Hřbitovní záhady

25.7.2013

Je to zvláštní, ale na hřbitově může být i legrace. Tedy alespoň mně včerejší návštěva přišla úsměvná. Jela jsem z nákupu a s ohledem na to šílené vedro, jsem do košíku přihodila i svíčku, že se stavím na hřbitově, abych zalila kytky. Mám to při cestě, žádný problém.

Řady hrobů jsou odděleny poměrně vzrostlým živým plotem. Blížím se k cíli. V pravé poledne tam moc lidí nebývá. Slyším ženský hlas, a tak se rozhlížím, kdo to tu mluví? Ve vedlejší řadě - tedy z mého pohledu za živým plotem- vykukoval vršek zeleného slunečníku. ??? Nechápala jsem. Skrz husté křoví jsem ale byla schopná identifikovat mladou dámu sedící pod tím slunečníkem, který byl zapíchnut mezi dvěma hroby. Dáma seděla, nohu přes nohu, v klíně nějaký časopis neboco a vykládala. "No, prosímtě... a to si představ, že já tam čekala takovou dobu....  co bys tomu řek'?... A vůbec nevím, co si mám s sebou vzít..." ...mlela páté přes deváté.

Odmetala jsem napadané okvětní lístky z našeho mramorového náhrobku a hlavou mi běželo, co  má ta paní asi za problém... Vypadalo to, jak scéna z nějakého filmu... Přemítala jsem, co ji asi vedlo k rozhodnutí takhle se utábořit u hrobu svého...milého? tatínka?... tomu říkám láska až za hrob.

Při hledání sirek jsem klasicky ze své maxikabelky musela vyndat skoro celý její obsah, abych zjistila, že sirky jsou v malé kapse vedle dokladů a celé té estrády nebylo třeba ;-) Taky moje oblíbená hra a k tomu slib, že ty věci uvnitř doma pečlivě protřídím! ;-) Spakovala jsem zpátky do kabelky všechny svoje různorodé nezbytnosti  a vzala nádobu, abych došla pro vodu na zalití. Z kohoutku se ozvalo jen zasyčení. Ani kapka. Došla jsem se tedy i k tomu vzdálenějšímu - a taky nic. No, bezva. Zdá se, že dneska jsem tu celkem zbytečně. Loudala jsem se zpátky a zase jsem jasně slyšela tu mladou dámu, jak pokračuje v hovoru. "... prosímtě, můžeš se alespoŇ podívat, co ti ukazuju??...", pravila celkem nahněvaně.

Sluníčko pěkně pražilo, říkala jsem si, že ta ženská dočista zešílela. Chudák. Nedalo mi to a strčila jsem hlavu do toho křoví, abych nenápadně zjistila, jestli nepotřebuje nějak zachránit... a najednou se ozvalo mužským basem: "Poslouchám, ale nemám kdy se furt koukat. ...mi to tady rychle schne, víš..."

Krk jsem natáhla skoro jak žirafa, abych viděla celou tu scénu...a to už jsem se málem zalkla smíchy, protože jsem se nechtěla smát zrovna teď a tady nahlas...
Dáma totiž dělala společnost mladíkovi, kterého jsem do té doby vůbec nezaregistrovala. Klečel úplně nehnutě na protějším hrobě, kde měl rozprostřené noviny a natíral zlatou barvou nápis a ostatní rytiny na náhrobku. Lil z něj pot a aby mu to šlo lépe, pomáhal si vyplazeným jazykem, kterým kroužil jakoby kopíroval tahy štětce.

Záhada vysvětlena! :-)

I druhá záhada - tedy záhada netekoucí vody - se poléze vysvětlila. Došlo k jakési rozsáhlé havárii vody a myslím, že nebožtíci byli jediní, kteří se tím  bez protestů vyrovnali. Zpráva, že půlka sídliště bude bez vody v tomto tropickém období minimálně do dalšího dne, ta s úplným pochopením obyvateli přijata nebyla...

6 komentářů:

Knihomilka řekl(a)...

Tak to mě pobavilo :-). Připomnělo mi to úžasnou knížku Chlápek od vedlejšího hrobu od Katariny Mazetti.

Fatynka řekl(a)...

Wlčice, vy mě opravdu bavíte! Jsem moc ráda, že jsem se před dvěma lety proklikala až k vám. Děkuji

Klára Svobodová řekl(a)...

No to je zase příběh, miluji tyhle životní bakalářské příběhy....:-))

Wlcice řekl(a)...

Chlápek od vedlejšího hrobu? :-) ...to zní slibně! ;-) kouknu se po tom. díky!

...díky i za ostatní vzkazy!! ;-)

Marína řekl(a)...

Neruda se může jít se Hřbitovním kvítím bodnout :-D To jsi mě ale, Wlčice, napnula a rozesmála.

Blanka řekl(a)...

Chlápka od vedlejšího hrobu jsem četla, doporučuju.