M